Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

Dobrý den,
můj partner, se kterým jsem již nějakou dobu, neuznává společné fotky na sociálních sítích. Žádné společné fotky sám aktivně nenahrává. Pokud fotku nahraji já, nemohu ho na ní označit. Když to udělám, označení ihned zruší. Tvrdí mi, že nechce, aby měl soukromé věci na profilu. Když ho ale na společné fotce označí přátelé, tak mu to nevadí. Problém je pouze, pokud jsme na té fotce my dva spolu. Pro mě je toto opravdu problém, přijde mi to podezřelé. Myslím, že se potřebuje prezentovat jako single. Je to ale v pořádku? Děkuji, Michaela

pokračování.
Ještě bych dodala, že přítel pořád tvrdí, že ví, že jsme měli perfektní bezproblémový vztah. Měli jsme se brát. Ale najednou jakoby ho rodiče poštvali proti mě a on jejich řečem uvěřil.Jak je tohle možné, když nikdy nebyl žádný problém. Řeší svou bolest z rozchodu tím, že je tak chladný?Nejhorší je, že semnou nikdo dál nemluví. Řekne že je věc ukončená a hotovo. S tím se člověk jen tak nesmíří, když tomu nerozumí.

Dobrý den,s přítelem jsme spolu žili spokojeně.Byli jsme pro sebe jako stvoření,neměli jsme žádné konflikty.Problém začal až tehdy,když jsme koupili společný byt k rekonstrukci.Platilo se vše z peněz rodičů,a mělo se to splácet bez úroků.Přítel mě začal najednou v plánování rekonstrukce obcházet,vše řešil pouze s rodiči a mě stavěl k hotové věci.Začaly hádky,když jsem si to nenechala líbit a on stále dával na rodiče a bránil je.Po měsíci hádek o tom stejném jsme si vše vyřikali a nastavili pravidla.Začalo se vše dávat do normálu.Přítel potom odjel na víkend k rodičům...za hodinu už mi volal uplně chladný s tím,abych si hledala bydlení.Nikdo mi nic nevysvětlil jen to,že jeho rodina semnou už nechce mít nic společného.Předtím jsme spolu měli krásný vztah,kde mě přijali za vlastní.Nikdo z rodiny mi nebere telefon ani nereaguje.Přítel ochladl,prý to ukončí ted,než bych mu rozvrátila rodinu.Nikdy k tomu nic nevedlo.Jak se s tím mám smířit.Je chladný.Přišla jsem o bydlení i práci.A on nic.

Zdravím, můj problém je, že bilancuji. Je mi 32 let a nemám nic. Nemám už několik let partnera (když nepočítám jednu krátkou epizodu kdy jsem si myslela, že by to mohlo vyjít), nemám dítě a o kariéře se v mém případě také nedá mluvit. Sice mám práci ale to je tak všechno co mám. Je mi to moc líto, když vím, že všechny mé bývalé spolužačky jsou vdané a mají děti a já prostě nic. Na partnery jsem nikdy neměla moc štěstí, vždycky na mě šli jen problémoví chlapi a já se jich pokaždé chytila v marné touze po vztahu a potomkovi. Vždycky jsem si říkala, mám času dost, jsem mladá, ten pravý se určitě najde. Jenže když se nic nezměnilo ani po překročení třicítky a chlapi mě pořád přehlíželi jako lán, tak jsem si začala uvědomovat, že čas běží a začíná být opravdu zle. Moc bych chtěla rodinu, dítě. Zkoušela jsem si najít nové záliby, chodit mezi lidi ale ani to nevyšlo. Připadám si prokletá, myslíte, že je možné, že toho pravého nenajdu? Děkuji za odpověď.

Dobrý den,
Je mi 14 a mám přítele, kterému je 40. Jsme spolu skoro dva roky, nikomu to nevadí, jen rodičům, protože je to Čech. Říkají, že je podle nich stejný jako ostatní, že mě zneužívá, ale mýlí se. kdyby ho znali stejně jako já, tak by možná změnili názor. Zatím jsme k s*xu nedošli, protože mi není ještě 15, ale říkal že i počká. Plánujeme spolu budoucnoust a chceme být doopravdy spolu. Nejsem ani krásná, ani hubená, ale i tak se mnou chce být. V poslední době se stalo mnoho věcí které dopadly špatně, ale i přesto je pořád se mnou. Doufám, že mi poradíte.
Děkuji

Jedna moje známá mi jednou do telefonu řekla, že, kdybych se, nedej bože ocitla v nemocnici s něčím vážným, okamžitě sedne na první vlak a jede za mnou. Na oko jsem jí řekla, že si toho vážím, ale ve skutečnosti se mně dotklo, že by se o mě někdo začal zajímat teprve tehdy, až bych třeba umírala. S touhle známou se už scházím několik let a už jsem přestala věřit, že to bude někdy pravda. Zavolá mi a myslí si, že mám hned čas, to zvednout. Když jí ze slušnosti volám zpět, položí mi to nebo ze mně jen vytahá rozumy a pak se vymluví, že se otci nebo matce náhle udělalo zle a ukončí to. Raději jsem s ní skončila. Další kamarádka zase tvrdí, že kromě mně nikoho nemá a přitom se nestýkáme. Další se odstěhovala do Brna, nikdo ji tam nesmí navštěvovat, lže o tom, kde bydlí, neumí vysvětlit, kde a jak pracuje. Řeknu kámošce, jestli se mnou někam nepojede- no, ona tam už jednou byla, tak není důvod tam jezdit. Klukům jsem sympatická, ale chtějí mě jen využívat. Jsem divná?

Dobrý den, jsem velmi přátelská, ale nerozumím si se stejně starými lidmi (30). Naopak velmi dobře vycházím s lidmi mladšími a staršími, mám spoustu kamarádek, kamarádů, známých, ale není to podle mých představ. Skoro vůbec se se mnou nechtějí scházet, nikam cestovat, z části opadly naše spol. zájmy. Diví se, že mě různé věci stále baví, starají se, jak si můžu rozumět s tím nebo s tou, neustále se na něco vymlouvají, tají mi různé věci a lžou. Samozřejmě, každý máme právo na soukromí, ale je to nutné lhát mi, že mám přítele, nebo, že jsem byla tam a tam, když to není žádná pravda? Myslí si, že na to nepřijdu? Nikdy jsem neměla nejlepší kamarádku, měřím všem stejně a když potřebuji, jsou tu kluci, holky ne. Všichni pořád tvrdí, jak by se mnou rádi tohle a tamto, ale neudělají to. Nikdy neřeknou, jestli a co jim vadí, ani já jim. Přijde mi, že je znám jen díky facebooku, ale, že reálně snad ani neexistují. Když jsem byla v nemocnici- Je to vážný? Ne, tak se víc nestarali.

