Násilník vás testuje, nebojte se ozvat, radí ženám instruktor sebeobrany

  0:41
Právník a instruktor sebeobrany Pavel Houdek ve svých kurzech učí, jak se zbavit strachu a dokázat se o sebe v krizových situacích postarat. Jak řekl pro magazín Ona Dnes, důležité je umět se ozvat, když je vám něco nepříjemné.
Právník a instruktor sebeobrany Pavel Houdek

Právník a instruktor sebeobrany Pavel Houdek | foto: Lukáš Procházka, MF DNES

Kde ženám hrozí největší nebezpečí?
Paradoxně nejohroženější jsou s někým, koho znají. Ze statistik víme, že přes osmdesát procent násilných trestných činů se sexuálním podtextem spáchá někdo, koho žena zná. To může být soused, spolužák, bývalý přítel, kolega, často je to manželův kamarád. Situace, kdy jsou ženy napadené v nočním parku nebo v tmavém průjezdu, jsou výjimečné. Snažím se na to upozorňovat, protože v opačném případě dostávají rady, které jsem nedávno četl v preventivním letáku od policie pro studentky středních škol, kde bylo doporučení: „Nechoďte ven samy.“ To je špatná rada. Bere ženám sebevědomí, svobodu a staví je do pozice, že mají sedět doma.

Co by v takovém letáku mělo v ideálním případě být?
Můžu říct to, jak k této problematice přistupujeme v našich kurzech. Říkáme ženám, že jsou určité situace, které jsou nebezpečné, ale procházka parkem je až někde hodně vzadu. A že pokud je jim něco nepříjemné, ať se důrazně ozvou. Učíme je poznat manipulativní strategie v konverzaci a způsob, jak se proti nim ohradit. A také jim ukazujeme určité postupy, jak se fyzicky ubránit i proti většímu a silnějšímu útočníkovi. Dodáme jim tím sebevědomí, sebeúctu a zbavíme je strachu, ne že ho v nich přiživujeme.

Svěřují se ženy na kurzech, jaké zkušenosti s násilím mají?
Některé to řeknou rovnou, u některých to vyplyne ze situace. Ty případy jsou nejrůznějšího charakteru od „běžných“ ústrků, osahávání na veřejnosti, oplzlých řečí až po znásilnění. Mě se nejvíc dotýkají příběhy, kdy žena u nás poprvé po velmi dlouhé době promluví o tom, co se jí stalo. Je jí třeba třicet let a až na kurzu řekne, že ji v patnácti letech někdo znásilnil. Do té doby o tom nikomu neřekla.

Proč tak traumatizující věc neřeknou?
I kdyby policie postupovala více než předpisově a citlivě, pořád je to pro ženu strašná psychická zátěž. Při výslechu musí popsat, co se jí stalo, pak se zahájí trestní řízení a ona to musí říct podruhé, potřetí o tom vypovídá u soudu. Naprosto tedy chápu, že raději mlčí. Druhá věc je, že když osmdesát procent trestných činů spáchá někdo, koho oběť zná, je to o to těžší. Většina lidí si v případě znásilnění představí park, chlapa v černé kukle s cizím přízvukem, ale realita je spíš taková, že je dívka na koleji, učí se se spolužákem. Jednou, pětkrát, dvacetkrát, ale pojednadvacáté ji kluk povalí na postel, i když ona protestuje.

A pak váhá, jestli zavolat policii.
Běží jí hlavou spousta otázek. Bylo to znásilnění, nebo nebylo? Je to kamarád, já to sice nechtěla, říkala jsem mu to, ale na druhé straně mi častokrát pomohl s učením. Trvá dlouho, než to oběť sama v sobě zpracuje a pojmenuje jako znásilnění. Když toho dosáhne, stojí před rozhodnutím, jestli to jít oznámit a dělat klukovi problémy. Navíc v momentě, kdy se začne vyšetřovat a rozkřikne se to, lidé neodsoudí jeho, ale řeknou si – kdo ví, jak to bylo, proč si ho zvala na pokoj. Nebude se řešit násilník, ale ona bude za tu špatnou. Když si tedy dáme dohromady tento koktejl, není divu, že ochota oznamovat takové věci je minimální a většina případů znásilnění, které vyšetřuje policie, jsou pak „ta z parku“, kdy neznámý muž napadl ženu.

