Zabíjí starost o rodinu partnerský vztah?
Pečlivé maminky hlídají eko, bio a raw, vzdělávají se, chodí na kurzy, věnují spoustu energie tomu, aby byly dobrými matkami. Večer pak partnerovi řeknou, že jsou unavené. Chlap se snaží být tím, kdo zabezpečí rodinu, má třeba dvě práce a ještě chce být dobrým tátou. Je vyčerpaný. Oba se honí, každý sólo, nesdílejí své úsilí a nemohou se tudíž ani ocenit navzájem. Oba dřou pro rodinu a jediné, co v téhle situaci doma hledají, je klid a bezpečí. Nemají sílu rozvíjet partnerství.
Co s tím?
Snažit se pro rodinu není totéž, jako dělat něco pro partnerství. V 21. století nemůžeme vztah živit z energie pro rodinu, nefunguje to. Pokud budu říkat, že nemám čas, chuť ani energii k práci na vztahu, dostaví se uzavírání, odcizování a oddalování. Změní se partnerské chování i prožívání, přestáváme být tak tolerantní, empatičtí, důvěřiví, ztrácí se porozumění, narušuje se komunikace i intimita...
Co je dnes rodina?
Doba, kdy rodina byla vázaná jen na manželství, je už dávno za námi. Stejně důležité je dnes partnerství, a to bez ohledu na pohlaví. Někteří kolegové tvrdí, že rodina je také pár bez dětí. Setkal jsem se dokonce s názorem, že rodina je člověk, který žije sám jen se svým psem, přičemž oba mají mezi sebou silné emocionální pouto.
Češi jsou pověstní pejskaři...
A taky rybáři nebo třeba včelaři... Tvrzení, že rodinu tvoří člověk a pes, je podle mě už za hranou. Pro mě osobně tvoří rodinu dva partneři a dítě nebo víc dětí.
Jak se společensky posunul význam rodiny?
Už není spjatá jen s manželstvím, které dřív generovalo přístup k sexu, ke statusu, k potomkovi, protože nabízelo jediný přijatelný způsob, jak ho zplodit. Dnes je dítě narozené v rodině bez manželství běžné.
psycholog Pavel Rataj
Manželství ztratilo váhu?
Pojem manželství, jak ho chápaly předchozí generace, se vyprázdnil. Lidé, kteří dnes vstupují do života, pocházejí z generací rodičů, kteří se hodně rozváděli. Mají v sobě úzkost z dlouhodobých vztahů, vytratil se smysl formálního svazku, manželství ztrácelo posledních čtyřicet let na atraktivitě. Ale zdá se, že krize se zastavila a začíná přinášet postupně své plody. Loni bylo nejvíc uzavřených sňatků za posledních deset let, zároveň v posledních dvou letech klesla o dvě procenta rozvodovost.
Tradiční svatba dostává jiný význam?
Už nejde o tradiční obřad kvůli příbuzenstvu, který řídí a platí rodiče snoubenců, ale sňatek je svobodné rozhodnutí, významný rituál, který si dvojice připravuje sama. Závazek přijímá, protože chce, nikoliv proto, že se to od ní očekává. Do manželství vstupují dnes lidé starší. Zatímco před patnácti lety byl průměrný věk novomanželů mezi dvaceti a čtyřiadvaceti, dnes je to kolem sedmadvaceti až třiceti lety. Mají víc zkušeností, jsou zralejší, lépe znají sebe sama i své potřeby a představy.
Jsou však na sebe méně ekonomicky navázaní. Platí, že se pak v krizi páry rychleji rozcházejí?
Rozchod nebývá úplně dobrovolná volba. V krizi se tři, čtyři, pět let ve vztahu trápíte a nemáte partnera, s nímž byste mohla promluvit. Vaše duše je frustrovaná, stlačená a v rámci zdravé obranné reakce generuje úvahy o tom, že vztah opustíte. Tahle zdravá reakce, že v tom nebudu, není však žádná svobodná volba, ale jen důsledek toho, že se tam, kde jsem, cítím špatně a neumím to zařídit jinak.
