Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

S manželem jsme 17 let, má mě 3 syny 16,12,8 let. MANŽEL je hodný podniká ale je urazlivy trvá to i 3 týdny, musím přijít já on nikdy, po minule hádce mi řekl, že jsme se měli dávno rozvést, ale můžeme to udělat i teď, nejlépe bude pokud nebudeme spolu komunikovat řekl. Nevím jak dál, mám ho ráda, odstěhoval se z ložnice, do poradny nechce, mám si žít svůj život a on taky, jsem na něj finančně závislá, chodím do práce a vydělává velmi málo, neuzivyla bych sebe ani děti, promluvit si nechce, dělá to často, ale teď je to hodně zle, jsem zoufalá, jsem citlivá pokud mě v provokuje, dokážu zakricet, ale on mě ignoruje, po sexuální stránce si rozumíme, teď jsem přišla, ho políbit odmítá, bez vysvětlení, dá štěstím něco dělat, děkuji Jana.

Denní vyhrožování rozchodem

Dobrý den, paní Douchová,
je mi již 51 let, mám 6 let přítele, který za mnou často cestuje ze zahraničí a já za ním. Před dvěma lety mi vážně onemocněla maminka, jsem s ní v ČR a já ji chci být ve stáří nápomocna, tak to cítím. Starají se o ni v domově pro seniory a snažím se ji psychicky podporovat svou častou přítomností. Požádala jsem přítele, jestli bychom mohli nyní sdílet život v ČR. Nyní mě agresivně slovně napadá, ponižuje jako ženu a denně mi vyhrožuje, že když neposlechnu a neodstěhuji se do zahraničí, tak mi ukáže, jak to jde s jinou jinak. Vulgarity, které mi říká tady nejdou ani prezentovat. Navíc jsem byla důvěřivá a půjčila mu všechny své peníze a on je nevrátil a nehodlá vrátit, takže nemohu svobodně ani odcestovat za ním já a v klidu komunikovat. Velice se trápím, nepoznávám se, že mu stále píši a říkám, že rozchod není mým přáním.Mám ho ráda a asi žiji někde v minulých hezkých dnech. Poraďte mi prosím, jak sebe a tuto situaci zvládnout.

Dobrý den, už jsem Vám psala asi před měsícem, ale zatím jsem se žádné odpovědi nedočkala, takže nevím, zda můj dotaz vůbec dorazil k Vám. Pokud ano a jen jste zatím neměla čas na něj zareagovat, tak se moc omlouvám. Pokusím se ho znovu nějak zformulovat.

Jsem s přítelem téměř 14 let, ale poslední rok procházíme velkou krizí, která trvá dodnes, trápím se, asi i on, ale už opravdu nevím co dál a jsem z toho opravdu zoufalá a neskutečně psychicky vyčerpaná. Ale vrátím se na začátek.
Takže jsme spolu 14 let, z toho poslední 4 roky jsme žili v jeho domě. Když jsme se poznali, zrovna se rozváděl, ale s manželkou už žili 2 roky odděleně a jen kvůli dětem. V té době jim bylo 15 a 18 let. Dcera se odstěhovala s matkou a syn zůstal s ním. Přítel byl v té době psychicky na dně a aby toho nebylo málo, zjistil, že ho podvedl společník a dva roky na to ještě přišel o 10 let fungující firmu. A jeho syn si nabral půjčky, protože se zjistilo, že potřeboval peníze na drogy a přítel na poslední chvíli odvrátil exekuci na RD. Syn postupně přišel o práci, doma kradl a nebyl schopný chodit do práce. Byl 6x v různých léčebnách, ale vždy do týdne odešel. Přítel ho několikrát vyhodil a stejně ho zase vzal zpátky.Chvíli seká latinu a pak se vše opakuje.A to je jeden z našich hlavních problémů. Další je to, že kvůli vyplacení bývalé manželky, splácí hypotéku a tak si našel ještě druhou práci, do které zapojil i mne. Takže jsme neměli čas na nějaké společné chvíle, zážitky, výlety, dovolené. Proto jsem začala pracovat jen na pol.úvazek, aby se všechno stíhalo.A já bláhově věřila, že ve mne vidí toho člověka, o kterého se může vždy opřít, kterého právě proto má rád, že neuteče při prvním problému. Čekala jsem, že náš vztah posune dál a mně i ostatním ukáže co pro něho a v jeho životě znamenám. Že z "milenky" udělá manželku. Ale náš vztah začal stagnovat, všechno co jsem dělala bral jako samozřejmé.A najednou jsem si začala všímat změny v přítelově chování. Čím dál víc svolával různé akce, hostil kamarády, každý rok se sešlo na zabijačce 40 lidí. To samé byly i rodinné akce o stejném počtu a já jen poletovala kolem všech. Když jsem chtěla abychom si někam zajeli, odpočinuli, mi řekl, že není čas. Ale na ostatní si ten čas udělal. Navíc se se mnou na mnohých věcech nedomlouval, jen mi prostě oznámil, že přijedou ti, nebo bude akce a to i přesto, že jsem mu řekla, že s tím nesouhlasím. Prostě si to udělal podle sebe,on má rád kolem sebe lidi, ho to nabíjí. A ve mně uzrával pocit, že jsem pro něho byla dobrá jen tehdy na začátku, když jsem ho psychicky podržela, stála při něm v těch nejtěžších chvílích. Chyběla mi od něho něha, láska, obejmutí a slova pochvaly, kterými u ostatních žen nešetřil. Došlo to až tak daleko, že se místo aby mne před druhýma hájil, stál proti mně. A já si připadala jako poslední v řadě... za jeho dětma, rodinou,kamarády. Jakoby nestačilo, že jeho 25 letá dcera se mnou svádí boj o otcovu pozornost a žárlí, ale za otcem dojede jen když něco potřebuje a jeho syn, který svým stylem života jen ubližuj, niči a depta. A ani jeden nerespektuje naše soukromí. A já si nemohla dovolit ani na jednoho cokoli říct, protože když jsem něco řekla tak to vyústilo v hádku. Stále se svých dětí zastává.Z mého pohledu jim jde jen o to abych je neobrala o nějaký majetek a potencionální dědictví.Poslední 4 roky jsem žila pod neustálým tlakem a strachem, že co když se s přítelem něco stane, že mi nikdo neposkytne informace, nebo že po tolika letech společné práce mi jeho potomci řeknou sbal si igelitky a táhni, protože z pohledu zákona jsem NIKDO. Tak jsem své obavy sdělila i přítelovi. Jeho odpověď mne zarazila. Vzít si mne prý nemůže ( ani na úřadě),protože by porušil církevní zákony. Když jsem mu řekla, že je to možné ošetřit i závětí, dva roky mi tvrdil, že neměl čas. Posbírala jsem poslední zbytky sebevědomí a řekla DOST. Sbalila kufry a odstěhovala se. Zklamaná, zničená na těle i duši. Toto trvá skoro rok. On mi sice tvrdí, že se na jeho citech ke mně nic nezměnilo.Tak jsem souhlasila, že se budeme vídat a navštěvovat tak jako kdysi na začátku. Jenže tady je to znovu. Vidíme se pár hodin týdně a jen když přijedu já k němu, protože on nemá čas. Ví, že přijedu, protože chci být s ním. Ale téměř pokaždé je u něho na návštěvě bratr, soused, známí... A mně to srazí znovu na kolena. Začneme se hádat, vyčítat, vytahovat minulost, kterou se snažím vytěsnit, abychom k sobě našli společnou cestu.Strašně se podivuje tomu, když mu řeknu, že mi svým chováním ublížil, vinu v sobě nepřipouští. Dle jeho názoru je jediný problém, že já nesnáším jeho děcka a nemám ráda lidi.Poradnu odmítá a já už nevím jak dál ani jestli ještě chci !
Děkuji mnohokrát.

