Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

Dobrý den, je mi 48 a manželovi 55 let, manželství trvá 26 let. Dvě dcery 25 a 10 let. Již třetí rok se mi zdá, že manžel prodělává jakousi krizi. Více pije. Doma převážně mlčí, nekomunikuje, nic nechce řešit, snažím se být vstřícná, o vše vždy slušně požádám , poděkuji. Vždy se dozvím, že nemá čas, nebo že chci řešit hlouposti. Nicméně mne neustále obviňuje, že mu dělám naschvály (opravdu je nedělám), utrhuje se na mne bezdůvodně. Nikam nechce chodit a dělat něco společně, ale pokud ho osloví kamarádi nic není problém. K ostatním ženám, velmi přívětivý. Pro okolí je vstřícný, usměvavý a vždy ochotný. Nabízela jsem odluku, že si může dělat , co chce, to odmítá. Nechci rozbíjet rodinu, ale tápu jak se správně zachovat, vyzkoušela jsem různé strategie ( větší provázanost, větší odstup), ale stále jsem ve slepé uličce, bez naděje, že by se situace zlepšila. Poradnu odmítá. děkuji za Vaši případnou odpověď

Dobrý den, žijeme spolu s partnerem 15let, máme dva kluky 7 a 9 let. Partner rád a často chodí do společnosti, ale mě s sebou nechce, chodí sám, ač já nejsem žádná domácí puťka, která by s ním nechtěla jít, šla bych ráda,on to ví, ale přesto jde raději sám s kamarády, domů se vrací málo kdy před půlnocí někdy až nad ránem. Začalo to asi před půl rokem ve větší míře. To mu i pípal pořád mobil a já bohužel chtěla pořád něco řešit, ale kdo by v takovém případě zůstal klidný? Vím že se scházel s jednou paní, ale tvrdil mi že jsou jen kamarádi. Pořád za ní ale utíkal a psal si s ní. Psal si s ní jako se mnou kdysi na začátku vztahu. Pak už jsem to nevydržela a řekla mu aby šel. Za dva dny se vrátil a řekl, že chce být s námi, se svojí rodinou, tak jsem ho přijala zpět a byla šťastná, mám ho moc ráda a život bez něj si ani já ani naše děti nedovedeme představit. Poté jsme prožili pohodového půl roku. Pěkná letní dovolená, společné výlety. Jsem s ním ráda, přitahuje mne i když mi hodně vadí spousta věcí. Má rád svoje děti, ale němá k nim moc vztah, nikdy si s nimi nehrál, neukládal je, nečetl jim, jen je okřikuje aby měl klid a popřípadě dá po zadku, když se mu něco nelíbí. Také doma nic neudělá. Přijde z práce, nají se a lehne na gauč k televizi. Výlety a všechny plány jsou moje aktivita, ale on se rád přidá, i když tam už s námi zase moc není, jen že tam s námi jede a to je vše. Na koupališti pak třeba leží na dece a ťuká do mobilu, ač ho děti prosí aby s nimi šel do vody, jdu já. Na jiných aktivitách pro děti prostě jen sedí a má mobil nebo pospává po akci, ze které se vrátil podnapilý nad ránem. Nyní se vše opakuje, ale ve větší míře. Zase začal hodně ponocovat a když se ho na něco zeptám, nikdy neodpoví, vždy odpovídá otázkou a ani konkrétně neumí odpovídat, mlží. Opět a vlastně celou dobu co já myslela, že jsme se dostali z nejhoršího a měla jsem pocit, že je vše v pořádku, byl s paní v kontaktu, setkávali se po barech a taky na telefonu. Nyní ve čtvrtek jsme se rozloučili, dali si pusu a vše bylo fajn. Domů už ale nepřišel. Zase byl s ní do rána v baru a když přišel řekl mi, že se mnou končí. Impuls mu prý dala ona. Nemůže se mnou už žít, protože jsem hrozná, vše dělám špatně a přitom já mu celou dobu vše tolerovala, občas když to přepískl, tak jsem se ho na něco zeptala, ale to už jsem musela být hodně vytočená. Já ho moc miluju a život bez něj si nedovedu představit a hlavně taky myslím na naše děti, myslím, až pro ně toho moc nedělal, tak že pocítí neúplnost rodiny a může je to poznamenat a to máme tak krásné, zdravé a chystré kluky a já ho miluju, proč mu to nedochází? Proč si toho neváží??Proč dá raději na nějakou rozvedenou radilku, která má každého chlapa vždy jen na chvíli? Proč nepochopí že zničí rodinu kvůli ničemu? On pořád tvrdí, že s ní nic nemá a pravděpodobně ani mít nebude, nevěřím mu. Řekl, že ona dala ten impuls. Teď nevím, mám mu říct rovnou ať se odstěhuje a nebo aby u nás zůstal, ale když prý zůstane, tak jen kvůli klukům, se mnou už nechce mít nic společného, nikdy. Přitom mi nedokáže říct, v čem je problém, prý ve všem. Jde to tak žít, vedle sebe a přitom každý zvlášť? Když ho miluji a pořád si budu dělat naděje a pořád budu rozdmýchávat v sobě tu bolest? Vůbec nevím co by bylo pro naše děti, pro mě a pro nás všechny nejlepší a už vůbec nevím co se stalo ze dne na den. Nečekala jsem to. Kamarádka radí, vyhoď ho, je to hajzl. Ale když se to člověka týká, tak to tak jednoduchý a jednoznačný není. Chtěla bych žít s ním a našimi kluky krásný život, problémy řešit a ne se hned rozcházet a vykašlat se na rodinu. Předem děkuji za radu, jsem zoufalá:-(

