Dobrý den, mám problém s manželovými rodiči a manželovou babičkou. Neudělali jsme správné rozhodnutí( z mého pohledu) a přistavili v dvougeneračním domě další patro, takže máme teď třígenerační dům. než jsme se dali do nádstavby, Potlačovala jsem pochybení společného bydlení, protože jsem čekala prvího syna a zájem byl jinde. Po narození syna jsme bydleli já, manžel a syn v jednom patře společně s manž. rodiči a to necelé dva roky. Za tuto dobu jsem se přesvědčila, že tady nedokážu žít, ale dávala jsem naději, že až se přesuneme výš do patra, změní se to. Nezměnilo. jsem alergická na tchána jen ho vidím. Už ve společném soužití nám lezl do věcí, proto se zamykáme. jakmile to zjistil, natruc se také začal začali zamykat. To my nevadí- moje hrdost by tam nevešla, pokud nejsou doma- ale to on nechápe. No a takových věcí je spousta- My něco uděláme ba naopak neuděláme- snaží se nám to jakymkoliv způsobem vracet. Nevím o co mu jde, připadá mi to jako soutěž, ale netuším, s kým hraje. já o to zájem nemám, manžel též ne. Snažím se jim vyhýbat, nemám chut jít na zahradu, pokud tam jsou oni. Další kapitola je manželovala babička. Ta si myslí, že všechno řídí, i nás. S tou už jsme si jakž takž poradili, prostě tam nechodíme a nehlásíme se, což se jí nelíbí a pořád dokola to řeší. Jsem zoufalá, nejraději bych se odstěhovala, ale mrzí mě, že jsme to tady zrekonstruovali a ted odejít. Manžel říká, že kdyby věděl, jak se rodiče za ty dva roky vybarví, v životě by tady nezůstal bydlet, ale už je pozdě. Jsem opravdu na konci, k tomu v 6 měsíci těhotenství a stres co prožívám každý den je neuvěřitelný. někdy mám chuť sbalit syna a opravdu odejít.
petra