Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

Dobrý den,
Je mi 14 let a mám problém s rodiči a s bratrem... Jde o to že jednou když můj bratr odjel na prázdiny tak jsem šel na jeho počítač a jen tak ze zvědavosti jsem to tam projížděl... a on to zjistil. Přestal se semnou bavit a poslední slova byla nejradši bych ti dal ránu... S bratrem už se chováme jako cizí lidi. Ještě jsem zapomněl říci že odjel bydlet u rodičů. Rodiče se začali hádat protože jsi táta asi před půl rokem našel milenku a tak. Ty dva se hádaj a doma už si nemám vůbec s kým povídat... :( Mámě ani tátovi už nevěřím takže se sníma nebavím. Bratra už spíš nemám. A doma jsem zavřený v pokoji a brečím co dál...
Navíc jsem začal flákat školu a z dvojkáře se ze mě stal kluk co skoro propadá z čj... Prosím váš co mám udělat a jaký by měl být první krok,
Předem děkuji
Jirka

Vážená paní doktorko, ráda bych Vás požádala o "pohled zvenčí" na mou situaci. Jsem (při vší skromnosti) poměrně hezká, mám VŠ vzdělání, dobré vztahy s rodinou a plno kamarádek. Studuji druhou VŠ a částečně pracuji. Můj problém je, že je mi 25 let a nikdy jsem neměla žádný vtah. Vlastně nedokáži říct proč. Jsem poměrně introvertní a lidem moc nedůvěřuji, když si k nim najdu cestu, dokáži však být otevřená. Také jsem dost obětovala náročnému studiu a žila tím pádem dost stereotypně. Na muže nekladu nějak vysoké nároky, spíše naopak. Pouze potřebuji, abych si muže mohla vážit, respektovat ho, abych ho zkrátka vnímala jako osobnost. Poté, co jsem dostudovala a měla najednou čas, uvědomila jsem si, jak prázdně žiji. Spolužačky se po škole stáhly ke svým partnerům, některé chystají svatbu a já se cítím odepsaně. Navíc na mě okolí vyvíjí tlak. Ani nevím, kde někoho hledat. Navíc se obávám, co by případný partner řekl na to, že ve svém věku nemám s muži zkušenosti. Děkuji za odpověď. Jana - otázka upravena poradcem

Dobrý den, paní doktorko,
nemám dotaz. Jen jsem si četla vaši poradnu a narazila na osamělou Ivanu, žijící v zahraniční - viz zde:
den.pani psycholozko.Je mi 48 let.Zacinam uplne znovu od nuly .Bydlim na ubytovne v zahranici velmi daleko od sve vlasti a neznam jazyk.,delam uklizecku svym pratelum,kteri me ze soucitu zamestali,ale odtahli se ode me -uklizecky jsou tady ,,povl,,ja mam spou. . . . .
Pokud by paní Ivaně pomohlo dopisování si se mnou, můžete jí poslat můj mailový kontakt.
Jinak vám přeji vše dobré a díky za vaši bohulibou činnost.
Pavla

Dobry den.pani psycholozko.Je mi 48 let.Zacinam uplne znovu od nuly .Bydlim na ubytovne v zahranici velmi daleko od sve vlasti a neznam jazyk.,delam uklizecku svym pratelum,kteri me ze soucitu zamestali,ale odtahli se ode me -uklizecky jsou tady ,,povl,,ja mam spoustu plateb,ale jsem vdecna ze na vsechno si vydelam.Jedine co jsem v zivote dokazala bylo vychovat 3 deti-byla jsem s nimi 21 let doma.,Mame hezke vztahy,ale vidim je tak 3 x do roka.Jsou uz dospele ,ale jeste studuji.Nemam manzela -rozvedli jsme se.nemam nic.A praci ,kterou jsem mela rada jsem ztratila.Proto jsem tady.Vubec nevim jak tu zit.Nevim co se sebou, jak zacit.Kazdy mi daval rady ,ale vsechno se mijelo ucinkem-nic jsem nebyla schopna uvest do praxe.Nevim proc ,snad mnoholety stres me zablokoval tak,ze jsem jak negramot.Jak si najit pratele,jak ziskat sebevedomi,prala bych si lepsi praci ,hlavne aby byla mezi lidmi.Jsem osamnela tak strasne uz 2,5 roku ze uz ani nemam silu nekoho oslovit.Prala bych si domov.

Dobrý den, jsme s manželem už víc jak 20 let. Celou tu dobu jsem čekala kdy už konečně budeme žít společně. Má rodiče kteří ho neustále něčím úkolují, svého velikého koníčka, kterému vše podřizuje a práci. Je pracovitý ale čas pro mě a své děti nikdy neřešil. Bydlíme vedle sebe v klidu a on je stále zdá se spokojený. Děti odrostly a já cítím hlubokou samotu.... Začla jsem se věnovat svému dávnému koníčku a najednou jsem zjistila, že se začal zajímat o své děti a dokonce se snaží i o komunikaci. Jako muž mi nikdy nebyl oporou a ani dětem tátou...... Postavil vysokou zed nezájmu bez respektu a cítím, že by chtěl něco změnit. Vztah však dávno vyhasl jen on má pocit, že žádná změna nenastala. Jsem nezaměstnaná takže si nemůžu diktovat. Co s tím ?

Dobrý den paní Jitko, je mi 39 let a doposud jsem neměla žádný dlouhodobý vztah. Mezi jednotlivými vztahy jsem měla několik let pauzu. Každý vztah skončil cca po 2-3 měsících tím, že se muž již neozval. Vždy mi říkali, že jsem jejich typ, že je mu se mnou dobře, ale vždy rychle vycouvali. Je mi to hodně líto, že stále nemám nikoho, kdo by mě opravdu miloval, nemám děti a stále jsem sama. Na ulici se nemůžu podívat do kočárků, nemůžu vidět milující se lidi, neboť mám slzy v očích a jsem z toho v depresi. Pořád se snažím zjisti, v čem je chyba, proč zrovna já jsem pořád sama, v čem jsem horší než úspěšné ženy. Hledání partnera jsem už vzdala. Potřebuji se nějak naučit vyrovnat s tím, že budu na vše sama. Bohužel se mi to nedaří. Nevíte nějakou radu? Děkuji za odpověď

Dobrý den paní doktorko,
cítím se hodně zoufalá. Dokončila jsem vysokou školu, rozešla se s přítelem, který mě podváděl a nastoupila do práce. Bohužel se to vše odehrává 200 km od mé rodiny a jsem tu teď úplně sama. Zrovna se ze svého studijního města stěhuji do ještě o pár kilometrů vzdálenějšího, které vůbec neznám a krom kolegyní z práce, které jsou o generaci starší, tam také nikoho neznám. Stěhuji se do velmi malého bytečku a bojím se, jak všechno sama zvládnu. Samotu i finanční stranu věci. Je mi z toho velmi úzko. Mám strach, že nenajdu nové přátele, muže, že nebudu dobrá ve své práci... Jsem introvertní a mám problém se seznamovat, nevím, jak na to. Rodina bydlí daleko a i tak v ní nemám příliš velké pochopení a sama se nevím, jak tomu strachu čelit a bojovat proti němu. Někdy si i říkám, že by bylo lepší, kdybych tu vůbec nebyla. Psychologa se mi příliš navštěvovat nechce. Mohla byste mi prosím poradit, co s mým strachem a jak se třeba seznámit.
Děkuji.
S pozdravem Sandra