Největší problém je doma. Byt je po rodičích a napsaný na mne. Manžel si našel bydlení přes kolegu a postupně se tam od léta stěhuje a začíná tam přespávat. Děti nijak neomezujeme. Ať jsou, kde být chtějí. U manžela to ale pro čtyři lidi moc není. Nový přítel není z Prahy. Našel si tady však práci a plánovali jsme, že bude bydlet u nás. A tady se vše zkazilo. Nejstarší dcera, necelých 13 let, rezolutně prohlásila, že jediní chlapi, co snese v bytě, jsou táta a brácha. Nikdo další ani omylem. A použila vůči mně takové výrazivo, že jsem nevěděla, zda jí mám dát facku anebo se rozbrečet. Jak když jí to diktuje strejda, jako můj brácha. Mladší syn, tomu bylo 11, reagoval podobně. A nejmladší dcera se veze ve vleku starších sourozenců. Že prý jí ničím dětství, že jsem ošklivá a že chce k tátovi.
Nevím jak dál. S přítelem jsme s bydlením u mne počítali, protože pronájmy v Praze jsou drahé a s penězi by to vycházelo dost těsně. Přítele ztratit nechci, ale jít proti dětem taky ne. Kolegyně v práci mne dost vylekala. Upozornila mne, že pokud to budu chtít tlačit přes vůli svých dětí, tak si mohou stěžovat na úřadech a riskuji konflikt se sociálkou. Tam bych prý asi nedopadla moc dobře, protože jsem to já, kdo nevěrou rozvrací rodinu. Zkrátka, že bych mohla o děti přijít. Nevím, zda je až takto možné, ale nerada bych si to zkoušela na vlastní kůži. Od rodiny moc pomoc nečekám. Tam jsem teď spíš černá ovce. Nevím co dělat a začínám být zoufalá.

Vážená paní Douchová, hledala jsem na internetu řešení svých problémů. Našla přitom vaši poradnu a v ní témata jako problémy v sexu a děti partnerů. U nás se oboje spojilo v jeden velký problém. Váhala jsem, ale nějak nemůžu dál. Rozpadlo se mi manželství i když rozvedení ještě nejsme a mám asi rok a půl nového přítele. Z prvního manželství má také už dospívající dceru, ale té jsme v zásadě volní. Problém je ve vztahu moje děti versus nový přítel.
Popisovat nějak dlouze, proč se manželství po čtrnácti letech bortí, nemá asi význam. Nešlo mezi námi vyloženě o problémy, jako že bychom se nesnášeli a byly neustálé hádky či dokonce násilí. Nějak to zkrátka mezi námi vyhaslo zejména v sexu. Ten je pro mne, přiznám se, pořád dost důležitý. Manželovi je teď 45 a problémy jsou tak 5 let nazpět. Jestli je to věkem, nevím. Ale abych to neházela jen na něho. U mě zase přibylo pěkných pár kilo navíc. Nevím, zda i to je problém. Podle mého bráchy ano. Od doby, co jsem oznámila plánovaný rozchod naší rodiny, komunikaci se mnou omezil na komentáře ve stylu, jaká jsem hloupá a sobecká husa, co myslí sama na sebe a ničí život ostatním. V podobném duchu mi vpálil, že když poslední roky začínám vypadat jak bečka, tak ať se nedivím, že to toho mojeho už nebere. Hodně to bolelo slyšet tohle od bráchy, se kterým jsem si vždy dobře rozuměla. Hrozně se to mezi námi zkazilo. S manželem i s dětmi se baví v pohodě dál, ale mě zasklil a švagrová jakbysmet. Jestli je to jako trest nevím.