- otázka upravena poradcem

Dobrý den, rád bych se vás zeptal kde je našem vztahu problém. Je to skoro 4 měsíce co se má žena začala občas stýkat s kamarádkou z mládí a dost často si teď volají. S manželkou máme společnou dceru 4 roky a žena přivedla do vztahu svého syna kterému je 7 let. V roce 2014 když jsme se seznámili tak byla po krk v dluzích které jsem za ní zaplatil aby jsme mohli v klidu žít spolu. V roce 2015 jsme se vzali já v té době byl OSVČ a v roce 2015 jsme spolu založili firmu. Ale rád bych věděl co se změnilo v našem vztahu když je to ty 4 měsíce zpět co mě žena začala přehlížet, často se hádáme, nechce se mnou mluvit nespíme spolu a dost jí vadím a chce se odstěhovat. Akorát když jsme někde na návštěvě tak se chová jako hodná žena. Podle mé sestry která sní o tomto problému mluvila tak říkala že jí narostlo ego a že mě již k životu nepotřebuje. O mě říká že jsem: manipulator a podobné věci.

Pokračování 2:mám pocit že mezi námi vládne pořád takové nepříjemné napětí, zkrátka jsme se odcizili.Dřív jsme se nehádali vůbec,až mi to přišlo divné, teď jsou naše rozepře převážně díky dceři.Manžel jí okřikne, mě přijde že jí okřikl neprávem, něco mu řeknu a už je zle a toto je pořád dokola. Mám pocit že má nervy neustále na pochodu, ale nevím z čeho a nevím co se děje.Když jsem se ho zeptala prakticky jsem z něj nic nedostala, není zrovna ten typ který by se svěřoval.Myslíte že očekává nějakou tu intimitu? Předtím jsme spolu ale také několik let nespali a žili jsme si pěkně, smáli jsme se a měli jsme domácí pohodu.Prostě od přestěhování se totálně všechno zvrtlo jako když mávnete kouzelným proutkem. Přijde mi že už si se mnou ani nepovídá tak jako dříve, je chladný. Všichni mi neustále říkají že chlapi ten sex prostě potřebují, ale za boha nevím jak s ním po devíti letech zase začít spát a ani nevím jestli by o to stál. Nevím ani jestli je toto ten kámen úrazu. Moc prosim o odpověď

Pokračování: zlom nastal ke konci loňského roku, kdy jsme prodali byt a přestěhovali se na chvili do jiného mesta do nájmu (budeme stavět baráček). Nevím jestli to s tím souvisí ale manžel také rapidně zhubnul, je z něj opět pohledný chlap, koupil si nové oblečení (staré z něho padalo), začal chodit do posilovny, avšak stále spolu nespíme. Tím jak jsem ho před x lety neustále odmítala, tak už se logicky ani o nic nesnaží. Nevím jestli třeba čekal z mé strany nějakou odměnu ve formě milování za to ze zhubl, protože o jeho zhubniti jsem se snažila několik let a nikdy se to nepovedlo. Každopádně od přestěhování se vše změnilo. Moc spolu nemluvíme, manžel zařizuje papírování ohledně stavby baráku, do toho práce a do toho dcera která má vztekací období takže to také není úplně jednoduché. Když jsem se ho zeptala co se děje, odpověděl mi že už je ze všeho unavený, že má všeho dost. Nevím co si pod tím představit. Mám pocit že mezi námi vládne pořád takové nepříjemné napětí.

Dobrý den paní doktorko, prosím o radu. S partnerem jsme spolu 13 let, z toho osm let manželé. Máme dvou a půl letou holčičku. Až do loňského roku bylo vše "v pořádku", nebo alespoň nic nenasvědčovalo tomu, že by nebylo. Na začátku však musm říct, že prakticky od svatby už spolu nespíme. Kdyz jsme se poznali, tak ano. Žijeme vedle sebe prakticky jako kamarádi, máme se rádi, fungujeme, ale sex není žádný. Nedáme si pusu, nechytneme se za ruku, vše se tak nějak vytratilo. Když jsme spolu začali chodit, byl manžel hubený. Potom začal přibírat, mě přestal přitahovat a postupem času jsme spolu přestali spát úplně. Nepritahoval me. Já jsem si na to zvykla a tak nějak mi přišlo že manžel s tím také nemá problémy. Žili jsme si dobře, povidali si o všem možném, smáli se spolu, prostě pohoda, jen veskera intimita zmizela. Potom se nám narodila holčička (sex logicky musel byt), nastaly povinnosti kolem miminka. Ale i tento čas s malým miminkem byl pěkný. Zlom nastal ke konci loňského roku - otázka upravena poradcem

rodinu, snaží se mi pomoci v domácnosti, i když jen v něčem. Vzhledem ke zvýšeným potřebám našeho dítěte narážíme na rozdíly, sama se snažím o aktivnější přístup, vedení ke sportu a podobně (ani jeden nejsme sportovci, ale pro dítě to pokládám za nutné), on je spíš ten pasivní. Rozchod, pokud by nebyl zájem z jeho strany, pro mě nepřichází v úvahu, pro dcerku by to znamenalo velkou komplikaci. Společně strávený čas jen ve dvou (víkend, krátká dovolená) nejsou možné, nemáme hlídání a oba jsme na dítě tak fixovaní, že bychom si pobyt bez něj neužili. Dokážeme se snadno domluvit na provozních věcech, ale radost jen mezi námi vymizela. Nejde ještě o averzi, ale rozhodně o únavu, případně (skrývanou nebo verbální) agresi, pokud se naše očekávání zrovna nepotkají (ne ve věcech zásadních, ale v každodenních prkotinách). Měla byste doporučení, radu? Předem Vám moc děkuji.

Dobrý den, děkuji za Vaši poradnu a prosím o radu.
S manželem jsme spolu přes dvacet let, máme malou dcerku. Když jsme se kdysi seznámili, můj muž mi neimponoval. On svůj zájem projevil tak, že mě neustále doprovázel, trávil se mnou veškerý čas. Překvapilo mě, že přes jeho chování, které mi zprvu připadalo arogantní, máme mnoho společného, naše názorové překrytí bylo absolutní. Nepřitahoval mě fyzicky, a tak jsem dlouho vztah odmítala, resp. časem tajila, nakonec ale převážila potřeba bezpečí a respekt k tomu, jak je chytrý, spolehlivý, zábavný. Dlouho jsem byla přesvědčená o správnosti volby a dodnes nelituji. Po těch letech se ale ze symbiózy stala rutina a z porozumění nuda. Ne vždycky, ale často. Naše dcera má problémy a i když se pro ni oba snažíme dělat maximum, poměrně často jeden nebo druhý z nás ztrácí trpělivost. Vypozorovala jsem, že vůči svému muži mívám až averzi – a i když on býval rezistentnější :-), také se vůči mě projevuje až alergicky. Je úspěšný v práci, zajistí

Začala jsem o sebe víc dbát, začala cvičit. Ale pořád nejvíc toužím po tom, aby se nám vrátil ten krásný vztah, co jsme měli. Manžel odchází docela často, protože se snaží "ventilovat", je docela nervák a ve sportu našel způsob, jak se uvolnit, aby doma nebyl nervózní a nevyvolával konflikty. Taky to vypadá, že by to mohlo být na dobré ceste. Já se snažím bojovat s pocitem, že sice pracuje, stará se o děti a na mě si občas vzpomene, ale žije jinde, protože ty činnosti, které dělá rád sdílí s jinými lidni, než se mnou. Sice to je částečně na dobré ceste, ale zároveň se ve mě pořád ozývají pocity, že zůstávám na druhé koleji. Taky mě děsí představa, že se ze mě stala závislá osoba a sice tuším, jak z toho ven, ale ráda bych znala váš pohledn na věc. Myslím, že bych se měla osamostatnit natolik, abych necítila závislost na manželovi, ale mám pocit, že kdybych si začala hledat samostatné aktivity v takovém rozsanu, jako on, nezůstal by čas ani na rodinu, ani na manželství. To je asi vše :) - otázka upravena poradcem