Dá se něco udělat pro zlepšení?
Zásadní je osvěta a vzdělání. Občas chodím přednášet na střední školy a je pro mě nepochopitelné, že studenti nevědí, co je znásilnění. Drtivá většina studentek a studentů středních škol si myslí, že když ona byla opilá, tak to vlastně nebylo znásilnění. Nebo když usnula a neřekla „ne“, taky se to nedá považovat za znásilnění. Pak se nemůžeme divit tomu, že tyto případy nejsou ohlašované, když vlastně ženy nevědí, že se trestný čin stal. Povědomí o tom, kdy se pohybuju v normách práva a kdy už ne, je opravdu mizerné. A to nemluvím o společenském nebo kulturním kontextu. V tom všem máme obrovský dluh.

Pavel Houdek (38)

* Vystudoval práva. 

• V roce 2017 se stal Gendermanem roku za video natočené v souvislosti s kampaní Me Too, která upozorňovala na sexuální obtěžování žen. 

• Věnuje se sebeobraně, kterou vyučuje v kurzech zaměřených na to, jak předcházet napadení. Pokud už k němu dojde, učí, jak se účinně ubránit. 

Více na www.moderni-sebeobrana.cz 

Který ovšem zpochybňujeme a relativizujeme, že nejde o nic zásadního.
Jenže my ze statistik víme, že znásilnění se týká deseti procent žen. Každá desátá žena byla za svůj život znásilněná, třetina zažila fyzickou formu sexuálního obtěžování. To je přece ohromný celospolečenský problém, který se musí řešit, ale to se neděje. Házíme zodpovědnost na konkrétního člověka, jak na oběť, tak na pachatele, přitom to celé má společenské kořeny. Pakliže tolerujeme sexismus, přecházíme sexistické poznámky, nevadí nám nerovnost v platech a všechny věci s tím spojené, není divu, že si vytvoříme třídu lidí, kteří jsou méněcenní. Pak se najdou jedinci, kteří si to vyloží po svém a vynutí si pohlavní styk.

Vrátím se ještě k tomu případu se studentkou. Víme, co běží v hlavě jí, ale co se děje v hlavě toho kluka? Uvědomuje si, že dívku znásilnil?
Tím si právě v takových případech nejsem jistý, což vychází z té zkušenosti ze středních škol. Když si to neuvědomují dívky, tak asi ani kluci. Já sám za sebe si ale nedovedu představit, že si to někdo dokáže neuvědomit.

Znamená to, že když muži mají „jen“ sexistické narážky, ženu slovně obtěžují, pokřikují na ni, že si ani v těchto případech neuvědomují, že je jí to nepříjemné, že kvůli tomu může mít strach?
Myslím, že tohle si opravdu nemusí uvědomovat. Když se žena muži svěří, že na ni někdo v tramvaji pokřikoval sprosťárny, osahával ji, běžná reakce z jeho strany je: „No ježiš, tak nad tím mávni rukou, vždyť se nic nestalo.“

Jenže ono se stalo.
A v tom je ten problém. My muži si totiž moc nedovedeme představit, co to pro tu ženu znamená. Vybavíme si situaci, že na nás někdo z druhého chodníku pořvává, což nás nijak nezasáhne. Ale ten správný ekvivalent, abychom se vcítili do pozice ženy, by byl, že nám zastoupí cestu tři ranaři a spustí: „Co čumíš, vole!“ V tu chvíli už nad tím nemávneme rukou, ale začneme se bát, protože nevíme, jestli to tím skončí, nebo nás zfackují či dokonce zkopou. A to je přesně to, co běží hlavou ženě. Ale zatímco muž něco takového, co v něm vzbuzuje strach a obavy, zažije jednou dvakrát za život, žena se s tím setkává třikrát za týden.

