Ona

Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

PremiumPoradna

Na otázky odpovídá

Psycholožka PhDr. Jitka Douchová se po celou dobu své profesní dráhy specializuje na partnerské vztahy. V Praze má soukromou manželskou poradnu.

Nejvíce se ptáte

| všechny dotazy

Poraďte se také

Poraďte se také


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.

iDNES.cz je pouze zprostředkovatel, neovlivňuje obsah odpovědí a není jejich autorem. Poradny neslouží jako náhrada lékařské péče. V případě potíží navštivte lékaře.

hledání sebe sama
Dobrý den. Abych vás uvedl do situace tak mně je 24 let a děvčeti o které bude řeč je 13 let. Ano ten relativní rozdíl ve věku je značný, uvědomuji si to. Neptám se vás ani tak na to, jestli je romantický vztah s děvčetem tohoto věku přípustný, protože vím že není. Spíš chci vědět, jestli je skutečnost, že k ní chovám sympatie známkou, že je se mnou něco špatně. Není to tak, že bych měl slabost pro děvčata tohoto věku. Věk v mých preferencích nehraje roli. Náklonost k ní jsem si vědomě nevybral a věřte mi, že kdybych mohl, tak si vyberu někoho staršího. Může to znít zvláštně, ale máme dost společného. Já nepiju a s vrstevníky se kvůli tomu umím bavit jen za bílého dne. Nevím, jestli je mentálně vyspělejší než její vrstevnice, ale já jsem určitě mentálně mladší. Jsem introvert, takže zvládnu tyhle emoce celkem dobře potlačovat, ale už skutečnost že vám píšu znamená, že je mi to už dost nepříjemné. Prosím, je tohle známka hebefílie nebo jiné dysfunkce? Děkuji za odpověď
Marek
Pro zobrazení odpovědi se přihlaste k iDNES Premium
nevyrovnaný vztah
Dobrý den, můj partner s oblibou okukuje a komentuje jiné ženy. Naživo i třeba v televizi. (Ve stylu - to je prdelka, ta má kůzlátka..) Velmi prožívá, pokud se ve filmu "ubližuje" muži, to také nevybíravě komentuje a na závěr obvykle sdělí něco jako - no jo, to jsi celá ty. Nebo - podívej se, takhle by ses ke mně měla chovat!! (Když se mu ženino chování líbí.) Cítím z něj, že obecně přistupuje k ženám s despektem. Má pocit, že on dělá a ví vše nejlépe. Z toho vyplývá, že s despektem přistupuje i ke vzdělaným lidem (No jo, inženýrka.. To bude jistě inženýr..) Sám je automechanik. Nic nečte, o nic se nezajímá, jen v autech je opravdu odborník a má rád peníze, takže jen zkoumá, do čeho by investoval. Velkorysý ale není. Já jsem o něj dlouho nestála a v životě mě nikdo tak neuháněl a neponižoval se, aby mě získal. Teď úplně otočil. Navenek se mnou "chlubí"(jsem vš), ale doma mě svým přístupem ponižuje. Nedám si to líbit, ale nebaví mě to. Když se bráním, je na nějaký čas klid. Má to cenu? - otázka upravena poradcem
Bára
partner odmítá dítě
Že bude dítě strádat, protože nemáme dům, nemáme miliony...ale nemáme se špatně, máme stabilni bydlení, vztah, máme se rádi, já mám práci a vím, že přítel ji sežene také...Už jsem ale zahnaná do kouta a nevím, jak mu vysvětlit, že si zahrává s přírodou...Pořád říká že až su najde práci tak se začneme snažit...ale přitom si ji nehledá...Uz dokonce začínám pochybovat, jestli mě vůbec chce za matku svých dětí, nebo jestli vůbec děti chce. Říká že je chce, ale takhle?? Prosím vás jak být asertivní, ale přitom netlačit moc na pilu, nevynucovat si? Myslíte si, že se jedná o perspektivní vztah? Máme se moc rádi, milujeme se a krásně ve vztahu rosteme, ale víte jeho věčné odsouvání založení rodiny na neurčito mě uzavírá...uz se s ním ani nechci milovat, připadám si nepochopená, nevyslyšená a jakoby si vůbec neuvědomoval, že je třeba kompromisů. Jsem v pozici, kdy jen čekám, až svolí...je to ponižující a roste ve mě touha si konečně prosadit svou. Nevím co mám/nemám dělat, abych