Do vztahů vstupují svobodnějši, zralejší a zodpovědnější, ale v krizích jsou bezradnější?
Mají to v nich těžší. Mohou se sice svobodně rozhodovat, ale nemají dost vztahových dovedností a nástrojů, díky kterým by mohli být skutečně svobodnější. Nemají-li nástroje, tak buď z krachu vztahu obviní partnera – „Kdyby ses zlepšil, ubral někde a jinde přidal, máme skvělý vztah,“ nebo naopak ze všeho obviňují sebe.
A také hledají pomoc u odborníka?
„Rataj, vysvětli jí (mu) to, ať se polepší,“ očekávají často nevědomě partneři, když ke mně přijdou na terapii. Myslím, že hodně dvojic se rozchází zbytečně. Nemusely by, kdyby přišly dřív, nebo v ní mohly zůstat déle. Tlačí je panika, únava, vyčerpanost, jenže emoce potřebují delší čas. Dnes už víme, že když vztahy zůstávají dlouho bez potřebné péče, mají tendenci a schopnost onemocnět. Hodně vztahových nemocí vzniká nakupením nedohojených emocí z minulosti a dlouhodobých frustrací.
Recept na dobré manželství? |
Jak si stojí rodina na žebříčku společenských hodnot?
Žijeme ve společnosti, kde je rodina velkou hodnotou. Ministerstvo práce a sociálních věcí se snaží zavádět prorodinná opatření podobná těm, jaká mají sociálně nejvyspělejší společnosti v Evropě. Zohledňuje rovnost, genderovost, sociálně slabé, jenomže nic se nedělá pro dva základní a nejdůležitější vztahy, které jsou pilířem spokojené rodiny i celé společnosti: vztah k sobě a k partnerovi. Neučíme se pracovat se svým vztahem k sobě, se sebepoznáním, sebereflexí, seberozvojem, nevíme, jak zahojit své rány, nemáme nástroje k zacházení s vlastními potřebami. Přitom teprve když jsem spokojen sám se sebou, mohu dávat dál.
Co můžeme pro spokojený partnerský vztah udělat sami?
Především o něm můžeme přemýšlet. Nevýhoda je, že lidé, kteří přečtou tyto řádky, budou nejspíš z těch, kteří o vztahu přemýšlejí, ale často budou mít vedle sebe ty, kteří se jím naopak nezabývají. Ale pro to, aby mohl vztah růst, je třeba obou partnerů, aby ten, co roste, byl vnímán jako inspirace a nikoliv ohrožení.
Podle průzkumů si dnes jen polovina žen myslí, že přítomnost otce je doma důležitá. To není krize rodiny?
Jsem otrávený z vnímání krizí. Každá má přece dvě složky: hrozí nebezpečí a zároveň je to šance. Mám pocit, že kdykoliv se mluví o krizi, myslí se tím jen ta první část. Mě většinou zajímá hledání příležitosti. Ženy sklízejí ovoce toho, co si vybojovaly. I to k růstu patří. Jak to sladké, tak i trpké. Proto si určité procento z nich buď děti nepřeje vůbec, anebo bez otce.
Je to jejich volba...
Vychovávat děti bez přítomnosti druhého partnera je podle mne průmyslové a konzumní uvažování na hranici etiky. V takové situaci nemohu svému dítěti vytvořit vzor, takzvaný vnitřní pár, který je spolu s biologickým programem vodítkem k jeho budoucímu partnerství. Děti potřebují vidět a zažívat kromě vztahu rodič – dítě, také vztah dvou partnerů.
Čas lásky. Z čeho se skládá, na co nezapomínat |
Jak to, že tolik žen dospělo k takovému přesvědčení?
