Změnila se Afrika od dob, kdy jste tam byla poprvé?
Ten posun je obrovský. Dnes má skoro každý Afričan mobil, to lidem úplně změní život. Mohou se domlouvat, aniž by museli někam daleko a složitě jezdit – mobil se stal nejdůležitější formou komunikace, ještě větší než rozhlas a televize. Zároveň však životní úroveň klesá tím, že spousta lidí přichází o obživu. Číňané do Afriky navezli spoustu spotřebního zboží nevalné kvality, čímž vytlačili tradiční řemesla. Je totiž pohodlnější používat nádobu z lehké umělé hmoty než doma upečenou mísu.
Žena měsíceRozhovor s Pavlou Jazairiovou vyšel v září v magazínu Ona Dnes a v anketě ji čtenáři zvolili za ženu měsíce září.  |
Proč ještě lidé ztrácejí obživu?
Kvůli klimatickým změnám. Tam, kde byla voda, už není, přibývá nehostinných míst. Afrika nemá průmysl, nejsou tam příznivé podmínky pro zemědělství. Velké plantáže, které vybudovali kolonialisté, Afričané nedokážou udržet. Nemají prostředky, aby je ošetřovali a hnojili, plantáže chátrají a nedokážou poskytnout takovou kvalitu produktů, jako je tomu v zemích, kde zemědělci pracují v nesrovnatelně lepších podmínkách. Bez práce a vyhlídek na lepší budoucnost lidé opouštějí své domovy, snaží se uplatnit v sousedních zemích a poté proniknout jinam, nejčastěji do Evropy. Tomu je ovšem třeba čelit, protože nechceme, aby Evropa byla africká.
Jak se tomu dá zabránit?
Rozvinuté země by měly v Africe více investovat, měly by africké zboží vpustit na světové trhy, což se neděje. Bohaté země drží z pozice síly monopol na všechny možné produkty a Afrika jim slouží především jako zdroj surovin. Drancování mají dnes na svědomí především Číňané. Rozvinuté země by tam měly pomoci vytvářet pracovní místa a jako investoři na místě platit daně. Další katastrofou je, že Afrika přichází o kvalifikované lidi, protože do Evropy a USA odchází mnoho vzdělanců včetně lékařů.
Jsou tyto problémy vůbec řešitelné?
Samozřejmě že ano, ale postupně. Bohaté země se zatím chovají sobecky, všechno shrábnou pro sebe a odmítají se dělit. Jenže jejich blahobyt je z velké části kořistnicky nabytý právě v rozvojových zemích. Četla jsem zajímavou úvahu: nejrůznější potraviny, textil i mobily jsou u nás tak levné, protože využíváme laciné práce lidí z jiných kontinentů, kteří dřou za pakatel. Parazitujeme na skutečnosti, že nemají jinou volbu, neboť práci potřebují. Dokud se budeme chovat takto, migrační nátlak neustane. Co se toho týče, slyšela jsem nedávno hezkou historku.
Povídejte.
Vyprávěla mi ji Jana Hybášková, česká velvyslankyně v Namibii a velvyslankyně EU pro Afriku. Bavila se s porybným u řeky Zambezi, která je plná krokodýlů. On se jí ptal: „Vy jste z Evropy? Tam já taky pojedu.“ Ptala se ho, jak to provede, a on odpověděl: „Přejdu Afriku (což jsou v jeho případě tisíce kilometrů) a pak už je to jednoduché, protože zbývá jedno jezero a v něm nejsou krokodýli (čímž myslel Středozemní moře).“ Což vypovídá o tom, že když je někdo rozhodnutý a má dost fyzických a duševních sil, dokáže, co chce.
Pavla Jazairiová (73)
|
S jakými názory na migranty se u nás setkáváte?
Hnusnými, zlými – a hodně mě to vytáčí. Chápu, že se nemůžeme stát novou Afrikou, a znovu říkám, že je potřeba spoustu věcí změnit, aby se migrace zastavila. Ale jsem znechucena tím, jak se Češi chovají k lidem, kteří jsou v nouzi a přicházejí z nehostinné Afriky nebo jiných zemí, zejména pak ze Sýrie zničené válkou, kterou mimochodem západní svět pomáhal přiživovat. Když slyším, čeho jsou někteří naši politici schopni z čistého populismu, hluboce se stydím. Chováme se zle k migrantům, kteří by nás nijak neohrožovali. Často jsou to kvalifikovaní lidé, zvyklí hodně pracovat.