Právník a instruktor sebeobrany Pavel Houdek

Pokud si muži neuvědomují, že dvojsmyslné narážky mohou vyvolávat strach, co se s tím dá dělat? Jak se třeba proti takovým věcem bránit v práci, když je to ženě nepříjemné?
To je velmi těžké, protože když se ohradíte, nestane se to, co by nastalo v ideálním světě, že vám kolega řekne, promiň, to jsem přehnal, ale pravděpodobně zareaguje ve stylu: „Co děláš, nerozumíš legraci?!“ A co je ještě horší a víc zraňující, že se proti té ženě postaví nejspíš i kolegyně. Mávnou nad tím rukou ve stylu: „Vždyť to je Pepa, ten to přece dělá všem.“ Ohradit se vyžaduje velkou sílu, protože budete za tu, která nerozumí legraci. Na druhé straně za to něco získáte. A to něco je pustit si do svého osobního prostoru jen toho, koho chcete, a nechat si líbit jen to, co chcete.

Mluvíte o těchto věcech v kurzech?
Mluvíme, protože je to z hlediska sebeobrany velmi důležité. Fyzický útok se nestane z ničeho nic, vždycky mu něco předchází – nějaké testování oběti z pohledu pachatele. Ten chce v zásadě tři věci: aby se oběť nebránila, protože nechce být zraněný, aby moc nekřičela, protože si toho může někdo všimnout, a aby si vybral takovou, která to nepůjde ohlásit. Pachatel si tedy vybírá ženu, o které si myslí, že tohle všechno splňuje, ale protože to dopředu nikdy neví, tak ji testuje.

Jak takové testování vypadá?
Může být velice rychlé a může vypadat tak, že se o vás otře neznámý muž v tramvaji, sáhne vám na zadek a čeká, co uděláte. Jestli se otočíte, ohradíte se, nebo nebudete dělat nic. Ale testování může být i dlouhodobé a může trvat týdny a měsíce, kdy vám kolega v práci dá jednou ruku na rameno, ale vy nic neřeknete, za měsíc vás pustí do dveří, přitom vám sáhne na zadek, ale vy pořád mlčíte, protože si budete říkat, že mu asi jen omylem sjela ruka. Jenže tohle testování může třeba na nějakém večírku skončit napadením.

Co tedy dělat, když žena v tramvaji zjistí, že si ji někdo nejspíš testuje?
I tam je důležité reagovat a nemlčet. My v kurzech učíme otočit se k tomu člověku se zvednutýma rukama a okřiknout ho: „Nesahejte na mě, co si to dovolujete!“ Zní to velmi jednoduše, ale je to těžké, protože když tohle žena skutečně udělá, všichni na ni v té tramvaji budou koukat a ještě si řeknou: „Ježiš, co dělá, hysterka jedna!“ I proto většina z nich neudělá nic. Vlastně je to přirozená reakce nás všech. V situaci ohrožení reagujeme podle základního instinktu. Zatuhneme a zůstaneme paralyzovaní. A v tu chvíli jsme snadná oběť.

Dá se tohle zatuhnutí nějak překonat?
Dám příklad jedné naší studentky. Ta si v nočním autobuse nevšimla muže, který ji sledoval a vystoupil s ní. Jí se po chvíli něco nezdálo, uviděla ho, ale říkala si, že asi taky jen vystoupil a jde domů, ale pořád se cítila divně, tak zrychlila. Jenže on zrychlil taky. Nakonec se rozběhla, muž za ní, ale měla štěstí, že otevřenými dveřmi vběhla do domu a stihla je zabouchnout.

Co by se stalo, kdyby takové štěstí neměla a dveře byly zavřené?
Tak by se musela bránit.

Jak ideálně?
Ideálním terčem na lidském těle, na který zaútočit, jsou oči. Natáhnete prsty a vší silou do nich útočníka píchnete. Je to velmi bolestivé, on se chytne za oko, slzí mu a vy k tomu nepotřebujete žádnou extra sílu ani trénink. Takový okamžik můžete využít k útěku.