S určitou nadsázkou můžeme říci, že ženy rozbily patriarchální model, zkomplikovaly ustálené zvyklosti a muži zákonitě začali o něco přicházet. Každý podobný posun, a platí to i v páru, naruší stabilitu. Druhý napřed reaguje obranou: „Neblbni, vrať se zpátky.“ Potom často následuje oddálení, vyhrožování. Až následně, chceme-li vztah udržet, je na řadě vývoj. Ve starém stroji to skřípe, což nás vede k tomu, abychom vyrazili do bolavého neznáma a hledali něco lepšího. Nemyslím tím někoho lepšího, jiného partnera, jak si to hodně lidí mylně vykládá. Pokud model soužití konce 19. století přestává fungovat, hledáme, co dělat jinak, přemýšlíme o pocitech, o tom, proč nás ve vztazích trápí úzkost, o které se teď hodně mluví ve spojení s větší uvědomělostí, zodpovědností a svobodou. Myslím, že naše doba nabízí hodně možností, ale je jasné, že hledání je bolavé, nejisté a z počátku neradostné.
Je problémem i krize mužské identity, o níž se také mluví?
Myslím, že už dávno ne. Muži nikdy dřív nedělali pro vztahy a pro rodinu a děti tolik, co dnes. Mám radost z toho, jak je dnešní mužství díky tomu předcházejícímu období pestré. Dokonce i když se partnerský vztah rozpadne, tátové o děti dnes hodně stojí, bojují o ně, chtějí si je užít. Přitom jsou třeba sami často z rozvedených rodin a vyrůstali bez zkušenosti s otcem. Mají v sobě nedořešená zranění a přitom chtějí být lepší tátové. Přemýšlejí o tom. Je skvělé sledovat, jak se to vyvíjí, ale bude trvat ještě dlouho, než se to ještě více posune.
Co se se vztahem děje, když žijeme jen povinnostmi a nepřemýšlíme o něm?
Když se na vztahu nepracuje, má tendenci chřadnout. Je to podobné, jako s tělem, jde-li o psychosomatické onemocnění. Když jeden či oba vztah zanedbávají, dostaví se vážné onemocnění, které se nazývá partnerská krize. To často otevře příležitost zastavit se, případně dokonce napravit to, co se dělo špatně. Oba patneři bývají v tu chvíli motivovanější o vztah bojovat. Je třeba se ptát: Znám tři nejdůležitější potřeby svého partnera? Vím o třech nejdůležitějších momentech, ve kterých on zažívá blízkost? Znám tři jeho největší chutě se mnou být: je to při jídle, při povídání, při jízdě na kole, při milování. Vím to?
Kolikrát ani nevíme, jak vlastně o vztahu přemýšlet.
Myslíte během dne na to, jak se má váš partner? Jak se s vámi měl poslední týden, měsíc? Je unavený ze vztahu nebo z práce? Co vám říkal, že ho trápí a že mu vadí? Co vám říkala, že chce jinak a vy jste to vnímal jako výčitku? Přemýšlíte takto o svém partnerovi, anebo si jen řeknete: On/ona na mě zas včera ječel/a? Když totiž o svém pocitu, a ještě lépe o pocitu a chování partnera, nedokážete přemýšlet, a probudit v sobě zájem o to, co partner říká nebo dělá, tak bude těžké to přenést do komunikace. Hodně lidí naopak přemýšlí příliš a ještě špatným a destruktivním způsobem. Ve kterém buď destruují sebe, partnera nebo rovnou celý vztah. O takovém přemýšlení nemluvím.
Můžete vy, psychologové, pomoct nasměrovat naše přemýšlení o partnerství?
Rád bych, aby na každé výpadovce z velkého města byl billboard s provokujícím nápisem: „Taky už dlouho nemluvíš s tím, kdo sedí vedle tebe?“ „Taky nevíš, jak se cítí tvůj partner, přestože jste super rodiče?“ „Kdy jsi se naposledy zeptal, jak se cítí tvůj partner, který sedí vedle tebe?“ „Taky se cítíte nepochopení?“ „Taky se domů moc netěšíte?“ Pár takových hesel by spolu s dalšími rozjetými projekty na podporu dlouhodobých vztahů rozproudilo naší vztahovou mysl a věřím, že by to přineslo zajímavé výsledky.