Dobrý den p.doktorko, po rozvodu jsem se v 48 letech přestěhovala za svým přítelem do města, kde nikoho neznám,pouze jeho rodinu.Začala jsem pracovat v jeho firmě a také mu pomáhám se stavbou rodinného domu,zatím bydlíme u jeho bratra.Nedávno mi přítel sdělil,že práce ve firmě ho již nenaplňuje a chce dokázat něco víc, začal se angažovat v politice a dosáhl pozice člena představenstva ve firmě,která investuje rozsáhlý projekt, ve kterém se stal hlavním manažerem.Veškerý chod firmy zůstal na mě,pracuji 9-10 hod.denně,znám jen cestu do práce a do obchodu a večer mě čeká prádný dům a večery o samotě.Přítel chodí domů pozdě večer,často je na služební cestě nebo na povinných rautech a setkáních s řediteli a pod.Já tu nikoho nemám a cítím se stále více osaměle.Přítel se mi hodně odcizuje,firma ho už moc nezajímá, dělá mu dobře,že se pohybuje ve "vyšších kruzích" ,což zase neříká nic mně,přijde mi to snobské,tak začíná váznou i komunikace, jsme nějak každý jinde.Poradíte,jak toho ven?Děkuji - otázka upravena poradcem

Nedávno se na mě nejlepší kamarádka naštvala,ani moc nevím kvůli čemu.Ale všichni moji přátelé jsou s ní a já už nemám nikoho.Nevím co mám dělat,nikoho nemám.Chtěla bych si najít přátelé,kteří mě vezmou takovou jaká jsem,ale nevím kde je nalézt.Chci poradit jak se s té samoty dostat.Jestli má cenu si tu nejlepší kamarádku udobřovat a nebo hledat jinde přátelé.
Předem děkuji za odpověď.

Dobrý den paní doktorko, před 2 měsíci se se mnou rozešel přítel po 1,5 roce. Je mi 38 let a vždy jsem velmi toužila po dítěti. Bohužel, nepodařilo se mi najít partnera, který by se mnou dítě chtěl. Veškeré rozchody byly vždy ze strany muže. Poslední partner se mi po vyhlášené pauze neozval a již před pauzou tvrdil, že již ke mně nic necítí a není ten pravý pro mě, ale že uvidí, jestli mu budu chybět. Myslím si, že dospěl k závěru, že rozchod je pro něj nejvhodnější řešení. Jsem z toho docela zoufalá. Učím se žít s vědomím, že dítě již nikdy mít nebudu a vůbec nevím, jestli má smysl někoho hledat, jestliže jsem doposud neměla potřebné štěstí. Z neustálých rozchodů jsem už docela unavená a bojím se jít do dalšího vztahu. Nevím, co mám dělat zda zůstat sama a učit se s tímto žít nebo neustále někoho hledat. Moc Vám děkuji za odpověď Eva

Cítím se osamělá již více než 10let. Samotu jsem vyplňovala prací, ve které jsem byla 12-13hod denně. Když jsem potřebovala lidskou společnost, chodívala jsem o víkendu do někam do obchodu, abych našla člověka na kterého se dalo promluvit. Ani to už teď nedělám. Připadala jsem si jako blázen.
Zaměstnavatel teď ale postupně omezuje činnost a já najednou mám ČAS. Ale na koho? Nikdo není. Často sedím s telefonem v ruce, probírám se seznamem lidí a nemám komu zavolat. Jsou tam pouze pracovní kontakty... Jsem bez přátel, známých a za chvíli i budu i bez práce.. Co dál. Nevím. Je mi 51let a jediný přítel je můj králíček. Smutné.. a k pousmání.
Co dál...??

Dobrý den,
no teda vůbec nevím jak tonapsat :) .su s partnerem 5let a máme 2 děti,,,on chodí do práce já jsem doma.Přijde mě že to bere všecko jako samozřejmost,ale když jsem se ho zeptala řekl že ne,je strašně paličatej a takovej,no ne moc romantik,neříkám že mě má každej den říkat jak mě miluje bo že je spokojenej,ale občas by něco udělat nebo řict mohl,hlavně sem tu s dětima sama,kamarádku tu nikde nemám,co se sexu týče,taky to není značka ideál,tvrdí že nepotřebuje furt,ale já říkala že sex ke vztahu patří a bez něj to nejde,ma jiný názor,,achjo,,je toho víc,ale nevím jakto psát,ale asi třeba víte co se snažím řict,děkuji moc za odpověd

Dobrý den.Jmenuji se Natálie a brzy mi bude 28 let.V životě jsem měla jen dva vážné vtahy. S bývalým přítelem jsme se rozešli před čtyřmi lety a od té doby jsem v podstatě pořád sama.Vždycky to po pár měsících krachlo.Nikdo to se mnou nemyslí vážně, každý si chce jen užít, nevázat se, ale já takový vztah nechci. Nechci se hned vdát, jen potřebuji vědět, že nejsem jen nějaké pořadové číslo nebo kratochvíle pro dlouhé večery.Nechci ztrácet čas s někým,pro koho nic neznamenám,kdo by mě jen využíval a pak odkopl.Co dělám špatně?Jsem chytrá,samostatná,splácím si svůj byt,prý jsem hezká.Ale poslední dobou si připadám hrozně sama,prázdná a nepotřebná.Kolem mě se všichni vdávají,mají děti a já nemám ani s kým vyrazit do kina.Vracím se do prázdného bytu,kde na mě nikdo a nic nečeká.Vždycky jsem byla veselá a společenská a teď už nemám chuť vstát ráno z postele a jít do práce.Jsem podrážděná,smutná,přesvědčená, že mám na čele napsáno,že mě nikdo nechce.Co mám dělat? Jak si mám zase začít věřit?