Pokračování 3: Zřejmě mu nevadí nebýt se mnou v takovém kontaktu jako ze začátku, nemá tu potřebu, jinak by přeci stále hodně psal a volal... Proč? Stýkat se se mnou dál evidentně chce, jezdí za mnou pořád.. Mně ale hrozně chybí "to v období mezi, než se znovu vidíme" ... Nechci mu ukázat svou slabinu, co mám dělat? Třeba se na pár dní úplně odstřihnout? Aby musel přemýšlet? Na sms mu odepisuji až po pár hodinách, rozhodně ne hned. Dříve když ode mne odjel, ještě ten den napsal pěknou zamilovanou sms, že mu bylo hezky, že se mu stýská atd... Dnes, když odjede, ten den se neozve. To napíšu já a pak si nadávám. On mi odepíše, odepíše hezky, ale už ne rozhodně tak extrémně zamilovaně, přesladce jako na začátku... On sám od sebe se ozve třeba až druhý, třetí den... Já mám potřebu být s ním v kontaktu - kor po osobním setkání - o to víc. U něj mi to přijde jako kdyby se mnou "nasytil", pár dní mu to vydrželo a napíše až za ty cca 2 dny... Vysvětlíte mi to prosím? Co se děje? Co mám dělat? - otázka upravena poradcem

Pokračování 2: ... A já věděla, že spolu budeme alespoň virtuálně. Poslední cca 2-3 měsíce mám pocit, že jeho "nadšení", "vášeň" možná "touha" .. nevím co to je, upadla... Prostě už není tak aktivní co býval... Stále jsme v kontaktu, ale už to nejsou sms do rána, sladkých slovíček také ubylo, méně si voláme... Je normální, že i milenecký vztah po čase trochu ochladne?? Velmi mě to trápí, ráda bych aby to bylo jako na začátku, chybí mi to, ale rozhodně ho nebudu bombardovat sms-kama... Milování je naprosto úžasné i po roce a čím jsem si naprosto jistá je, že on to cítí stejně.. Když jsme spolu, vidím to.Jde mi prostě o to mezidobí kdy nejsme spolu... že když pak odjede, jako by mi zase zmizel ze života do doby, než se opět setkáme... Když jsme spolu, je to úžasné a stejné jako na začátku.. Ano, jsme v kontaktu, ale již ne naprosto denním. Zajímalo by mě, proč už není tak "zapálený" jako ze začátku. Už mě nepotřebuje dobývat? Proč jeho potřeba klesla? - otázka upravena poradcem

Dobrý den, paní Douchová, prosím o radu. Ráda bych znala váš profesionální názor na to, jak funguje myšlení mužů. Rok mám milence (43). Oba máme své rodiny, jsem vdaná, Já (34). Milenec je má první velká láska. Muž, kterého miluji od prvního setkání. Nikdy jsem na něj nezapomněla. Rozešel se se mnou tenkrát on a to z důvodu mého (pro něj tenkrát) nízkého věku. Z rozchodu jsem se vzpamatovávala dalších několik let. V následujících letech mi sem tam zavolal, napsal. Chtěl se sejít. Já spíše odmítala, bála jsem se ho znovu vidět. Až před rokem jsme se sešli a stýkáme se dál. Vzhledem k časové náročnosti a ostatním věcem se vídáme cca 1x za 3 týdny - měsíc. A teď k mé otázce: zpočátku mi denně volal, prakticky každý večer (až šla rodina nás obou spát), jsme si psali. Kolikrát třeba i do 2 do rána. Z jeho sms, to, jak je psal, jsem cítila skutečný "náboj". Byla to sladká slovíčka (chybíš mi, stýská se mi...) .. prostě to mělo jiskru jestli mi rozumíte... Vždy napsal: "sejdem se večer?" a já - otázka upravena poradcem

Dobrý den, s manželem se rozvádím po 22 letech manželství z mé strany, už jsem odmítala být dál s manipulátorem, který řídil můj život v podstatě ve všem. Odstěhovala jsem se do podnájmu. Dcery 21, 17 let zůstaly v rodinném domě s otcem a se mnou přestaly komunikovat, manžel s nimi bohužel hovořil dřív než já a už si nic nenechaly vysvětlit...nevím, jak mám s nimi znovu navázat kontakt, když o to nestojí...

Dobrý den, paní doktorko.

Jsem ve vztahu že svým přítelem cca 1rok, nyní čekáme miminko. Přítel má bohužel z minulosti pár exekucí. Nyní u mě nebydlí, jelikož si má dát do pořádku své dluhy. Ale zvažují jestli tento vztah má cenu, i přesto že ho mám ráda, jeho dluhy jsou velké, a navíc nepracuje.

Dobrý den mam 40 roku, jsem 12 let sám ted jsem si našel partnerku kterou poznávám a seznamujeme se postupně. Byli jsme spolu ve sprše a prý jestli stál a nebo takhle to bylo nomrálně. Řekl jsem normální stav ze začátku stal protože jsem byl zrušený . Ted mam na talíři že je zvykla na 18 cm co mam dělat , že se bojí že ji neuspokojím ze 15 cm . Je tohle duvod k rozchodu a poznavaní a nehrnout se do vztahu a nebo proč žena která řekla že na velikosti nezalezi ze to neresi to resila kdyz me vydela naheho ve sprse. Me to schodilo moji osobnsot na uplne dno . Je tohle normalni ze to nekdo resi az takhle drsne a zalezi mu vic na tom jak je velky kdyz nevi jaky partner je v sexu kdyz snim jeste nic nemela? Dekuji TOM

Dobrý den, nedokážu přestat myslet na kluka, který se semnou rozešel na začatku července. Byly jsme spolu asi 7 měsíců..Ale i tak na něj pořád myslím a měla jsem vzato, že je to ten pravý. Měl všechny vlastnosti, které jsem chtěla, aby měl a ve všem jsme si rozuměli. Nebylo tam nic špatného, nebo nevím o tom, že bych udělala něco špatně. Když mi to říkal, tak řekl, že už v tom nevidí budoucnost a že už to necítí jako na záčatku a že to byly i růžové brýle. Přitom mi to přijde jako dětinský argument. Podle mě nebyl připravený semnou chodit, měl předtím přítelkyni asi 3 roky a asi to nebylo dořešené.. Ale měl mi to říct,že se necítí na vážný vztah a třeba se uvidí časem, co z toho bude. Jediný, kdo je z toho teď zhroucený jsem já a zžírá mě to. Když už najdu nějakého kluka, který by za to stál a chová se ke mě hezky, tak mě nepřitahuje fyzicky, ani tam není žádná jiskra. U něho to bylo, ale asi jsem se snažila až moc, protože to byl jediný kluk z těch všech, kterého jsem chtěla.

Dobrý den. Nedávno jsem byl na pracovním pohovoru a tam mi můj potencionální nadřízený, který se mnou vedl pohovor řekl jména a příjmení lidí, kteří pracují pod ním a že bysme všichni byli v jedné kanceláři. Bohužel jednoho z nich znám, byl to můj nadřízený, pracoval jsem pod ním jeden rok a propustil mě, že je se mnou nespokojen. Od té doby uplynulo už 9 let. Na pohovoru jsem neřekl, že ho znám, a když se mě na pohovoru zeptali, proč jsem před 9 lety odešl z té firmy tak jsem taky neřekl, že se mnou byl nadřízený nespokojen. Taky jsem se dozvěděl, že tento můj bývalý nadřízený už je víc jak rok na nemocenské a neví se jestli se vrátí. Kdybych řekl pravdu, tak si myslím, že bych práci nedostal. Minulý týden mi volali z firmy, že tu pozici mám a berou mě. Na jedné straně jsem rád, že mám práci, ale na druhé se bojím co se stane, když ten můj bývalý nadřízený se vrátí z nemocenské a pozná mě. Poradíte mi prosím jak se mám zachovat? Předem Vám velice děkuji.

ad.2 Je mi 48 a občas si připadám jak malé dítě. Umí být velmi milý, dokáže mi říct čeho si na mě váží , ale kritika je častější. Hloupá ukázka jeho chování je odpadkový koš na WC ..žiji s dospělou dcerou tak ho máme ..výtka byla že na WC nepatří a že nikdy u nikoho nic podobného neviděl, tudíž jsem nenormální..nechci mu křivdit, ale přijde mi to tak nějak divné.. děkuji za odpověď

ad1.Dobrý den, mám asi problém ... Jsem rozvedená po 3letém manželství, poté jsem měla 4roky vztah s ženatým mužem(ano nepatřičné) ale nechtěla jsem ho odvést od rodiny..poté jsem se seznamila s otcem mé dcery s malou přestávkou jsem s ním žila 20let přestože by alkoholik. Je to víc než rok co jsem ukončila i tento vztah.. na seznamce jsem poznala muže . Byl milý pozorný a bylo mi s ním krásně, ale již velmi brzy mi začal zakazovat (nenásilnou formou) přátele (muže), nesmím si s nimi psát a ani jinak je kontaktovat. Mluví o nich jen velmi ošklivě a vždy mi připomene že i on se stýká pouze s muži..takže já smím jen se ženami. Ale to není vše vždy když mě z něčeho obviňuje ihned používá to že jsem měla vztah s ženatým a jsem tedy "k...a" a i v období klidu mi předhazuje že já jsem ta co ho léta přehlížela. (bydlíme totiž jen přes ulici) pokud neřeknu nebo udělám něco co se mu nezdá odmitne mě třeba i obejmout nebo dát pusu ,protože jsem se zachovala nepatřičně. - otázka upravena poradcem