Chtěla jsem jen jednu věc - být normální, normálně žít a vrátit se k tomu pěknému, co mezi námi stále bylo, ale překrylo se to pod tíhou života. Občas bylo období, kdy se to zdálo normální, byli jsme i sami na dovolené, někdy zašli do kina nebo do restaurace, ale na 15 akcí s přáteli byla jedna se mnou. Byla jsem pasivní a čekala, až si mě všimne. Z druhého pohledu, kdo se na to má dívat, jak se mu milovaná osoba propadá do nicoty, nevěděl proč to tak je a myslel si, že bych měla změnit způsob života a začít chodit do práce.Zatím to je pro mě představa, která mě děsí, mám pocit, že bych to nezvládla. Nějak jsem se sebrala a uvědomila jsem si svou situaci, co kní vedlo a co vlastně chci. Začala s manželem víc komunikovat a odhalila jsem mu, co se mnou je. Prostě jsem ztratila energii do života, protože mi "došlo palivo". Palivem pro mě byl náš vztah. Přestaly hádky, začal se ke mě chovat hezky a snaží se se mnou víc žít, ale původní kontakty s kamarády mu zůstaly. Já teď bojuju se sebou - otázka upravena poradcem

Zatímco on se věnoval dětem, já jsem doma vařila, žehlila nebo zavařovala. Dopadlo to časem tak, že jsem byla úplně odstavená na druhou kolej. Určitě vinou nás obou. Dělala jsem dál, co jsem dělala a trpěla samotou. Začala jsem upadat do stavu, že jsem enbyla schopna zvládat to, co jsem měla, cítila jsem se špatně a odváděla si myšlenky čtením článků na počítači nebo sledováním televize. Manžel viděl, že se něco děje, ale nechápal to, dával mi prostor, abych se vzpamatovala. Časem jsem toho zvládala čím dál míň - děti a zvířata jsemnikdy nezanedbala, domácnost začala trpět. To vyvolávalo hněv u manžela a já jsem trpěla konflikty, ale roky jsem nedokázala pojmenovat, co se se mnou děje. Manžel se mi začal odcizovat a já trpěla ještě víc. Neskončilo to sice nevěrou, ale komunikace nějak vázla. Spíš jsme oba viděli, že je ten druhý v nepohodě a čekali, co se bude dít. Já jsem chřadla fyzicky i psychicky a manžel začal ventilovat sportovními aktivitami s přáteli. Jeho odchody mě ničily.

Přemýšlím, do jaké rubriky napsat, je to asi víceúrovňové. Možná i docela časté - prožívám krizi osobní i partnerskou. Je mi 43 let, mám dvě odrůstající děti a plně jsem se oddala rodině. Celých 15 let jsem byla doma všem k ruce. Manžel vydělával za oba, ale ne tak, abychom si žili na vysoké noze, ale tak, že na dovolenou u moře to vycházelo. Asi jsme na tom materiálně lépe, než spousta lidí, ale jezdíme "ojetinou" a nekupujeme značkové oblečení....Občas se musel manžel ohánět a někde vzít zakázku navíc, já jsem zase zabezpečovala spoustu věcí prací na zahradě a zpracováváním výpěstků (domácí produkty všeho druhu). Já jsem se realizovala u zvířat, pěstováním a zavařováním a vozila děti do kroužků (jsme z většího města a bydlíme na okraji).Nastalo i období zdravotních potíží u dětí a delší léčby, kdy jsem byla k ruce. Manžel miluje svou rodinu, věnuje se dětem, učil je sportovat v létě i zimě - vypadá to docela jako idylka. Jenže není. Bylo toho na mě moc. - otázka upravena poradcem

Dobrý den,prosím o radu. S přítelem jsme spolu sedmý rok, mě je 48 jemu 53. Poznala jsem ho rozvedeného, já se rozvedla kvůli němu, bývalý muž byl alkoholik a už jsem to poslední roky nezvládala. S přítelem jsem šťastná. Bydlíme každý ve svém, já ještě se synem maturantem ve městě a přítel v domku na vesnici, ale víkendy jsme spolu. Chci se k němu přistěhovat, ale bude to finančně náročnější na dojíždění. Občas máme hádku, po které se mnou přítel nekomunikuje i několik dní, přestane mi volat (volá jinak denně), když zavolám já tak má málo času. Naposledy to bylo proto, že jsem mu vyčetla, že přišel až dvě hodiny po mně z oslavy, cítila jsem se u něho opuštěná a víkend si chci užít přeci s ním. Na oslavě jsme byli spolu 6 hodin. Na pivo ho pouštím, jen jsem ho požádala ať mi neříká v kolik přijde, nikdy to totiž nedodržel a bylo zle. Vysvětlila jsem mu ať si na pivko jde sám, že se tam nudím a že si radši budu dělat u něho doma své věci. Po poslední hádce mi po týdnu zavolal a řekl, že ho nebavím, že nikam nechci o víkendu moc jezdit na výlety(já ráda jedu, ale nejsem organizátor), že koukám často na tv, spím po obědě atd. Cítím se hodně unavená kvůli hormonálním výkyvům, ale moje vysvětlení ho v podstatě nezajímají.

Dobrý den, ráda bych Vás požádala o radu, co mám dělat a jak se zachovat. Jsem s přítelem skoro dva roky, náš vztah byl do teď naprosto super, nebo aspoň jsem si to myslela já. Jezdili jsem na výlety, sportovali jsme, komunikace bez problému, v posteli bez problému, vše naprosto v pořádku. Není to můj první vztah, ale ze všech ten nejlepší. Avšak poslední měsíc se chová divně, je pořád unavený,v práci přesčasy,svůj sport, který má už dlouho. Když jsme se měli vidět, spíš jsem se ptala já, než on. Nedalo mi to a zeptala se, co se děje, Jeho odpověď byla, že mi to nechtěl říkat, ale že se už netěší, když se máme vidět. Jiná v tom údajně není, já chyby nedělám, prej jsem skvělá a sám neví, co se s ním děje. Ví, že je chyba v něm a neví, jak to vyřešit. Hlavně teď nevím já, co mám dělat, jak se k němu chovat, jestli ho nechat teď chvilku být nebo se snažit se s ním i přesto vidět. A co během toho času, co s ním nejsem dělat? Mám ho hrozně ráda a nechtěla bych, aby to skončilo. Děkuju Vám

Dobrý den,je mi 50,manželce také,jsme spolu 25 let,sdělila mi,že naše manželství krachlo,prý se od začátku cítila sama,máme dvě děti,19 a 8,rozbuškou pro její sdělení o krachu manželství bylo to,že jsem odhalil jeji 5 letou nevěru s kolegou v práci.Také jsem byl kdysi nevěrný a ona to ví, ale o odchodu od rodiny jsem tehdy ani teď NIKDY neuvažoval,ona nechce ukončit několikaletý románek s kolegou (ani nevíte jak mě to bolí), který je ženatý a má také 2 děti.Tvrdí mi teď,že chce být sama s dětmi.Přišel jsem z řešením,že uděláme tlustou čáru (odpustil jsem jí,ona mi ne) a začneme znova.Opravdu ji mám rád.Chci na sobě pracovat a už na sobě pracuji.Ona teď neví,co chce,nechce jít se mnou ani dop poradny,neděla zatím pro záchranu. Asi to chce čas. Vše je několik dní čerstvé. Máme šanci ?