Dobrý den, ačkoliv jsem byla vdaná, cítím se velice osamělá. Kvůli manželovi jsem zůstala ve velkém cizím městě, manžel pak za prací přes týden odjížděl do jiné části republiky. Bydleli jsme po podnájmech. Pak jsme se přestěhovali za ním, podnájmy jsme měnili po 2 letech. Nakonec jsme zakotvili " ve svém" avšak 200 km daleko od obou rodin. Na výchovu, domácnost a všechno kolem jsem byla vždy sama. A měla jsem se dost co ohánět. Práci jsem sehnala také 45 km od domova, takže jsem neměla možnost najít moc přátel. Manžel na tom byl jinak, pracoval v místě bydliště. Lze říci, že přátele jsem proto nacházela skrze něj. Nicméně pocity samoty byly velké. Manžel přece jen týdně se dostával k rodičům, protože tam jezdil pracovně. U mě to bylo horší. Lze říci, že manžel byl vpodstatě jediným blízkým, kterého jsem měla. Proto jsem se na něj asi upnula a vydržela jsem spoustu nepříjemných věcí. Myslím, že manžel toho zneužíval a zatlačoval mne dál a dál. V něčem jsem se nechala, v něčem naštěstí ne. Stejně nás opustil a částečně se vrací do svého rodiště. Koneckonců po tom toužil celých 30 let. A já se cítím ještě více sama, je mi ještě hůř. Svoji rodinu již nemám. Podléhám úzkostem, depresím. jak z toho ven? Děkuji - otázka upravena poradcem

Dobrý večer paní psycholožko, momentálně řeším nepříjemnou situaci, na kterou se sice neumírá, ale ze které jsem nešťastná. Jde o to, že je mi 25 let a zatím jsem nepotkala nikoho, s kým by to takzvaně "seplo", cítila bych, že je to ono, k tomu člověku mě to přitahovalo, a chtěla bych s ním být a nakonec to vyšlo, protože by to z jeho strany bylo stejné. Zdá se, že se s muži míjím. S těmi pár, kteří se mi zamlouvali to nevyšlo a naopak o mě mají zájem muži, o které nemám zájem já, ke kterým mě to více než jako ke kamarádům netáhne. Měla jsem dva delší vztahy, ve kterých jsem ale byla spíš proto, že jsem nechtěla být sama, a spíš jsem do nich šla "z nouze". To už opakovat nechci, protože jsem si zkusila, že to k ničemu dobrému nevede. Nevím jak ovlivnit, abych potkala člověka, se kterým to bude oboustranné..jde to vůbec?Děkuji za váš čas a přeji hezký večer - otázka upravena poradcem

Vážená paní doktorko,
jako většina lidí tady, mám problém navázat vážný vztah. Měla jsem víc vztahů, ale jen jeden trval dva roky a dal by se nazvat jako opravdu vážný. Bohužel jsem zažila obrovské zklamání z druhé strany v jedné z nejtěžších životních chvil a okamžitě jsem se s dotyčným rozešla. Bohužel od té doby mám problém navázat jakýkoliv vážný vztah a pociťuji občas tu samotu a smutek, že nemám za kým jít, že mě nikdo v noci nedrží a takové ty maličkosti, které jsou součástí vztahu. Bohužel ale, jakmile se objeví někdo, kdo o mě začne jevit zájem, okamžitě se stáhnu. Nevím, jestli mám strach z dalšího zklamání, z otevření se druhému člověku... Prostě už nevím, co mám dělat. Moc Vám děkuji za jakoukoliv odpověď. Přeji krásný den.

Pokracovani
Rikam si, ze kdybych treba lezela v nemocnici, nikdo za mnou neprijde, skutecne nikoho nemam, nemam komu se ozvat, s kym si popovidat, komu se sverit. Mozna si za to mohu sama, soustredim se na sebe, sve cesty, praci a uspokojeni svych potreb, ale to uz ted nevratim. Pozvanky na srazy kamaradu a znamych nedostavam, v praci kdyz se bavi hloucek, tak kdyz se vmisim, prijdu si jak narusitel, ani si nemam co rict. Dekuji Vam velice za nasmerovani, na co se nejvice zamerit, ja uz vazne nevim, jak dal. Zadne myslenky na obchod ze zivota me nanapadaji, spis si rikam, ze se nikam neposunuju a jestli tokhle muze jit dal dalsich minimalne 30 let ... Dekuji Vam za radu.

Pokracovani
Ani s rodinou se nijak zvlast nestykam, prarodice jiz nemam, s mamkou se vidame, ale nejak se ji nechci sverovat, sestra i sestrenice s bratrancem maji jiz vlastni rodiny a mam to s nimi stejne, jako s temi kamaradkami - nepujdou se mnou na vino, do kina, na vylet apod. Jsem jednoduse sama a obavam se, ze to takhle jiz zustane. Ziji v okresnim meste a nove prilezitosti k seznameni tu nijak zvlast nejsou ... a kdyz se najde nejaky novy objev, je mi pred nim trapne priznat, ze vlastne nikoho nemam nebo zna nekoho, kdo vi, ze me vlastne "nikdo nema rad". Nebo naopak si mysli, ze kdyz jsem sama, tak spolu hned budeme chodit/spat/denne kamosit ... ale me treba ten clovek vubec nepritahuje. A kdyz ho dvakrat trikrat odmitnu, tak se na me taky vykasle. Jsem skutecne zoufala, pokud nejsem v praci nebo nekde za sportem, sedim doma a zoufam si, nemam kam a s kym jit. - otázka upravena poradcem

Dobry den, pani doktorko, narazila jsem na Vasi poradnu a i ja bych Vas rada pozadala o radu. Je mi 34 let a jsem velice sama. Posledni poradny vztah jsem mela pred 6 lety. Od te doby sice probehlo nekolik kratkodobych vztahu nebo vzplanuti, ale vzdy to tak nejak vyprchalo, ti muzi me vlastne prestali bavit a dneska uz ma vetsina z nich rodinu a deti. Nikoho si nemohu najit, nikdo mi neni dost dobry. Bud me fyzicky ci intelektualne nepritahuje nebo nema dostatek prostredku, abychom mohli zalozit rodinu (vlastni bydleni apod.). Zadne kamaradky nemam, od 20 let jsem hodne cestovala a vazby se zpretrhaly. Dnes maji sve rodiny, zivoty a bud se jim nechci vnucovat nebo mi prijde, ze o me vlastne ani nestoji, kdyz je sama oslovim. V praci jsem za zlou a arogantni kolegyni, je pravda, ze me soukromi kolegu nejak nezajima a ja jedu na vykon - snazim se jen tvrde pracovat, mam velice narocnou pozici. O prosazeni se mezi kolegy manazery vubec mluvit nebudu, to by bylo na dalsi kapitolu ;-)

Dobrý den paní Jitko, opět jsem se nějak dostala na vaše stránky, nemám vážný problém.. Jen mám pocit,že jsem dost dlouho sama. Z předchozího vztahu jsem se skoro rok dostávala, můžu říct, že jsem v pohodě, když bývalého potkám. Ale nemůžu potkat toho pravého. Respektive jsem od té doby nikoho neměla, mám dost kamarádů, kteří by se mnou chtěli být, ale nějak neumím je milovat nebo si je pustit k tělu. Sama budu letos už dva roky, nějak všechna předsevzetí , že do 30 chci stihnout dvě děti mi utekla, za pár měsíců oslavím kulatiny. Kolem mě moje kamarádky jsou vdané, chystají svatbu, nebo jsou těhotné a já z toho začínám být trošku nesvá. Ani snad nežádám o radu, spíš jsem to potřebovala napsat :) Mějte se krásně.