Jitka vám píše, že máte paralelní vztah, a že je důležité jak toho ovlivňuje vaše manželství.
Jitka opět pracuje s tezí, že nevěra je možné řešení. Není.
Vaše nevěra vaše manželství ovlivňuje negativně již TEĎ. A to velice silně.
Utajení nevěry není neovlivňování manželství.
To je takové zlodějské myšlení, že problém nastane až po provalení, a dokud jste schopna simulovat očekávanou věrnou manželku tak je to ok.
Jestli nemůžete dodržet manželský slib, tak z manželství odejděte. A akceptuje důsledky své volby. Netvařte se, že můžete mít manželství a deti a taky paralelní vztah a že manžel je ten špatný, když vám to neumožní.
Ale možná jste s manželem dohodli, že věrnost není součástí vašeho manželství a pak je to v pořádku. Nicméně, to je výjimka. A já tomu nevěřím, jinak by jste to netajila a neptala se tady.
To co vám rádi Jitka ublíží mnoha lidem.

Dobrý den. (Věk 33 partner 33, 4 roky spolu a 3 spolu bydlíme) akorát rekonstruujeme dům v kterém bydlíme pul roku(dum je jeho).Uz před stěhováním jsme měli ve vztahu problémy, ja doufala, ze se to stěhováním zlepší,bohužel na přítele je toho hodne (rekonstrukce a ma i náročnou práci a myslím si ze je krok od vyhoření)a naopak naš vztah je horší.Více se hádáme i kvůli malickostem. Sex nám nikdy moc dobre nefungoval a už spolu ani nespime (On nechce).snažím se byt podporující partnerka, ale i na mě toho je už hodně.Včera jsem se doma složila a řekla jsem mu,ze mě to všechno trápí, ze se cítím sama, ze se hádáme, ze neumíme vlastně spolu poradně mluvit, ze nemáme sex a přiznala jsem mu ze jsem se koukala i po najmech. On taky rekl ze ho hádky mrzí. Ale ze je toho na nej hodně, vše na nej padá a ze na spoustu věci neumi říct proč se tak děje a ze ho štve,ze mě neumí udělat stastnou.Oba se milujeme, ale i jsme se shodli, ze ztrácíme naději ze to zachránime.Ma to cenu zachraňovat a jak?

Paní doktorko, moc bych potřebovala poradit. Ošklivý rozvod, kdy jsem odešla jen s igelitkou, bývalý mě soudně vyhodil z domu, potýkám se s útoky advokátů, kteří jsou jím placeni za skutečně svinstva. Ale bojuju. Taky jsem přišla o práci, zoufale jsem brala, co se dalo, ale pár zkušeností, kdy jste u českých podnikatelů testovacím králíkem, kterému se v případě potřeby prostě a vyhodí se. Ale i tak se mi podařilo koupit starý dům, který opravuji, abychom měli s dětmi kde bydlet. Že je to psychicky vyčerpávající, je asi jasné, trvá to už 6 let a zatím není konec. Snažím se najít si i partnera, chlapi jsou, ale - jeden, ač skladník, měl vysoké sebevědomí a všechno jsem musela platit, druhý sice vzdělaný, ale hysterická osobnost s obrovskými dluhy (nedala jsem jeho věčné vyčítání), další sice fajn, ale krajně nespolehlivý a mám dojem, že vyplňuji jen jeho volný čas, aby se přizpůsobil on mně, to není, a to jsem si vybírala :-( V poslední době se potýkám s takovou nechutí k čemukoliv. Mám konečně lepší práci, oprava domu je v cca polovině, táhne se to, ale já najednou nemám vůbec sílu cokoliv dělat. měla bych natírat, o víkendu jsem schopná akorát obstarat domácnost a pak spím, prokrastinuji, trápím se. Už ani nejdu ven na procházku, maximálně do bazénu, přátele nějak odbývám, neozývám se jim. Co s tím? Ať nepřijdu o práci a nedostanu se do finančních a dalších problémů. Děkuji moc.

Dobrý den, s manželem jsme se po 17 letech rozvedli, protože jsme měli neshody a podvedl mě atd. Nebyli jsme spolu cca 3 roky. Celou tu dobu žádal, prosil, abych se k němu vrátila. Svolila jsem za určitých podmínek, že mi nebude lhát, bude se ke mě chovat hezky a nebude mě podvádět. Jsme spolu rok. Chtěla jsem zkusit společné bydlení, ale on nechce. Přijde mi, že se je úplně jiný než na čem jsme se dohodli. Před kamarády o nás nechce mluvit. Pokud se ho někdo zeptá tak říká že bydlíme kazdy zvlášť, že spolu nejsme. Do rodiny nemá problém mě vzít. Když s ním chci mluvit o důležitých věcech tak říká, že mu to nedělá vnitřně dobre a tím to končí. Mě vnitřně dobre není už celý rok, protože mám nevysvětlitelné otázky, ani vlastně nevím co mezi námi je. Žijeme od sebe 13km ale já jsem ta co většinou dojíždí. Občas říká věci, kterým nerozumím a nechápu. Jakože jemu je jedno jestli přijedu, když nepřijedu tak zjišťuje co se děje. Za ruku mě nechytne, nepohladi, neřekne mám tě rád. Má to smysl?

Dobrý den ,se ženou jsme manželé 27 let. Bohužel posledních 7 let přibývá vice hádek. Já osobně si myslím ,že chyba je v komunikaci mezi námi, pokud máme názorové rozpory. Většina problém se opakuje. Já se snažím vysvětlit svůj postoj i názor . Řeknu na rovinu co se mi líbí a co ne. Naopak bych řekl, že má žena nyní nechce řešit vůbec nic,pro ni jsou věci které mě se nelíbí a vadí mi, malicherné . A pokud začneme řešit problém, většinou z mé iniciativy, skončí to hádkou a obviňováním z její strany,že všechny hádky vyvoláván já a ,tě jsem jí tím zkazil den. Navíc mi přijde ,že to co já nesmím dělat, mohou dělat mi dospělí synové 24/21 let. A to me žene navádí. Já vím,že je pouze můj subjektivní pocit. Většinou po hadce přijdu já s omluvou, bohužel nikdy jsem se za 27 let nedočkal ,že by žena přišla a omluvila se. Naopak.kdyz se omluvil já, dostanu odpověď,že zkažený den ji nikdo nevrátí.

Dobrý den,
před 8 měsíci mi zemřel manžel, 37 let. Onemocněl rakovinou krátce po té, co jsme spolu začali žít. Nemoc trvala asi tři roky. Já jsem se o něho starala nejlépe, jak jsem mohla, v nemocnici jsem ani jeden den návštěv nevynechala, často jsem měla home office, abych mu byla k dipozici, kdy něco potřeboval. Mezi námi to byla velká láska. 3 dny po naší svatbě mu v nemoci řekli, že už ho léčit nemohou, rakovina byla v takovém stavu. Vzala jsem si ho domů, nechodila do práce, starala se o neho. Pak umřel. Na ten den a jeho posledni pohyb a vse okolo nejde zapomenout. Myslím, že jsem udělala pro něho uplne vse, co jsem mohla, i moje, jeho rodina. Snazila sem se ho povzbuzovat do posledni chvilky. Ale ted mne dosel dech, je to 8 mesicu a ja si rikam, jestli jsem vse udelala pro neho spravne a premyslim, jak mam ten zivot zit dal, aby me zase bavil. Kazdy den na sebe kladu nejake naroky, abych na sobe pracovala, cvicim, siju, beham.. Ale radost neni z niceho. Poradite, prosim.