Dobrý deň, prosím Vás o pomoc. S partnerom sme spolu 9 rokov, avšak bývanie riešime až teraz pred pol rokom ma požiadal o ruku, avšak od toho momentu sa začal správať zvláštne, vedela som že ho niečo trápi. Snažila som sa ho rozveseliť ale po toľkých pokusoch som už nevedela a povedala mu ako ma to trápi že mu neviem pomôcť. Sexuálny život je tiež obmedzený, sme spolu len cez víkendy lebo každý pracujeme inde, ale na to všetko čo som mu povedala ako si predstavuje budúcnosť, a že po ňom nič také nechcem len aby ma pozdravil dal pusu keď za ním prídem, sem tam mi povedal že ma ľúbi. Začalo to byť ako stereotyp že síce sme vedľa seba ale každý sám. Na to všetko mi povedal že chce pauzu že chce čas. Je veľmi ťažká povaha, introvert, hanbí sa dať city najavo, ja som aj trošku výbušná, ale už som mu povedala aby nemyslela na mňa ale že je potrebné sa rozprávať inak že mu neviem pomôcť a chcem byť jeho oporou. Teraz mám pocit ako by to malo ísť ku koncu mám z toho strach neviem čo to znamená

Dobry den pani doktorko mam problem s pritelkyni jsme spolu 4 roky mame syna 16 mesicu stareho chtel bych podoknout zijeme v anglii takze nemame tady moc znamych takze jsme porad spolu mi se tady pracovne Dari zacal jsem budovat firmu tudiz jsem byl porad pryc a ji se to nelibilo a jednou jsem prisel na to ze si psala s nejakym klukem celkem vazne mozna flirt to nevim jenom ze dopadlo to takhle ze sem se opil a dal ji facku strasne hodne me to mrzi opravdu moc slibil jsem ze se uz to nebude nikdy opakovat zmenil jsem se be spoustu veci coz ona priznala ale rekla ze je pozde ze mi neveri ze to zkousi a nejde ji to ze se music do vseho nurit tak to dopadlo tak ze ted spime oddelene a ja nevim co delat nemuzu spat nemuzu se na nic sousttedit opravdu ji miluji a nedokazu si predstavit ze budu bez prosim zkuste mi poradit moc vam dekuji

Dobrý den, paní Douchová, zatím jsem od vás odpověď na můj minulý dotaz nedostala, posílala jsem asi 2/1 (nebo jsem ji zde nenašla)? Zítra máme s manželem rozvodové stání, on to inicioval - takže tam půjdu, rozhodně nebudu dělat problémy, přestože mě to nesmírně bolí. A jsem si jistá, že on mě má také rád, a že váhá, zda se rozvést vůbec chce nebo nechce....(včera například řekl, že v pátek se ASI rozvedeme ..atd...atd....) Takže za pár dní budeme rozvedeni, dá se prosím ještě nějak postupovat - jak se prosím chovat, abychom opět mohli být spolu? Připomínám, že se zapletl se vzdálenou příbuznou a nemůže-nechce-není možné to přiznat (např. kvůli dětem, okolí) Já to vím a on šílí, když na to narazíme. Proto o tom ani mluvit nechci - ale on je z toho v háji. Vždy byl on ten, kdo po hádce to potřeboval rozebrat, aby vše zase bylo ok. Moc bych chtěla vše nahodit zpátky, ale nevím jak. Prosím o radu...

Dobrý den paní doktorko,
S přítelem jsme již přes 9 let. Náš vztah nebyl vždy ideální. Několikrát se stalo, že si přítel dopisoval s jinými ženami a nedokázal vysvětlit proč, případně v čem je ve vztahu nespokojen. Několikrát mi přišli i anonymy, že mě podvádí. Nebylo to snadné, ale zvládli jsme to přejít. Nedávno jsme se sestěhovali, a po půl roce jsem zjistila, že si píše s kolegyní z práce. V tu dobu jsme plánovali i svatbu. Hrozně mě to rozhodilo a od té doby se něco změnilo. Další půl rok jsme se snažili krizi nějak zvládnout, ale teď jsme ve fázi, kdy vedle sebe spíš žijeme. Už spolu nic moc nesdílíme, každý máme své zájmy a netoužíme po sobě. Snažila jsem se to řešit, mluvili jsme o tom spolu několikrát, ale vždy je to lepší jen chvíli a po pár dnech je to stejné. Necítím se vůbec milovaná, chtěná a respektovaná. Mám ho pořád moc ráda, ale přijde mi, že mě bere jako samozřejmost a snažím se jen já. Už si začínám říkat, proč jsme vlastně spolu. Nevím co mám dělat.

Dobrý den paní doktorko.
Po 16 letech společného žití jsme se s manželkou rozešli. Byla vždy nejlepší manželka a máma našich dětí.Po 14 letech se zamilovala do kolegy v práci a trvalo to pul roku. Zvládli jsme to a oba jsme spolu chtěli dal žít. Bohužel po pul roce se situace opakovala a ona si našla jiného muže. Chtěl bych podotknout že manželství fungovala zcela normálně. Naše situace nebyla vůbec špatná a ja i po tolika letech jsem nosil ženě domů květiny a zval ji na romantické výlety. Jsem pracovitý ,spolehlivý hodný a férový chlap. Rozešli jsme se spolu. Dítě jsem dostal do péče já a jak už to chodí v nové lásce nevěnovala našemu dítěti moc času . Spíše vůbec. Syn ji začal odmítat vidět a i přes mé prosby to neustále trvá. Manželka po půl roce změnila názor a začala mě navštěvovat . Netvrdí že mě miluje ale že ke mně něco cítí s panem se nějak nemohou moc shodnout a pláče lituje že zničila rodinu .Ale že sama neví co má dělat jak se rozhodnout. Nevím co si mám počít .Možná to zní divně ale je mě ji vlastně líto. Mám ji pořád moc rád ale nechci ze sebe dělat hlupáka.Prosím o radu. Hezký den

Dobrý den,

měl bych dotaz. Manželka začala po 7 letech na mateřské chodit do práce a a nastala v její osobě neskutečná změna. Začala být nervozní a že nestíhá ( máme děti 4 a 7) a že si připadá jak služka. 6 jednoho dne přišla s tím že si uvědomila, že 7 let žila zahrabaná na zahradě v teplákách a že ode mne odchází že už mne nemiluje a chce volnost. Dělal jsem vše pro rodinu, barák, koupil jí auto, bazén, dovolený v létě v zimě a ještě jsem ji postavil dílnu na podnikání ( šije). Ted jde do nájmu na 11 tis( její celý plat) a ode mne dostane 8000 . po výdajích ji zbyde 4000. Rodiče nemá takže ani hlídání, a že v tomto věku jsou. Zbytek si prý přividělá šitím( nemá stálé zakázky. Je to logické uvažování? Mě přijde že se zbláznila a vůbec nemyslí. Jsme spolu 10 let a vždy bylo vše OK ani nějakou krizi jsme neměli. Údajně v tom chlap není to mi stále tvrdí...prý chce být sama a mít volnost. Vůbec to nechápu co se s ní stalo.
Děkuji za odpověď

Dobrý den, jsme manželé, ale manžel se odstěhoval na chalupu a před narozeninami dětí v září sbalil a odvezl si ne všechny věci, ale jen některé. Děti byly KO, ale na chalupu jsme běžně jezdili, takže to nějak jde. Manžel si tedy dělá co chce, na otázku proč to udělal, jen řekl, že musel (je to manipulator, musí se asertivně, ale v tuto chvíli bez výsledku), děti za ním jedou v neděli na dvě hodiny, víc nechtějí, on za námi nejezdí, jezdí jen kontrolovat a vytýká pořádek - nechal na mně nejen domácnost se třema dětmi, ale celý dům takže samozřejmě nestíhám a pořádek trochu utrpěl. On to fotí a vypráví všem známým, jak žijeme v nepořádku (on to nazývá vulgárněji). Je to jednak o čase a jednak i o tom, že nás nechal v nedodělaném domě a já se postupně snažím i o dodělání a opravy - ne zrovna malé. Paní doktorko, vadí mi to, když jsem mu to řekla, vysmál se mi, at se podívám okolo (zas tak hrozné to není) a jak on na chalupě má uklizeno (úplně úravda to taky není, navíc si ztam nechává nějakou paní uklízet). Peníze na rodinu mi zatím nějaké dává. prosím o radu a děkuji.