Lea2
partner odmítá dítě
Paní doktorko, prosím o radu. Toužím po deťátku. Již rok zcela ustupuji partnerovi, který chce ještě počkat- je pandemie, nejistá doba...přitom našetřeno něco máme, v podnájmu máme 4+1, já mám práci ovšem přítel o ni kvůli pandemii přišel. Už to ale nemohu dál vydržet. Jsem frustrovaná a začínám se uzavírat, plakat..moc mě mrzí že se partner nechce o miminko ani začít snažit. Vždyť by se narodilo třeba až za rok, rok a půl. Víte je mi 32, mám cysty na vaječnících, pritelovi je 42. Bojím se, protože příroda je neúprosná. Prijde mi to nezodpovědné v našem věku po dvou letech vztahu už jej neposunout dál. To že přítel nemá práci je věc dočasná, ale moje vaječníky nabudou čekat věčně až se rozhoupe...Udělala jsem nejspíš chybu, řekla jsem partnerovi že už neuhnu ani o píď. Že jsem se rok zcela podřídila, ale teď už chci aby bylo po mém. Nebo ať mě nechá jít, ať mě nedrží. Přítel je tvrdohlavy a nemyslím si, že ustoupí. Nekdy mi příjde, že chce mít vše zařízené, že se bojí,
Lea
nedotažený rozchod
2.ČÁST: Po rozchodu mi bylo ex strašně líto (prosil, brečel, sliboval, že se změní apod.). Oči jsem si mohla vybrečet, jak jsem hrozný člověk, když jsem nechala kluka, který mě miluje i přes to, že důvodů k rozchodu tam bylo víc. Aktuální přítel byl jen katalyzátor. Nad tím jestli má vztah cenu s ex jsem přemýšlela už rok nazpět, i tak mě to vzalo. Líto mi ho bylo asi měsíc. Teď po 2 měs. se mi po něm strašně stýská, nemůžu být ani v bytě, který je můj a společně jsme tam s ex bydleli, proto teď bydlím u aktuálního přítele, ten to chápe. Aktuálního přítele miluji a jsem s ním šťastná, ale ten stesk po bývalém je strašně zvláštní pocit. Včera mi volal ohledně nějakých věcí a já byla šťastná, že ho slyším. Dnešek jsem probrečela. Je to normální tento stav nebo je něco moc v nepořádku? Jinak chci dodat, že ex o mém novém neví…
Ela N.
nedotažený rozchod
1.ČÁST: Dobrý den, jdu k Vám pro radu. Před 2 měs. jsem se rozešla s ex po 4,5 letech, z toho 3 roky jsme spolu žili. V létě minulého roku jsem potkala kamaráda, se kterým jsem něco měla před 5 lety, ale nevyšlo to (známe se 8 let). Byli jsme na střední a mávala s náma puberta a nevěděli jsme co chceme :). Za celých 5 let jsme se viděli tak 4x a občas si napsali. Nicméně teď po letech jsme si věci vyříkali, zjistili, že to nemáme dořešené a oba se rozhodli ukončit vztah a zkusit to spolu (cítili jsme to oba stejně). Tento moment nastal na začátku roku. Aktuální přítel se ke mě chová strašně hezky, je hodný, obětavý, udělá co mi na očích vidí, a myslím si, že to není jen ze zamilovanosti, byl takový vždycky (znám i jeho ex, takže si troufám tvrdit, že to není jen hra ze začátku vztahu). Ale teď se dostávám k jádru věci.
Ela N.
vztahy na pracovišti