Dobrý den, potrebuji radu ohledne vztahu psychiatr - pacient.
K tomu svemu chodim uz 5let. Vim, ze jsme si od zacatku sedli jako lide. Ale citim, ze nas to oba k sobe tahne daleko vic. Neco malo jsem mu naznacila, prestoze vim, ze bych nemela, ale uz je to silnejsi, nez ja a i jemu na ocich vidim, jak moc by me chtel alespon obejmout.
Vim, ze tento vztah by byl eticky nepripustny a hlavne bych nechtela nikdy ohrozit jeho karieru.
Premyslim, ze bych zmenila psychiatra, ale nevim, jestli by to pomohlo, kdyz uz jsem jednou pacientka sveho psy.byla.
Mohla byste mi vysvetlit,proc konkretne takovy vztah neni akceptovatelny a jak bych mohla zmenit okolnosti (napr.zmena lekare), abych si danym muzem mohla vyjit jako obycejny par?
Velmi dekuji za odpoved,

Dobrý den, je mi 19 let, mám přítele 1,5 roku (jemu je 20 let), známe se 4 roky, asi půl roku se zná s mými rodiči. Ráda bych s ním začala intimní život, ale hrozně se bojím vlastních rodičů. Toto téma je u nás doma velké tabu a bojím se jakékoli jejich reakce. Sice jsme věřící rodina, ale nijak silně (do kostela chodíme jen jednou ročně), nevím jestli to má nějakou souvislost. Když jsme spolu jednou byli u přátel a přespávali tam, hned po návratu rodiče vyzvídali, jak jsme spali (uklidnilo je až zjištění, že nás v místnosti spalo 8 a byli jsme oblečení). Kdykoli spolu někam vyrážíme, nabádají mě ke slušnosti. Přítel to respektuje a nijak na mě v ničem netlačí, ale přesto vůbec nevím, jak danou situaci řešit dál. Děkuji za odpověď.

Dobrý den, psala jsem vám o kamarádovi, který mi lhal, že se oženil. Vy jste na to řekla, že je vám jasné, že žárlím a že se mě jeho lež dotkla.Ne, nežárlím a ano, jeho lež se mě dotkla, ale z úplně jiného důvodu. Říkám si totiž, jestli je nutné někomu takhle lhát a je mi docela líto té jeho holky, že ji do svých lží zatahuje a využívá toho, že jí je teprve 20 a neumí se bránit, což si myslím, že jí bude do budoucna dělat problémy nejen v milostném, ale i v osobním životě.Protože reagovat na něco, co se mi nelíbí slovy: Ty jsi...a víc nic, tak to je jasné, že příště to ten dotyčný udělá znovu. Navíc, kdyby ji skutečně miloval, tak co mu brání v tom si ji vzít doopravdy? Na co pořád takové trapné divadlo?

Dobrý den, chtěla bych Vás poprosit o radu. S přítelem polu budeme už 4 roky. Začátek vztahu byl složitý..proběhly tam asi 3 rozchody z jeho strany.Byla jsem z toho opravdu zničená. Nyní je už skoro 2 roky vše v naprostém pořádku. Máme společné bydlení a hledáme větší, jelikož bychom časem rádi založili rodinu.Problém je, že když pritel odjede na více dní, přistihnu se, že o nem přemýšlím jako o člověku, který me zase jednou opustí.. chtěla bych mu zase plně důvěřovat, jelikož je to správné a navíc jsem dala přednost jemu, na úkor své vysněné práci.. sama vím, že práce, kterou bych chtěla dělat je nereálná (malo penez na hypotéku,pracovní doba téměř nonstop) pokud chci žít rodinný život, ale mohla bych ji dělat,pokud bych bydlela jinde,sama,bez plánování rodiny.. ve dnech, kdy jsem sama přemýšlím, která varianta by byla lepší.
každopádně přítele miluju.Je nějaký způsob jak se vyrovnat lépe s minulostí? Podvědomě si vyčítám,ze jsem se vzdala práce,ale taky vím,že chci mít rodinu

Dobrý den, s manželkou jsem byl rozejit před rokem a půl. Důvodem byla moje neupřímnost ohledně financí a údajně málo projevovaná láska. Manželka má/měla po rozchodu jiného partnera. Mě se po ní ale každý den víc a víc stýská a moc bych jí chtěl zpátky. Začal jsem na sobě pracovat, snažil jsem se změnit. Ona se ale odmítá o nějakém návratu bavit. Přitom ale rozvod nepožaduje. Chtěla by vztah zachovat v rovině kamarádské, ale mě to spíš ubližuje, bolí. Myslíte si, že je reálné se k sobě vrátit (postupně) a vše zvládnout?Díky za odpověď

Manžel se po konzultacích nějak zatvrdil a změnil. Řekl, že když dlouze utajená nevěra není problém a způsob partnerství z mé strany taky není problém, tak že on se přizpůsobí. K dětem je hodný, rodinný program funguje, po měsících pekla vůči mě je teď klidný až netečný. Takhle se to ustálilo bez scén po jeho 2-tydenni služební cestě. Nezainteresovaný pozorovatel by asi řekl, že je vše v pořádku. Ale když jsme jen sami dva... Nepolibil mne už asi dva roky. Přitom předtím byl na mě nalepenej celý čas. On neodejde, tvrdí, že nebude trestat děti za moje špatnosti.
Teď se bojím, že si hledá milenku a já nevím co bude.
V časopisech píšou, že nevěra může posilnit vztah. Ale on mi nechce dát šanci.
Už nevím co mám dělat. Zlobím se na sebe, že jsem byla tak hloupá a našla si milence a že jsem šla s manželem do poradny.
Nevím co dělat.

Dobrý den,
Můj život je zničen. Když děti vyrostli manžel byl z ničeho nic nespokojen. Vyčítal mi když jsem šla ven, nebo zůstala s kamarádkami po sportu na víno. Ptal se na to jestli jsem věrná. Jednou jsme mluvili o kamarádce co byla nespokojená s partnerem a mluvila, že si najde milence. Já ji domlouval, že jí to nic nepřinese a manžel nějak pochopil, že s tím mám vlastní zkušenost. Stalo se to dávno, ale manžel moje potvrzení po konkrétních otázkách nerozdejchal. Založil se a tehdy jsem udělala druhou největší chybu života. Šli jsme do poradny. Myslela jsem, že odborník státem uznaný nám pomůže. Ale ta ženská nevzala na vědomí fakt, že manžel nemůže přijmout, že jsem měla paralelní vztah. Je to normální, že psychologička na 6 setkání se obhajuje, že ona nevěděla, že jsem měla vztah? Stalo se to někdy vám? Já jsem chtěla, aby pomohla manželovi, ale ona zpochybnila vše co řekl. Žádná empatie. Prej je to jenom jeho pohled a přitom co říkal byla pravda.

Dobrý den.Nevím jestli je nějaká rada či pomoc na můj problém, ale aspon se rozepíši o tom co mě trápí, jelikož nemám někoho komu bych se odvažoval svěřit.Je mi teprve 25 let a už hodně dlouho trpím osamělostí, která je jako ostrý břit co zajíždí čím dál tím hloubějí.Momentálně to došlo do stádia kdy trpím takovou úzkostí a samotou že je mi s toho doslova zle a zvracím.Vždy jsem byl jiný než ostatní - nezbírám známky,nečtu knížky a nehraji kopanou, místo toho čtu comicsi,zbírám figurky a sošky mých oblíbených postav s filmů,comicsů nebo her a co se nějakých sportovních aktivit týče dělal jsem boj.umění s Katanou.Nikdo nic s toho v mém okolí nedělá a jsem tím pádem vyvrhel, ale nechci se zase měnit jen kvůli ostatním a přestat dělat co mám rád.Bohužel nemám kliku ani na vztahy, a už cca 4 roky se nemohu vůbec seznámit s žádnou dívkou.Samota mě strašně ubijí a poslední dobou pozoruji že se jen sebelituji a nemám o nic zájem.