Jsme mladý pár (25 let) 5 let spolu, z toho 3 roky sdílíme domácnost. V posledním půl roce náš vztah citelně ochladl, příteli jsme nevěnovala čas kvůli náročné práci, přestali jsme sdílet radosti a starosti. Přítel se snažil situaci řešit, já jsem to skrz "pracovní zátěž" odmítala. Zpětně vidím svou chybu. Nedávno jsem zjistila, že je přítel v kontaktu se zadanou kolegyní, do které se pobláznil. Promluvili jsme si, chceme být spolu a na vztahu pracovat. U kolegyně našel pochopení, zájem, ta mu ale dala najevo, že to nikam dál posouvat nechce. Přítel přiznal, že ho její odmítnutí mrzí, ublížilo mu, chtěl mít možnost volby, možná si něco dokázat.
A ve mně se bijí dva pocity - je možné, že ono odmítnutí způsobí efekt nenaplněné lásky a přítel se pro kolegyni bude trápit, myslet na ní? A hůř - jak by situace pokračovala, kdybych se o jejich kontaktu nedozvěděla a nepodchytili bychom to v začátku? Je v takovém případě omluvitelné porušení soukromí a čtení sms?
Děkuji za Váš názor. - otázka upravena poradcem

Dobrý den, prosím o radu, jak se zachovat. S partnerem jsme spolu 10 let a máme děti 5 a 7 let. Rok jsme řešili stavbu domu, máme hypotéku a stavební povolení. Ještě před Vánoci jsme řešili stavbu u stavební firmy. Před Silvestrem jsme se pohádali a partner mi oznámil, že se mnou už dům nechce, že je se mnou nešťastný. Odjel na služ.c. a když se vrátil, oznámil mi to stejné. Dům nebude, my nebudeme. Ale chce s námi bydlet, než se všechno vyřeší. Já jsem psychicky vyřízena, plánovali jsme společný život, dům, svatbu. Děti mluví o svých nových pokojíčcích. Měli jsme občas hádku, ale to ve vztazích bývá. V něm se prý dlouhodobě kupila nespokojenost a teď se mu ulevilo, že mi to řekl. Chce si pořídit vlastní byt a odejít. Být s námi v kontaktu, starat se o děti, pomáhat. Za poslední 3 měsíce zhubl 10 kilo. Novou partnerku prý nemá, ale mně se zdá, že by mi to nepřiznal, aby mi neubližoval. Říká, že se možná stane, že neodejde, že potřebuje čas. Sex občas máme, ale jiný než dřív. Děkuji

Vážená paní Douchová, čtu si tady příspěvky...můj dotaz je ale trochu jiný. Prosím co když člověk svůj "prohřešek" přiznat prostě nemůže, jednoduše to není možné...? S manželem jsme dlouhá léta, před cca 2 lety proběhlo něco mezi nim a jednou vzdálenější příbuznou (často ji vídáme), myslím, že to trvalo pár měsíců. Celý poslední rok je to mezi námi špatné, manžel se chce rozvádět, přestože vím, že mě má rád, často to říká.....Já osobně chci vztah zachránit, což jsem mu několikrát otevřeně řekla. Nechci na problém narážet, ale když už se k tomu dostaneme, začne úplně šílet (!), že s ní nic neměl.....pochopila jsem, že to prostě přiznat nemůže, dost k tomu pije, asi se trápí, řeší rozvod, odstěhování....navíc on byl vždycky ten typ, že po hádce měl potřebu příčinu rozebrat - což teď není možné. Nevím co mám dělat dál, nemyslím si, že se mu rozvodem uleví.....umíte prosím něco poradit? Moc děkuji. - otázka upravena poradcem

Po každé hádce na mě řve jak me má plné zuby a že se odstěhuje. Neustále mi sprostě agresivně nadává což nikdy dřív prostě nedělal. Pak se omlouvá vidí že jsem načtvana ale když neodpustím začně tlačit zase hádkami a odtěhováním k rodičůmVidíme se o víkendy a den v týdnu nemáme šanci se tolik hádat ale vždy mě vytočí s těmi jeho přáteli co zas vymysleli Když se ale nehádáme je jako mýlius tulí se a pořád mě objímá a líbá škádlí jako dřív. Já se snažím být milá a vlídná, nechodím s někým ven - ani me to nebaví a nebavilo, to on taky nechodí, ale je online. Já si s přáteli tak pořád nepíšu a hlavně ne s tak uchylnýma kecama jako mají jeho kamarádi. A to se pořád tulí a chce dítě a vzít si mě - a pak se chce při hádce odstěhovat a pak zase dítě - já už jsem zmatená a asi mu ani nechci říct u oltáře ano. Ale pořád ho miluji, což mi tvrdí i on, i když se ho zeptám. Je pravda, že párkrát co jsme se pohádali a on se chtěl odstěhovat jsem brečela že ho nepustím možná to mu dalo sebedůvěru.

Dobrý den, jsme spolu s přítelem 5 let, mě je 22 a jemu je 24 let, nedávno mě a své rodině oznámil mi, že si mě chce vzít a chce mě požádat o ruku, ale v poslední době se hodně změnil. Sehnal novou práci - řidič, dobře placený a nové kamarády, takové úchylné tupce dá-li se to tak nazvat. Pořád si s nimi píše i když je doma o kamionech, cestách a o blbostech, ale skoro neustále má telefon a píše nebo volá což je příčinou našich hádek, ted dokonce vymysleli, že jim přítel řekl že spal s jinou holkou aby přišli na to, kdo mezi nima roznáší pomluvy ale me se to prostě nelíbí a vybouchla jsem i když mi řekl jak to je. Taky spolu ze srandy neustále koukali na porno což jsem našla a taky jsem ječela říkal že si brali jeho telefon oni a ze srandy si to pouštěli sice už to nedela ale me to proste ranilo jak se tak zmenil nikdy takový nebyl. Byl pozorny a venoval se mi ted zije jen praci a ja vydelavam mene tak po hadce vyhrozuje stehovanim, neutahla by jsem byt a asi je si vedom.

Dobrý den paní doktorko,
mám prosbu o radu jak se zachovat.
Jsem vdaná 28 let, děti máme dospělé. Protože manžel pracuje na směny, využil volného pokoje syna a odstěhoval ke tam.¨
Tedy myslím,že to původně bylo kvůli těm šichtám.
Asi rok jsme normálně fungovali, po roce jsme se začali odcizovat, hádali jsme se kvůli maličkostem. V červnu jsme jeli na dovolenou, tam jsme se sblžili a bylo to moc hezké.
Po návratu domů po čase byl zase vše při starém. V září mi manžel sdělil, že si chce jít svou cestou.Našel si byt, ale neodstěhoval se tam. Fungovali jsme jao kamarádi, řešili společně věci kolem domu, domácnosti. Jeli na nákup.
Pro mne to bylo velmi vyčerpavající a často jsem chtěla od manžela vysvětlení a snažila jsem se vysvětlit, že bych ráda vše napravila, že jsem si neuvědomovala do čeho se řítíme. Vždy mi odpověděl, že by to už nemělo cenu, že jsem celý život v něm viděla jen toho špatného a že není co napravit. Ale stále zůstávat doma.
Po mé hyst. scene odešel. Co ted?

