Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

Dobrý deň prajem,
chcel by som sa spýtať čo mám robiť keď sa rýchlo vytočím na deti synovia 14 a 10 rokov, keď neposlúchajú, nepočúvajú keď im niečo poviem (správam sa hrozne - kričím a nervačím ako cholerik a niekedy ich aj chytím a dám facku a nadávam. Osobne sa mi to nepáči a aj sa potom nemôžem pozrieť na seba do zrkadla a nemôžem pomaly ani zaspať (a hovorím si, že to už nemôžem urobiť)ale keď opäť nepočúvajú tak sa zase rozčúlim kričím a niekedy nadávam. Chcem sa spýtať či sú nejaké cvičenia na ukľudnenie alebo či mám navštíviť psychológa aby mi poradil ako mám výbuch hnevu kontrolovať. Niekedy ma vedia rozčúliť aj maličkosti ale v práci ani s priateľmi nemám žiadny problém. Neviem čím to je že doma vybuchnem keď si chalani nerobia čo sa im povie ale nepáči sa mi to a chcel by som to nejako potlačiť aby deti nemali zlý príklad od svojho otca.
Ďakujem za Vaše rady, ktoré si určite zoberiem k srdcu aby si mohli deti povedať, že toto je ten správny otec a nie že je nervák.

Dobrý den, chtěla bych od Vás poradit. Máme dospívající děti, šikovné, studující, vcelku bezproblémové, jen dcera se potýká s nějakými psychickými problémy, což řešíme a zdá se mi, že časem to bude dobré. Musí brát léky. Manžel to její onemocnění nechce moc brát, často jmi vyčítá, že jí ulevuju. Má i pravdu, ale ta úleva pomáhá dceři vše zvládat. A v tom se často úplně neshodneme, i když se mu to snažím vysvětlovat. Pak mi vyčítá, že dceru bráním. Když nejsem blízko, dceru záměrně provokuje anebo ponižuje a zraňuje, čímž celou situaci ještě víc zhoršuje. Nejsme mu to nikdo schopen vysvětlit. A on to bere jako útok na sebe, že je prý doma ten poslední (není, ale někdy se tím svým jednáním do té situace vlastně dostává), začal žárlit i na syna, že si našel přítelkyni, mě nutí, abych syna donutila k rozchodu, u třetího dítěte zase žárlí na jeho studijní úspěchy a nechce, aby syn studoval vybranou školu. Já se snažím přistupovat ke všem spravedlivě, přece jsou to všichni už skoro dospělí, a když dojde ke konfliktu, hájím - přiznám se - děti, tedy pokud jsou v právu. Já manželovi nerozumím, místo, aby byl rád, že děti jsou zdravé a šikovné a měl radost z jejich úspěchů, tak dělá dusno. Už jsem ho prosila, ať ještě tři roky vydrží, než je dovedeme ke konci studia (děti vybavuju třeba jídlem, sháním literaturu, nic, co by manžela omezovalo), ale on začal být netrpělivý, jak mu život utíká. Sama sebe v tom ztrácím, ale vím, že jakmile děti odejdou, zůstane nám spoustu volného času a času na manžela. Jen nevím, jak mu to ještě jinak vysvětlit, aby přestal situaci spíš komplikovat. Děkuji Vám za radu i poradnu.

Dobrý den, s manželem se neshodneme úplně v přístupu k výchově našich dvou dětí. manžel vyrůstal sice jako druhorozené dítě, ale s určitým věkovým odstupem, starším rodičům a jako vymodlené dítě - navíc chlapec matce, která žila v rodině bez otce (padl ve válce). Tchán mi jednou přiznal, že na jeho výchovu již nebyly síly, navíc tchýně se v manželovi vidí a je k němu nekritická, dokonce i v prokazatelných průšvizích se staví na jeho stranu namísto aby syna donutila se k nim postavit zodpovědně. O to víc mne překvapuje, že manžel je k dětem dosti despotický. Sám se úplně dobře neučil, ale děti trestá za každou trojku, vyhrožuje jim zákazem jejich aktivit, prodejem jejich oblíbených věcí i zvířat (máme doma psy). Dokonce mi několikrát volali ze školy, že dcera se bojí jít domů, že zas táta bude křičet. Já jsem v tomto mnohem shovívavější, jedna trojka nic neznamená, děti mají své povinnosti doma i do školy, chci, aby měly prostor pro své rozvíjení. Diskuze s manželem na toto téma jsou plané, když se mu to hodí, zbavuje se zodpovědnosti za děti, vinu za nějaký jejich i třeba domnělý prohřešek dává mně, nebo naopak je "vychovává". Starší dcera už to začíná špatně snášet a utíká se schovávat za mnou, což on špatně nese. Jenže jak se s ním dohodnout? On je hned - chceš facku, dám ti facku (zatím jen k dětem, na mne ruku nevztáhl), někdy dětem i přistane, předevčírem tohle křičel i na cizí děti, co si přišly k nám hrát. Zakročila jsem a snažila se mu vysvětlit, že může mít kvůli tomu problém i s rodiči těch dětí, uraženě odešel. A co ještě nesnáší, když děti ukazují, co umí anebo si chtějí dělat věci po svém. Já to fakt nechápu, doma byl rozmazlovaný a mohl si dělat, co chtěl. Proč je ke svým dětem takový? Děkuji za vaši odpověď. - otázka upravena poradcem