2) omlouvám se, dopíšu později, vzbudil se mi maličký...

Dobrý den, už dlouhou dobu se placame ve složitém vztahu.Jsme spolu 2 a půl roku a máme 18mesicu chlapečka.Poslední 4 měsíce spolu nežijeme. Já mám svůj starý dům na hypotéku, on aktuálně pronájem. Muž mi rok vyčítal nezájem o něho, že jen skáču kolem malého a pracuji (po nocích z domova) a studuji (1xza 14 dní 6 hod). Mám ještě 15leteho syna, a malý je hodně náročný. Rok a půl našeho vztahu poznamenal partnerův těžký rozvod, kdy jsem při něm stála a snažila se mu pomáhat. Rozvedl se on, prý proto, že jeho žena byla nesnesitelná, pořád po něm něco chtěla (práci na domě, peníze) a křičela na něho, vážnější problémy jim začaly pravděpodobně s narozením společne dcerky, které byl rok, když od nich odešel za mnou. My se známe už 11 let, chvilku jsme spolu chodili, ale skončilo to kvůli tomu, že se vyspal se svou ženou, se kterou v té době už nežil a rozváděl se. Je třikrát rozvedený a má 3 děti, se mnou čtvrté. Utekl se ke mně od své ženy, čtyři měsíce jsem ho v podstate držela nad vodou finančně i psychicky. Pak jsem neplánovaně otěhotněla a zvažovala, zda si mimi nechat či ne. On nakonec mou nerozhodnost převážil k ponechání, dítě se mnou moc chtěl. Sliboval, že se vše zvládne, že se o nás postará (měla jsem strach z toho, že budu na RP a mám poměrně vysoké náklady - hypotéku, pojištění, auto, energie a dospívajícího syna, sama jsem chodila do práce a na 2 brigády, abych vse utáhla a mohla synovi také něco dopřát). Víceméně téměř od počátku mého těhotenství, od 2.trimestru, začaly mezi námi problémy. Těhotenství jsem nezvládala tak jednoduše jako první (první ve 25, druhé ve 40), bylo mi víceméně celodenně špatně, a když už přešly tyto nevolnosti, nastoupilo pálení žáhy, kdy jsem i v noci často zvracela. Ke konci těhotenství jsem měla i problém, kvůli kterému jsem musela zůstat doma na rizikovém v klidovém režimu. Z těchto důvodů (nevolnosti, bolesti břicha) jsem neměla chuť na intimní hrátky a kvůli nátlakům a výhrůžkám partnera (vyhrožoval nevěrou, urážel mne) se mezi námi začala vytrácet i intimita duševní (z mé strany ze ztráty bezpečí, jistoty a opory). Ale pricitala jsem to i nervozitě z rozvodu, který se táhnul. Myslela jsem, že po narození syna se vše zlepší, ale v tu dobu zrovna gradoval partnerův rozvod a já byla na vše hodně sama. Muž byl buď v práci, nebo musel obíhat něco kvůli rozvodu, nebo si potřeboval něco svého zařídit. Již v době před porodem měl asi 2x výstup, kdy se opil a opouštěl mne s tím, že ho nemiluji, protože na něj kašlu atd...v těchto stavech často jezdil i autem. Toto se opakovalo každý měsíc i po narození malého. Jednou za 3-4 týdny se opil, a tropil tyhle rozchodove scény, kdy často opravdu odcházel/odjížděl od nás v noci pryč, a vracel se druhý nebo až následující den s tím, že mne miluje, ale já mu prý dávám málo lásky a vůbec s ním nejsem (já byla s mimcem pořád doma, do jeho skoro roku jsem nikam nechodila a stále čekala doma na partnera). Půl roku po narození malého konečně skončil jeho rozvod a já si myslela, že vše se zlepší, jak jeho psychická pohoda, tak i čas strávený s námi, když už měl vše vyřešeno. No chyba lávky. Nejenže zintenzívnil svou kritiku vůči mně, ať už ohledně toho, že moc pečuji o malého (o předchozí ženě zas říkal, že na malou kašle), nebo ohledně toho, že doma neuklizim, nevarim (se stále placicim miminkem s kolikami jsem to opravdu špatně zvládala, většinou jen v době, kdy chviličku spalo nebo je ohlídal, což bylo sporadicky) - totéž vyčítal své ex, až po to, že jsem frigidní a musí se mnou sexuálně abstinovat, že je chlap a má své potřeby (spali jsme spolu 2x měsíčně (dodnes kojim a díky tomu nemám žádné touhy, ale dělala jsem to kvůli němu, myslím, že v tom byla i hodně ztráta důvěry a jistoty v něho)). Nakonec mi za měsíc oznámil, že odjede pracovat do Německa, i když jsem s tím úplně nesouhlasila, což znamenalo, že byl doma jen o víkendech. Ale nakonec jsem se těšila, že třeba tady budu v klidu v týdnu jen s dětmi a víkendy si spolu užijeme. Bohužel vždy když přijel, začal výčitkami, že jdu do školy (1x za 14 dní 6 hodin, o tom věděl už na počátku našeho vztahu) nebo na brigádu (3 hodiny každý víkend, bohužel nutnost, chyběly peníze na domácnost, vyčítal mi, že mám na něj nereálné finanční nároky - dával domů cca polovinu svého platu, minimum, které bylo nutné na provoz, a často právě ani to ne se slovy, že se snaží, ale nevyšlo to). Křičel po mně, že ničím veškeré naše volné víkendy a vůbec s ním nejsem a nezáleží mi na něm a že s ním nespím (spali jsme spolu stále 2x měsíčně, jinak to ani nešlo i kdybych chtěla, protože on víkend měl u nás svou 3 letou dceru, se kterou spal v jiném pokoji, a i jindy chodil spát dříve než usnul náš syn s tím, že je unavený a stejně na něj kašlu, nebo i když neměl dceru, chodil spát jinam, prý proto, že je úplně jedno, kde spí... Výčitky a hádky s tím spojené se táhly obvykle od jeho příjezdu do odjezdu) Co měsíc nás stále opouštěl a zas se vracel, že to nemyslel vážně, že chce abych si uvědomila, že chce...

Přesto mi volá, že přijede na kafe, mě to nedělá dobře, když mu nevezmu telefon, tak se rozčiluje, jakoby to byla moje povinnost. Vadí mi, že ze mě stále dělá hlupáka a nevím, jak s takovým člověkem jednat, abych ho neurazila a přitom sebe psychicky nepoškozovala, nikdy jsem nikoho takového nepoznala, myslím někoho, kdo nesnese, abych já měla třeba jen zlomek toho, co má on. Rozčiluje mě to, vpodstatě bych mu nejraději jednu vrazila. Kde člověk přijde k až tak silné závistivosti a nepřejícvnosti a jak z toho ven, abych se necítila jako idiot. Děkuji

Nicméně já se necítím vůbec příjemně, cítím z něj, přesto že má vlastní dům, který si vybral, zrekonstruoval a má tam všechno co kdy chtěl, že mi vlastně nic nepřeje, možná jsem cvok, ale nutil mě, abych bílý domeček v kolonii samých bílých domků obehnala černým plastovým plotem, když řeknu v hovoru že sjem si něco koupila, tak hned nepříjemným hlasem řekne, to je jako nový, jo. Nemužu se s ním vubec bavit jako se baví dva dospělí lidé na stejné urovni, chová se ke mě jakože blahosklonně, kdy mě poučuje o smaozřejmých věcech, nesnese ani abych mu řekla, že jsme měli dobré merunky, hned mě přeruší a začne vypočítávat, co všechno mají oni, jakoby nesnesl, aby druhý měl byt zlomek toho, co má on. Přitom mi ale pokaždé tak 2x zopakuje, že přece vím, že pro mě chce jen dobré. Já si to ale nemyslím. Dcera říká, že on za to nemůže. Vlastně si spolu ani nemáme co říct, když se chci na něco praktického zeptat, je jasné, že on své zkušenosti mi předhazovat nebude, vědom si hodnoty.

