Myslíte, že je vůbec možné milovat člověka po 20 letech od rozchodu? Ve 20 letech jsem měla první vážnou známost, lásku jako trám, bylo to oboustranné, chemie mezi námi byla neskutečná...Přestože jsem měla několik dalších vztahů, jsem 14 let vdaná, mám dvě děti, už jsem nikdy nikoho takto nemilovala. Svého manžela si vážím, je skvělým tátou, ale zamilovanost jsem s ním necítila, spíš úctu a pocit bezpečí. Pravidelně se mi vrací vzpomínky na prvního přítele, ať už ve snu nebo v reálu. Asi to bylo i tím, že jsme se divně "rozešli", důvod mi řekl až po 13 letech. Byl nevyzrálý (bylo mu také 20 let) a lekl se, že ho chci omezovat, prý jsem začala mluvit o dětech apod. Tohle si už ani nepamatuju. Dva roky nikoho nechtěl, protože stále miloval mě. Poté měl několik zhruba dvouletých vztahů, které zkrachovaly. Když jsem ho po těch 13 letech zkontaktovala, všechno jsme si to vyříkali, oba jsme se shodli na tom, že jsme své další partnery srovnávali s námi, takže to nikdy neklaplo. Nakonec jsme spolu skončili v posteli. A já zažívala podobné pocity jako před léty, věřím, že i on...Ale začaly mě hryzat pocity viny, že jsem podvedla svého manžela, tak jsem se odmlčela a nekontaktovala ho. Asi po roce napsal on, že by mě zase rád viděl. Přesto, že jsem to něm také toužila, vymluvila jsem se na práci, že nemám kdy přijet a tím jsem to ukončila. Teď si to vyčítám, protože to pořád nebylo vyřešené. Po dalším roce jsem objevila na jeho FB fotky se slečnou, kde dotyčná napsala: ten pocit, že život má konečně smysl...Pochopila jsem, že je definitivní konec....Dva roky jsem se držela, pak jsem zase začala šmejdit na FB a zjistila jsem, že se s dotyčnou oženil a má s ní syna. To mě úplně zničilo. Dvakrát jsem mu psala, že se s ním chci ještě naposledy vidět, že chápu, že je ženatý a má dítě a v žádném případě ho nebudu svádět nebo něco podobného. Jen ho chci ještě vidět a popovídat si. Nejde mi o sex s ním, mně chybí jeho duše. Hrozně bych si přála, abychom byli aspoň přátelé, kteří budou v kontaktu, občas si napsali, nic víc, Ale nedovedu si představit, že už tohoto člověka nikdy v životě neuvidím a neřeknu sis ním ani ahoj, jak se máš...Nikomu se s tím nemohu svěřit, ani kamarádkám, myslely by si o mně, že jsem blázen:-( Budu moc ráda za Váš názor, paní doktorko. Předem děkuji, pán s Vámi.. - otázka upravena poradcem
eva