Dobrý den, vážená paní doktorko, poprosím Vás o radu případně návod, jak se chovat nebo jak se povznést nad mými bývalými kolegyněmi, kamarádkami. Můj problém spočívá v tom, že jsem asi příliš „hodná, vstřícná“ a současně očekávám, že i ostatní budou hodní. Po maturitě jsem nastoupila do jedné větší městské organizace na pozici obyčejného referenta. Jak šel čas, tak jsem během 20-ti let byla 3x posunuta na lepší pozici. Nikam jsem se nedrala, vždycky mě to bylo nabídnuto. Vzhledem k tomu, že za tím bylo i vyšší finanční ohodnocení a pro mě i posun na prestižnější pozici, neváhala jsem. Vždycky jsem svoji nástupkyni ochotně zaučila (ne vždy jsem na novém místě byla zaučená já) a téměř vždycky jsem na bývalém pracovišti byla terčem pomluv (což se mě vždycky časem doneslo). Mrzelo mě to, že bývalé kolegyně, se kterými jsem měla přátelské vztahy záviděly, občas mě některá přestala zdravit. Místy jsem byla neoblíbená v jiném oddělení, kde daly na pomluvy (za co to povýšení asi je..). Mockrát jsem si pobrečela. Jsem kamarádská, týmový hráč a neumím být tvrdá. Spíš, a to se nechci chválit, jsem celkem schopná, práci mám ráda a rozumím jí. Tak nechápu jednání kolegyň. Vloni mě byla nabídnuto místo z pražské firmy, nebylo to finančně o tolik výhodné, ale jsou zde jiné, pro mě zajímavé benefity, opět lepší prestiž a po 20-ti letech i jiný náboj. Rodina mě v tom podporovala. Ale opět pomluvy nejen od kolegyň, ale i od kamarádek z obce. Resp. Dobře míněné rady: Že jsem se zbláznila, kam se hrnu, co si chci dokázat, že je to práce pro mladý… Mě už to zkrátka nebaví, nikomu nic nechci dokazovat, prostě jsem ráda, že i v téhle době je o mě na trhu práce zájem a práce mě jednoduše naplňuje. Proč mě je vždycky tak smutno, když vidím reakce okolí. Možná, že kdybych měla 150 kg a prodávala housky (nic proti prodavačkám), tak bych měla „kámošky“. Poraďte mi, jak se nad tím povznést a jak si z toho nedělat hlavu a možná i jak přitvrdit k reakcím. Vlastně to bych se potřebovala naučit, když mě někdo pomlouvá, co s tím, když mě někdo řekne: „Co si chceš dokázat?“ „Potřebuješ si nabít hubu?!“– co na to vlastně říct? Proč si k někomu nikdo nic nedovolí a ke mně ano. Jak z toho prosím ven. Děkuji Helena
Helena
zvažování smyslu vztahu
Zdravím, potřebuji názor. Baví mě spousta věcí, život je fakt hezký...mám ambice v životě byt podnikatelem a manažerem...zkrátka mam pořád v sobě motor , oheň , důvod proč žiju. No moje partnerka 22let se kterou jsem asi přes 3 roky ...kdybych ji měl definovat , tak si představte něco co je bez chuti...a jo, ráda by jela na dovolenou...a to je všechno. Muj problém s ní je, že ona pro mě není osobnost...jeji smysl života je náš vztah...a myslím že v budoucnu to bude dítě (a to by bylo hodně zlé) . Jak mám milovat někoho, kdo je zaměnitelný , bez vášně , bez chuti , bez smyslu života? Já bych rád věděl jestli je normální že smysl života žen je "dovolená na Bali"? Nejvíce mě trápí, nevím jestli je to normální...ten vztah z me strany je prostě vlažný...avšak netuším, jestli nejsem jen zbytečně náročný...ale fakt že je mi ten vztah trochu jedno je realita. Problém s ní řeším dlouhodobě avšak bez vysledku (asi už je taková) Děkuji za ochotu - otázka upravena poradcem
Anonym26
problémy v komunikaci
Dobrý den, paní Douchová, chtěla bych Vás požádat o Váš názor. S přítelem jsme spolu skoro 5 let, máme dvě malé děti. Máme se rádi, snažíme se, aby vše fungovalo, abychom byli spokojeni. Nicméně je tu jeden problém. Můj muž v některých věcech je hrozně tvrdohlavý a musí být po jeho. A když není, tak je ve stresu, protivný, naštvaný.. Vím, že tady doporučujete komunikaci. Já ji opravdu zkoušela ze všech stran. V těch pár věcech si nedá říct, ani od jiných lidí, a pro mě jsou docela důležité. Tak jsme našla cestu, že si tyto „věci“ dělám po svém (a mu to neříkám). Jsou to spíše maličkosti, týkající se mého volného času, domácnosti, přátel.. A ono to funguje. On je spokojený, usměvavý a já taktéž. Jediné co, že mě to pak trochu tíží uvnitř. Kdyby mě někdo podpořil slovy, že je to taky cesta (lepší než hádky a rozchod), že to dělá více lidí apod., budu klidnější. Věřte mi, komunikace nepomáhá a já se nechci nechat od něj ve svém životě omezovat. Děkuji.