Paní Douchová, prosím Vás, jaký je Váš pohled na vztahy v rodině. Děti odmala beru jako partnery a při rozhodování třeba kam pojedeme v sobotu na výlet, respektuji jejich přání - není to ale o tom, že bych je nekriticky přijímala, prostě co dítě to jeden hlas v rodině. přijde mi to hrozně fajn vidět, jak i ty menší děti vnímají vážnost svého názoru. Jediný, komu to vadí, je manžel, který prosazuje jen sám sebe. Snažím se mu vysvětlit, že je nás 5 lidí, a tudíž máme 5 hlasů (fakt se v 99 % případů v pohodě dohodneme) a že musí respektovat i názor dětí. I on má možnost říct, tam s vámi nejedu, protože třeba musím pracovat, čehož zdatně využívá, a já ho nenutím a s dětmi jedu sama. Beru to jako jeho svobodné rozhodnutí. Začala jsem si ale všímat drobných naschválů - kabát si věší ne do šatny, jak jsme se dohodli, ale na chodbu, kam sám dřív všem věšet oblečení zakazoval. začal popichovat děti mezi sebou. Hraje si na ublíženého, že zůstal doma. přijede později, než jsme se domluvili. Já na to nereaguji, jenže on si zase vymyslí něco jiného. Řešením by asi bylo mu přenechat "diktaturu", ale to nechci. Vidět, jak se děti učí rozhodnout a být zodpovědné za své rozhodnutí, je úžasné sledovat a myslím, že je to i důležité do budoucna. varovným signálem je pro mne však to, že manžel nyní nejstaršímu dítěti zakazuje jít na jím vysněnou školu - prestižní, výbornou, dítě je motivované a samo od sebe se připravovalo asi tři roky na vstup. Doma je dusno, já jsem pod manželovým tlakem, abych to dítěti rozmluvila, což nechci. Můj dotaz je - jak Vy se díváte na "demokratické" nastavení naší rodiny a co teď s manželem? Evidentně nepřijal výhody z tohoto nastavení anebo se mi nepodařilo mu to dobře vysvětlit. V jeho rodině bohužel všechny ovládala autoritativní matka, a to svými emočními výlevy (trucování, urážení se, pláč, příkazy, vydírání). Tohle doma zatím nemáme a ani mít nechci. Děkuji. - otázka upravena poradcem

Přítel mi poád zdůrazňuje, že nevidím, jak se chová, že ho jen omlouvám a nemám nadhled, protže jsem máme a on je pro mě na 1.místě. Maximálně to končí tím, že řekne, že už se nám nebude do ničeho plést, že jen nechtěl, aby mi přerostl přes hlavu...Ještě zdůrazním, že s námi přítel nežije, vídáme se cca 10 dní v měsíci. Když s námi není, nemám se synem problém a jeho vzdor podle mě zvládáme bez problémů. Ve školce si na něj nestěžují. Rodina říká, že je tvrdohlavý, ale velmi dobře vychovaný. Já jsem teď zmatená, protože přítel mi dává úplně jinou zpětnou vazbu a mám pocit, že si ve svém jednání musím vybírat, komu vyhovím, jestli synovi nebo příteli. Což je dost stresující. Přítele i jeho syna mám ráda. A můj syn také. Vždy se těší, až přijedou.

Dobrý den, prosím o Váš názor. Už to bude rok, co mám nového přítele (jsem rozvedená a z manželství mám 4 letého syna). Přítel má z předchozího vztahu stejně starého chlapce. V poslední době dost narážíme na rozdílné názory na výchovu. Jeho chlapec je ten hodný, co poslechne na slovo (opravdu to tak je, sám si hraje, nezlobí, ..) a můj je dost tvrdohlavý a v přítomnost přítele opravdu někdy zlobivý. Podle mě je ale problém spíš v našem přístupu. Mnohokrát jsem si ověřila, že na mého syna zabírá spíš domluva a pravidelný režim a klidné jednání. Přítel je ale typ, co přikazuje a očekává, že bude hned bez odmlouvání vše splněno. A na to syn reaguje vzdorem. Snažím se jim do toho nevstupovat, nebo souhlasit s přítelem (Abych nepodrývala jeho autoritu), ale většinou už jsou oba tak navztekaní, že už žádné domlouvání nefunguje a pak to přítel vzdá a musím to dořešit opět já (a mrzí mě, že pak na syna křičím nebo ho plácnu přes zadek, protože mám pocit, že to bylo zbytečné..) Zkoušeli jsme o tom spolu mnohokrát mluvit.