Dobrý den, prosím Vás o radu. S partnerem jsme spolu 5 let, přes rok spolu žijeme. Máme společné zájmy, přítelé, donedávna stejnou práci. Do konce listopadu bylo mezi námi vše v pořádku, nikdy jsme se nehádali. Před 2 týdny byl ale partner na schůzce s kamarádkou ze střední a zapřel mi to (vždy mi o tom předtím řekl). Navíc se vrátil až v 6 ráno. Od té doby je podrážděný a vím že si pořád píšou. Když jsem na něj uhodila tak mi řekl, že už to není mezi námi jako dřív a že neví jak to spravit. Včera navrhl že si dáme pauzu a uvidiíme jak to bude, jestli se to spraví. Nechce ale po mně, abch se odstěhovala, takže jsem pořád v našem bytě!! Je to pro mě dost složité, protože v polovině ledna nastupuji do nové práce, takže teď jsem celé dny doma a akorát se užírám. Snažím se chodit na různé akce, abych se mu trochu stala vzácnější, ale je pořád podrážděný. Děkuji Vám

Dobrý den,
stalo se mi osudovou chybou, že jsem ženě nevěnoval tolik pozornosti, až jsem se vytratil z jejího srdce a prý mezi námi už nic není. Prý to s ní nic nedělá, když ji dám pusu, obejmu, pohladím. Ale přesto se pohladit, obejmout a políbit nechá. Prosím je cesta, jak u ni zvrátit zájem o mou osobu? Jsme spolu 15 let a tři děti. Nechci přijít jak o ženu, tak o děti. Prý půjdeme o sebe. Děkuji

práce doma,malo radosti.Problemy nas semilaji a je cim dal tezsi si udrzet dobrou naladu a radost ze zivota,z toho druheho.Prosim o radu,nevim,uz co delat.Hroutit se,vycitat manzelovi,ze neodrekne/nemuze firemni akce..Nebo to vse prijmout,jak to je,dal se snazit nebo odejit od nej...Jsem zmatena a unavena a nic me uz netesi a nebavi..
Dekuji.

Dobrý den,s manželem jsme spolu skoro 11 let,z toho manžele 2,5 roku,mame spolu skoro dvouletého syna.Náš vztah ted prochází krizí.Alespon já to tak určitě vnímám, nevím jistě,jestli manžel také,i když mi řekl,že ,, nějaké" problémy vnímá také.Ohledně problémů v našem vztahu toho nikdy moc nenamluvil, spíše mi prijde,ze je bagatelizuje, vzdy se me snazi přesvědčit,ze me miluje,ze sice je ,,asi něco" nekde spatne,ale naplno mi nikdy dospele neřekne,co,jak a proč je podle něj tedy zle..Vzdy to nejak slo,problemů mame spoustu a posledni dobou spise přibývaji.Dlouho nemuzeme sehnat bydleni,zijeme s malým na chalupě jeho rodiny.Přebytek financi u nas taky nehrozi, řešení toho všeho spíše v nedohlednu.Syn se narodil předčasně,ma spoustu zdravotních problémů, aktuálně jsme se dozvěděli,že nejspíše ještě skoro neslyší..Já léta bojuji s psychickými problémy,jsem spoustu let doma.Financne nás drží manžel... - otázka upravena poradcem

Část 3/poslední:
Myslíte si, z toho co píši, že je nějaká šance vztah zachránit a být zase pohromadě jako rodina ? Nechci být nekompletní rodina, vyrůstal jsem bez otce a vím jaké to je. Ona sice tvrdí, že takových lidí je stovky, tisíce, to vím, ale přeci nemusíme být jako oni. Nevím, zda v tom nemá taky nějaký podíl ten kolega z práce, se kterým si píše, sice je o 12 let starší jak ona, ale znáte to, věk není všechno. Vím, že rozchody jsou všude normální, ale na přítelkyni vidím a sama mi řekla, že ke mě stále něco cítí, ale jen že se má teď svobodu a nemusí se zpovídat kam jde apod. To přeci ale není důvod k tomu, že odejde ? Nebude opravdu zamilovaná jinde ? Tvrdí mi, že ne, že není zamilovaná. Vůbec si nevím rady co dělat, nechci rozbít rodinu kvůli něčemu, co se dá přeci napravit. Budu rád za každou radu, kterou napíšete. Ještě bych podotkl, že mi dá normálně pusu, když se vidíme, nechá si dát pusu, ale je to takové moc chladné, bohužel...

Část 2: Také říkala, že neví zda se nerozejít, že se bojí toho, že když se vrátí, tak se to vrátí taky do stejných kolejí. Já ale vím, že to chci změnit, přeci taková krize není ze dne na den aby "utekla" ? Když jsem jí pozval domů na večeři, tak přišla, pokecali jsme si, řekla, že mě má moc ráda, že si mě váží, ale že si myslí, že už to není mezi námi o lásce z obou stran, ale to já si právě nemyslím, myslím si, že má náš vztah velkou šanci ho zachránit, ale ona nechce, ona chce být "prý" sama, tak jak to má teď. Vůbec nevím, zda má smysl o ní bojovat nebo ne, hrozně mi tu chybí, lituji, že jsem jí vše neříkal vždy. Není mi ani schopná ale říct, kde přesně je ten problém, říká, že v tom, že si nerozumíme, druhý den řekne, že si rozumíme, ale že jí nenaslouchám, že mi něco říká a já pak koukám druhý den jak puk, že mi to už jednou říkala a já to nevěděl. Do žádné poradny zajít nechce, dle mého je už rozhodnutá, ale třeba se pletu. Pokračuj ina část 3. - otázka upravena poradcem

Část 1: Dobrý den paní doktorko, nyní si procházíme obrovskou krizí. Jsem spolu 11 let, 2 děti 7 a 5 let. Nyní se přítelkyně odstěhovala s tím, že potřebuje čas, že má v hlavě bordel a potřebuje si to urovnat. Píše si s nějakým kolegou z práce prý "kamarádem" a rozumí si spolu, sice prý není zamilovaná, ale byla u něj na kávě apod. Ale to není důvod, proč to píšu. Říkala mi, že takhle už nejde žít ten náš vztah nevztah, že žijeme jak sourozenci, ano, pravda je, že jsem si jí posledních pár měsíců, možná let moc nevšímal, neobejmul sám od sebe, nebo jí neřekl, že jí to sluší apod. Byl jsem takový vždy, ale teď jsem si vše uvědomil, že jsem udělal hodně chyb. Naposled jsme měli dlouhou diskuzi o tom, co dál. Řekla mi, že jí to momentálně takto vyhovuje, že jí nikdo nesleduje, nemusí nikomu říkat kam jde a proč tam jde, že má prostor a nemusí být ve stresu. Vadil jí i stereotyp, každý den to samé, ano, ale přeci chodí do práce, tak jiná možnost není. Ostatně na výlety jezdíme často. - otázka upravena poradcem

synem. Nikdo jiný se s ním totiž doma nebavil. Říkala jsem si že všechno zlé je k něčemu dobré a byla ráda, že má konečně se synem hezký vztah. O to větší šok pro mne byl, když mi syn začal říkat, že tatínkovi nerozumím, že on je citlivý, že často brečí po tom, co mu něco vytýkám. Manžel zřejmě s 13 ti letým synem probírá naši situaci. Pro mne je nepřijatelné, abych se synem mluvila upřímně na toto téma, udělala bych mu v hlavě ještě větší zmatek a možná by mi stejně ani nevěřil. Situace je u nás nyní taková, že syn se snaží předcházet situacím, které by mohly vyústit v hádku a snaží se tátovi jakoby nadbíhat. To myslím v dobrém, vím proč to dělá, snaží se manželovi, který chodí domů pořád nabručený zlepšovat náladu. Což nelibě nese dcera, která má úplně jinou povahu než syn. Manželovy opilecké výlevy nesnášela, ale nikdy se ho nebála, vždy mu oponovala, věděla, že je nedůsledný, něco po ní chtěl,ale pak usnul, takže věděla, že ho nemusí poslouchat.

