Nidky jsem si nemyslela, že se člověk může zamilovat tak hluboko .. Že se lze jen neví vzpamatovat ze ztráty, což celý život hledal a když to měl už v rukou, bál se toho křehkého porcelánu lásky tak, že ho pustil a rozbil se... Před třemi lety jsem se poprvé v mém životě zamilovala. Když někdo tvrdí, že láska na první pohled neexistuje, tak se mýlí. Byla jsem hloupá, ale ne nezkušená životem, plná citu, který jsem cítila k osobě o 10 let starší ode mne. Pomocí jednoho polibku, ze sázky opilé partie, se ve mně spustil spínač lásky a ať už jsem se snažila jakkoliv, nedokázala jsem se tomu bránit. Byl zadán, já proti němu mladá, šedá myš .. Pol rok jsem se snažila potlačit lásku, která ve mně rostla a když jsem se už kočne smířila s tím, že nikdy nebudeme spolu, najednou jsme se setkali a oznámil mi jen tak, že se rozešli. Nemohla jsem přestat myslet na ten polibek. Zažila jsem už hodně polibků, ale žádný nebyl takový jako tento, když ho zamilovaný člověk neví ani popsat. V jeden krásný a jednak pochmurný večer skoro po roce, jsme seděli na stejném místě, kde jsme se poprvé políbili. Políbili jsme se tehdy druhy krát a zajímavé bylo to, že se spustil neskutečný déšť. Přesto, že byl svobodný jsme spolu nemohli být. Řekla jsem mu, že ho miluji a na druhý den se mě s úsměvem na tváři zeptal, jestli je to pravda. No já jsem se lekla a byla ticho. Od té chvíle jsem v jeho přítomnosti byla stále ticho. Pozval mě k sobě domů spát a já byla celý večer ticho. Dá se až tak milovat, že přestanete mluvit? Že máte až takový strach mluvit? Fungovala mezi námi taková chemie, že mi brala dech při každém pohledu na něj ale když jsme leželi vedle sebe v posteli a toužili jsme po sobě, nevěděli jsme to udělat .. Zaspali jsme v objetí a na druhý den se naše cesty rozešly nadobro. Tak se dva roky stále vzpamatovávám a už jsem se naučila i mluvit, ale chybí mi každým dnem více a více, tak se ptám jestli je to normální? Chtěla bych, aby ten cit pominul. Cítím se jako maratónec, který stále běží a nikdy se nezastaví .. A tak by chtěl. Je to jako trest. Jak být zavřená tři roky v kleci, kde vás mučí a nic s tím nevíte dělat, pouze přijímat každý den bolest jako za součást života. Jako když v řecké bájí Sizyfos znovu a znovu opakuje "marnou práci a jeho utrpení, které se stále obnovuje, nikdy neskončí, když tlačí mramorový kámen do kopce a on stále spande na totéž místo.
Chvíle kdy na něj nemyslím je pouze klam sebe a tak se ptám, jestli se to jednou skončí a co mám pro to dělat? - otázka upravena poradcem
Alexandra