Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

Pro Pavla - Pacle, prosím, přečtěte si ještě jednou, co po vás chce manželka podepsat - ona chce, aby děti, když pojedou na závody nebo budou chtít přespat u nějakého svého kamaráda, tak v ten víkend nemusely povinně k vám. Předpokládám, že děti už budou větší a začínají mít své koníčky, které provozují i o víkendu. Co kdybyste je třeba na ty závody doprovázel? Co kdybyste jim umožnil absolvovat to sportovní soustředění? Co kdybyste vyšel vstříc manželce, když ona bude chtít být bez dětí - prostě byste upozadil na chvíli svoje zájmy a byl více tolerantní... To, co po vás chce manželka podepsat, na mě totiž dělá dojem, že bez ohledu na činnosti a chtění dětí rigidně trváte na lichých víkendech. Zkuste více naslouchat potřebám dětí.

Dobrý den, jsem rozvedený již 4 roky, děti má v péči matka a já mám děti o lichých víkendech, většinu vánočních a 3 týdny letních prázdnin. Tato dohoda byla dána soudem, protože předchozí pokus "nechte vše na dohodě" vedl k tomu, že bych děti brzy neviděl vůbec. Bohužel jakákoliv má žádost k matce nad rámec této dohody ( např. moci si děti vzít dřív, pokud nic v plánu nemají, prodloužit víkend o sváteční den) vedou k reakcím nad kterýma zústává rozum dospělého člověka stát. Přitom, když ona potřebuje, v naprosté většině případů jí vyhovím. V covidovém období jsem ani neměl problém si děti 2x vůbec nevzít. Edistuje nějaký postup, jak nechat bývalou ex. psychologicky vyšetřit? Přeci pokud jí slušně požádám, zda by nemohla prohodi víkendy a ona odpoví, že by mohla, ale ať jí vyplním a podepíšu formulář, že natrvalo budu cituji: "dovolovat dětem výměnu víkendů až budou potřebovat (závody, soustředění, koncert, přespání u kamaráda,...)", to přeci není normální a asi ani pro děti dobrý. - otázka upravena poradcem

Dobrý den,

jsem s přítelem už skoro rok a nevím, jestli jsem na příteli moc upnutá nebo jestli je to normální chování když někoho milujete. Ze začátku pro mě dělal první poslední i on chtěl semnou trávit všechen čas a i já. Máme krásný vztah bez hádek a když jsme spolu příjde mi, že nám nic nechybí. Před měsícem se mi přítel svěřil, že už neví jestli je raději semnou nebo beze mě a že ho už vztah nenaplňuje. Zeptala jsem se ho jestli mě miluje a řekl že ano.Není zvyklí tyto problémy s někým řešit nemá moc kamarádu a je dost uzavřený. Řešili jsme to, promluvili si a vše bylo jako dřív. To, že mi málo odepisoval a byl po soc. sítích odtažitý jsem nechtěla moc řešit jelikož naživo byl ke mně pozorný a hodný a milující. Dnes řešíme stejnou situaci, kdy má nějaký problém mezi námi a nechce ho řešit. Já bych vše nejradši hned řešila a vyříkala si jelikož mě to nervově úplně ubíjí. Máme oba své koníčky a kamarády, netlačím na něj. Nevím, kde je problém, jestli si to všechno jen domýšlím, že se semnou chce přítel rozejít nebo jestli to tak opravdu je.

Dobrý den,
jsem 3 měsíce po rozvodu, v odloučení od manžela skoro rok. Máme postiženou 24 letou dceru s autismem a lehkou mentální retrdací. Péče do konce života. Žije se mnou. Nerozumím sama sobě, jsem v hluboké krizi z manžela, jak se zachoval a chová. Požádala jsem ho na začátku, ať odejde, odešel, po dcou týdnech se chtěl vrátit, ale u mne tot nešlo. Pak začala epidemie a začal mi chybět, odmítl návrat. Psal mi škaredé meily, vyhazoval z bytu, došlo mi, že už s ním nemohu být. Podala jsem žádost o rozvod. A teď nerozumím svému smutku a bolesti, svým slzám a zoufalství, které přišlo. vyplatila jsem ho, jsem bez peněz a zadlužená. Syn manžela nenávidí, chápu ho, ale přesto to moc bolí. Dcera chce s ním být 14 dní, ale bydlí v mini garsonce, i když může v naší společné velké, z které má celou dobu nájem. Výživné neplatí. Polatky za byt nám platil do konce minulého měsíce. Já to potřebuji s někým rozebrat, proč nejsem spokojená a šťastná, myslela jsem, že se mi uleví a nadechnu se po letech nevěr, žití vedle sebe a stavu, kdy jsme se nedomluvilim už na ničem, jenom byly hádky a výčitky. Teď se dozvídám, že jsem ho šikanovala, ponižovala , vypudila z bytu...od dcery. Jsem z toho všeho vyřízená. Co mám dělat?

Paní doktorko, ve své poradně potkáváte stovky různých případů. Chtěla jsem se zeptat, jestli se setkáváte s tím, že se člověk změní po smrti svého rodiče. Dnes již bývalý manžel sestry po smrti svého otce (matku ještě má) jako by pustil stavidla svému chování, začal být v rodině nesnesitelný (objektivně) - více cholerický, začal rodinu krátit na penězích, startoval po dětech, zejména jedné dceři, začal chodit do nevěstinců a završil to odchodem za milenkou. Rodina se rozpadla, protože psychicky týral dceru tak, že byla hospitalizovaná. Náš soused - celý život svobodný mládenec, ale nějaké známosti měl, po smrti matky (otce ještě má) začal čím dál víc lenivět a i když má moc hodnou přítelkyni, s kterou by konečně mohl žít, tak si "rozvolnil|" život tak, že jej vpodstatě jen nějak přežívá v práci a před televizí, přítelkyni vidí jednou do týdne, dům a jeho okolí je zanedbané a on sám úplně přestal plánovat a je tak nějak vlečen událostmi. Maminka je po smrti již 4 roky. A třetí případ - kolegyně v práci - ta se po smrti otce stala doslova zlou. Stává se, že smrt rodiče "odšpuntuje" to špatné v člověku? Je nějaká možnost návratu anebo je to již konečná? Jestli má smysl těm lidem pomoct, těm okolo doporučit nějaký postup chování. Děkuji. - otázka upravena poradcem

Dobrý den,
problémy s manželovou rodinou přesáhly meze. Manželova rodina má jedno “veřejné” tajemství, které nikdy nepřiznala. Bohužel o něm vím i já, aniž bych chtěla, dozvěděla jsem se ho od “zlých jazyků” jak už tomu v životě bývá. Rodinu jsem podle toho nesoudila a snažila jsem se s nimi vycházet. Nejsem typ člověka, co soudí lidi podle řečí cizích osob, ale podle toho jak se chovají k mé osobě.
První velké neshody začaly když jsme šly s manželem do pronajatého bytu. Neustále telefonáty, neustále se jim něco rozbíjelo.
Před svatbou vznikla situace, kdy si mě tchyně vzala bokem a potom se vrátila uplakaná se slovy úplně jinými než jsme si řekly. Dělala nemožné jen aby svatbě zabránila.
Po svatbě byl rok příměří.
Po té, co jsem otěhotněla to zase začalo. Veřejně tvrdila, že jim dítě nebudu dávat. Což jsem opravdu v plánu neměla!
Teď kdy jsou mému synovi 3 roky se to vyhrotilo.
Můj syn když u nich je sám má potom střevní potíže.
Ptala jsem se na to babičky (tchyně moji tchyně).
Tchyně se svou dcerou (mojí švagrovou) o mně před synem mluví hrozně. “Máma je zlá” “Máma Tě k nám nechce pouštět, musíš to říct tatínkovi”
Vím tohle jen já a slíbila jsem s ohledem na babičku, že ji neprozradím. Ale jak to tedy řešit, když nemohu proti nim jejich slova, která nejspíše mého syna stresují použit! Obavám se i do budoucna, aby se potom syn nezačal bát nás rodičů. Kdoví co mu ty dvě napovídají.
Děkuji za odpověď.