27. listopadu 2013

Co pomůcky jako pepřový sprej?
Pepřové spreje jsou skvělé, ale musíte je umět používat. Je dobré koupit si dva stejné, ti lepší výrobci mají i cvičné, vyrazit do lesa, dát si pásku na strom ve výšce hlavy a zkusit, jak stříká, kde má pojistku, jakou sílu potřebujete vyvinout, na jakou vzdálenost funguje, protože zkoušet tohle všechno v reálné situaci je špatně. Tam nemůžete přemýšlet, jak se otvírá pojistka, na to už je pozdě. A musíte ho mít samozřejmě po ruce.

Je účinnou zbraní křik?
Rozhodně. Podle studie, která zkoumala několik set reálných napadení, vyšlo najevo, že ženy, které zvolily strategii mlčení a nulové obrany, aby útočníka nenaštvaly, skončily s mnohem těžšími zraněními než ty, které se bránily křikem i fyzicky. I to je logické, protože když necháte útočníka udělat, co chce, proč by pak nepřidal, když je pánem situace. Zatímco v případě obrany mu to děláte těžší.

Mohla nějak ta vámi zmíněná studentka z nočního autobusu celé té situaci předejít?
V prvé řadě si měla už v tom autobusu všímat, co se kolem ní děje, pak by zaznamenala, že ji ten muž pozoruje. Jenže my dnes koukáme do mobilu, posloucháme ze sluchátek muziku a okolí si nevšímáme. Pak měla několik možností – mohla zůstat v autobusu, zavolat příteli, aby jí přišel naproti, nemusela jít temnou uličkou, ale oklikou, mohla zajít do baru, počkat, co chlap bude dělat, zavolat si taxík, policii. A taky měla dát na instinkt.

V čem je instinkt důležitý?
Mluvil jsem s opravdu velkým množstvím obětí násilných trestných činů a polovina z nich řekla, že se jim útočník nějak nezdál, bylo jim na něm něco divného, ale tuhle myšlenku nakonec zapudily. A to je špatně. My dnes všechno posuzujeme přísně racionálně a na instinkt nedáme, i když na něm není nic ezoterického. Navíc ženy, i když se jim chlap nějak nezdá, s ním nakonec nastoupí do výtahu, protože se bojí, co si o nich asi tak pomyslí. Ale to jim může být úplně jedno. Toho chlapa už nejspíš nikdy neuvidí, důležité je, že předejdou obrovským problémům.

Z toho, co říkáte, vyplývá, že hlavní roli v sebeobraně hraje psychologie. Kolik prostoru věnujete na kurzech fyzické obraně?
Asi tak pětadvacet procent, což zní divně, ale jak jdou naši klienti seminářem, nediví se. Pohyby, díky kterým se ubráníte, vás naučím za patnáct minut, to nepřeháním. Ale použít je v reálné situaci a správně, zvládnout to psychicky, je obrovský problém. Smysl sebeobrany není naučit vás spoustu věcí, které na požádání předvedete v tělocvičně, ale umět dvě tři, které budou fungovat, když vám půjde o život, kdy vám adrenalin bude stříkat ušima a kdy si těžko vzpomenete, jak se jmenujete. Ty věci tedy musejí být jednoduché, ale účinné.

Vy sám máte malou dceru, jak ji budete vychovávat?
To je moje velké téma, protože zjišťuju, že už odmala, ještě než se narodila, se setkává s diskriminací. Když byla žena těhotná a lidé se ptali, co čekáme, slyšeli jsme spoustu podivných reakcí na to, že budeme mít holku. Naše „nejoblíbenější“ byla věta: „To nevadí.“ Lidé dodávali, že to druhé bude určitě kluk. A jak ji budeme vychovávat? Naše dcera se určitě bude umět dokázat ubránit už ve velmi útlém věku a nebude se bát ohradit se nebo říct, co si myslí.