Monča
rozdíly v řešení problémů - muž, žena
Kromě toho měl dost práce, začínající vlastní firma a v ní mj. manželka společníka, typ superženy, co zvládla úplně vše. Připadalo mi, že jsem na to všechno vlastně sama. Když jsem si to všecko teď vybavila, naprosto nečekaně jsem si v ústraní poplakala a uvědomila, že to vůbec nemám zpracované. A teď, co s tím, nechci si ten pocit křivdy vláčet s sebou až do stáří. Nevím, zda se mám muži svěřovat, on mi často vyčítá, že si něco zapamatuju, abych to na něj pak mohla vytáhnout, ale já za to nemůžu, prostě si hodně pamatuju; navíc on s tím teď nic neudělá, takže to není úplně fér. Jakou byste mi doporučila terapii, koho mám hledat? nebo aspoň třeba knížku, v této podivné době? Moc děkuji a buďte zdráva, Týna
Týna
rozdíly v řešení problémů - muž, žena
Dobrý den, paní doktorko.
žijise svým mužem už skoro 40 let, máme 3 dospělé děti. Nyní nám všem (včetně sourozenců) naše dcera oznámila, že čeká miminko, první vnouče. Máme velkou radost, a celé odpoledne jsme si s dětmi povídali, mj. o tom, jaké to bylo, když jsme měli první dítě. Můj muž mě z té doby podal trochu jako bláznivku, která nevěděla, co chce – na jednu stranu chtěla být perfektní máma, na druhou stranu chtěla mít víc času na odpočinek. Uvědomila jsem si, jak rozdílně to období vnímáme. Byl úplný začátek devadesátek, příručky pro matky ješte socialisticky dosti přísné, babičky pracovaly a neměly čas, já nijak mladá (25), ale vztahově nezkušená matka, úplně vyčerpaná náročným, dráždivým miminkem. Manžel se tvářil, že mi pomůže, ale nesnášel přebalování, prý se mu z toho zvedal žaludek, a když jsem ho nechala hlídat syna, vrátila jsem se z nákupu a malý řval jak tur v jiné místnosti, protože „ho zkoušel utišit a nešlo to“ – takže jsem tuto „pomoc“ zas tak moc nevyhledávala.
Týna
rozvod a děti
Dobrý den. Manžel před půl rokem odešel od rodiny kvůli současné přítelkyni, která má ze svého manželství dva malé kluky.
Jsme v rozvodovém řízení a manžel dělá ve všem jen samé naschvály.
Také je bohužel velký manipulátor a nyní oba s jeho partnerkou začali manipulovat naše dcery 8 a 3,5 roku proti mě.
Jeho přítelkyně začala před nedávnem kontaktovat přes SMS moji starší dceru, ptá se jí například na vysvědčení, nebo jak se má a že se už těší na společný víkend, co mají všichni trávit. Je to pochopitelně všechno v dobrém, ale mě je to krajně nepříjemné.
Já sama, když děti tráví víkendy s tátou, jim do ničeho vůbec nezasahuji a když píšu své dceři, tak mi bohužel ani neodpovídá a manžel mi pak tvrdí, že dcera měla telefon někde v tašce.
Nevím, jak se zachovat, zda mám tyto zprávy nějak zarazit, nebo je ignorovat. Beru to ale jako drzost, kterou bych si jako máma k jiné matce nikdy nedovolila.
Dcera je pak z toho v rozpacích,i když k otci chodí ráda. Prosím o Váš názor, děkuji,Petra
Petra
problémy v sexu
Dobrý den, mám přítelkyni 19 let mi je 24 let. Jsme spolu půl roku. První 3 měsíce jsme měli sex 4-5 denně a teď v 6 měsíci mi řekla, že už nemá chuť na sex jakou měla a dělá to s donucením. Že je přesexovaná. Chce tomu dát čas. Spíme spolu 1x týdně a stejně vše začínám já. Říká, že miluje jen mě a nikoho jiného. Tak jsem se ji zeptal zda ji nepřihajuji a řekla, že ano, ale nemá na ten sex chuť. Když jsem položil otázku kdyby tady stál nejvíce sexy muž, který by ji přitahoval jestli by s ním tu chuť měla tak řekla, že ne. Kde myslíte, že je problém? V sexu jsme si vždy rozuměli a měli na sebe neskutečnou chuť. Když spolu spíme jednou týdně oba si to užijeme, ale ji to stačí