Dobrý den, poraďte, prosím, jak se smířit s tím, že líp už asi nebude. Ve 45 rozvod s manželem, prvních 15 let pěkných, posledních 6 bídných - měl ve svých 52 letech pocit, že ho brzdíme, že o něco přišel tím, že neměl milenky jako kamarádi, takže si našel mimomanželský vztah s 30tiletou rozvedenou paní s dětmi (!!), s kterými se nechtěl vídat a trval na tom, že odchází, protože jde do jiného lepšího světa. Za 7 let jsem měla 3 přítele - první - asi hodný, i když svoji manželku před mnoha lety opustil taky velmi nehezky a přestal se stýkat se 4 svými dospělými dětmi, moc se mu líbilo, že se se mnou dostává jinam i díky financím a tak nějak vyznělo, že mi bude dávat 5 tisíc na měsíc a já se o něj postarám (byl už starší). Druhý měl několik milionů dluhů a po nějakém čase začal s hysterickými výstupy a ponižováním. Třetí byl sice hodný, ale podivín, ne zcela zvyklý na partnerský život, takže po cca 1,5 roce hezkého vztahu se kontakt smrsknul na sobotní večeři, kterou jsem musela udělat, a sex. Chlapík, s kterým jsem si při mnoha kompromisech uměla představit bydlet, začal být v mnoha ohledech tvrdohlavý (takhle to bude, tohle jíst nebudu, nebudeš mi říkat, co budu dělat - na naprosto běžnou komunikaci, v které by jiný "normální" odpověděl něco neutrálního anebo by poděkoval za nápad) a vrátil se do svých zajetých kolejí starého mládence, kdy já jsem vyplňovala jen večerní chvilky volna, než začal film v TV. Hledám dál, ale vrstevníci, pokud k něčemu jsou, si hledají partnerky mezi ženami okolo 40 let, případně znovu mají děti. Podobně i ti, kteří jsou trochu normální. Paní doktorko, jak se smířit s tím, že mám asi šanci už jen na tyto typy mužů, kteří neuspěli jinde, a kteří mi vpodstatě přinášejí víc trápení než radosti? Anebo kde potkat ty normální a volné? Děkuji moc. - otázka upravena poradcem

Dobrý den je mi 68l partnerce 67 před 2měsíci se semnou náhle rozešla, jezdívala na vikend pravidelně. Pak mi řekla že si musí odpočinout, a vztah náhle skončila. Když jsem si jí ptal proč tak uváděla že ji neposlouchám. Bydlí doma se synem 43l o kterém vždy říkala ,že je to mamánek. Ty příčiny rozchodu , že jim k snídani rohlík, kousek chkeba a sýra. Na ovocné knedlíky že si nedám tvaroh a jím je s jogurtem. Dále mně podezírala když volala a já byl ve městě že jsem v nějakém bytu. Mě to připadá takové vysvětlení k nepochopení. Mám chronickou pankreatitidu a musím se stravovat dietně, ale zkouším jídlo připravit jídlo normálně. Jinak jsme spolu vedli intimní život chodili na výlety a byla spokojená.Vzpomínám na vše hezké , take jsem ji navrhoval poradnu , ale tam jít nechce. Bydlím sám na vesnici a samota je zlá a proto uvažuji že najdu jinou ženu. děkuji jirka

Dobrý den, mám dotaz ohledně zvládnutí situace s partnerem. Během vysoké školy si vybral obor který mu je relativně cizí a nechce v něm pokračovat jako zaměstnání (vybral si ho hlavně kvůli rodičům). Je z toho většinu času vystresovaný a bojí se budoucnosti (nevěří si, že by si mohl někdy najít práci, tvrdí že nic neumí atd. ) Zbýva mu poslední rok výuky ale poslední dobou, má skoro každý týden uplné záchvaty že lituje svého rozhodnutí studovat a že si zničil život. Chápu, že ho to může stresovat a snažím se mu říkat, že dokud nebude pracovat nemá cenu se nad tím tak zamýšlet a vždycky se nějaká práce najde. On mě ale vůbec neposlouchá a vůbec se nesnaží svůj postoj změnit. Já už pomalu přestávám mít energii mu pořád rozmlouvat že se nemusí bát, je to prostě pořád dokola a unavuje mě to. Máte prosím nějaké rady jak k tomuto přistoupit? Mám pocit že ať řeknu cokoliv, nepomáhá to, jsem potom už i protivná a končí to tak že se na mě naštve. Děkuji za odpověď

Pro L. (a taky možná Annu). Milá L. Pokud by otec prvního syna z rodiny neodešel, pak by se svojí manželkou a matkou dítěte zcela jistě oba pomáhali svému, byť dospělému, dítěti, které se možná se svojí mladou rodinou a malým vnoučkem potýkají s finančními problémy. Pokud však Anna celou situaci vnímá jako to "dospělé dítě z předchozího vztahu", pak je pravděpodobné, že jakoukoliv i sebemenší pomoc otce synovi vnímá negativně či ji omezující. Až její syn dospěje a dostane se třeba s novopečenou rodinou do finanční či jiné nepříznivé situace, taky se k němu Anna otočí zády s tím, že je dospělý? A její upozadění? Nevíme nic víc, než jen že momentálně údajně živí rodinu. Ale je tomu opravdu tak? Anebo jde jen o pocit? Proč nejde s manželem a nepřiloží ruku k dílu tam (u dospělého syna), kde je to momentálně potřeba? Vždyť on do té rodiny taky patří - jako syn svého otce... - otázka upravena poradcem

V červenci 2020 se se mnou rozešel přítel,signali,že ze vztahu odchází jsem nepostřehla .Až navrhl- změnu parnerství v přátelství to mě zaskočíl....měli jsme rádi turistiku,kolo focení.......A vadili mu hadky....nikdy jsme si o tom nepovídali..../5hádek za 5let..... a podle mě o blbostech...Já jsem člověk impulzivní a upřimny.......tak jsem mu své pocity dala najevo a i odešla......on nikdy své pocity nezdělil........asi před 2měsícema si našel přítelkyni ON po rozchodu ONA po ovdovění.......přiznal se až když jsem se ho narovinu zeptal.......mezitím jsme byli na kole ,na turistice,na focení,ale JÁ o ní nevěděla ..A teď moje otázka mám příjmout jeho přátelství,ale jenom ty věci o kterých jsem psala,turistika,focení,kolo? A jak to mají oni neřešit jsou dospělí.Nebo zvednout kotvy úplně......děkuji