Dobrý den,mám na Vás dotaz::mám 64 let, jsem nyní již v důchodě,rozvedená dávno.Mám úspěšného syna,zatím, stále opatrují (od rozvodu 1986r.) svého otce 91let.Nemám nikoho,nemohu říci,že mi to nyní moc vadí, jsem si však vědomá,že jednou budu zcela sama.Jsem bývalá VŠ a nevím prostě jak najít někoho podobného.Nejsem si také jístá, co bych si vlastně přála-sex mně už nezajímá, bydlet s někým se mi zdá už asi že bych ani nesnesla,(měla jsem dost krát zklamání ve vztazích),nikomu skoro nevěřím- tedy jsem spíš opatrná)Tak nevím, jak já budu zcela sama vůbec moci být,(až otce nebude), a zase s nikým bych nechtěla žít spolu v bytě.Co by jste mi radila?Zkoušela jsem přes seznámky- ale prozatím se mohu jen dopisovat- ale vlastně- nevěřím už na možný hezký vztah.Prožila jsem si dle mně dost-ničeho nelitují,jsem celkem spokojená,pouze- jednou,přece jenom zůstanu zcela osamocena.Prosím o Vaší radu.Mariie.

pokračování - Snažím se přesvědčit manžela, abychom se odstěhovali do mého rodného města, práci by tam našel, možná za trochu menší peníze, než má teď, ale měli bychom na sebe víc času. On o tom ale nechce vůbec slyšet, a přestože tu nemáme téměř žádné přátelé a zázemí, tak tu prostě chce být kvůli té práci. Nicméně já vidím, jak moc se kvůli té práci mění a jsem z toho opravdu nešťastná. Nechci ho opustit, protože je skvělý otec, my dva si taky rozumíme, ale přijde mi, že se teď chová dost sobecky. Děkuji za odpověď.

Dobrý den paní doktorko, prosím Vás o radu či názor. Jsem matka na mateřské s 15ti měsíční dcerou. Kvůli manželově práci jsme se přestěhovali do cizího města asi před 9 měsíci, ale nemůžu si tu zvyknout. Navíc manželova práce je dost psychicky náročná a já si od ní slibovala možná i to, že přes jeho kolegy se seznámím s jejich manželkami a prostě s dalšími lidmi a udělám si nové přátele. Bohužel jeho firma je v tomto ohledu velmi uzavřená společnost a nemá ani žádné akce pro rodiny. Pokud nějaké jsou, tak výhradně pro zaměstnance. Také se bohužel stalo to, že mu ta práce docela vlezla na mozek a chová se teď dost namyšleně. Cítím se velice sama a chybí mi mé rodné město, kamarádky a rodina, která by mi i občas pohlídala dcerku, abychom mohli být někdy s manželem sami. Máme tu dvě slečny na hlídání, ale je nutné to plánovat hodně dopředu, což nám ne vždy vyhovuje. - pokračování dále

A nic žádné překvapení nic jen prázdná slova, přestanu s trávou nic, uz bral i za myma zadama tvrde drogy. A taky mi lhal, ach jo teď lituji ze jsem opustila svou lásku kvůli němu, ze měl nárok na šanci.... A ja jsem dennodenně smutná a uplakana pořád čekám na změnu a nic uz bych sním nebyla ale mame roční holčičku a nechci ji brát tatku ja neměla taky úplnou rodinu. Dekuji za.odpověď

Chci aby jsi byla šťastná, ale pořád mi dělá věci co mi vadí a vi o tom, ze mi to vadí pozdní prichody, lži, sliby, pořád mi dává naděje a nic z toho vždy me asi jen utesi, nebo ja nevím, co mám dělat zůstat nebo ne vi l, ze nemám kam odejít, o me jako o ženu se nestará nepecuje, nebere nikam, vi ze mám rada tanec, výlety miluju a nic. Pořád jen miláčku neboj nepřekvapis te

Dobrý den mám partnera co me opustil v těhotenství myslel si, ze malá není jeho. Nekomunikoval a pak jsem si našla vztah který jsem opustila po roce kvůli otci dítěte.Čekala jsem, ze bude šlapat a vážit si toho, ale misto toho chodí domů pozdě, dělá do 8 přijde.ve 12 skoro jak kdy, vlastní kavárnu tak naváží prej zboží, když ma volno pořád je nějaká věc kdy musí pracovat, buď přes den nebo inventura, nebo spí a ja s malou trávím čas venku sama. Chybí mi jako chlap! Není vůbec spolehlivy co řekne se nestane, nemá výplatu, protože zadluzil rodiče tak v jeho kavárně dělá zadarmo. Kouří uz několik let trávu vi jak me to vadí ze to ovlivňuje nás vztah je unavený věcne a nepamatuje si věci. Doma mi nepomůže uz, když přijde dřív z práce mají se a lehne k tv a komunikace strohá uz vidím jak by spal. Když je s cizyma lidma ti se směje dělá legraci, ale semnou je vaznej. Nevezme me na večeři nedonese kytku i když všechno vi říkám mu to furt on mi řekne ano neboj se lásko udělám pro nás vše

Dobrý den, s mužem jsme spolu 5 let, z toho rok ženatí.Před 2 roky jsme se přestěhovali přes celou republiku do manželova rodiště-větší město za lěpšími životními podmínkami. Odešla jsem z celkem dobře placené práce. Kvůli šetření na bydlení a plánování svatby jsme čekali na otěhotnění o kt. jsem stála úplně nejvíc.Než jsem ho potkala, několik let jsem žila v cizině a teď po 30tce už nemám chuť se bavit s dalšími lidmi v novém místě. Nevycházím s lidmi v práci ani tu nenám moc dobrých přátel. Mám dojem, že mému stavu nikdo neporozumí a každý má svých problémů dost. Manžel má zájem řešit mé problémy, ale někdy mám dojem, že to je až moc velká analýza. Snažím se mu vysvětlit, že někdy si problémy vyřešit sama. Momentálně čekáme miminko za což jsem vděčná a šťastná, ale musela jsem si to pomalu vydupat a taky to přišlo v době, kdy jsem chtěla měnit práci a budu muset jít na nemocenskou. Oběma nám dochází síla a jsme dost negativní. Snažíme se zabavit koníčky, ale mám strach, že bude hůř

Dobrý den, paní doktorko. Před necelými dvěma lety se se mnu rozešel přítel po dlouhém vážném vztahu, našel si novou přítelkyni, se kterou se oženil a má již dítě. Mně bude letos 30 let a mám často silné pocity úzkosti, že jsem byla tak dlouho s někým, kdo mne pak nechal, vše stihl jinde a mně teď naopak ujíždí vlak. V mezičase byla kratší známost, ale ta nikam nevedla, druhá strana to měla trochu jinak a vztah byl o ničem. Nyní se vídám s někým, s kým trávit čas je moc fajn, ale nevnímám ho jako muže, se kterým být celý život a mít děti. Nejsem ale schopna si před sebou obhájit být raději úplně sama... asi strach ze samoty. Zároveň vnímám tlaky okolí, blížící se třicítku...jsem partnersky založený člověk a být teď sama zatímco okolí řeší společné bydlení, svatby a děti, je těžké. Jenže osudové setkání a aby do sebe věci zapadly si člověk nenaplánuje a to mě stresuje víc a víc. Volný čas si vyplňuji aktivně koníčky, sportem, setkávání s přáteli, ale ta úzkost se dostavuje pravidelně.