Přicházejí však i lidé, kteří pracovat nechtějí a v Evropě kvůli nim roste kriminalita.
Je samo sebou, že sem nemůžeme pustit každého, ale máme přece dost prostředků a zkušených lidí, abychom každého zájemce důkladně prověřili a uvážili, zdali nepředstavuje bezpečnostní riziko a jeho pobyt je v našem zájmu. I u nás žije řada cizinců včetně zahraničních lékařů, pracují, platí daně, máme z nich prospěch. Některé z nich dobře znám a jsou velmi oblíbení.
Rozumíte české nenávisti vůči utečencům?
Často vzniká proto, že lidé u nás nejsou zvyklí na cizince, nemají s nimi zkušenosti, bojí se rozdílnosti a zejména jiné barvy pleti, což je rozdíl oproti zemím, které měly kolonie. Přitom dříve u nás žilo hodně černochů, Praha bývala plná Kubánců, máme silnou vietnamskou komunitu. Dneska však uvěříme všemu, co nám kdo napovídá. A pak je tady náš romský problém, což je skutečný problém, který se však dlouhodobě neřeší.
Souvisí české nálady s tím, že lidé málo cestují?
To hodně souvisí. Pokud člověk cestuje, byť by to bylo jenom po Evropě, dívá se na různé věci různým způsobem. Jenže my jsme tady zapouzdření a stavíme si ploty proti ostatním.
Proč vydáváte znovu svou knihu o Africe?
Protože africká migrace je aktuální téma. Chtěla bych, aby se moji spoluobčané dozvěděli něco o lidech v Africe, trochu poznali jejich kulturu a způsob života, pochopili, v jakých podmínkách žijí. Zkrátka se snažím objektivně informovat - to je práce, kterou jsem dělala celý život. Vyprávím o Africe i dalších zemích, o kterých mnoho nevíme, protože jsou daleko, zdají se být nebezpečné, nepochopitelné, celkový obraz o nich bývá zkreslený i nepravdivý. Lidé, kteří tam žijí, jsou však ve své podstatě stejní jako my. Ovšem civilizace se liší.
Na Sahaře s rozbitým autem
Kolik vám bylo, když jste poprvé vyrazila do Afriky?
Třiadvacet nebo čtyřiadvacet. Pracovala jsem v Československém rozhlase, v zahraničním vysílání pro Afriku, a chtěla jsem vědět, pro koho vlastně vysílám. Tím to celé začalo. Nejdřív jsem se vydala do severní Afriky, pak do černé... Existuje spousta lidí, kteří tento kontinent milují, a i pro mě to tenkrát byla velká láska. Měla jsem velkou touhu vracet se na poušť, vnímat všechny ty vůně, barvy, lidi.
Čím vás fascinovala poušť?
Je to krása obnažené přírody, podstaty, kostry naší planety. Čistý vzduch, hvězdy na dosah. Člověk, který pouští projíždí, však chce vidět, kde končí, v co se proměňuje, jaké je to tam dál. Přejede poušť a vrací se do civilizace.
Jací jsou lidé, kteří na Sahaře žijí?
Jejich život je velmi těžký, proto musí být nejen důmyslní, cílevědomí, ale také velmi důslední. A nadmíru skromní. K životu na poušti také patří soudržnost, pomoc v nouzi. To vše jsou vlastnosti, které vytvářejí lidský charakter. Ovšem dnes se situace z různých důvodů mění a obyvatelé pouště, kteří se musí bránit cizím vlivům a bojovat o své přežití, mohou také být velmi nebezpeční.
Byly vaše první cesty po Africe hodně dobrodružné?
My jsme nebyli vedeni touhou po dobrodružství, ale spíš nedostatkem peněz. Cestovali jsme autostopem, což je absurdita, protože v Africe musíte za dopravu platit spoustu peněz. Doprava je luxus, chudý člověk chodí pěšky.