že to ve škole vyřeší spoustu synových problémů, ale nic moc se nezměnilo. Chtěla jsem synovi najít jinou školu, ale manžel to vždy smetl ze stolu, jednou bylo drahé školné, podruhé dlouhá cesta do školy, tak jsem to asi po roce, úplně vyčerpaná vzdala. K mému překvapení, když jsem manželovi nesla do skříně vyžehlené prádlo, našla ve skříni láhev s nedopitým rumem. To mě sebralo, zase mi lhal a to už to vypadalo celkem dobře. Prohlédla jsem mu skříň pořádně a našla ještě další láhve od různého alkoholu. Když manžel přišel z práce, tak jsem mu řekla, co jsem našla ve skříni. On vše zlehčoval, že to už je nějaká stará láhev atd. Začal mi nadávat, že jsem schizofrenní, pořád ho kontroluju a po něčem pátrám a že mi nebude a nemusí nic vysvětlovat. To byla poslední kapka. Využila jsem toho, že byl syn nemocný a spal u nás v ložnici a odstěhovala si peřiny do jeho pokojíčku a tam už zůstala. S manželem byla tichá domácnost. Po pár týdnech mi přišlo že manžel se začal více sbližovat se

Jak to dopadlo asi tušíte. Ve mě by se krve nedořezal, vůbec jsem tomu nemohla uvěřit, i když jsem to viděla černé na bílém. Trvalo mi pár dnů, než jsem si vše srovnala v hlavě a promyslela si, jak si o tom s manželem promluvím. Manžel samozřejmě zapíral, ale nakonec se do svých lží tak zamotal, až musel nakonec vše přiznat. Ujišťoval mne, že mě miluje, všeho nechá s pitím přestane a vše bude jako dříve. Já už mu nevěřila, hrozně mi ublížil a ponížil mě. Kdyby tu nebyly děti, tak bych od něho okamžitě utekla, padla na mne tíha všech těch let. Ale utéct nešlo, musela jsem se doma před dětmi držet, ale na něho jsem se nemohla ani podívat. Manžel se nějakou dobu snažil (cca 2 měsíce ), nepil, byl hodný na mě i na děti. Se synem, který začal mít deprese jsem musela najít jinou doktorku, ta synovi udělala testy a diagnostikovala aspergův syndrom lehčího typu. Synovi dala léky na depresi, které mu opravdu pomohly. Mě se strašně ulevilo, že někdo našel správnou diagnozu. Myslela jsem si

pomyšlení jak dlouho to bude trvat. Pokaždé, když jsem zaslechla klíče v zámku jsem byla ve stresu, kdo přijde domů, jestli skvělý táta, nebo rozzuřený opilec. Samozřejmě jsem už v té době uvažovala o rozvodu, ale měla jsem strach, že bych vše sama nezvládla. Jako manžel mě už nijak nepřitahoval, sex jsme měli zhruba jednou týdně, ale to on byl většinou opilý, takže pro mne to byla většinou povinnost. Uplynuly asi tři, nebo čtyři roky a já se dozvěděla od anonymního "kamaráda", že manžel se často na různých akcích nechová jako ženatý chlap a jestli o tom vím. No byl to pro mne šok, ale nechtěla jsem se v tom hrabat - neptej se, když nechceš znáš odpověď... Byl to asi osud, že jsem jedno nedělní odpoledne sedla k počítači vyřídit si poštu a po klepnutí na klávesu se mi otevřela manželova pošta a
ano, normálně bych ji sklepla do lišty a neřešila, ale červíček hlodal a tak já pitomá se chtěla prostě ujistit, že anonymové jsou nesmysl a že ve skutečnosti mě má manžel přece rád. - otázka upravena poradcem

s učiteli se neustále o všem dohadoval, chtěl diskutovat a jejich příkazy respektoval pouze pokud mu přišly logické. To samé bylo i doma. Manžel na syna mnohokrát řval, že je nevychovaný spratek, že ho prostě bude poslouchat a podobné věci. Syn kolikrát s pláčem utíkal a schovával se pod peřinou, nebo na záchodě, prosil mě, ať od táty utečeme. Já se mu snažila vše v klidu vysvětlovat a uklidňovat ho a zároveň to řešila s manželem, který v té době začal opravdu hodně pít. Domů chodil pravidelně opilý, s řevem zkritizoval vše co uviděl - nepořádek, děti, mě, děti brečely, já vytočená, ale než bych se s ním pouštěla před dětmi do hádky, tak jsem raději mlčela a říkala si, že stejně za chvíli usne a bude klid. Chtěla jsem si s ním promluvit bez dětí a za střízliva, což ale nebylo jednoduché najít takovou příležitost. Za střízliva mu bylo vše líto, snažil se dětem věnovat a byl moc fajn. Sliboval, že už s pitím přestane. Pár dnů bylo vše skvělé, ale já už měla zase bolavý žaludek při

nevyčítala, byli to přeci i moji kamarádi a když jsem nemohla jet já, nechtěla jsem, aby manžel říkal, že nemůže, protože bych byla naštvaná. Postupem času jsem to nechala dojít tak daleko, že manžel chodil domů celkem pravidelně v náladě, do půl hodiny po příchodu domů usnul. Já uložila děti, dokoukala film v televizi a pak šla také spát. Ubíhaly měsíce, roky, syn šel do školy a začaly problémy. Ve škole ho to nebavilo, číst a psát uměl, počítat také, většinu ostatních věcí načtených z encyklopedií. V té době jsem s ním začala docházet k psycholožce, jestli by nebylo vhodné dát syna rovnou do vyššího ročníku, což mi nebylo doporučeno, neboť syn nebyl dostatečně psychicky vyzrálý. Diagnoza byla ADHD, ale mě se to už tenkrát moc nezdálo. No nic. Manžel měl v té době se synem úplně hrozné vztahy. Vůbec nebral v úvahu, že syn má nějaký psychický problém a že je potřeba s ním jednat trochu jinak. Neustále mu vyčítal problémy ve škole, syn nosil samé jedničky, ale měl problém s autoritami

Dobrý den paní Douchová, již delší dobu pročítám vaši poradnu a mockrát jste mi už pomohla vašimi objektivními názory pro druhé - ale vlastně i pro mne. Ráda bych vám napsala svůj příběh. S manželem jsme se brali před sedmnácti lety, měli jsme se moc rádi a po pár letech se nám narodil syn. Jakub byl vždycky moc hodné dítě, naučil se ještě ve školce a sám číst a psát, byl spíše introvert, se stejně starými dětmi si nerozuměl, spíše s dospělými, nebo staršími dětmi. Po roce a půl se nám narodila dcera, no a mě začal doma celkem "fičák". Moc věcí kromě dětí a domácnosti jsem nestíhala. Manžel byl vždy velmi společenský a měl kolem sebe spoustu kamarádů a kamarádek, různé akce, oslavy a večírky byly časté ( i několikrát do týdne ). Dříve jsme vše absolvovali spolu, ale vlastně už mým prvním porodem toto pro mne skončilo. Manžel se sice snažil mi s dětmi pomáhat, pokud tedy byl doma, většinou o víkendech. Samozřejmě se mi moc nelíbilo, když se vracel domů pozdě a opilý, ale nic jsem mu - otázka upravena poradcem

Dobrý den, prosím o radu. Manžel je zvyklý, že se mu všechno přizpůsobuje (i když když bylo potřeba, byl s dětmi, zatímco já musela do práce, ale zas měli všechno připraveno - jídlo, oblečení, nemusel nic) a že co řekne, to je, protože - on byl živitel, když jsem byla na MD, protože on podniká, a tudíž potřebuje víc času, protože ... prostě důvod vždy je. Jenže s dorůstajícími dětmi už to tak úplně nejde a střetávají se zájmy. Já se snažím, a bychom se domluvili a když to jde, aby se aktivity přizpůsobily dětem. Anebo chod rodiny se jim přizpůsobil (např. jedno z dětí odjíždí na školu přes týden pryč, tak prostě v neděli balíme jídlo, já mu dávám krabičky, protože jídlo tam nemá - je to dočasné a myslím, že to rodinu zase až tak neomezuje). A snažím se nastavit občas i hranice. Jenže manžel kompromis anebo ty hranice asi vnímá jako útok proti sobě a dělá dusno. A najednou jsem začala slyšet, že si najde jinou, že je jednoduché mne nahradit a ta ještě bude ráda. Je to, paní doktorko, fakt tak špatně, že chci pomoct studujícím dětem?Zároveň se fakt snažím, aby manžel nestál bokem, dostane největší kus masa při obědě, má - tak jako celý život - ráno nachystanou snídani, večer prostřeno k večeři, i když začal jezdit pozdě a my s dětmi večeříme dřív. Skoro mám dojem, že začíná vymýšlet a když není po jeho, vyhrožuje odchodem. Možná to jednoduché je, kolem sebe má hodně singl mužů anebo rozvedených či ženatých s milenkami, adrenalin tajných schůzek a výletů... Co byste poradila udělat? nechci hodit děti přes palubu, ale už nemám kam moc couvnout. A hlavně - kde jsem já? Ale já to klidně dočasně vydržím. Moc děkuji, pokud poradíte.