…vysokou četnost (jako kdybyčetnost něco omlouvala), nebo taky pokus o zastavenífantazírování, že s jiným partnerem by bylo vše krásné anádherné (nebylo, nic není dokonalé a problémy se nutně objeví- jiné).Nevím o situaci, kdy by Vámi popsanáreakce byla na místě. Všiml jsem si, že se to dost častovyskytuje. Slyšel jsem podobné stížnosti (zprostředkovaně jakoteď od Vás), ale taky četl v poradně “chlapa Josefa”.Já to beru tak, že to je signál dále s terapeutem nepracovat,protože případ nezvládá a nechce si to přiznat.Váš manžel sa zachoval sobecky. To sčím se musíte vyrovnat není jen zrada od manžela. Musítetaky zpracovat, že pocity vůči sobě. Není na místězpochybňovat, že se to nestalo podsouváním, že to nenímožné. To je selhání, nebo neetický pokus o zmatení klienta.Zasetí semínka pochybností, že se mu stalo něco zlého. Cesta k usmíření nevede přes nalhávání si, že se nic nestalo, nebo ,že to co se událo je jen drobnost, která nemá zásadní vliv. - otázka upravena poradcem

Váhal jsem zda reagovat na vášdotaz, Květo a na odpověď p. D. Ale cítím, že potřebujete podporu,ne poučování, co není Vaším problémem.Není to Vaše vina, že vybranýterapeut je neschopný. Nejste věštec, výběr terapeuta je jerisk.
Reakce terapeuta jak jste je popsala potvrzují, ženezvládl situaci. Berte to jako poučení, pro příšte, kdy toukončíte dríve než Vás terapie poškodí. Je tady velkémnožství tzv. “expertů”, co vystupují veřejně, a aninedokážou rozpoznat, že ubližují. O jejich selháních se těžkoshání důkazy.Všechno je za zavřenými dveřmi a kolegové jeochrání frázemi o vytrhnutí věcí z kontextu. Poznáte jetaky podle toho, že nemají žádné kladné reakce od klientů.(Jo, a taky bacha na ty co jsou podle reakcí superhrdinami).Nenechte se špatnou zkušeností dáleovlyvňovat. Ne všichni jsou takový.Proč terapeut řekl to co řekl nevímea s jistotou to nevíme nikdy. Důvody mohou být různé.Mohl chtít Vám ublížit(nepravděpodobné), nebo bagatelizovat poukazovaním na vysokou... - otázka upravena poradcem

Dobrý den, děkuji za Vaši skvělou poradnu. Odhodlala jsem se Vám taky napsat, protože jsem tu našla odpověď na problém, který mám. Paní Miluši jste radila, že má manželovi říct přímo, s čím potřebuje pomoct (byl to dotaz o rozmazleném manželovi, který vše bere jako samozřejmost a nechce se podílet na chodu domácnosti a necení si toho, co pro něj manželka dělá). Podobné, i když trochu jinak, je to i u nás. S tím rozdílem, že já manželovi přímo řeknu, s čím chci pomoct. Jenže - na vynesení koše do patra čekám 4 dny a když 3. den nevydržím - koš je stále na chodbě - a prosbou mu to připomenu, reaguje velmi emotivně, že jsem šaratice a tak. Nebo ho požádám, aby pověsil prádlo. Nějak k tomu svolí, ale okamžitě začne poroučet dětem, že mají všeho zanechat a jít věšet prádlo s ním. Ty třeba dělají jiné věci, musí toho okamžitě nechat a jít. Končí to tak, že manžel stojí a obě děti věší. "Pochvalu" chce manžel ale jen pro sebe - jak to zvládl. Takže "pomáhá" tak, že práci deleguje na někoho jiného - na děti, na moji matku, když je náhodou na návštěvě anebo to výjimečně jde dělat sám, ale vzteká se, že - proč tolik vařím (při mytí nádobí, podotýkám, že máme myčku, ale on nechce do myčky dávat hrnce, že prý jsou moc velké), proč to neudělá někdo jiný a musí on, proč to není takhle...atd. Přípůadně udělá jen půl práce a ohlásí, že je hotovo. Pokud řeknu, že ne, tak se začne vztekat, že si to mám příště udělat sama. Tak už radši nic neříkám a dodělám to sama. Co je však problém, je to, že děti mají taky své úkoly a berou, že to není spravedlivé, že musí okamžitě všeho nechat a jít "pomoct" tátovi (tj. udělat to za něj, protože on jen stojí a rozkazuje). Takže když ho požádám o pomoc, tak vpodstatě vyvolávám doma konflikt, protože on zakřičí na děti, ať okamžitě jdou, any se brání, protože něco dělají a on se ještě víc rozčilí, že jsou lenivé, že tu pracuje jenom on anebo ještě víc zařve, ať okamžitě přijdou. Dusno. Řev. Křik. Nechci, aby toto bylo. Řešením je, že si všechno udělám sama (tedy kromě práce dětí) a jeho o nic nežádám. Jenže je to jen částečným řešením. Pak slýchám, jako paní Miluše, že jsem unavená, on chce odpočatou a že na něj nemám čas. Takový začarovaný kruh. Jak z něho ven? Děkuji moc. - otázka upravena poradcem

Dobrý den, paní Douchová,
chtěla bych se zeptat, co si myslíte o člověku, který říká, že nepotřebuje domov. Je mu přes 50. Půl roku bydlí někde, potom jede do jiné země, tam žije 2 roky, potom se zase sbalí a odjede do jiné země na půl roku a tak pořád dokola. Je to tak, že nepotřebuje nikam patřit nebo spíš utíká tak trochu sám před sebou? Děkuji za odpověď i celou poradnu. Aneta

Dobrý den,jsme s mužem v manželství 34 let.Kdysi to bylo celkem normální soužití,ale v poslednich 3 letech myslím že žiji s psychopatem.Splňuje 38 bodů ze 40 v testu který jsem ted vyplňovala.Poslední příklad-zeť mu nepřivezl svoji vrtačku kterou si muž chtěl pujčit,zeť mu pujčil starší-a začal nepochopitelný teror-začal mu psát velmi vulgární sms zprávy,pak i dceři-že ji vydědí,že je hajzl a další urážky.Mě též častuje sprostými slovy pro nic za nic.Dospěla jsem k názoru že takhle už žít nechci,ale v této době zatím nejde prodat rodinný dům který je ve vlastnictví nás obou(muž trvá i na přemrštěné ceně za dům)a nemám tolik Kč na jiný byt. Muž zakázal dceři i zeťovi vstup do domu.Má na to právo když je vlastně polovina moje?A jak se mohu bránit? Děkuji za odpověď Mirka