Spala jsme asi 3 hodiny denně tehdy, když jsem se odtěhovala spát do obývaku, budil mě zase tam, to už nepotřeboval pracovat na pc, prý měl právo dívat se na televizi. Sesypala se mi imunita což vygradovalo zánětem srdečního svalu. Rozvedli jsme se, při rozvodu jsem dopadla jak sedláci u chlumce a další roky si chodil když jsme byla v práci pro různé nádobí a příbory. Neřešila jsem to. Před 10 lety si přišel půjčit historické - starožitní divadelní kukátko po mé babičce a vrátil mi místo něj plastový dětský triedr. Na moji žádost mi sdělil, že co si půjčil, to vrátil a jakýpak omyl, on přece nic nemá. Před dvěma roky zemřeli mi oba rodiče a zdědila sjem starší zanedbaný domek, kterýn se snažím nějak zvelebit, on sem začal jezdit občas na kafe. Dcery byly asi docela rády, že se s tátou po dlouhých letech, kdy jsme se hádali kvůli alimentům, zase bavíme.

Dobrý den, jsem víc jak 25 let rozvedená a mám s ex dvě dcery. Rozvedli jsme se, protože se ex choval, podle mého soudu, k nám nepěkně. Když se dcery narodily tak sdělil, že chtěl kluka, doma s ničím nepomohl - on přece chodí do práce, takže za 7 let nedržel v ruce vysavač, když se mu cokoliv nelíbilo, tak na mě hulákal, ani na moje prosby, aby svoje výtky řekl normálně v klidu, nikdy nereagoval. Bylo by toho víc., asi nemá smysl vše vypisovat.Vpodstatě si žil svými zájmy a svým životem, rodinou nijak zásadněji neomezen..Když jsem začala chodit do práce a on odmítl participovat na vození dětí do školky, vstávala jsem denně o o půl šesté abych vše stihla a on si našel přítelkyni, se kterou se odmítal rozejít, chodil domů dost pozdě, třeba kolem 1 ranní, rozsvítil mi nad hlavou a třeba dvě hodiny dělal na počítači. Prý měl na to právo a já kdybych údajně byla řádně unavená, tak budu spát i tak.

Dobrý den,s přítelem jsem cca 1 rok a byla jsem s ním spokojená, ale momentálně máme krizi.Nelíbí se mi jeho žárlivost a když jdeme někam do společnosti většinou nám to spolu moc nefunguje.Já se podle něho nechovám moc jako partnerka, na druhou stranu on podle mě taky ne.Když se opije má hodně nemístné poznámky a snaží se mě shazovat a jeho žárlivost se stupňuje, v jiných situacích mi je ale oporou a vím,že se snaží náš vztah dát zase do pořádku, ale úplně to nejde.Navíc mám problém, že se ve mě probudily staré city ke kamarádovi z party a vím, že i z jeho strany tam je ke mně náklonnost, i když jsme spolu nikdy nic neměli a ani si to neřekli. Partner nic neví a já nevím, jak danou situaci řešit.O partnera zatím přijít nechci, bydlíme spolu a v mnoho věcech si ho vážím a mám ho ráda. Nový přítel v podobě mého nynějšího kamaráda by byl pro mě velký risk a skok do neznáma. Na druhou stranu si kladu otázku, zda je správné zůstat s přítelem, když cítím silné city i ke kamarádovi.Děkuji T

Paní doktorko, prosím Vás, co se s tím dá dělat. Manžel jakoby ztratil zábarny a čím dál víc se chová jako tchýně. Ta za dveřmi rodinu doslova tyranizovala (trucovala, dělala schválnosti, vyčítala - ne vždy samozřejmě, utíkala z domu), ale když vyšla na ulici za sousedkami, uměla se v mžiku změnit úplně v pohodovou a rozesmátou ženu. Prostě cvak a byla někdo jiný. Manžel měl cca 10 let "odstup" od jejího chování (nebo se mi aspoň zdálo), byl kritický a věděl, co je špatně. Nicméně i když říkal, že vždy bude stát za svojí ženou proti matce, když k tomu došlo, byl na straně matky. Já ale nejsem konfliktní a jsem spíše přizpůsobivá, takže k tomu de facto nedocházelo. Jenže manžel se začíná čím dál víc chovat jako jeho matka - doma dusno, venku usměvavý, zábavný. Dokonce i tcháni říkají, ty vždycky přijedeš, seřveš nás a odjedeš. Nebo se naštve, praští vším, co má v ruce a uteče od nich. Jenže oni to rozdýchají a pak ho zase s otevřenou náručí vítají (je vymodlený syn, no). A on totéž očekává doma. Že když řijede, všichni budeme v pozoru a běhat kolem něj, když nás seřve, tak odjede anebo si odejde do domácí kanceláře a za třeba hodinu máme být všichni OK a zase naladění na něj (a my ještě s dětmi ani nerozdýchali jeho vztek). A pak posloucháme, jak on je chudák, jak jinde v rodině by si ho vážili. Řekla bych, že nic nepomáhá - vysvětlovat, mluvit, pořád si vede tu svou o nevděčnosti. Venku mu kamarádi, aby od něj měli pokoj, všechno odtakají, tak on je vlastně utvrzený v tom, že on dělá vše správně a chyba je u nás. Podobně z okolí přebírá jen to, co se mu hodí. Na začátku manžeství to takové nebylo, nebo to nebylo tak vyhrocené. Pořád váhám, co s tím, ale děti to přestávají snášet. Kdyby šlo jen o mě, tak já jsem dost odolná. On si snad toho zázemí ani neváží. Paní doktorko, jak se chovat? - otázka upravena poradcem

Dobrý den paní Douchová,
s přítelem nám to ve vztahu poslední dobou skřípe jak v intimní oblasti, tak i co se týče názorů a hodnot. Jsme spolu tři roky, druhým rokem spolu bydlíme, ale najednou jako kdybych žila vedle úplně jiného člověka. Partner toto vnímá podobně a už nejednou to při hádce nadhodil.
Řešíme, zda má cenu pokračovat - vztah máme navzdory těmto neshodám nadále hezký a víme, že bychom rozchodem hodně ztratili.
Do toho si mě v práci začal všímat kolega, se kterým jsme doteď byli přátelé. Nevím, jak si vykládat jeho flirtování, úslužnost, narážky atd., když mi sám potvrdil, že mě bere "jen jako kamarádku". Jiní mužští kamarádi pro mě takové věci jako on nedělají. Na druhou stranu jsou dny, kdy se míjíme takřka bez povšimnutí. Po práci spolu čas také netrávíme a mimo pracovní dobu si píšeme spíše sporadicky.
Nejsem si jistá, zda kolega čeká na příležitost, nebo na to, až se s přítelem rozejdeme a on dostal svou šanci? O mé situaci ví. Jak se v tom vyznat?
- otázka upravena poradcem

Dobrý de. Jsem vdaná, dvě děti, momentálně oba na táboře. Rozhodli jsme se s manželem, že za nimi pojedeme. Vzali jsme mé služební auto (soukromě můžu), on si sedl za volant a jeli jsme. Za městem jel tam, kde je ideál tak 70-80, protože jsou tam prudké zatáčky, cyklisti, je to mezi poli, takže srny, občas tam jede někdo jak ho..do a minulý týden tam byl v jedné zatáčce smrťák, tak tam jel 110. Až se mi dělalo zle, což je už co říct, nemluvě o tom, že když by byla havárka, tak u toho služebního je to komplikované a musela bych to celé platit.
Tak jsem ho prosila (to prosím tam bylo), aby jel pomaleji. Jednou, podruhé, potřetí. S tím, že se bojím a že se mi dělá špatně. Potřetí on duplnul na brzdu (naštěstí za námi nkdo nejel), otevřel dveře, agresivně vystoupil a řval, ať si dál jedu sama. A šel pěšky směrem k městu. Já rozklepaná si přesedla a jela dál, protože děti bylo třeba vyzvednout a z tábora odvézt. Za chvíli telefon - vrať se pro mě. Já to udělala, což možná byla chyba. Do tábora jsem to dořídila, v autě bylo dusno.