Zastaví vám, ale chtějí peníze?
V Africe je výjimečné, aby vám jen tak někdo zastavil, na dopravě jsme se většinou dohodli dopředu. Náklaďák nás vzal na korbu, když jsme mu dali tolik a tolik peněz. Pak jsme ale přišli na to, že jsme hloupí, když platíme za místní dopravu, a že to můžeme udělat jako mladí Francouzi – ti si koupili ve Francii nebo Belgii starého peugeota a pak ho zase prodali. Existoval jeden model téhle značky, který byl stavěný přímo do Afriky, motor měl vpředu a byl vyvýšený, takže mu nevadily prašné cesty. Tím jsme přejeli Saharu, čímž jsme dokázali životaschopnost auta, a pak ho prodali místním. Za peníze jsme se mohli vrátit domů nebo pokračovat dál.
Takové auto se asi nesmí rozbít přímo na Sahaře.
A to víte, že se nám rozbilo, a nebyli jsme zdaleka jediní. Sahara je plná nepojízdných vraků. Když se auto rozbije, tak se opravuje. Ony tyhle staré peugeoty měly půvab v tom, že se opravit daly, s dnešní elektronikou už by to nešlo. O Afričanech se říká, že jsou nešikovní a nic neumí, ale já vám můžu říct, že saharští dopravci, když se jim rozbil náklaďák uprostřed Sahary, rozebrali ho na šroubky a dali zase dohromady. To zasluhovalo velký obdiv.
Co jste dělali, když se rozbilo vaše auto?
Shodou okolností jsme jeli konvojem s jinými lidmi a mezi nimi byl Němec, který měl obrovskou praxi. Do černé Afriky vozil autobusy a náklaďáky. Mohl se na nás vykašlat a odjet, ale skutečně strávil den tím, že nám to auto opravil.
Věděli byste si s tím rady?
S tímhle ne, ale další závadu už jsme zvládli, později jsem i já byla docela zdatná. Uměla jsem ledacos, třeba vyčistit karburátor. Ono to není těžké, když víte, jak na to. To je právě cestovatelské know-how: musíte vědět, co všechno musíte mít s sebou včetně náhradních dílů.
Dostala jste se na prvních cestách do úzkých právě proto, že jste nevěděla co a jak?
Stalo se, že nás ošulili, přišli jsme o peníze, o čas. I v Africe funguje právo silnějšího. Člověk třeba přijede do oázy a těžko může jen tak k někomu přijít, poprosit o opravu auta a nezjišťovat, kolik to bude stát. Na všem je třeba se pevně domluvit. Afričané jsou nesmírně racionální lidé a ani trochu sentimentální.
Jací ještě jsou?
Budou vás zkoušet. Když jsme třeba prodávali auto, přišel k nám Afričan a ptal se: „Můžu se v tom autě projet?“ Nabízela se odpověď, že samozřejmě, ale to je základní chyba, která prozrazuje nezkušenost. Proč by se měl projet, když to auto dokázalo přejet přes Saharu? Správná odpověď tedy je: „Ne, nemůžete.“ A takových chytáků je tam hodně.
Vzala jste někdy na cesty svoje děti?
Ano, bylo jim tehdy deset a dvanáct a přejeli jsme společně přes Saharu. Jejich duševnímu zdraví to možná prospělo, protože viděly, že existuje také něco jiného než české luhy a háje, ale fyzickému zdraví ta cesta moc nepomohla. Sice neumřely, ale už bych to víckrát neudělala.
Jste odvážná.
Protože nechcete říct, že jsem nerozumná. To nebyla odvaha, ale nerozum. S dětmi je člověk zranitelnější, dnes se přitom s nimi jezdí docela běžně - přes Mauretánii do Senegalu vyrážejí rodiny v obytných vozech. Pro mě je to nepochopitelné, ale asi vědí, co dělají. Přes Saharu, kudy jsme jezdili my, už to nejde, tam jde o život. Jsou tam islámští fundamentalisté.
Řada míst, kam jste jezdila, je nepřístupných kvůli terorismu. Kam byste se ráda vrátila?
