Dobrý den, paní Douchová. Před časem jste mi poradila, jak se starším přítelem, který po 2 letech zajel do svých lenivých kolejí samotáře. Tak jsem nevrhla dovolenou. Souhlasil, ale jen 2 dny a zase jen v jeho termínu. To mi trochu dělalo problém, ale přizpůsobila jsem se. Nechala jsem ho řídit a 200 km v autě měla připojený počítač a pracovala. Vezla jsem i s sebou jídlo, protože nebylo jisté, jak to bude (naštěstí, jinak bychom byli hlady), ale on se naučil v poslední době tak nějak rýt - tohle nejím, ty jsi nechtěla jít do restaurace atd. Nakonec to, nad čím tak kafral, snědl všechno. Další dny jsme chodili po horách a tam zase klasika - byla jsem unavená, nestačila mu, takže zase řeči, nahoře on sedět nebude a vpodstatě hned odešel na trasu, kterou si večer našel (která byla dlouhá a vědělo se, že ji nezvládnu). Že mi moc nefunguje v těch horách telefon, že nemám peníze (nevzala jsem si je), to neřešil. Šla jsem tedy z hory dolů, samozřejmě bez mapy zabloudila, ale naštěstí jsem se lidí (moc jich nechodilo) doptala, kudy jít. Když už jsem měla signál, tak se dovolal, kde jsem (čekal dole hodinu), a šel mi naproti, s úsměvem, který už znám a který vždycky nasadí, když udělá nějaký průser a nechce, aby se o něm mluvilo. Další dny to bylo podobné. Nepopojedeme autem (to pořád chceš ty, protože jsi lenivá), je to tady samá rovina, 30 km zvládneme (v Beskydech to fakt rovina není, vynutila jsem si popojetí a ušli jsme do těch kopců jen 12 km, protože jsme se museli vracet do hotelu kvůli nějakým dalším aktivitám). Večer zapnul televizi a do noci koukal na TV. Bylo mi to líto, televize mu řvala, zacpala jsem si uši polštářem a díky dobrému spaní usnula. Další den krátká túra k zajímavé přírodní památce a řeči typu - důchodcovský výlet apod. Byla jsem ráda, že jedeme domů. To je snad čím dál hůř. Já to asi vzdám. Myslíte, že se to ještě dá nějak změnit anebo mám jít dál? děkuji
Rada