Dobrý den, abych popsal situaci byli jsme spolu neco pres set let zacalo to nadhernou zamilovanosti kdy se partnerka rozvedla s ne moc povedeneho manzelstvi. Nastala spousta potizi ale vzdy jsme to nejak zvladly. Koupil jsem maly domek a spolecneho upravovaly. Pak prisel na svet nas syn. Partnerka mela jiz 4 holcicky. Je o 13 let starsi. No nebudu psat ze to bylo idealni protoze penez moc nebylo a praci jsem mel nejistou. Vim ze jsem se k ni nechval obcas hezky . ale vzdy jsme to nejak zvladly. Pred dvema lety jsem ji pozadal o ruku ale seslo z toho protoze tchini diagnostikovaly rakovinu slinivky. Ted po dvou letech jsme cekaly dasi prirustek ale bohuzel partnerka o mimco prisla. Za par tydnu prisla dalsi desiva zprava ze tchan ma tu samou rakovinu. Partnerka se rozhodla ze uz semnou nechce byt a nasla si novy vztah s jejim gynekologem. Ted vlastne nevimnco mam delat. Uvedomuji si chyby ktere jsem delal a snazim se je napravit. Ona je zamilovana a nechce o nicem ani slyset ... Co stim ?

2. S penězi je to stejné jako dřív. Nevím, co si myslet. Chodili jsme do manželské poradny, jenže tam manžel lhal a vykreslil mě jako žárlivou a hysterickou stíhačku a kontrolorku, proto tedy musí být u rodičů. Takže to bylo k ničemu.Jsem to já, která se musí snažit, jako bych byla já ta, která byla nevěrná. Místo toho, aby on zpytoval svědomí a začal sekat latinu, tak se ode mne odtáhl, téměř se mnou nekomunikuje, jezdí si bůhvíkam a já se nesmím na nic ptát, nic řešit. Někdy je na mě až arogantní , uráží se a ponižuje mě. Tuto situaci odmítá se mnou řešit. Pořád tvrdí, že nikoho nemá, že prý mu já nevěřím, přitom se chová tak jako by mě chtěl přinutit k rozvodu a abych si jako myslela , že někoho má.Proč to asi dělá??? Jsem z toho zoufalá, jak mě stále ignoruje,s ničím se mi nesvěřuje, přestala jsem pro něj existovat, ale rozvod nechce, prý nevidí důvod. Není to ani kvuli majetku , ani dětem. Nechápu to, stále mi dává najevo, jak mě nechce, prý je mu nepříjemné být se mnou. Děkuji.

1. Dobrý den, paní doktorko. Mohla byste mi říct Váš názor na moji situaci? Jsem vdaná 21 let, 2 nezletilé děti. Před 4 lety, kdy manžel dostal práci mimo náš region, měl dlouhodobý mimomanželský vztah. Zamiloval se a dokonce mě chtěl opustit. Po 2 letech se s prací vrátil domů, ale hned šel bydlet k rodičům, kde je dodnes. Během posledních 2 let byl 3x někde na prodlouženém welness-víkendu, každý 3. nebo 2. víkend jezdí do Prahy, kde bydlí jeho ex-milenka. Tvrdí, že s ní nic nemá, že už jsou jen kamarádi. Vše mi říká, že prý přede mnou nebude nic tajit. Přitom se mnou nikdy nikam nejel, byli jsme za celých 20 let tak 4 x na dovolené . Odmítá mě s sebou vzít, protože prý by mě to nebavilo (?!), pak že bych mu dělala ostudu a scény, nevím jaké. Prostě si žije na vlastní ose a mě ze svého života tak nějak vyškrtl. Rozvod odmítl, chce mít volný vztah a prý že už se mnou nikdy nebude spát, protože ke mně nic necítí. K nám domů chodí , jak se mu zamane, je pravda, že občas pomůže.