Kromě Sahary bych se ráda vrátila do Mali, do Burkiny Faso a ráda bych jela do Pákistánu a samozřejmě do Sýrie, té krásné země zničené válkou. Velmi mě mrzí, že už to nejde.
Divoké dospívání
Co vůbec zažehlo vaše cestovatelské touhy?
Zvědavost.
Proč mladí lidé cestují, často až neopatrně?
Touží po svobodě.
Vaše matka žila ve Francii, vy jste žila v Československu u prarodičů. Souvisí vaše cestovatelské touhy s tím, že jste za ní tenkrát hodně jezdila?
Možná jsem už tenkrát díky cestám do Francie viděla, že existuje něco jiného, ale jestli to souvisí s mým cestováním… To nevím.
Měla jste francouzské občanství?
Nikdy, moje matka ani prarodiče si to nepřáli. Byli vlastenci. Matka žila ve Francii jako cizinka a cizinci to tam tenkrát po válce neměli jednoduché. Ona pořád vnímala Československo jako domov.
Proč se nevrátila?
Do Francie odešla z Německa, kde byla totálně nasazená. V Paříži dostudovala medicínu, kterou přerušila, když fašisté zavřeli české školy. Mezitím se seznámila s mým otcem, který byl Holanďan, našla si ve Francii práci, proto tam zůstávala dál. Ale vrátit se vždycky chtěla, stavěla si tady dům, nebyla žádný emigrant.
Byla jste divoké dítě?
Nevím, jestli divoké, ale zcela určitě jsem byla nezávislá. Už tehdy se projevovalo, že jsem si vždycky dělala, co sama chci.
Měla jste průšvihy?
Ani ne, byla jsem zvyklá za sebe ručit. Chovala jsem se možná nestandardně, ale nikdy to nevyústilo v nějaké větší průšvihy. Až na to, že mě vyhazovali ze školy. Byla jsem nepřizpůsobivá.
Když jste nastoupila do rozhlasu, měla jste prý nálepku „asociální živel“. Je to pravda?
Soudruhům jsem moc nevoněla, to je pravda. Ale já jsem nic špatného nedělala, možná jsem se jinak oblékala, byla jsem „jiná“ – v tom je asi obsaženo všechno. Lidem na městském národním výboru jsem se nelíbila, a když je můj šéf z rozhlasu žádal o posudek, řekli mu, že člověk jako já nemůže pracovat v socialistickém rozhlase. To bylo první vodítko, aby mě vzal. Přijal takto několik lidí, protože když komunisté o někom říkali, že je nepřizpůsobivý, znamenalo to, že by dotyčný mohl být dobrý novinář.
Do rozhlasu jste nastoupila tři roky před osmašedesátým, po okupaci jste dostala výpověď. Nutili vás vstoupit do strany?
Na to jsem byla mladá, ale chtěli, abych vstoupila aspoň do SSM. To jsem neudělala, také jsem nepodepsala souhlas se vstupem vojsk neboli bratrskou pomocí, jak se říkalo. Souhlas, který museli podepsat všichni rozhlasáci. Proto se mnou ukončili smlouvu. Naštěstí. V 70. letech tam panovaly hrozné podmínky a já bych sama asi neodešla. Mě ta práce moc bavila, byla jsem bytostný rozhlasák a mladý člověk uvažuje jinak. Má touhu dělat to, co chce, aniž by pochopil, že je to bezvýchodné. A pracovat v médiích za totality bezvýchodné bylo, to se člověk musel úplně skrčit. Byla to hnusná a těžká doba.
Dokázala jste si v 70. letech vůbec pustit rozhlas?
Odstěhovali jsme se z Prahy až na Frýdlantsko, takže jsem to už pak neřešila. Uměla jsem francouzsky, tlumočila jsem, překládala a psala.
A taky jste cestovala. Jak je možné, že jste směla za hranice?
Můj otec byl Holanďan a bratr má holandský pas, mohl mě proto pozvat. V dopise třeba napsal: „Zvu svou sestru na společnou cestu do Toga.“ Protože jsem neměla stálé zaměstnání, šla jsem na národní výbor, kde mi dali razítko. Nepotřebovala jsem žádný příslib. I když se taky stalo, že mě nepustili. To když chtěli, abych pro ně pracovala.