Dobrý den, trápí mě teď vztah. Jsme s přítelkyní 11 let, z toho 10 let asi bydlíme spolu, máme 3 děti. Jenže náš vztah začal opravdu krachovat, přítelkyně si dopisuje s nějakým mužem a vídá v práci. Když jsem na to přišel, tak řekla, že si s ním má co říct, že si rozumí. Že u nás je to jak bratr se sestrou. Je pravda, že co se narodilo první dítě, tak jsem veškeré city dal dětem, nebyl jsem schopen říct, že jí to třeba sluší, že jí mám rád, neobejmul nic a to pár let.. Řekla, že se na nějaký čas odstěhuje, odstěhovala se k matce s tím, že má v hlavě zmatek a že si to musí sama ujasnit zda má pokračovat v našem vztahu. Řekl jsem jí, že mě to mrzí, že jsem si jí nevšímal, že jsem city neukázal.. Nevím co dělat, opravdu pro mě znamená hodně!! Myslím si, že přemýšlí nade mnou a nad dotyčným, co si o tom myslíte ? CO mám dělat ? Jsem opravdu na dně...Nechci zahodit 11 let společného života, vím že jsem udělal chyby a nevšímal si jí, ale co teď když to chci napravit a ona asi ne.. ?

Dobrý den, s pritelkyni jsem dva roky, pred mesicem a pul jsem se dostali do krize. Ona se po nekolikadennim skolenim vratila s tim,ze chce najednou asi pauzu. do te doby vse v ramci mezich ok. vyrikali jsme si duvody a chyby, ktere jsou na obou stranach s tim,ze se ty problemy pokusime oba vyresit. z me strany delam maximum a vi to, z jeji strany je vsak nezajem, porad si s nekym pise (kamaradi i kamaradky), nekde by furt byla jen ne se mnou, pry ji lezu na nervy, nespime spolu. jednou jsem se ji ze zoufalstvi podival do telefonu,od koho je posledni zprava (porad telefon cinkal) - zjistila to a nastvalo ji to jeste vic. od te doby jsme se hadali skoro kazdy den. pak jsem rozhodl, ze si dame pauzu. odjela k matce, ale nedojednali jsme delku pauzy. pry nevi, jak dlouho bude potrebovat. ja sam potrebuju vedet, na cem jsem a jak se mam zaridit. mam trvat na nejakem pribliznem nebo pevnem terminu nebo ji nechat po nejake (jake?) dobe s tim, ze je definitivni konec?Miluju ji a pry i ona me.

pokr. Takže teď je otázka co dál, naše krize se táhne 3 roky, on nic neřeší, doma není a i po uplynutí dané lhůty se odmítá vyjádřit. Takže teď je to asi na mně: rozvést se či nikoliv? Ještě se zmíním, že ta jeho (snad bývalá) milenka bydlí daleko, takže ani nevím, jestli by s ní dokázal vybudovat nějaký vztah, protože tady má sourozence, rodiče a hlavně děti. Připadá mi, že on je takto spokojený, u rodičů má zázemí, naše děti vidí kdykoliv a já mu nechybím. Tím ale jak pořád chodí za dětmi, tak jsem z toho rozhozená, po jeho odchodu pláču, ale takhle to dál nejde.......Otázka je, jestli nemá zase někde jinou, on to ale popírá. Nevím tedy, jestli se opravdu rozvést, protože mě tohle ničí a nemám tento (ne)vztah v sobě uzavřený. Na dotaz, jestli se vrátí domů, řekne že asi ne, ale mě tato jeho nerozhodnost deptá, jsem už v koncích, beru prášky na spaní a na uklidnění. Nevím tedy, jestli to mám sama ukončit, bojím se totiž budoucnosti - zdravotně nic moc a práci mám na 1 rok, pak nevím.

pokrač - na výlet s dětmi, tak se se mnou vůbec nebavil, jako bych neexistovala, jako bych byla vzduch. Když náhodou přespal doma, tak ležel na gauči v obýváku. Kvůli dětem jsme právě o pauze byli někdy na společných akcí, na dovolenou ale s námi nejel, k narozeninám mi ani nepopřál .... Stále je chladný, naštvaný, prý jsem mu ublížila a od té doby ztratil všechny city. Jenže teď na můj dotaz, jak dál, mi vždy odpovídá: a co jako chceš slyšet? Už to vše trvá dlouho a už by to chtělo rozseknout. Nechce nic řešit, asi to vypadá tak, že čeká na to, jestli žádost o rozvod nepodám já sama. Mně to takhle nevyhovuje, jako partneři vůbec nežijeme, on má servis u rodičů. Kdybych podala rozvod já, tak se jen urazí a zatvrdí ještě víc. Nevím co dělat - já rozvod nechci, mám ho ráda ( to on ví), ale mám dojem, že zvolil strategii "budu na ni hnusnej, aby rozvod podala sama a já nebyl ten špatnej, co zničil rodinu" . Podotýkám, že on k psychologovi nepůjde. Už mě nemiluje a nemá co řešit. pokr. - otázka upravena poradcem

Dobrý večer, paní doktorko. Už jsem Vám kdysi psala, ale protože těch dotazů máte tolik, takže si ten můj nevybavíte, tak já jen popíšu, jak celé to pokračuje. Po 15 letech manželství, se mi muž začal odcizovat, během jeho 3 letého pracovního působení v jiném městě a víkendovém manželství měl dlouho mimomanž. vztah, kdy se zamiloval a chtěl rozvod. Předcházelo tomu to, že jsem mu řekla hodně ošklivých věcí, kdy jsem byla na dně a on mě v té době úplně odstřihl. I když jsem se mu pak omluvila, tak to "vyřešil" právě milenkou s tím, že všechny city ke mně už od něj zmizely.Vše jsme si vyříkali a on mi řekl, že prostě mu "nejde" se mnou spát, jelikož ho nepřitahuji psychicky, 2 roky žádný sex. Jestli to s milenkou skončil, nevím. Doporučila jste mi pauzu. Tu jsme drželi od dubna doteď. Během pauzy žil u rodičů, nic jsme neřešili a domů chodil jen na krátké návštěvy k dětem. Za celou dobu se chová ke mně odtažitě, nevšímavě, když jsme třeba jeli společně na výlet s dětmi - pokrač. - otázka upravena poradcem

text 4
Nevydržela jsem znovu nápor maminky, pocitu, že není schopný udělat kompromis, že se o mě nezajímá, na druhou stranu mě lákal druhý kluk, se kterým jsem si dopisovala, a ukončila to podruhé (bohužel dost impulsivně)... taky mě to teď hrozně mrzí, zažili jsme spolu krásné chvíle, plánovali spolu miminko, budoucnost. Chtěla bych na vztahu opravdu zapracovat, aby nám spolu bylo zase hezky, dokázali se dohodnout. On mi řekl, že mě furt miluje, ale že si vše musí promyslet, že je dost zklamaný (přiznala jsem mu dopisování s jiným, za což jsem se mu omluvila, přiznala svou chybu)... Myslíte, že takový vztah má opravdu ještě šanci?
Děkuji za odpověď