Dobrý den paní doktorko. Je mi 23 let a za celý svůj život jsem neměla žádný vztah a nyní mě to velmi trápí. Já měla od malinka zdravotní problémy (nezhoubný nádor na mozku), kvůli kterým jsem ztloustla (kvůli lékům-hormonům). V průběhu základní a střední školy se mi všichni smály jak vypadám a tak jsem ani na kluky vůbec nemyslela. Nyní již druhým rokem pracuji a ráda bych chtěla konečně něco prožít. Já nemám ani žádnou kamarádku a nějak se bojím chodit sama na nějaké zábavy, když jsem nikde nikdy nebyla. Vůbec nevím jak bych se mohla s někým seznámit. Myslela jsem, že se seznámím třeba s někým v práci, ale tam jsou bohužel všichni zadaný. Poradila byste mi jak začít, jak a kde se s někým seznámit. Už mě nebaví všude chodit sama, chodit sama na kávu, nakupovat atd. Je mi 23 let a po večerech mě to hrozně trápí. Snad mi nějak poradíte.Děkuji

Dobrý den,
prosím o radu. S manželem jsme spolu 27 let, je mi 50 let, manželovi 52. Máme 2 již dospelé děti. Naše manželství bylo dobré, nějaké drobné neshody jsme vždy vyřešili. Rozuměli jsme si a měli i společné zájmy – lyže, kolo, turistiku, trávili spolu volný čas, dovolené. Před 8 lety manžel začal pracovat v Praze – 100 km daleko od bydliště. Původně to bylo na čas a kvůli dětem jsem se stěhovat nechtěla. Od té doby přes týden není doma, přijíždí na víkendy /dříve jezdil domů i 1x přes týden, ale to postupně omezil/. Tehdy změnil svoji práci, i když – z mého pohledu – nemusel. Ale on chtěl změnu a říkal, že v dosavadní práci není spokojený. Dost mě to mrzelo a vím, že jsem mu to občas vyčítala a popravdě musím přiznat, že vnitřně jsem se s tím nesmířila. Ale snažila jsem se přizpůsobit. Manžel žil jen s matkou, otce prakticky nepoznal. Asi před 6 lety si našel nevlastní sestru, která bydlí v místě jeho práce a občas se s ní scházel. Asi před rokem a půl se manžel začal měnit. Viděla jsem na něm, že už se domů netěší, více se sblížil se svoji nevlastní sestrou a jejími kamarády. Začal s nimi trávit i občasné víkendy a část dovolené. Citově ochladl. Když jsem se ptala, co se děje, řekl mi, že už to nikdy nebude jako dřív. Že už ho nepřitahuji /přestali jsme spolu intimně žít/, že se změnil, že všechno, co chtěl – mít rodinu a děti – už má, a že teď chce něco jiného – chce si užívat s kamarády a mít svobodu, že by nejraději odešel, přítelkyni prý nemá. Do té doby jsme měli všechny finance společné a měli k nim oba stejný přístup, najednou začal mluvit o tom, jak by chtěl mít svůj účet, aby měl na svoji útratu, že prý nemusím o všem vědět. Navrhoval, že se na čas rozejdeme, aby si ujasnil, co dál. To jsem nechtěla, řekla jsem, že si myslím, že dát si pauzu je začátek konce a není to podle mě řešení, navíc se vidíme pouze o víkendu a tak jsme dost času od sebe, aby si mohl ujasnit, co chce. Myslím, že jsme se snažili o všem mluvit, i když manželovi se moc nechtělo, pořád jen říkal, že mě má svým způsobem rád, ale že se změnil. Po půl roce nakonec řekl, že zůstane, a že se budeme snažit náš vztah zlepšit, do žádné poradny jít nechtěl. Od té doby uběhly tři měsíce. Dohodli jsme se, že si zřídí svůj účet, kam mu budu posílat určitou malou částku. Ostatní finance jsou stále společné. Pokud nic nechci řešit a nic nevyčítám, tak se ke mně chová slušně a hezky, pomáhá mi, je ochotný jezdit na společné výlety a vycházíme spolu, byli jsme spolu na zimní dovolené. Jednou denně si většinou zavoláme. Citově se však skoro neprojevuje /pusa ráno a na dobrou noc, někdy mi dá ruku/. Jakmile mám tendence něco s ním probírat a řešit, opět jen slyším, jak ho to unavuje, jak si nerozumíme, jak jsem na něm závislá. V tom má pravdu, mám ho pořád moc ráda a stála bych o hezký život, který jsme měli. Ale cítím, že on se jen snaží žít se mnou, ale ne citově se sblížit. Nemůžu pochopit tu změnu, která se s ním, po těch společně prožitých letech stala. Možná na něj moc tlačím a spěchám. Mám pocit, že se hodně změnil od té doby, co se víc sblížil se svoji nevlastní sestrou a zalíbil se mu její způsob života. Ona je svobodná, nezávislá, žije si jen podle sebe, nemá rodinu a tak se na nikoho nikdy nemusela ohlížet, podniká výlety, věčně se schází s kamarády. Často se schází i s manželem a vypráví mu, co podnikla apod. Manžel říká, že si s ní rozumí, že má jinou povahu, než já. Vím , že mu občas vyčítám, že se sestrou pořád někam chodí – koncert, restaurace apod. Občas dodatečně zjistím, že mi ani neřekl, že se s ní sešel, abych mu to nevyčítala. Také si s ní často píše sms. Měl vypnutý zvuk na mobilu, abych nevěděla, že mu chodí sms. Slíbil, že si zvuk vypínat nebude, přes den to dodržel, ale v noci si ho vypíná a vím, že mu sestra v noci píše, vím, že je sms od ní, ale nečtu ji. Mrzí mě, že mi lže. Náhodou jsem také před Vánoci našla pokladní doklad na nákup zlatého prstýnku. Když jsem se na to manžela ptala, řekl mi, že ho koupil sestře. Do té doby si údajně dávali jen malé drobnosti k narozeninám a k Vánocům. Dost mě to mrzelo, myslím, že o co víc se odcizuje se mnou, o to víc má lepší vztah se svoji sestrou. Já jsem hodně samotářská, rodina pro mě byla vším. Jsem i dost úzkostná, těžko se s tím vším vyrovnávám, hrozně se trápím, zhubla jsem za půl roku 6 kilo, při mé štíhlé postavě je to dost znát a mrzí mě, když mi pak okolí říká, že jsem zhubla, jestli nejsem nemocná, často brečím, vím, že bych neměla, že tím manžela akorát odradím. O své situaci s nikým nemluvím. Vím, že se i těžko smiřuji s tím, že děti už vyrostly a nepotřebují mě. Myslím, že má manžel pocit, že jsem se upnula jen na něj, když už děti nejsou skoro doma. Nejlepší kamarádka z dětství mi zemřela při autonehodě před 15 lety, samozřejmě mám nějaké známé, ale už ne tak blízké a nemám potřebu se s nimi každý týden scházet a pořád někam chodit. Celkem mi stačí, vidět se a popovídat si s lidmi v práci. Nejsem zrovna společenská a těžko se seznamuji s novými... - otázka upravena poradcem