Feminismus je pro vás téma, které jako jeden z mála mužů veřejně neshazujete. Jak jste se k němu dostal?
Právě přes sebeobranu. Když jsem začal cvičit, přicházeli za mnou známí, abych je taky něco naučil, a já se jich tehdy ptal, co je k tomu vede. A protože chodilo hodně holek, říkaly, že pracují jako servírky, vracejí se pozdě domů, mají strach a podobně. Přes všechny ty příběhy, které nebyly banální ani ojedinělé, jsem si uvědomoval, že to jsou věci, které my muži nezažíváme a nevíme o nich, ale pro ženy je to běžná realita. A ta má společenské kořeny, protože se týká žen jako celku, ne několika jednotlivkyň. A když po těch kořenech začnete ještě více jít, dostanete se k feminismu, což je myšlenkový směr, který pojmenovává společenskou nerovnost mužů a žen jako jádro problému a hledá cestu ven, protože fakt, že ženy mají horší postavení než muži, je nezpochybnitelný.

Přesto ho mnozí zpochybňují.
Ano, můžeme se hádat o míře, můžeme se hádat o tom, že dříve to bylo neskonale horší, ale pořád je to jednoznačné. Ale samozřejmě vždycky budou lidé jako senátor Kubera, kteří si založili kariéru na tom, že to budou popírat. To je stejné, jako když někdo popírá klimatické změny, přestože všichni vidíme, že k nim dochází.

Až bude vaše dcera dospělá, bude svět vypadat jinak?
Myslím, že situace bude lepší, v tom jsem optimista, protože když se podíváme do historie, věci se zlepšují, ale nemyslím, že změny budou výrazné. Na druhé straně se mluví o tom, že se blíží století žen, že ženy jsou ty, které jdou dopředu, tak třeba se situace radikálně změní. Když teď několik tisíc let svět vedli a řídili muži, je načase vyzkoušet, jaké to bude, když mu budou vládnout ženy.

3. listopadu 2009

Autoři:
  • Nejčtenější

Žena se dvěma vagínami má dva přítele, sexuální potěšení má rozdělené

21. března 2024  7:54

Annie Charlotte se narodila se dvěma vagínami. Ačkoli zprvu pro ni byl její zdravotní stav šokem,...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

26. března 2024,  aktualizováno  8:54

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Obří melouny už nejsou in, i muži mohou kojit a další zajímavosti o prsou

24. března 2024

Ňadra obvykle poutají pozornost mužských očí, jsou ovšem také částí lidského těla, která je...

Dvaadvacetinásobná matka přiznala závislost na těhotenství

22. března 2024  8:15

Sue Radfordová z Velké Británie má dvaadvacet potomků. Třiadvacetkrát byla těhotná a nevylučuje, že...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Sex se zajíčkem je super, ale... Sedm důvodů, proč nechodit s mladším mužem

28. března 2024

Vztahy s výrazným věkovým rozdílem jsou stále častější a už dávno nepatří do kolonky „podivné“....

Kate podstupuje chemoterapii, aby se jí rakovina nevrátila, vysvětluje lékařka

29. března 2024

Když princezna Kate oznámila, že má rakovinu, uvedla, že jí bylo doporučeno, aby podstoupila...

Zrušte rande. Tyto typy mužů své špatné stránky odhalují už v začátku

29. března 2024

Po schůzce s nimi se cítíte nejistá, po vztahu s nimi z vás zbytečně zůstane vyprahlá poušť....

OBRAZEM: Jarní detoxy, které doporučují slavné tváře

29. března 2024

Tělo si po zimě žádá úplně jiné zacházení, proto i slavné osobnosti na jaře volí trochu jiný režim,...

Osa střevo-mozek. Mikrobiolog o léčbě vlastní stolicí i vlivu na duševní zdraví

28. března 2024

Premium „Dejte svoji stolici do banky, bude se vám hodit,“ vyzývá molekulární biolog Petr Ryšávka, který...

FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika
FOR KIDS by měl být zážitkem pro celou rodinu, říká Monika

Monika Pavlíčková (35 let) je maminkou dvou dcer, sedmileté Terezy a čtyřleté Laury, a zároveň také manažerkou obchodního týmu společnosti ABF,...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...