Dobrý den, mám velmi komplikovaný vztah se svojí matkou. Je mi 47 let, mám vystudovanou VŠ, jsem spokojeně vdaná 25 let, 2 děti na VŠ, normální rodinný život, nežijeme si nijak špatně. Mého manžela naši nikdy moc nezkousli, je jim dobrý akorát, když potřebují pomoc na chalupě. Naše děti mají rodiče rádi, ale občas jsem ledacos vyslechla ohledně hlídání. A pak mám mladšího bratra, který byl už od mala protěžován zvláště u mámy. Je jí vzhledem hodně podobný, umí to s ní, dokáže lichotit, hladit ji po srsti. Ale to je asi tak vše. Dodávám, že já jsem jeho opak. Největší zrada pro matku je, že vypadám jako moje babi - její tchyně, neumím jí lichotit, jsem rázná, podle ní prý drzá a hubatá. Bratrův život je otřesný, má za sebou drogovou i kriminální minulost, nemanželské dítě žijící v cizině, o kterém se rodiče dozvěděli až když „vnučce“ bylo 17 let. Brácha nasekal dluhy zřejmě do konce života, ale pořád je hvězda. Jako dítě jsem na bratra celkem pochopitelně žárlila, ubližovala jsem mu. Dostávala jsem za to. V dospělosti, když jsem mámě občas řekla, co brácha vyvádí, tak nejen, že tomu nevěřila, ale byla jsem špatná, že na něj házím špínu. V té době brácha vydělával spoustu peněz (to se matce líbilo), které ještě rychleji roztáčel. Já jsem v mládí chvíli žila v USA, ale pořád jsem měla nějakou intuici, že brácha nedopadne dobře, že bych měla být našim nablízku. Usadila jsme se v rodném městě, naivně jsem si myslela, že to naši ocení. Nicméně několikrát jsem si vyslechla, že jsem tam měla zůstat, alespoň by mohli jezdit do Ameriky. Nyní, díky pandemii, se bratr ve svých 45 letech se vrátil z jeho tisíce podnájmů v Čechách i v zahraničí k rodičům do pokojíku. Máma je vlastně šťastná, že je doma. Táta asi také, ale ten to nedává tolik najevo. Ráda bych také věřila tomu, že se brácha změní, ale moje intuice opět říká, že je nyní doma a seká chvíli latinu, ale nebude to mít dlouhého trvání. On nevypadá jako nějaký grázl, má kultivované chování, ale zase si bude dělat co bude chtít, bez ohledu na ostatní a na nějaké morální hodnoty. Nejraději bych s mámou zatřásla, aby se konečně probrala, ale v 73 letech to je asi zbytečné. Brácha se o ně na staré kolena nepostará. Teď mi prosím poraďte, jestli je vůbec vhodné matce něco vysvětlovat a jak s ní mám vůbec komunikovat. Když jsem měla malé děti a dodělala jsem VŠ, strašně jsem toužila po nějakém uznání, docenění, ale to se nikdy nekonalo. Teď už nic takového neočekávám, ale poraďte prosím, jak mám s mámou na prahu 50-tky jednat. Děkuji Jana

Dobrý den, paní Hano, opravdu si myslíte, že je nutné finančně se starat o dospělé dítě (30 let) z předchozího vztahu a upozaďovat svojí současnou partnerku a společného syna (15), který určitě ještě studuje? To je asi blbost ne? Myslím, že 30ti letý mladý muž by se měl být schopný o sebe již postarat sám. Pomoci mu jistě může, pokud na tom nebude bita manželka a společný syn, ale pokud musí současná žena financovat sama domácnost (kterou je pán tedy tak součástí), tak to mi tedy nepřijde adekvátní.

Ahojky je mi 13 let a mám problémy s rodiči hlavně s matkou. Rodiče jsou rozvedení a každý z nich má nového partnera s těmi se snáším dobře. Problém je v tom že máma na mě často křičí i za věci za které nemohu. Taky mi často říká že jsem její největší chyba a shazuje mě dolů. To co mě ale vadí asi nejvíce je to že mi říká že jsem divná. Je pravda že moc nemusím chodit mezi lidi a mám ráda vlastní soukromí i ve škole jsem spíše tišší. Nejvíce mě trápí že to nemám komu říct...nevíte o někom kdo by mi pomohl?

Dobrý den,
mám (měla) jsem přítele, kterému před rokem zemřela jeho matička. Měli spolu celkem hezký vztah, měli se rádi a hodně se společně nasmáli. Jenže asi půl roku před tím, než zemřela, tak těžce onemocněla a pak to šlo hrozně rychle. Už tehdy to nesl celkem těžce, což jsem chápala. Snažila jsem se mu co nejvím být na blízku a naslouchat mu. Když pak zemřela, tak jsem se také hodně snžila naslouchat. Ale on to vnímal trochu jinak. Měl stále pocit, že to nedělám, že je mi to všechno u prdele. A tak jsme se neustále hádali. Nakonec jsme se na nějaký čas rozešli a pak jsme se po několika měsících zase dali dohromady. Teď (zhruba po 4 měsících) právě na její 1. výročí se to na něj opět spustilo znova. Jakoby to prožíval vše znova. Opět mně osočil, že se o mně nemůže opřít a že mu nenaslouchám.
Jenže já už nevím, jak mu víc mám naslouchat, nevím, jak mu mám víc pomoct. Vždyť moje první myšlenky a poslední myšlenky než jdu spát směřují k němu a přemýšlím, jak se asi cítí a neustále se ho na to ptám. Neustále vedeme konverzaci o jeho matičce, o jejich vztahu, o tom, co všechno spolu prožívali atp. Trpělivě toto všechno poslouchám a když se mne na něco zeptá, jak bych postupovala, tak se mu snažím poradit. Měla jsem za to, že je vše v pořádku. Jenže jednou za čas na mně zaudeří a vyjede, že jsem bezohledná a bezcitná. Mně jenom k tomuto jeho chování napadá, jestli je to běžné, že si ty chlapi chtějí ze svých partnerek dělat náhražky za jejich milované matičky a když ta partnerka to odmítá, tak zuřej. Jinak si to neumím vysvětlit. A odbornou pomoc zásadně odmítá.
Domácnost nemáme společnou a nikdy jsme ji neměli a ani děti. Já jsem sama matka samoživitelka a občas si říkám, jestli mám tohle za potřebí. Sama mám co dělat, abych svůj život zvládla, protože nikoho jiného nemám. Ale zároveň mu chci pomoct, protože i když si to nemyslí, tak mi na něm moc záleží.
Já už opravdu nevím co mám v této situaci dělat, je to hrozně vyčerpávající.

Pro Annu, které se nelíbí, že momentálně financuje rodinu sama a manžel pomáhá synovi z prvního manželství. Anno, manžela jste si brala a věděla jste, že má už jedno dítě. Zatímco vy máte na starosti jedno dítě, váš manžel dvě. A to starší potřebuje momentálně pomoct, což manžel vnímá a dělá to. Podle vašeho popisu vy žárlíte a chtěla byste, aby všechny finance plynuly jen k vám a k vašemu společnému synovi. Navíc předpokládám, že jste si manžela brala již zabezpečeného a on vám poskytl to, co by vám mladý partner neposkytl. Tak buďte tolerantní a holt nějakou dobu převezměte finanční odpovědnost za společnou rodinu na sebe buďte ráda, že manžel se chová odpovědně ke všem svým dětem. Nevíte, kdy to bude jednou potřebovat váš společný syn.