Dobrý den, v poslední době se velice zhoršily vztahy mezi 14tiletou dcerou a manželem. Oba jsou stejní - přecitlivělí na kritiku, lítají jim emoce, neradi ustupují. manžel dceru ovládá přes společnou zálibu, když není po jeho anebo při jiné doslova zámince, tak jí vyhrožuje, že jí tu zálibu zamezí - bohužel to jde, protože to financuje on a nějaké, že je to společné a že by to mělo být společné rozhodnutí odmítá. Možná to i trochu souvisí s tím, že si v hlavě rozdělil všechny peníze na moje a naše (naše= můj příjem a jeho platba do domácnosti), přičemž to jeho je o mnoho vyšší.
Dcera na to velmi reaguje, až skoro dětinsky. Snažím se situaci klidnit, někdy řešit, jenže se pak dostaneme do začarovaného kolečka - když bráním dceru, manžel to vnímá jako jeho omezení, pak jde za ní a vyčítá jí to, říká, že je to její vina, ona si tu vinu vyčítá a příště mi nechce nic říct, přičemž to v sobě dusí a trápí se tím. A mně manžel vyčítá taky, že ji bráním, že dcera někdy dost impulzivně reaguje, to je někdy pravda, jenže ti dva si bohužel namejí co vyčítat. Dcera začala chodit k psycholožce, která ji učí, jak s tím naložit, protože říká, že manžela nezměníme (on nechce, vždycky se diví, proč by na terapii měl jít i on). Nějak tedy tuto situaci rovnám, ale v poseldní době mám pocit, že se to zhoršuje a že se doma všichni odcizujeme. A to bych nechtěla. Paní doktorko, co byste mi doporučila? U psychologa jsem byla sama, manžel nechtěl. Asi jsem si nevybrala dobře, moc rad mi nedal anebo možná nevím, jak s tím naložit. Děkuji.

Dobrý den,prosím máme problém s 10ti letou dcerou.Dostává bohužel i na zadek ,křičím fort po dobrám nic nejde.Už ani po zlém.Má povinně číst nechce ,křičím začne brečet ,že má špatný život a chce jít bydlet jinam.Když jí připravíme svačinu nejí ,najdu ji pak někde plesnivou.Nechce si ani uklízet,Tak má ve skříni nepořádek ,Když ji řeknu že je to její ostuda když jde zmačkaná ,řekne že se nechovám jak máma.Když ji třeba navrhnu udělej si ukoly a něco přečti pak můžeš na kroužek a nic kašle na to a pak jen brečí že nic nemůže,jak má krušný život.Prosím jak na ni děkuji Hanka

Dobrý den, paní Douchová, děkuji za možnost zeptat se na názor.
Žiji s přítelem a máme spolu dceru,která nedávno oslavila 3. narozeniny.Je živá,umanutá,občas neposlouchá,občas se vzteká.Můj problém je v tom, že přítel je z toho všeho věčně naštvaný.Všimla jsem si,že když ji pěkně poprosím,vysvětlím důvod,proč po ni co chci,poté poděkuju,většinou poslechne.Přítel však dává příkazy "sedni si,nedělej to,spadneš,nelez tam atd",a ona ho má v paži.Když náhodou spadne,začne ji říkat,že je nána pitomá,že je fracek rozcapený a ona mu odvětí, že pitomý je on.Načež ji dá na zadek a já pak poslouchám,že neumím vychovávat,přičemž nesdílím názor,že by neposlouchala nějak extrémně.Prostě je živější,ale když potřebuji,uposlechne. Spolu se pak hádáme, začne být uštěpačný,vztahovačný,posmívá se mi,že vím vše nejlépe a že mám vše naštudované atd. Trápí mě to.Má ji rád,o tom bezpochyby,ale kde je nějaká hranice? Je to už moc? - otázka upravena poradcem

Dobry den potřebovala bych rada jak na vychovu deti. Mame s manželem tři krasne deti.ale vychova je spise na me a jsem na deti hodna.manzel je takovy ten tata ktery se vubec odetinestara ma svoje veci pokud neni v praci tak je doma, ale zavreny v pokojiaby ho deti nerusily.nekdy ho napadne se o ne starat tak jim zacne prikazovat zakazovat atd.deti s nim moc komunikovat nechcou a ja se jim nedivim.on potom pˇíjde ke mne ze za to muzu ja. Ale ja jim opravdu nic nerikam.to ty deti vidi sami.on je ma rad ale vubec s nimy neumi komunikovat,kdyz mu řeknu,aby jim vic naslouchal.tak mi rekne ze on je rodic a oni ho budou poslouchat a nema s nima co diskutovat.ze on je autorita a ja ne to ma pravdu.jak mam donutit manzela k vetsi komunikaci a traveni vice casu s detmi. Pokud s nima travi nejaky ten cas tak si hrajou na to ze po nem skacou a bijou ho a taky kdyz s nim musi chodit behat coz je hrozne nebavi.s pozdravem Š