Ahoj. Som taký nešťastný človiečik. Pred pár týždňami som sa rozišla s niekým, kto pije a občas hrá automaty. Asi to bolo to najlepšie čo sa dalo spraviť. Som len strašne smutná a vôbec to neprechádza. Už som sa zo zúfalstva chcela k ex vrátiť - ale zastavili ma priatelia. Prečo je človek taký nešťastný aj keď vie, že ten druhý si to nezaslúži a nikdy sa nezmení?? Chcela by som aby to už konečne prestalo bolieť a znova by som sa mohla tešiť zo života. Lenže neviem ako nato, stále na neho musím myslieť. Mučím sama seba a neviem s tým prestať. Je vôbec nejaký spôsob okrem času? Nemám už najmenej rokov a mám strach, že ostanem sama. Niekedy už neviem posúdiť či byť v takom vzťahu alebo radšej sama. Samota je ťažká. A bolí.

Dobrý den, s manželem jsme 20 let, máme 2 děti. Celou dobu manželství manžel nemá zájem se přitulit či trávit se mnou čas v ložnici, kde máme televizi. Jenom sedí na počítači či se dívá na televizi v obýváku s dcerou např., žádné rozhovory nepomohly, prosila jsem ho o to, abychom si večer šli lehnout, jen tak si popovídat nebo se koukat, ale on řekl neobratně, že má jiné potřeby a chodí spát až kolem půl jedenácté. Já brečím do polštáře, manžela miluju, sex máme tak 2-3 x za měsíc. Nevím si s tím rady, život mi utíká a já se cítím hrozně sama. Moc bych prosila o radu - do poradny nechce jít, tvrdí mi, že já mám potřeby, ale nezajímají mně jeho potřeby /jako počítačové/, hraje i 3 hodiny různé hry, je to smutné a je to takový super táta a jako chlap mně hrozně přitahuje, ale nemůžu se každý den trápit. Děkuji moc.

Dobrý den,

Je mi 20 let a už dlouho se chci někomu svěřit, ale ještě jsem nedokázal nikomu a proto jsem vyhledal tuhle poradnu. Abych začal uplne od začátku ve 4 letech mi zemřela máma a otec si našel asi za 2 roky přítelkyni, která měla syna a žíje s námi už 7 let. Byl jsem velice fixovaný na nevlastniho bartra, chtěl byt stale s ním a opakoval se po něm, protože to byl někdo jako muj vzor. (proč uvedu později). Nevlastni matka ho má neuveriltene ráda. Nerikam ze me ne, ale jake dela rozdily je opravdu neuveritelne. Ve detstvi sem si toho tolik nevsimal ale uz par let to pozoruju a nejak jsem se smiril s tim jak to je. Veskere ulevy, pece , skola , problemy ve vsem se jevi jako buh alespon pro ni. Ja jsem vzdy na posledni pričce v rodině. Prubeh meho detstvi znate prejdu do doby co je asi rok zpatky. Uz jsem nabral nejakeho rozumu, vztahy mezi nelvastni matkou byly dobré. Sice stále byly rozdíly, ale normálně jsem se sní bavil a mohl ji rict problémy ktere me trapili a nedokazal jsem je rict otci , pomohla mi. Bavila se semnou o vsem a ocemkoli. Pomahal jsem sem ji. Pred 3 mesici jsem spatnou naladu, urcite znate ty dny kdy nemate na nic a na nikoho naladu. A od te doby to zaclo. Jediné co si sni za cely den reknu je čau a její pozdrav je arogantne nazadar. Vidim ji minutu denně. Uz jsem přemýšlel, že se odstehuju a nebo proste nejak utecu ale stale jsem student , sice jiz papir mam , ale delam si nastavbu. Dokonce jsem planoval i sebevrazdu a stale ty pochyby vhlave mam jestli to udelat nebo ne, protoze jiz takhle nemuzu. Promluvit si o tom s otcem nepřipadá v uvahu je silně sní. Sice spolu vychazime v pohodě , bavime se spolu , ale je to takove nejake. Cokoli co udelam je spatne a proto vypadam v ocich otce jak vypadam. Nevim jak dal, nedokazu sam od sebe navazat konverzaci s cizim clovekem a ona je pro v tuhle chvili jak cizi. Raději jdu do sveho pokoje a jsem tu cely den a vylezu jen kdyz se jdu najist, abych mel klid. Uz jen jeji hlas me neuveritelne trapi ten jiji smich a jak se chova lepe k cizim lidem nez ke mě. Vim ze dojde rada typu at si sni promluvim a proto chci od vas radu jak , o cem se bavit aby bylo vse v poradku. (nechci resit rozdili s temi se poperu, jde mi o to, aby jsme se nechovali jako cizi a dokazali se bavit jako drive. Doufam ze mi nejak poradite , protoze jinak nevim jak dlouho tohle v sobe vydrzim dusit. Resim to tim ze chodim kazdy patek do hospody s prateli a tam se alespon nejak odreaguji a po par pivech je mi uplne vse jedno a zacinam se na 100% bavit a uzivat si zivota, ale dalsiho rana a cely tyden v sobe drzim neuveritelne pociti, ktere uz nesnesu.

Děkuji za přecteni a pripadnou pomoc - otázka upravena poradcem

Dobrý deň, pani psychologička. Mám problém nájsť si priateľov. Naposledy som mala kamarátsky vzťah na základnej škole, ktorý dlho nevydržal. Odvtedy mám problém nadviazať nejaké priateľstvo, som teraz na vysokej, aj keď sa chcem s niekým o niečom porozprávať, stále mám pocit, že neviem, o čom s ním mám hovoriť a že si nemám s tým človekom čo povedať. Keď som na večierku, stáva sa mi, že si niekde sadnem a nikto si ku mne neprisadne, aj keď sedím v škole v lavici, snažím sa sadnúť si tak, aby som bola medzi ľuďmi, ale dopadne to tak, že okolo seba nemám nikoho. A okrem toho neviem, komu by som sa mohla zdôveriť so svojimi starosťami a myšlienkami. Sestra s mamou sú veľmi ukecané, až tak, že mám problém dostať sa k slovu a aj keď začnem o niečom hovoriť, rýchlo ma prerušia, nenechajú ma dokončiť moje myšlienkové pochody a ani nie po jednej ukončenej vete robia závery a nakoniec si to potom zle vysvetlia a skončí sa to tak, že ja sama s cítim ešte horšie. Prosím poraďte mi ďakujem.