Co konkrétně chtěli?
Blbosti. Když jsem jela do Francie, chtěli vědět, jak to tam vypadá. Hovořili se mnou, zastrašovali mě, ale naštěstí brzy pochopili, že jsem na to blbá a nic jim neřeknu. Nechali mě být, ale ven mě tenkrát nepustili s tím, že se to neslučuje se zájmem republiky.
Bála jste se?
Strašně. Nic jsem jim ale nepodepsala. Později při lustracích se na některých seznamech objevili i lidé, kteří nic nepodepsali, jen si je předvolali k podobným výslechům jako mě. Čekala jsem, jestli někde nebude moje jméno, ale naštěstí ne.
O emigraci jste neuvažovala?
Nechtěla jsem žít v cizině, mluvit cizím jazykem, neslyšet českou hudbu, dívat se na jinou přírodu, stromy, barvu půdy.
Podnikla jste několik cest do Afriky, půl roku jste žila v Indii, jezdila jste do Izraele, Palestiny. Čím vás přitahovaly právě rozvojové země?
Zajímám se o ně celý život. Podnět přišel s mým manželstvím s Iráčanem Mufidem Jazairim. Tím, že jsem částečně vyrůstala ve Francii a byla jsem jiná, jsem si lépe rozuměla s lidmi, kteří stejně jako já byli jiní a rozdílní. V naší zemi jsme vůči rozdílnosti velmi ostražití – na tom si ostatně v poslední době různí politici budují svou popularitu. Mě to zajímá. Svět je velký, krásný, pestrý, zajímavý, fascinující. Naše západní společnost, jakkoliv vlivná a silná, představuje jen pouhý zlomek toho všeho.
Váš bývalý manžel se do Česka vrací, trvale však žije v Iráku. Nechtěl se tady usadit?
Vůbec, on je v Iráku hodně politicky činný. A že bych tam tenkrát odešla já s ním? Ta otázka nikdy ani nepadla. Ono je obtížné odjet jako manželka do těchto zemí. Ale i když jsme se rozvedli, stále se vídáme. Zrovna nedávno tady seděl (ukazuje na židli na balkoně svého domu).
Dnes už chci větší pohodlí
Cestujete už desítky let. Je dnes svět o hodně jiný?
Ovšemže ano. Žijeme v době technického pokroku, internetu, sociálních sítí. Mění se klima a lidé dál nepříčetně plýtvají tím, co mají nejcennější - voda, čistý vzduch, čistá rybnatá moře, lesy. V důsledku klimatických změn a lidské bezohlednosti se venkov vylidňuje a jeho obyvatelé se stěhují do velkých měst.
Mění se všechno jen k horšímu?
Velké části obyvatel naší planety se žije mnohem lépe, mají přístup k pitné vodě, elektřině, roste jim životní úroveň, jejich děti včetně dívek chodí do školy, studují. Mají víc peněz, nakupují zboží, o kterém se jim dříve nesnilo. To je prospěšný důsledek globalizace. Bohužel, ještě větší části populace právě v rozvojových zemích se daří mnohem hůř. Příkop mezi chudými a bohatými se prohlubuje, což je snad nejhorší z mnoha škodlivých důsledků globalizace.
Mění se vaše cestování s věkem? Jste třeba opatrnější?
Vyžaduji větší pohodlí, jsem méně pohyblivá, celkově křehčí. Být nemocná v cizině není legrace. S věkem mám více zkušeností, a jestli jsem opatrnější, to nevím, podle mě jsem byla vždy stejně opatrná. Ale stále se ještě řídím pravidlem „raději ano“. Hodně jsem toho viděla, to už mi nikdo nevezme. Jsem za to vděčná.
Kam plánujete vyrazit teď?
Ve svém věku už nemůžu moc plánovat, přece jenom je mi třiasedmdesát. Ale ráda bych se podívala někam, kde jsem ještě nikdy nebyla. To je třeba Etiopie.