Patrik
nevyrovnaný vztah
Otevřít. Přijdu si zbytečná, otravná...Má mě prý hrozně rád a opravdu je jinak skvělý partner...Ale vůbec nechápe, že jsem citlivá a že mě to moc bolí. Myslí si, že jsem nastvanaa proto se s ním tři dny nechci bavit..Jenže já jsem na dně. Tolik mu dávám, tolik ho mám ráda a nestojím mu ani za procházku.
<br>Víte zdá se mi, že jsem úplně z jineho těsta než on. A trpím tím. Že mě obejme jen jednou denně, že se do mě nedokáže vcítit, že se mi neotevře..
<br>
<br>Má tento vztah perspektivu? Co dělám špatně? Jak se přítelovi otevřít...a má to vůbec cenu?
Terka3
nevyrovnaný vztah
Vznikla tak, že mi bylo líto, že nechtěl jít na procházku se mnou.
Pouze jsem chtěla, ať máme alespoň hodinku denně nějak smysluplně stráveného společného času...vědomě být spilu...povídat si, hladit se, prostě být spolu...ne jen vedle sebe u tv.
On byl hrubý a podrážděně na mě zaútočil slovy, že jsem snad nemocná nebo co, že jsme spolu prece pořád...že se evidentně neumím zabavit sama atp.
Vite tak se mě to dotklo, tak moc mi to křivdí...Teď, když se tak odcizujeme a já vlastně VŠE dělám bez něj ( prochazky, zavařování, i kazdodenni činnosti, které jsem třeba s předešlými partnery dělali bez problemu spolu) chtěla jsem se mu přiblížit a navrhla společnou procházku..Opravdu chci tak moc? Víte od této hádky se ve mě něco zlomilo...úplně jsem se uzavřela. Už nemám ani sílu mu vysvětlovat, že mě zranil...Na vše jde s rozumem, jako by mě vlastně ani nepotřeboval. Vše chce delat sám. Se mnou je aby se neřeklo...ale není to kvalitně strávený čas...jen kvantum času. Nevim jak se znovu
Terka2
nevyrovnaný vztah
Paní doktorko prosím poraďte. Jsem s pritelem skoro 2 roky. Mě 32, jemu 42. Jsem citlivá žena, která potřebuje spřízněnou duši...občas mít i společně plnohodnotně strávený čas s partnerem. Můj partner ale zatim neměl delší vztah než půl roku a vlastně je zvyklý žít si posvém. Je hlavně praktický a rozumový. Víte neumí se otevřít, sdílet, odhalit se druhému...Strašně mě to ničí. Připadám si osaměle...uzavírám se mu. Když potrebuji utišit nebo jen vyslechnout, začne to uchopovat rozumem...jako by se neuměl vcitit...Už jsem zlomená. O nic se už nechci ani snažit. Nevím jak se mu otevřít...Cítím v sobě prázdnotu. Chtela jsem mu dát lasku a laskavost a akorát zjišťuji, že ho obtěžuji. Víte teď v pandemii trávíme spolu každý den. Ale žijeme vedle sebe a odcizujeme se. Sice spolu jsme každý den, ale každý jsme na svém pc, nebo já jdu sama na prochazku nebo zavaruju, snažím se pořád neco dělat...pritel je na pc. Pak se chce večer se mnou divat na film...a to je vše. Poslední hádka
Terka
nejistota ve vztahu