Vědomí sebe sama i potřeb, přání, tužeb partnera je to, v čem fatálně tápeme?
Jedna ze základních věcí, které generují kvalitní vztah, je potřeba blízkosti. Chceme do blízkosti a na rozdíl od minulosti, kdy křesťanský ideál hlásal, že budeme spolu a vzdáme se svého já, dnes už víme, že chceme i do individuality. To je zase důležitá potřeba svobody. Zažíváme „my“, abychom se mohli potkat, ocenit se a zažít něco příjemného nebo se pohádat a udobřit. Když se potřeba „my“ nasytí, toužíme se také seberealizovat, jít od sebe. Čím víc se můžeme oddálit, tím víc poroste chuť se pak zase příblížit.
KVÍZ: Máte vedle sebe moderního gentlemana? |
Muži si často zoufají: Jak mám vědět, co moje žena vlastně chce, když si přeje každou chvíli něco jiného?
Dnes je obecně těžké uvažovat v genderových stereotypech. Byla doba, kdy se říkalo, že všichni chlapi jsou ochotní pro svou ženu udělat, cokoliv by si přála, jen kdyby věděli, co to je. Ukázalo se, že tohle spíše tvrdí muži, kteří chtějí mít doma klid. Jejich největší blízkost – a nejde o kvalitní vztah blízkosti, nýbrž o blízkost teritoriální – je ta, když si jejich žena doma někde něco dělá, ale nekřičí na ně a nic po nich nechce. Žena, která má takového chlapa doma, cítí většinou prázdnotu. „On se mě vůbec na nic nezeptá. Něco dělá, vypadá spokojeně, ale vůbec se o mě nezajímá a přitom mě ujisťuje, že strašně potřebuje, abych tam někde byla,“ říkají. Ale i zde musíme být opatrní, abychom nedělali ukvapené generalizace.
Potřeby se navíc mění, takže zjistíme-li, co druhý potřebuje, nelze říct, že máme navždy vystaráno. Je to tak?
Vztah je proces, neustálá dynamika života a k tomu jsou naše potřeby cyklické. „Ona zas něco chce,“ stěžují si pánové v poradně. Ale co chce? A po jaké době? Po čtrnácti dnech? A co děláte vy, když máte hlad? Když nasytíte potřebu, vyprázdní se a zase máte hlad. Lidé vůbec neuvažují o potřebách na úrovni zákonité cykličnosti a přirozeného vyprazdňování. Kdyby lidé víc přemýšleli o mechanismech spokojeného vztahu, posuneme se neuvěřitelně.
Rozvody pak budou ojedinělé?
O partnerských vztazích máme spoustu vědomostí, ale lidem z nich předáváme zatím jen asi deset procent. Máme potenciál, abychom v horizontu několika generací snížili rozvodovost klidně o dvacet procent. Ale není to tak lehké. Zatím tápeme, jak to udělat. Víme, že rady, jak se to dělalo před padesáti lety, fungují spíše jen pro orientaci, nefungují na změnu, hojení ani růst. Na to je potřeba vnitřní motivace a dlouhodobější proces.
Stačí lidem předat víc informací?
Jen jim svěřit nástroje, aby věděli, co potřebují, jak to získat i jak zacházet se zklamáními a frustracemi, stačit nebude. Čím víc víme, co chceme, tím víc budeme muset umět zacházet i s frustrací, protože naše očekávání nebudou vždy naplněna. A také se zklamáním, když partner bude mít jiné představy. Víme, že člověk je jediný tvor na planetě, který je schopen vydat neskonalé množství energie, aby dosáhl uspokojení. Roky vydrží s cílem, že jednou bude lépe. Jiný tvor tohle nedokáže.