Dobrý den chci se zeptat. Jestli je normální ,že mi je 15 a mé přítelkyni 25.
Milujeme se a nechceme se rozejít moje rodiče, ale mají problém, že je o 10 let starší než já. Co máme dělat??Rozcházet se nechceme.

Dobrý den,manžel má 30 letého syna z prvního manželství a spolu máme 15 letého syna.Manžel podniká a firma má již delší dobu existenční problémy.Takže financují naši společnou domácnost já.Jeho syn má své bydlení,dokonce dva byty a pořídil si rodinu.Manžel syna zaměstnává ve firmě,on-jeho syn doposud jinde nepracoval a ani nic nehledal.Co mě trápí je to,že manžel neustálé svého syna finančně dotuje,zejména teď co má malé dítě.Zatím mu první byt financoval a ten druhý mu pomáhal předělat.Když se ozvu,že se mi takový přístup nelíbí,tak mi manžel řekne,že mu snad může pomoci!Teď,když se narodilo to malé je manžel jak posedlý a já se synem-našim společným jsme na druhé koleji.Opravdu jsem nešťastná a nevím,jak to řešit.Nerada bych se rozváděla,ale někdy mám takovou myšlenku,že snad by se to vyřešilo.Prosím,můžete mi poradit.Děkuji Anna


má zaměstnává i svého dospělého syna,který nikde jinde nepracoval a ani jinou práci nesháněl

Myslím že pro vztah je důležité aby byli oba partneři autentičtí. Upřímní. Snažila jsem se to nenásilně přítele naučit. Ale nedaří se. Pokud máme nějaký vztahový problém, který by potřeboval třeba jen půl hodinky přátelské trámové promluvy( vyjasnit si jak to vidí obě strany, příp. najít kompromis, jak tomu předejít), přítel jako by ztuhne. Stáhne se a odmítá komunikovat. Říká že není potřeba o tom mluvit, že bude vše ok a my vše zvládneme.
Víte ale já nechápu jak to máme zvládnout bez nějaké domluvy. Bez plánu... Přijde mi že přítel si vztah idealizuje a myslí si že se vše samo zlepší. Asi se i bojí si promluvit. Ale víte já už zkusila vše. Netlačím na něj. Chválím ho. Podporuju ho... Nevím co víc udělat aby se trošku v tomto změnil. Neumím si ale představit, že by jakýkoliv vztah mohl fungovat bez konfrontací ( pozitivních), bez komunikace. Už jsem ve fázi kdy se uzavírám a mlčím i já. Jako bych už ztratila naději a uzavírám se. Už ani já nemůžu komunikovat.Propast mezi námi roste:(

Dobrý den. Jsem zoufalá a zvažuji rozchod. Já 29, přítel 41. Spolu jsme 2 roky. Nevíme, jak se spolu sžít. Máme se ale moc rádi, humor společný, sex jsme si už také hezky vypilovali. Vůbec se mi zdá, že máme vše hezké pořádně vydřené- již od začátku vztahu jsme neměli růžové brýle ( oba jsme už byli asi hodně poučení z předešlých vztahů- on podveden, já po domácím násilí). O to víc mě mrzí že jsme momentálně v koncích. Neumíme si poradit.
Přítel je z rýže mužského prostředí, chyběl otec ( násilí, dluhy, sebevražda když měl přítel 13), chybela maminka( samozivitelka, v práci). V rodině se celkově neslušelo hovořit hlouběji o potřebách atp...
Já jsem z čistě holčičího prostředí, prostě babinec..spoustu emocí a upřímnosti. Autentičnost.
Na přítelovi mi že začátku imponovala právě jeho klidná povaha. Ale zjišťuji, že tím spíš kryje strach z jakékoli konfrontace ( tím myslím i malou). Teprve v průběhu vztahu se mnou se učí říct si co skutečně chce, a co ne. Jinak se přirozeně podvoloval.

Dobrý den mám čerstvý vztah s přítelem kterému je 21 a mě je 16. Je tam hodně komplikací, například je to vztah na dálku, on má kamarády výrazně starší a já se bojím že mě mezi sebe třeba nepřijmou, zároveň já si chci jestě užívat a bojím se toho že on to nepřijme.. například diskotěky a tak... a skrz to že je to čerstvý vztah tak se ještě trochu bojím být před ním úplně svá, je to zároveň můj první vztah a mám hodně obav...

Snad se bojí pod tíhou pravdivých argumentů hovořit a nechce být raněna svým vlastním dítětem. Rád bych o tom mluvil ale v rodině nikdo není. V celé naší rodině chybí empatie, láska, přátelství, nepodporujeme se. Matka na mě dlouho žárlila zřejmě mi i závidí, poštvává na mě ostatní členy rodiny. Jsou v tom zřejmě peníze a majetek. Mám slušné zaměstnání jsem pracovitý, šikovný. Přítelkyně zná celý můj příběh a radí ať u přerušených kontaktů zůstanu protože všechny možnosti se zdají být vyčerpány. Děkuji předem za vaši reakci Sam 78.

Dobrý den paní doktorko,
prosím poraďte. Je mi 41 let svobodný bez závazků. V mých 13 letech se rodiče rozvedli sestře 11 let ( matka si našla nového partnera) žije s ním dodnes. Táta zůstal sám 30 let nešťasten a stále matku milující já se na to musel celá ta léta dívat. Táta 2/2020 zemřel. Bohužel jako dítě jsem byl svědkem jejího nezřízeného partnerského života a střídání x mužů táta věděl ale neměl na to aby zasáhnul. Po rozvodu nám matka nevytvořila lásky plný domov já utíkal k jejím rodičům kde jsem měl azyl sestra taková nebyla a chytla se party kde měla problémy s drogami. Otčímovi bylo tehdy 22 let byl pro mě vetřelcem. Když přišlo na dělení majetku u babičky s dědou byl jsem obdarován v podstatě já. Dnes je mi vše vyčítáno že jsem dary přijal i širší rodinou. Můj problém je moje matka. Až letos jsem zjistil že je i manipulátor z 15 bodů shoda ve 14. Při smrti táty jsme zažíval neuvěřitelní věci otočila proti mě i mojí sestru. Nemluvíme spolu odmítá na daná témata snad se

Dobrý den potřebovala bych poradit co mam dělat včera jsem se rozhodla po 5 letech vztahu a manželství opustit mažela neboť mě poslední 3 mesíce psychycky týral furt mě podezdrříval že někoho mam atd... jen že máme 2 dcery jedna ma 3 roky a druha 1 rok starší mám u sebe neboď jí měla mamka u sebe ale tu mladčí mi sebral včera a vyhodil mě z bytu od včera jsem dceru neviděla neslyšela nevím co mam dělat jak ji dostat k sobě muž prostě se o ni nedokaže postarat nevím co mam dělat jak ji dostat k sobě potřebovala bych poradit děkuji moc

Přeju mimina všem, kdo je chtějí, sama vím, jak je těžké, když to nejde, ale prostě se s tou situací nemůžu vyrovnat... Dokonce i kamarádky, které o mých problémech ví, mi několikrát týdně posílají fotku a videa svého mimina. Už jsem přemýšlela, že je odříznu, abych měla klid. Co myslíte, že s tím můžu dělat? Moc děkuji

Dobrý den, paní doktorko, obracím se na vás, protože bych potřebovala nasměrovat. Je mi lehce přes 30, mám předškolní dítě. S manželem se už nějakou dobu snažíme o druhé, chodíme do centra asist. reprodukce a absolvovali jsme několik neúspěšných pokusů o umělé oplodnění. Naději ještě mám, ale prostě... čekáme. Můj problém je jednak to, že se nedokážu s touto situací smířit - chtěla jsem mít děti 2, brzy po sobě, aby byli parťáci a vyrostli spolu. To už se mi nepovede a já si pořád říkám, že jsem své první dítě zklamala, chci pro něj sourozence, aby tu jednou nezůstalo samo... A druhý problém je pro mě to, že snad všechny kamarádky v mém okolí jsou těhotné nebo mají miminka...logicky, to je život. Ale pro mě je to opravdu těžké a psychicky to nezvládám, nezvládám všechny ty fotky z ultrazvuku a mrňat, které mi neustále chodí (za poslední dva týdny mi nové těhotenství oznámily tři kamarádky).