Dobrý den, je mi 27 let a naposledy jsem byl na rande v 17, poté jsem chtěl být sám. Vloni jsem si uvědomil, že sám už být nechci.

Do práce nastoupila brigádnice a od začátku se chovala mile, snažila se být v mé blízkosti. Já jí přehlížel kvůli jejímu věku (nyní za 3 měsíce 18). Chodila do práce nalíčená, navoňená až jsem se přistihl, že se za ní dívám, usmívám se na ní. Načež mi kolega řekl ať neblbnu. Sám jsem si pak říkal, že se jí musím vyhýbat.. Nastalo vánoční volno a často jsem o ní přemýšlel. Po návratu do práce, když jsem ji uviděl najednou jsem měl dobrou náladu a i takový příjemný pocit. Když se mě kolegyně na ní zeptala, začal jsem se usmívat jak blázen. Druhý den, když jsem ji zahlédl, jako by mnou projel blesk. Vyměnili jsme si delší pohledy a úsměvy. Poté jsme se 3 dny neviděli a tyto pocity vymizely. Zřejmě tím, jak jsem opět začal přemýšlet o jejím věku (nebo že by strach udělat další krok). Nechat to plavat by mě mrzelo, zároveň nechci nic nalhávat sobě ani jí. - otázka upravena poradcem

Dobry den paní doktorko,je mi 22 let a jsem rok bez partnera.Muj byvaly byl nevernik,byli jsme spolu 2 roky.Jeho kamarad Lukas si me dubnu nasel na fb,chtel se seznamit ze o me slysel hezke veci,on ma zkusenosti taky s nevernou partnerkou.Ja ho odmitla,,nemela jsem vyresenou minulost(v me hlave) a neustale se mi ozyval byvaly,pak jsem s nim ale ukoncila veskery kontakt.V zari jsem byla s kamaradem Honzou na rande,ze ktereho nic nebylo-ukazal se v jinem svetle,byl neprijemny a jeste nevyzraly.Pak jsem si zase zacala psat s Lukasem,sam mi navrhnul ze by jsme mohli jit na kafe.Poprve to nevyslo,byl nemocny a rekl,ze mi to snad vynahradi a ze by jsme spolu zapily novy rok.Ted se ale neozval vubec.Vsichni tri se znaji a jsou kamaradi.Proc myslite ze se neozval?A kdyz by se ozval nekdy pozdeji,mam s nim nekam jit nebo uz ne?

Jsem rozvedená od svých 40 ti let. Mám 2 děti- otec je stáleproti mně navádí, říká jim lži, že jsem se o ně nestarala. Dříve za mnou chodily - pro peníze, najsíst se - ohlídat děti. Nikdy ale ONI pro mne neudělaly nic. Teď jemi 66 jsem invalidní a nemá se o mne kdo postarat-- když nic nemám a nemohudát nestojí o mne. Je to krutý fakt- jak se s tím smířit- kde najít psychickou pomoc.
Před dětmi jsem si nikdy nestěžovala- vše jsem řešila SAMA , abych je nezatěžovala. - otázka upravena poradcem

dobrý den , chtěla bych vám říct že mi před 2 rokami umřel děda byl velmi mladý na to aby umřel. do ted se s tím nemůžu srovnat jakmile koukám na foto či představuju siv hlavě brečím hodně :( není den kdybych na něj nemyslela byla to pro mě a je velká rána nemůžu ses tím srovnat bolí to ještě víc chtěla bych vrátit ty časy kdy jsme byli všichni celá rodina pospolu a aby to zůstalo napořád . chtěla bych i aby se vrátil prosím boha aby mi ho vrátil ........ opravdu mě to bolí já už newím jak to mám zvládnout říkám si někdy že bych chtěla za ním .. newím asi jsem blázen ..... byla to hlava celé naší rodiny a ted už je pryč rodina se rozpadla rodiče se rozvedli už nechtějí žít spolu a říkám si že kdyby tady byl nestalo by se to nuikdy :( ptž děda udržoval tu rodinu .... prosím byla bych moc ráda abyste mi poradila jak s tím má žít :( děkuji mockrát :(

Milá paní doktorko,
mám takový problém se kterým si vůbec nevím rady. Už delší dobu mám pocit , že můj život je prázdný.
Změnila jsem ho sice od základut, ale přesto mi něco chybí.
Studuju těžkou školu(celkem ji zvládám - dokonce jsem si udělala jednu zkoušku předčasně), zapojuju se do různých projektů, našla jsem si nové kamarády, chodím tancovat a také se bavit a navíc jsem přes prázdniny velmi zhubla. Minulý rok jsem z toho nedělala nic. Určitě vypadám šťastněji a myslela jsem, že i lépe. Ale kluci jako by se mi vyhýbali, obzvláště ten, do kterého jsem byla minulý rok zamilovaná a měla jsem pocit, že i on do mě. Výsledkem bylo, že si našel přes prázdniny přítelkyni a teď už ho ani nepotkávám. Když se porovnám s minulým rokem mám pocit, že žiju plnohodnotnější život a přesto se mi v jedné oblasti stále nedaří. Neměla byste nějakou radu? - otázka upravena poradcem

Dobrý den, přítel se mnou rozešel po velkém plánování (děti, dům...) cca po 3 letech. Vztah byl na dálku, ale vídali jsme se často. Když jsme měli začít být spolu vycouval - náhle zcela přerušil veškeré kontakty. Takto se zachoval už jednou před 2 lety, ale vztah jsme obnovili, te%d už o obnovu neusiluju. Ale uběhly 2 měsíce a pořád jsem, jak na útěku - minimum spánku, jídla a taky deprese, že jsem v 38 letech sama bez partnera a bezdětná a mám pocit, že už nikoho nepotkám :-(. Může žena i v tomto věku potkat někoho? Cítím se osaměle a bezmocně, přestože jsem atraktivní samostatná ženská...