Už se mi to jednou stalo s ním v Německu, když jsme se ve třech s kamarádkou vraceli z hor. Tehdy jsem řídila já, on přikázal, ať okamžitě zastavím (já myslela, že je mu zle), on oběhl auto a fyzicky i slovně mě vyhodil z auta. Měla jsem tehdy strach, že mě tam v noci nechá, ale ujel jen pár metrů a pak čekal, až nastoupím.

Co s tím??? Mlčet? Vůbec neragovat na jeho styl jízdy? Kritiku on moc nesnese… Tyhle výstupy v autě jsou tak 1x za dva roky, příchody z jeho práce cca obden, ale třeba se také pohádá se svými zaměstnankyněmi a ony pak brečí a dávají výpověď - asi dvakrát jsem jela klidnit vášně. Takže se určitě takhle vzteká i jinde, nejsem s ním celý den.

Doma „bouchne“, ale ne tolik, když vidí rozházené hračky dětí, boty, aktovky, ale je tak % kdy to vidí, ale nevadí mu to. Před jeho příchodem se to snažím uklidit, děti se už taky naučily věci odkládat, aby podnětů bylo co nejmíň. Děkuji moc za radu, co s tím.

Paní doktorko, děkuji moc za vaši odpověď - manžel, který uráží, zesměšňuje. Kladla jste otázky (pro navození kontextu kopíruji): Zkusila bych se na vašem místě zamyslet nad tím, proč má někdy potřebu křičet a rýpat, ponižovat vás - není ze své rodiny také nějak poškozený? V jakém vztahovém prostředí vyrůstal on? Myslím, že jste to přesně trefila. V jeho rodině byla generál hysterická matka, které se vše přizpůsobovalo a která rodinu tyranizovala svými výstupy (šla se utopit, šla se na půdu oběsit, šla se ´do koupelny podřezat, při cestě autem vyčítala a vyčítala - strašně nesnášel, protože nemohl nikam utéct, celé dny trucovala v posteli, utíkala z domu...). A tchán jen uhýbal, zametal... I já jako vdaná jsem u nich některé scény zažila. Už jsem se snažila manželovi říct, že půjdeme do poradny, že domluvím nějakou psychoterapii, že se nám všem uleví... odmítá, i když jednou jsme byli a hrál roli, že vlastně vůbec neví, proč tam jsme a jak je doma vše OK... Jsem já ta, na kom si vybíjí vztek na matku? Přitom dodnes ona když zavelí, tak on někdy zakřičí a uteče, ale vpodstatě pak udělá to, co ona chce... děkuji moc.

A ještě možná jedna důležitá věc - já se snažím řešit věci po dobrém anebo mu prostě vyhovět (viz peníze na akontaci auta) anebo to neřešit - zjistila jsem, že je to nejlepší cesta ke klidu. Když něco chci řešit, on to okamžitě bere jako útok a nemá problém rodinu na pár dnů pod nějakou záminkou opustit a být třeba u rodičů v malé vsi za naším městem (to ostatně dělal, když jsem byla na MD, řekl, že jede pracovat na 4 dny k rodičům, já tam jednou neohlášeně zajela a on tam nebyl - byl v našem městě a k rodičům jezdil jen přespávat - ti si údajně mysleli, že jezdí za mnou - tchýnin mamánek, byla ráda, že ho má doma). Anebo také neočekávaně někde zůstal, já ho sháněla, neozýval se, měla jsem strach a po dvou dnech se objevil, že "neslyšel" telefon. To utíkání dle slov švagrové běžně používal při řešení svých dávných velkých problémů, takže i tady musím opatrně, protože pak jsem na vše sama a když musím být pracovně třeba dva dny pryč, je to pro mě s dětmi neřešitelná situace - a jeho po republice nedohoním. - otázka upravena poradcem

Dobrý den, jsem vdaná, vcelku asi i spokojeně v rámci možností, tři děti. Potřebovala bych poradit s manželem. Celé manželství kopíruje, co vidí okolo, ale jinak, nepřesně a dost často nevhodně. Bohužel tuto vlastnost podědil po rodičích - ti třeba stavěli podle podobných plánů jako bratr tchána, ale na rozdíl od něj dům nikdy nedostavěli a žili v nedodělaném. Podobně tchýně - někde něco vidí a zrealizuje to po svém - ale nefunkčně, esteticky i materiálově velmi problematicky. Popíšu pár případů pro příklad. manželův kamarád má přítelkyni, která vydělává a on ji nechá vše si platit napůl. Manžel obdivuje - bohužel. Já byla tehdy na MD a musela jsem platit jemu cesty autem třeba na svatbu mého bratra, ačkoliv jsme jeli a po cestě vyřídili i nějaké pracovní věci manžela. Tehdy si řekl manžel o částku, která byla 1/3 mého měsíčního rozpočtu - chyběly mi peníze na jídlo, na nájem (všechno platím já, ale je fakt, že on mi dává příspěvek - na úrovni minimální mzdy). Chodila jsem si půjčovat, abychom měli co jíst. Nebo - další kamarád si koupil nové auto. Doma bylo asi dva měsíce dusno, jak potřebuje nové auto (že si ho kupuje jeho kamarád jsem zjistila až po pár měsících) a že nemá na akontaci. tehdy jsem chodila už do práce a hodně šetřila, takže jsem mu dala 300 tisíc na akontaci. Pak přijel s autem a řekl, že sveze jen děti, aby nejezdily takovou šunkou jako já (měla jsem nové firemní auto nižší třídy). Anebo v hospodě chlapi vtipkují, jak kdo zaplatil nebo nezaplatil, halekají do přes půl hospody. Tam je to OK. Ale manžel to nedávno použil u velmi váženého a důležitého člověka - bylo to velmi nevhodné, trapné a toho člověka to urazilo. Manžel nepochopil a jen se smál. Podobné urážky vůči mně, které si taky odposlechne někde venku, přecházím a nereaguju na ně (naposled skupina asi 5 jeho kamaradá studem mlčela a koukala se do stolu, nikdo mu nic neřekl a on se smál jako jediný). Když se mu ohradím, nerozumím vtipu, jsem hrozná a tak. Kvůli jinému kamarádovi nákladně a neprakticky přistavujeme patro u domu (kdo po těch schodech bude chodit??). Anebo v nějaké vzrušené debatě, kdy on asi takto uráží i chlapy kolem sebe, tak mu někdo řekne, že je pod pantoflem - on přijede a já mám peklo, jak to všichni vidí a vědí a jak on vypadá. Těch příkladů bych mohla uvést mnohem mnohem víc. To všechno relativně zvládám. Nyní ale nastalo období, kdy on obdivuje adrenalin a dobrodružství kamarádů, kteří mají milenky (ale nerozvedli se) anebo těch, kteří v manželství nežijí, protože i ve svém vysokém věku stále střídají či těch, kteří se kdysi dávno rozvedli a s nějakou mnohem mladší nějak žijí. Začalo to tím, že doma je všechno špatně, on je chudák až na posledním místě, já jsem hrozná, moc pracuji a přitom on by chtěl tak moc tu odpočatou a usměvavou ženu, která by na něj čekala, až přijde a věnovala se jen jemu (pro objektivizaci - to vpodstatě má, ano, pracuji, když jsem doma dřív, což je skoro vždy, tak má připravenou večeři, obstarané děti, ale on přijde zhurta, křičí, hledá záminky...). Přiznám se, že nesensu roli, kterou hrají některé manželky jeho kamarádů (a což on obdivuje), že jsou tyto ženy doma, jen uklízejí a čekají, kdy se svým manželem mohou jet na dovolenou a kdy on vezme svoji milenku (přičemž manželka mu ještě zabalí kufr na cesty). A to on by rád - stál vedle toho svého kamaráda a spolu rozhodovali, kam pojedou a kterou si vezmou s sebou. Bohužel toto prostředí výše popsaných kamarádů je cca 180 km od našeho domova, kam manžel každý týden na několik dnů pracovně jezdí a všechno udělal tak, aby tam musel jezdit, takže se mi ti lidé špatně ovlivňují. A samozřejmě, oni budou stát spíš za manželem (využívají jeho ovlivnitelnosti), i když minimálně jeden z nich se mu snažil vysvětlit, že by se takto chovat neměl, ale se zlou se potázal, takže se rozhodl, že si nebude dělat zle. Paní doktorko, prosím velmi, co s tím??? Děkuji Vám moc, jsem z toho zoufalá.