Dobrý vecer, již jsem psala, ale prostě věci se vyvíjí. Manžel odešel za těhotnou milenkou, v jejím 8 měsíci těhotenství jsem s ním také otěhotněla. Neopustil nás, nyní máme tedy 2 děti. Milenka se od něj odstěhovala, tak se na pár měsíců vrátil za námi. Po mém porodu mi oznámil, že ji pořád miluje, se mnou šťastný není, má mě jen rad kvůli dětem. Nechává nás bydlet ve svém domě, který teď i rekonstruuje. On bydlí ve svém bytě, jeho milenka mi i psala, jak jsou pořád spolu, šťastní a mnohem víc. Užívám si dalšího miminka, ale jsem na to sama. Nemám žádné vlastní bydlení, finance, jsem zcela závislá na manželovi. Rozvod nechce, ani nás nikam nevyhani, ale tohle není život... Máte nějakou radu jak být stastna a spokojena? Oni spolu taky nejsou, milenka tlačí asi na rozvod. S ní má syna 14 měsíců a se mnou druhé dítě syna 8 měsíců.

Pokračování 3.
Každopádně tenhle víkend ještě více náš vztah poznamenal. Já sice řekla ano, ale pak jsem začala mít druhý den výčitky, že jsem si neměla drogu vzhledem k psychickým potížím dávat a že se taková žádost o ruku ani nedá počítat... Takže jsme se začali hádat i o tomhle a hádky se stupňovali. Na začátku října jsem to už nevydržela, odjela jsem k máme, přítel se v mezidobí vystěhoval pryč. Od té doby jsme si řekli, že si dáme chvilku pauzu a pak uvidíme. Už jsme se k sobě zkusili vrátit, ale opět se vrátili hádky. Připadá mi, že nejsme schopní být bez sebe ale ani spolu. Stále jsem do něj zamilovaná, ale mám pocit, že by pro mě možná bylo lepší být nějakou dobu sama... Jen když jsem to takhle sepsala, docela se stydím, je mi z toho smutno. Nikdy jsem neměla takhle dynamický, intenzivní a šílený vztah... Co si o tom myslíte, prosím? Má cenu držet se naděje, že to někdy bude jiné a lepší?

Pokrač. 2.
Poté, co jsem vyšla z léčebny, se začal přítel více snažit. Ale pořád jsme naráželi a řešili to, že mi ve věcech lže, neříká pravdu o tom, v kolik se vrací domů nebo kdo kde s ním byl. A to má důvěra byla vzhledem k našemu začátku už dost narušená.. Každopádně s příchodem korony jsme spolu začali bydlet, mně se odstěhovala spolubydlící, on bydlel na koleji, bylo to spíše logické řešení situace než něco, co bychom oba dva chtěli. V květnu jsem jela do lázní a třítýdenní vzdálení se našemu vztahu pomohlo. Každopádně už tak nějak od února jsem se často vracela k myšlence na rozchod, měla jsem pocit, že mě vztah vyčerpává, že jsme každý z jiného těsta.. V červenci to bylo docela ok, rapidní zhoršení přišlo v srpnu, kdy jsme vyjeli na dovolenou. Měl to být týden, kdy si odpočineme, ale hádali jsme se tam. Pak to šlo od desíti k pětiV září jsme byli na výletě, kde mě přítel požádal o ruku, ale byli jsme pod vlivem drog a z jeho strany to bylo spíš zoufalý pokus o řešení situace..

Dobrý den paní doktorko,
v současné době řeším problémy v mém 14ti měsíčním vztahu s přítelem. Náš vztah nezačal vůbec ideálně, měla jsem za sebou na jaře 2019 rozchod po 5ti letech a potkala jsem Ondřeje. Ten v tu dobu byl asi tři roky zadaný, ale začali jsme spolu chodit ven. Téměř půl roku (s přestávkami, vždy jednou za čas řekl, že chce být s danou dívkou) trvalo, než se rozhodl nakonec s dnes jeho bývalou rozejít. Každopádně mě to psychicky hodně semlelo a nebyl to zcela ideální start, jeho rodina mě nesměla první půl rok vůbec vidět, protože jim neřekl, že má už jinou dívku, měli mu za zlé, že se rozešel s tou původní hnusně... (nechal ji nastěhovat se do Prahy za ním a po dvou týdnech odešel). Každopádně jsme minulý podzim spolu začali chodit, žili jsme zhýrale - hodně jsme spolu chodili na pivo - přítel odjakživa docela dost pil, sem tam brali i drogy... Můj psychický stav se zhoršoval, začala jsem jíst antidepresiva, až jsem se v prosinci ocitla v Bohnicích. (1. část)

Dobrý den, mám sklony k tomu být závislá ve vztahu. Jsem velký introvert, takže společnost lidí moc nevyhledávám (vyčerpává mě). Nicméně partnera považuji za svého nejlepšího kamaráda a další lidi už v životě (krom rodiny) nepotřebuji. S přítelem jsme spolu pár měsíců, zatím si toho nevšiml, skrývám to, nedělám scény nic takového, snažím se mu nechat svobodu, ačkoliv se tím vnitřně trochu užírám (třeba když jde na procházku s kamarádkou, tak žárlím, což pramení z mého nízkého sebevědomí a pocitu, že ta kamarádka je mnohem lepší než já). Nechci, aby se tyto pocity nějak rozvinuly, což by ohrozilo vztah. Nechci, aby se ve vztahu partner dusil. Své koníčky mám, nicméně bych ráda tyhle koníčky provozovala s ním, mám pocit, že to vztah tmelí a posiluje, když dva dělají něco spolu. Poradíte, jak partnerovi nechat svobodu zároveň aby mě to psychicky neničilo? Děkuji.

Dobrý den paní doktorko.
Na seznamce jsem poznala muže, byli jsme spolu jednou v kavárně a jednou ve vinárně. Měli jsme si o čem povídat,tak jsme si domluvili procházku městem s večeří, ale tento stav nám vše změnil.Byl tady zákaz a vše se uzavřelo. Tím,že v této sféře podniká, jeho firma se dostala do obtíží a na procházku nebyla nálada... Nejdříve jsme si psali SMS (sejít se nechtěl, že má problemy-chápu) a v jedné mi napsal, že musel vyhledat lékařskou pomoc a bere léky... Ještě jsem se pokusila napsat pár SMS, ale už neodpovídá... Mám ještě nějakou šanci? Mám mu zavolat, dál psát SMS ?(bojím se, že to bude vypadat,že ho uhaním...) Děkuji I.