Dobrý den, s přítelem jsme svoji 3 rokem. Máme ročního syna. S přítelem sem tam máme nějakou tu krizi. Za celý náš vztah býva chvílema v kontaktu s expritelkyni. Včetně toho že byl u ní doma. Volali si. Psali si. Nedokázal mi nic z toho říci sám a vše jsem se dozvedela náhodou. Teď jsme ve fázi kdy nevím co dál. Jestli zapomenout a začít "znovu" nebo ukončit. Nedokážu odpustit a zapomenout. Uzirat mě to bude jistě dál. S ex byl 4 měsíce :) ale pro jeho rodinu hraje velkou roli. Jí mezi sebe přijmuli a nám se jeho rodina plete do života. Nejvice jeho sestra, která mě od začátku nesnáší. A nedokázala se vyrovnat, že semnou čeká mimi. Začala si vymyslet o tom jak není jeho, vyhrožovala mi že mě zbije když jsem byla těhotná a celkově mi dávala dost najevo, že do rodiny nepatřim. Už kvůli synovi chci zůstat. Ale strašně mě to užírá a nevím co s tím. Každý dokáže naslibovat, že už to nikdy neudělá. Ale na přítele se nedá spolehnou. Vše co řekne nedodrží nebo to je jinak. A dost mi začal lhát. - otázka upravena poradcem
Kristýna52
vztahy na pracovišti
Dobrý den, prosím o radu, jak se chovat ke kolegyni, ze které cítím jakousi závist, či žárlivost. Jsme vrstevnice, nicméně já mám rodinu, ona žije sama s matkou, já jsem normální postavy, ona je silnější (cca 120 kg) postavy, ale sebevědomí by mohla rozdávat. Ke kolegům chová jako jejich sestra nebo jejich kámoš. Občas si mě vychutnává, dokáže byt hodně rejpavá a ironická. Já jí tohle nedělám, mě jí je trochu líto. Když začne, tak buď to s nadhledem přecházím nebo to začnu vracet. Ale nevím, co je správně. Když to přecházím, vnímám, že ryje více, když to vracím, cítím, že dotyčnou těší, že se mě to dotklo. Když jsme se jí zeptala, co blbne, tak se ušklíbla. Po pracovní stránce spolu celkem vycházíme, ale její občasné provokace mě štvou. Prosím, jak se chovat v tomto „pracovním vztahu“. Děkuji Jana
Jana
fáze "namlouvání"
Dobrý den, možná jsem se už dotazoval, ale prosím o pomoc znovu. Vídám se se slečnou 22 a mně je 25. Vídáme se 3 měsíce. Na začátku měla problém jít poprvé ven, psala, že je stydlivá, ale nakonec to překonala a šla, pak jsme se viděli ještě asi jednou a pak vždy řekla, že ven půjde ráda, ale pak se vymluvila nebo neodepsala, bylo takové divné.. občas chtěla jít a šla, občas zas našla výmluvu. Po novém roce jsem ji už řekl, že potřebuji vědět o co jde, ona že je semnou ráda, ale přijde jí brzo na to aby jsme spolu byli. Já to bral jako odmítnutí, ale psala mi dál a chtěla se sama vídat. Od té doby je to jiné. Chce se vídat sama, více si mě pustí k tělu (objímání, pusy). Minule jsem chtěl vědět jak na to jsme, tak jsem se jí ptal, a ona řekla, že ji mě chce více poznat a že se vídáme málo a venku je furt zima. A já nevím co s tím. Mám čekat ještě? Mám si s ní promluvit o nás? Chci vztah. Jsou to už 3 měsíce, ale záleží mi na ni. Co valentýn? Jak řešit v takové nejistotě? Sex ještě nebyl
Radim
závislost ve vztahu
Dobrý den, mám tu takovou jednu, storku.
Před měsícem jsem se potkal s kolegyní a tak nějak to po pár různých, nejspíše přitažlivostí ovlivněných, skutcích v práci jsme se pomalu, od obejmutí, vášnivé líbání v práci dostali k tomu, že jsme byli spolu přes noc.
Nedošlo k milování, nicméně tato přitažlivost obou je vzájemná.
Problém nastává v situaci, kdy po měsíci a pravidelném vídání se a samozřejmě i milování jsem dospěl do situace, kdy jsem se do slečny, popsal bych, beznadějně zamiloval.

Nechci říci, že by slečna neopětovala radost z toho se mnou být, ale stává se mi z toho to, že já, ve 27 letech, nejsem schopný ani masturbovat, protože slečna jede z práce domů a dlouho nenapsala.., jestli mi rozumíte.

A samozřejmě vím, že absolutně tímto, nesebevědomým chováním ztrácím u ní respekt.
Nejsem schopný se nijak odpíchnout...
Divné je, že si myslím, že zamilovaný již jsem déle.. ale poslední týden nejsem schopný absolutně ničeho, jenom myšlenky na ní.
A vím, že to není dobře.
Děkuji
Klofan