Milá Leo,

pročítám tuto poradnu poměrně pravidelně a chtěla bych poděkovat paní doktorce Douchové za její citlivé vedení a trpělivost, s jakou uveřejňuje např. i reakce pána, který ji pod různými jmény neustále napadá. Není jeho jednání nebezpečné?

Vám děkuji také, a to za to, že jste mi otevřela oči. Všimla jsem si, že jste sem Váš příběh psala opakovaně a oslovil mě, protože jsem po několik let žila ve stejném bludném kruhu jako Vy, i když můj „vztah“ s dávnou láskou byl v podstatě jen virtuální. Omlouvám se, ale díky Vám jsem si uvědomila, jak bylo moje vnímání situace iluzorní.

Vím, že mě jste o radu nežádala, ale přesto, kdybych směla něco říct, prosila bych Vás, abyste myslela na svou dcerku a na Vás samotnou. I ve Vašem současném modu se dá fungovat, ale je to vyčerpávající, stresující – a obávám se, že přes veškerou snahu, s níž se utvrzujete v možnosti, že jednou dosáhnete „štěstí“, je taková alternativa z mnoha důvodů nepravděpodobná.

Přeji Vám hodně síly,
Veronika

Milá Lado, já naopak souhlasím s paní doktorkou, Váš vztah JE přechozený. Mít v pětadvaceti milování jednou měsíčně?? Vám určitě chybí nové sexuální zkušenosti, ale hlavně další vztahové zkušenosti. Vztahy nejsou o tom, abychom na nich "pracovali" a "snažili se" měnit ku obrazu druhých. Buď to funguje nebo ne. Pak buď bude fungovat i sex ke spokojenosti obou, anebo ne, ale dokážete říci včas, že Vám to nevyhovuje a jít dál. Spíše se ptejte sama sebe, proč jste v tomto vztahu už tak dlouho, když Vás to trápí? Proč potřebujete setrvávat v něčem, co je spolubydlení s kámošem bez intimity? Proč se bojíte opustit nevyhovující jistotu? Jste mladá holka, nehledejte zatím lásku for ever, ale hledejte sebe, svá přání, svou spokojenost i své chyby. Největší svoboda ve vztahu je moci být sama sebou a být tak přijímána a přijímat tak i partnera. Já na to přišla až v bezmála 40 letech, nemarněte svůj čas soužitím, které nefunguje, ale naučte se žít hlavně sama se sebou. Mnoho zdaru! - otázka upravena poradcem

Taky mi vyčítá, že s kamarádkami jsem častěji než s ním. Ale vždyť jsem doma celé dny, tak když mne např. po cvičení jednou za měsíc nebo dva pozvou na skleničku tak jdu. Posledně vypočítával kolik času trávím s kamarádkami na bowlingu, který čtvrtletně organizuji, tak jsem mu řekla, že když chce ať něco pro nás zorganizuje.
A v poslednim čase začal říkat věci jako, že se jsem zapomněla, že jsem vdaná a že se jednou vzbudím vedle někoho jiného... Přitom si nikoho nehledám, jen se snažím žít plněji. On je takový málo akční. Např. Byla jsem s dětmi na tři dny na chatě s kamarádkami a jejich dětmi. On ten čas celé večery trávil v práci místo toho, aby šel ven s přáteli nebo si zasportovat.
Už začínám být z něho unavená a otrávená. I když jsem ve vztahu s ním spokojená a jsem v životě šťastná tohleto kazí a ničí vztah. Proč mi tolik vyčítá? Proč si taky nenajde nějaké vyžití?

Dobrý den p. Douchová. Jsme s manželem téměř 20 let. Máme děti na druhém stupni a gymnáziu. Konečně mám čas na sebe mohu se starat taky o sebe. Chodím pravidelně dvakrát týdně sportovat. Mám čas (konečně) na to, aby jsem se dal do pořádku, takže zajdu na masáže, wellness, a takové ty další radosti. Když se vyskytne příležitost tak zajdu na víno s kamarádkami z fitness.
Vždy jsem chtěla tančit, tak jsme začali chodit s manželem do tanečních. Původně to šlo, ale jak se postoupili do dalšího ročníku tak začal být protivný a podrážděný. Děláme jiné figury než ostatni. A posledně při sambě jen stál a já vedle něj. Začínám se na tanečních cítit špatně a vůbec si to neužiji.Manžel mně vyčítá, že jen koukám po ostatních a při tanci netančím s ním. Jenže on je často mimo rytmu a vidím, že ostatní už dělají další krok.

4. Nemůžu se zbavit dojmu, že jakoby čekal na to, až udělám chybu a pak to použil proti mě. Dosud bylo naše manželství +/- v pohodě. Průšvih je, že při prvním vážnějším problému utekl k milence (kamarádce?). Strašně mě bolí, když vím, že jsem ho ztratila, protože je to jinak fajn chlap. Před dovolenou s onou kamarádkou jel na dovolenou s dětmi, kam jsem já nesměla. Řekl mi, že připraví rozvodové papíry, ale opět se k ničemu nemá. Na jednu stranu rozvod nechci, ale nemůžu žít s pocitem, že si užívá a vlastně skoro celý volný čas tráví s ní ( je o 10 let mladší a bezdětná). Ani děti ho prakticky nevidí. Trvá to dlouho a já jsem bezradná. Občas mám pocit naděje, že se chce vrátit a já jsem v klidu, pak zavolá, že na víkend bude u ní a já jsem opět na dně. On jako první rozvod nepodá - na to je nerozhodný - to je postřeh psychologa. Pokud to udělám ale já, manžel se urazí a já definitivně ztratím víru v to, že se vrátí. Je to jak čekání na Godota, bohužel se neumím smířit s koncem.

3. Od manželovy sestry vím, že se scházejí a rozcházejí, pak že jsou jen kamarádi, kteří občas spolu spí. Manžel mi řekl, že s ní nevidí společnou budoucnost, ale ani se mnou. Vlastně nic pořádně nevím, takže netuším, jakou strategii mám vymyslet, aby se ke mně vrátil. Dokonce s ní byl před týdnem na zahraniční dovolené, ale mně tvrdil, že jela celá parta lidí. Okolí mi říká, ať ho pustím k vodě a že jsem hloupá, že mu to toleruji. Já ale nedokážu udělat tlustou čáru a požádat o rozvod i když vím, že miluje jinou, doma není, veškerý volný čas tráví u ní. Ještě musím zmínit, že během pauzy mi říkal, že si myslel, že se do mně znovu zamiluje, ale nestalo se tak, city se neobnovily, takže odchází..... Ale vždyť se celou dobu stýkal s ní, takže to nechápu. Já se snažím být milá, neječím na něj, funguju pro děti, byla jsem mu vždy oporou. On si toho neváží, říkala jsem, že se změním.... nic nepomáhá. Jsem mu věrná, umím vařit, nevím co by chtěl víc..... A to vše je jen kvůli staré křivdě.