Dobrý den, takže : manžel (40 lat spolu), 70 let se před 6 lety seznámil v cizině s o 13 let mladší ženou. Po půl roce občasných mailů ji pozval k nám domů na víkend, protože paní projevila přání jet na koncert jisté české skupiny. Byla jsem naštvaná, ale nakonec paní u nás přespala. Zakázala jsem manželovi ji zvát znova a myslela jsem, že to tímto tak nějak vyšumělo. Potom jsem zjistila, že jsou nadále v čilém kontaktu přes maily a sms. A nedávno to bouchlo: vyšlo najevo, že se s ní manžel stýká na různých hudebních akcích několikrát do roka ( celé rodině lže o tom, kam jede doopravdy), tyto akce jí navíc tajně financuje ( drahé hotely, restaurace, letenky, vlaky), vyměňují si dárky, každý den si posílají zamilované sms na dobrý den a dobrou noc, nyní v koronakrizi jí manžel tajně posílá finanční podporu. Neustále na ní myslí, je to zřejmé, je roztěkaný, nesoustředěný, zapomnětlivý. Celé to o trvá již nějakých 5 let. Vůbec nevím, jak se zachovat? Konfrontovat manžela? Napsat té ženě?

Dobrý den, paní Douchová,
mám dlouhodobé problémy se sestrou. Mám pocit, že ať udělám cokoliv, je to špatně. Náš vztah je jako horská dráha a v původní rodině chybí upřímnost a kvalitní komunikace. Tyto aspekty mě trápí a tuším, že jsou problémem v našem vztahu, protože sestra žije s rodiči a vzájemně si jeden na druhého sestře stěžují (na mě taky) a to vytváří dusnou atmosféru. Sestra si pak zlost vyleje na mě a vmete mi do obličeje věci staré třeba půl roku. Ráda bych se to pokusila zlepšit, ale nevím, zda je to v mé kompetenci, nebo je tohle její cesta k individuaci a vytyčení hranic ve vztahu k rodičům. Každopádně mě to štve, několikrát jsme o tom spolu mluvily, nepomohlo to. Je vhodné uspořádat "rodinnou poradu", nebo zatnou zuby a nechat ji to vyřešit samotnou? Sestra se sama rozhodla se do domu rodičů vrátit a "pomáhat" (ani jeden není zdravotně či jinak znevýhodněn). Já studuji VŠ a jsem podle ní individalistka, která na vztahy kašle. Co mohu zlepšit? Je nějaká rada? Děkuji. - otázka upravena poradcem

Část 3
Když jsme byli s dětmi všichni dohromady i na noc u něj. Opět z hlouposti.my vážně neřešime nic vážného ale začne to hloupostí ve které se pak motame. Cítil se pak asi dotčen necim co jsem řekla. Já se mu pak omluvila, několirat za ním šla,že se chci udobřit, dát to do pořádku,ale on se zatvrdil a nekomunikoval. Že chce klid a nic neřešit.sli jsme spát,ráno mě pozdravil a dál pusu ale pořád byl naštvaný a komunikace žádná
Šla jsem opět za ním že se nechci takhle rozloučit a on ať to necham tak a už to neřeším. Dole před domem jsme se rozloučili ,dal mi opět pusu,já mu řekla že mě to trápí,že chci ať je to v pořádku a on že ať si ty naše hádky tak neberu a jel za rodinou a já s dětmi k sobě domů
Ještě včera jsem jsem mu ráno poslala zprávu a on celý den nic. Pracoval na zahrade. Pak se mi ozval že už jsou doma ale od té doby opet nic.tak nevím, trucuje.mam ho nechat ať se ozve se sám? Trápí mě to a bolí tohle čekání. Když se ho zeptám zda chce být sám,zda chce prostor,říká že ne

Část 2.
tak občas si nejsem jistá co od vztahu chce,co očekává. I když musím uznat,že se snaží a dává to najevo činy. Vymýšlí výlet, financne nás zajistí, koupi mi dárek,plánuje program a hodně mluví o budoucnosti. jak tě blízké tak třeba i co by jsme mohli dělat za rok,dva. A teď ten problém. Většinou jsou nedorozumeni a konflikty z mé strany. Ptám se na věci jako jak vážně to s námi myslí, jestli Přemysli že budeme spolu bydlet a kdy a pro něj jsou to věci,kterým by se měl dát volný průběh. No a pak se v tom motame,vymenujeme nazory a to hlavně po zprávách protože spolu nejsme denně. On se pak naštve,jde spát a stává se že pak nekolik dní téměř nekomunikuje i přes me prosby ať se ozve. Když udělám chybu,ozvu se omluvim a čekám že bude vše o.k. ale řekl mi že mu trvá chvíli než vychladne.ja se snažím vše vyřešit hned, trucovani je pro me ztrata času,ale on se zatvrdí,i kdyz jde o hádku kvůli hlouposti která by se dala vyřešit hned. Nyní take, ve stredu jsme se osobne nepohodli..

1 část
Dobrý den, chci poprosit o názor,radu. S přítelem jsme spolu 5 měsíců. Začli jsme si spolu krátce po ukončení předešlých vztahů. On se moc snažil, abych mu dala šanci a já nám ji dala. Oba máme děti,své bydlení. Řekla bych že vše funguje, on také říká že je spokojeny,že by neměnil. Jde ale o to,že přítel je hodně uzavřeny co se citů týká,já jsem zase hodně citove založena a dávám je najevo často. Už cca tři měsíce zpet jsme spolu Seznámili naše děti a trávíme společne čas. Nyní už jsme byli třeba my u něj i přes noc, všichni a fungovali jako rodina,vaření,společny nákup, aktivity,vše super. S přítelem si opravdu rozumíme, i intimní stránka je v pořádku. A teď ten problém.ja jsem hodně přemýšlivy a řešící typ.kdyz mám myšlenky, pocit, otázku tak se raději zeptám než mít domněnky. Občas to ale vyvolá konflikt nebo hádku. I když jde podle nás obou o nepodstatné věci a řešení hloupostí. Já chci asi neustále ujišťovat že s námi chce být, tím že on ty city dávat najevo moc neumí

Dobrý den,odešla jsem s dětmi 13 A 15 let,od manžela.bil mě a nadával i klukům. Nastěhovali jsme se k příteli,kluci ho respektují.pritel má syna17 let,kterého si chce nastěhovat k sobě tj.k nám. Obyvame horní patro domů,dole jeho rodiče.ja spím v obýváku na gauči,kluci sdílí pokojik 4x4m.predtim byli zvyklí každý na svůj pokoj.nyni se navzájem ruší v učení a do toho puberta,trpi nesoukromim.do volného pokoje vedle chce přítel svého syna.tento nestuduje,moc si s nimi nerozumí,kouří trávu. Přesto jej tam přítel chce.rovnez já si nemám kam zalezt,jsem prakticky pořád v obýváku kde i spím nebo v propojené kuchyni. Vadí nám tento malý prostor,partner to nechápe.sam se nikdy neučil a sourozence má o 10 let starší, nezná běžné dětské hádky.o tom,že by jeho syn zůstal u matky,kde měl dosud zázemí, nechce slyšet.moji kluci říkají, že jak se tam syn navštěvuje,nebudou tam.trpi malým prostorem i si se synem partnera moc nesedli.zvazuju že odejdeme. Co jiného nevím.děkuji

Dobrý den, přítel (30 let) se mi přiznal, že se svými kamarády, vrstevníky, společně sledují porno a nebo masturbují. Nemůžu to překousnout a vyplývá mi z toho, že se jedná o sklony k bi- nebo homosexualitě. O ničem takovém ale nechce ani slyšet. Jak to vidíte Vy? Já jsem ze situace nešťastná. Děkuji.