, které mi přijdou banální, o kterých není třeba mluvit. Máme hodně jiný vkus, vím, že nad zajímavou knížkou s přesahem nad běžný život s ním nemůžu diskutovat. Pocit prvotní zamilovanosti z mé strany netrval dlouho. Zůstal přátelský vztah. On očekává, že spolu budeme žít, já mám výčitky, že mu neumím oplatit to, co ke mně cítí a dává mi to najevo. Nevím, jestli není chyba ve mně, někdy si říkám, jestli jsem vůbec schopná vřelého vztahu. Vím, že se rozhodnout musím sama, ale ráda bych znala Váš názor, myslíte, že má takový vztah perspektivu? Děkuji Vám za Váš čas a přeji pěkný den. Eliška

Přestože má práce přináší kontakt s lidmi, chodím za kulturou, nikoho jsem nepotkala. Zkusila jsem vždycky po čase nějaký inzerát, který vypadal slibně, ale když to shrnu, tak z toho nakonec nic nebylo. Žádný z těch pokusů nepřekonal nějakou dobu setkávání se. Jsem schopná se o sebe postarat, nepotřebuji chlapa za každou cenu, jenom aby byl, takže jsem asi náročná, mám v představách někoho, ke komu bych mohla vzhlížet, koho bych si mohla vážit, s kým bych si rozuměla. Před dvěma roky mě zaujal jeden inzerát, vyčníval mezi jinými „člověčinou“. Měla jsem po čase pocit, že by to mohlo vyjít. Můj stávající přítel za mnou většinou jezdí, a to z daleka, je vdovec, vychoval děti, je zvyklý se o sebe postarat, je sám se sebou srovnaný, což u předchozích „pokusů o vztahy“ většinou neplatilo, má přátele, se kterými má dobré vztahy, to všechno a další jsou důvody, proč si ho vážím. Ale je tam ale, je takový jednodušší, někdy nedovtipný, někdy řeší jako problémy věci,

Dobrý den, paní Douchová, pravidelně čtu Vaši poradnu a protože z Vašich odpovědí vnímám pochopení i zkušenosti, chtěla bych Vás poprosit o názor. Jsem už přes jedenáct let rozvedená, žádost podával manžel, ale v podstatě jsem odcházela já, poté, kdy z mé strany vyprchala láska, a bez vztahu se ukázalo, jak jsme různí, jeho slova „co bych si bez tebe počal“ asi hodně charakterizují náš vztah před rozvodem a vnímám, že to byl problém z obou stran. Z mé strany tam před rozvodem byla nevěra, kterou jsem si před sebou těžko obhajovala, ale vnímala jsem v příteli chlapa, o kterého se aspoň na chvíli můžu opřít, ale už před rozvodem jsem věděla, že on trvalý vztah nechce a zůstanu sama. S tím, že přítel po mém rozvodu odmítal jakýkoli kontakt, i když jsem respektovala jeho rozhodnutí, jsem se smiřovala dlouho, ale i to nakonec přebolelo. Děti už mám dospělé, zůstala jsem sama.

dobrý den, cca před rokem se odstěhovala naše dospělá dcera,jsme v kontaktu ,ale ještě stále mě chybí, manžel si dělá věci podle sebe,na mé přání moc ohled nebere jeho věta je když nechceš pojedu nebo půjdu sám já tě do ničeho nenutím.Svůj volný čas si organizuje sám a vůbec nechápe ,proč mě to občas vadí. Je pravda,že manžel je trochu více akční a společenský než já.Těšila jsem se ,že až dcera dospěje,budeme mít na sebe s manželem více času,budeme dělat společné výlety apod. a teď si připadám úplně nepotřebná .děkuji za radu a přeji pěkný den děkuji za radu dana

Dobrý den,je mi 14 let a před 4 roky mi zemřela máma.Bydlím ted s tátou a je to složité.Hodně se hádáme.Někdy mám pocit že už je dobře ale poté se to kvůli hlouposti zkazí.Mám starší sestru ale ta už s námi nežije.K tomu mám obavu o svoji budoucnost protože matematika fyzika a chemie mi opravdu nejdou a budu z nich mít trojky.Děkuji za odpověd

Dobrý den , je mi přes čtyřicet roźvedená ,přítel kterého stále a opravdu miluji mě opustil , mám malou vnučku kterou nesmím vídat , protože to zakázal přítel mé dcery , mé rodiče nezajímá jestli žiju , nemám přátele , protože jsem se celý život věnovala rodině a práci , zůstala jsem sama a mám šílené deprese , už nemůžu dál .

Dalším problémem je ochabnutí vztahu. S Davidem se milujeme sotva jednou týdně, přichází z práce večer, když už si jdeme lehnou tak je poměrně pozdě a oba jsme unaveni. Přes víkendy se téměř nevidíme, protože já jezdím za rodiči. Každý máme toho druhého jistého, takže se nikdo ani v lásce ani v sexu příliš nesnaží. A přitom mi obojí chybí, ale nemám sílu s tím pořád začínat já, mám pak pocit, že ho do něčeho nutím. Kdykoli se snažím o tom mluvit, tak to stejně k ničemu nevede. Já ho pořád miluji, ale vztah se stál na tolik stereotypním, že se v něm necítím šťastná. To jsem také řekla Davidovi, ale on mi pouze odpověděl, že ho to mrzí a urazil se, žádně zlepšení neprovedl ani nenavrhl.

Dobrý den paní Douchová. Potřebovala bych radu. S přítelem jsem 4 roky (mně je 23, jemu 26). První 2 roky jsme neměli tolik možností se vidět, tudíž vše bylo velice intenzivní. Pokaždé když byla možnost jsme se milovali, dokazovali si lásku a také trávili spolu veškerý volný čas. V důsledku toho se dnes téměř nemám na koho obrátit, jelikož jsem v té době omezila veškeré kontakty s přáteli a záhy se přestěhovala s přítelem do jiného města (on za prací, já za VŠ). V novém městě jsem se také s nikým příliš nespřátelila, na počátku jsem na žádné večírky atd. nechodila, chtěla jsem být pouze s Davidem a teď už jsou lidé z ročníku tak rozskupinkovaní, že když jsem na jednu akci přišla, tak jsem se téměř neměla s kým bavit.

Dalším problémem je ochabnutí vztahu. S Davidem se milujeme sotva jednou týdně, přichází z práce večer, když už si jdeme lehnou tak je poměrně pozdě a oba jsme unaveni. Přes víkendy se téměř nevidíme, protože já jezdím za rodiči. Každý máme toho druhého jistého, takže se nikdo ani v lásce ani v sexu příliš nesnaží. A přitom mi obojí chybí, ale nemám sílu s tím pořád začínat já, mám pak pocit, že ho do něčeho nutím. Kdykoli se snažím o tom mluvit, tak to stejně k ničemu nevede. Já ho pořád miluji, ale vztah se stál na tolik stereotypním, že se v něm necítím šťastná. To jsem také řekla Davidovi, ale on mi pouze odpověděl, že ho to mrzí a urazil se, žádně zlepšení neprovedl ani nenavrhl.

Dobrý den paní Douchová. Potřebovala bych radu. S přítelem jsem 4 roky (mně je 23, jemu 26). První 2 roky jsme neměli tolik možností se vidět, tudíž vše bylo velice intenzivní. Pokaždé když byla možnost jsme se milovali, dokazovali si lásku a také trávili spolu veškerý volný čas. V důsledku toho se dnes téměř nemám na koho obrátit, jelikož jsem v té době omezila veškeré kontakty s přáteli a záhy se přestěhovala s přítelem do jiného města (on za prací, já za VŠ). V novém městě jsem se také s nikým příliš nespřátelila, na počátku jsem na žádné večírky atd. nechodila, chtěla jsem být pouze s Davidem a teď už jsou lidé z ročníku tak rozskupinkovaní, že když jsem na jednu akci přišla, tak jsem se téměř neměla s kým bavit.