Dobrý den, v létě během firemní akce mě manžel hrozně urazil a zničil mi vztahy.
Po 15 letech jsem se vrátila do práce. Našla jsem si firmu kde jsem si s kolegy sedla a navíc jarní vlna choroby nás hodně semkla. Šéf jako poděkování uspořádal u sebe grill. Pozváni byli taky partneři. Tam jsem slyšela, jak se manžel mého kolegu ptá, zda s ním taky spím.
Před lety, ještě před dětmi jsem měla krátkou aférku s kolegou. Od počátku mi byl sympatický a po několika měsících jsme pár týdnů spolu měli sex. Ukončila jsem to, ale manžel se to stejně dověděl (dlouho po tom jak to skončilo). Hodně ho to vzalo, ale nakonec se vše urovnalo.
V létě se zachoval jako ubožák, zničil mi to v práci. Necítím se dobře ani v práci ani doma. Teď do toho ještě znova korona kdy ve firmě znova vše stojí na týmové práci a já jsem jaksi mimo. Nejraději bych doma nebyla, ale kvůli koroně musím.
Když jsem to manželovi vyčetla, tak jsme se pohádali, že neřekl nic co by nebyla pravda, a jen se ptal.
Nevím jak dál.

Dobrý den, mám přítele na němž mi vadí, že přede mnou nahlas prdí a pije každý den pivo, které se z něj vypařuje. Také se mi nelíbí, že je sprostý za volantem a v životě nepřečetl jedinou knihu. Ač jsem mu říkal, že mi tyto věci vadí, tak v nich nadále pokračuje. Dále mi vadí i to, že nosí vytahané spodní prádlo, které si vyměňuje až po několika dnech. Co se společných zájmů týče, tak to máme jen cestování a sexuální život je tak na 50%. Nevím, zda mám ve vztahu pokračovat, anebo trvat na změně. Děkuji za radu.

Dobrý den, s přítelem žijeme více než 10 let spolu. Domů jezdí na víkendy. Začátky byly hezké, nyní se ke mně nechová poslední rok hezky, nepodporuje mě, a to ani finančně. Každý si žijeme sám za sebe, v pátek přijede, nají se, vykoupe se, zajde za kamarády, mně řekne, co jsem za celý týden udělala špatně a co se mu nelíbí a zase odjede. Někdy i hrozně křičí, až mi tečou slzy a musím se před ním utéct do jiné místnosti. Chtěla bych odejít, ale nevím, jestli to zvládnu. Mám u něj už své zázemí, hezkou zahradu, spoustu práce za sebou na domě a po tolika letech si neumím představit, začít někde od nuly. Děti nemáme. Mám dát vztahu šanci, pracovat na něm, nebo je to zbytečné ?

Dobrý den, jsme parta 7 ženských 40+, známe se od mateřské, jezdíme spolu na víkendy, cvičení atd… S jednou jsem spolužačka ze ZŠ, tedy známe se nejdéle, nicméně máme každá jiné priority v životě. U nich živí rodinu manžel, ona donedávna pracovala na půl úvazku, my to máme doma nastaveno jinak, větší rovnoprávnost – to jen na okraj. V posledním roce, se jim materiálně hodně daří, děti jsou odrostlé, ona změnila práci a začala pracovat na plný úvazek. Zjevně nabyla dojmu, že když je nyní tak úspěšná, může každému radit, říct co si myslí, při sklence pourážet okolí. Během léta proběhlo pár sezení, kdy se vždycky napila víc, než je zdrávo a byla akorát nepříjemná. Ostatní v partě si to šuškali za zády, jak se chová, ale do očí jí nikdo nic neřekl. V srpnu jsem se neudržela a protože ji znám nejdéle, řekla jsem jí, ať brzdí, že je to místy přes čáru, že bych jí radila méně alkoholu, více taktu a diplomacie. Na to mě odpověděla, že neví proč, na diplomacii nemá buňky a co já bych jí měla co radit. Požalovala ostatním, jaká jsem hnusná. … a volaly mě, ať jí nechám, že jí známe, když se napije. Takže jsem z toho vyšla jako blbec. Myslela jsem to s ní dobře, ale obrátilo se vše proti mně. Teď je uražená, nyní není možnost se vídat, ale obávám se, že ta chvíle nastane, tak ani nevím, jak se zachovat. Prosím Vás o radu, mám to s ní ještě nějak řešit? A jestli je vůbec vhodné, když nám na někom záleží, snažit se mu otevřít oči a pak být za tu neoblíbenou? Děkuji Andrea

Dobrý den, byli jsme s přítelem asi pět měsíců a všechno bylo dokonalé. Po pěti měsících začal měnit antidepresiva za jiná. Ze začátku byl podrážděný, vzteklý, protivný, nepříjemný. Připisovala jsem to výměně prášků.Teď, cca po dvou měsících co je užívá mi řekl, že neví co chce, že neví jestli se mnou chce být a že neví jestli mě miluje.Že se láska z něj vytratila když začal brát nové léky.Nevím co si počít, prosí mě o čas, že se srovná a uplně utnul komunikaci. Že neví co teď chce. Je tohle možné po výměně léků? Děkuji

Dobrý den, máme 20 letého syna. Před půlrokem se náhle rozešel se svou přítelkyní, kterou jsme měli rádi. Odmaturoval a jeho nová přítelkyně je sedmnáctiletá dívka, která má doma špatné zázemí a tak je neustále u nás doma. Soužití v 3+1 v paneláku je obtížné a já nemůžu najít se synem společnou řeč. Jsem podrážděná a všechno mi vadí, zejména to, že jsou oba líní a neberou na nikoho ohledy.
Bylo by fajn, kdyby se mohli osamostatnit a bydlet sami, to ale nelze. Dívka se ještě učí, nemá žádný příjem, syn pracuje, ale bydlení zatím nemůže sám ufinancovat. Syn se ode mě hrozně odklonil, pořád se kvůli něčemu dohadujeme. Při tom jsme byli opravdu fajn parťáci a dobře jsme spolu vycházeli. Nevím už, co mám dělat, aby se situace neustále tak nevyostřovala. Asi je chyba i ve mě, nejspíš i trochu žárlím. Ale s jeho předchozí dívkou jsem byla naprosto v pohodě a měla jsem jí ráda. Snažila jsem se nastavit pravidla,ale oni se neustále snaží je ignorovat. Asi bych je nejraději vyhodila, což nejde.