Dobrý den, potřebovala bych od vás poradit. Jsme s manželem přes 10 let, oba čerství třicátníci. Po narození dcery (3 roky nyní) jsme se odcizili, i v intimní sféře. I dřív to bylo spíše střídmé, ale ok. Manželovi teď vadí plánování, určený čas (měl by chuť přes den, večer už ne), stereotyp. Chováme se k sobě jako kamarádi, čas, který trávíme spolu je v pohodě. Občas jsme podráždění, asi oba frustrovaní. Manžel na dceru trochu žárlí. V létě jsme začali chodit na párovou terapii. Nevím, jestli je nějaká šance na nápravu. Mně třeba i hodně vadí, že manžel nechce druhé dítě, ačkoli před svatbou jsme se domluvili na dvou dětech. Strašně chci, aby měla dcera sourozence, chtěla jsem mít malý věkový rozdíl, takže je to pro mě opravdu zásadní problém. Někdy si říkám, jestli není lepší to zabalit, jindy bych chtěla svého manžela se vším všudy. Asi tomu nechám čas do konce roku, pak buď odejdu nebo budu chtít mluvit o druhém dítěti. Děkuji za názor

Dobrý den, jsme s manželem 26 let.Máme dva syny 24 a19 let.nedávno jsem měla se starším synem rozhovor o tom že mu vadí když se s manželem hádáme, je pravda to trvá již delší dobu, nemá zájem o intimní život a já se cítím být nemilovaná a nežádoucí pro něho. Manžel má 61 a já 50 let.Vždycky mi vyčital že když jsem doma mám se starat o domácnost já, někdy byly výčitky že vše nestihám a když jsem ho požádala o pomoc tak jen že je to ženská práce.Nyní mám celkem náročnou práci, dělám 12 hodinové směny a jsem unavená,ale on tohle nechápe,vš je jenom na mě, kdybych neměla syny kteří mi pomáhají, tak to nezvládnu. Manžel příjde s práce,sedne k televizi a nebo jde za sousedem se kterým rozebírá naše problémy místo toho aby to řešil se mnou, Jakoby mu vadilo to že už nejsem na něm závislá a občas si zajdu s kamarádkou i na kafe a neptám se ho.Mám pocit že už na všechno rezignoval, máme barák a když mu řeknu že je třeba něco udělat, tak jde k sousedovi pomáhat s jeho prací.Už jsem s toho unavená, nejen kvuli sobě a mým synům, jaký jím dáváme přiklad a mrzí mě to, nechci aby si zkazili život k vůli nám jak se k sobě chováme,aby je to nepoznamenalo v jejích životě.Vždy jsem si řikala že je lepší aby vyrustali v uplně rodině,ale nevím jestli to zprávně abych udržovala rodinu poghromadě já.Včera jsem měla rozhovorem se synem a asi nás slyšel , jak se bavíme o tom že to muj už přehání a syn s tím plně souhlasil . Dříve si myslel že duvodem k hádkám jsme já,ale když jsem mu řekla jak se citím já tak chápe i mě.Nevím jestli j dobře muvit o svých problémech se syny, možná dělám chybu.Jsem člověk takový když mě někdo zklame , těžko u mě ziskává důvěru, manžel je tak trochu manipulátor. když jde do tuheho tak se snaží,ale to netrvá nikdy moc dlouho. Nevím jak dál.jsem příliš unavená se pořád doprošovat.

Dobrý den , jsme spolu s přítelkyní necelých 7let ,máme dvě děti 4 a 1 rok .
Pritelkyne prisla začátkem roku a rekla ze uz mne nemiluje. Ze nevi proc a co se stalo ale ze to takto citi. Ja jsem zrovna takovy kdo chce věci resit,ona naopak chtěla bezeslova pokracovat .
Takze vznikali nejake domluvi,dohady . Vedlo to k tomu ze sem se ji pry zhnusil natolik ze semnou nechce mit nic spolecneho. Mesic uz bydlí u rodicu s tim ze ji vůbec nechybim at si delam co chci,nic ke me neciti. Ja ji i preze všechno miluji ,deti mi hrozne chybi a celkove nevim jak vse vrátit . Zena je to neskutecna ,hodna , pracovita ,nikdy bych od ni něco takového necekal.

Ale pak přicházely běžné manželské problémy a dlouholetou spokojenost, kdy jsme nemuseli nic řešit přehlušily překážky, které nám díval život do cesty a on si s nimi neuměl poradit. Jakmile poznal jiné lidi, začal mít pocit, že "my jsme divní" a proto úplně změnil své chování a přijal cizí normy. Teď momentálně jsem pro něj "já divná" protože "všude jinde" mu to klape. To, co si neuvědomuje je fakt, že to, co mu klape jsou neformální vztahy, kterým se dokázal přizpůsobit. Že netuší, že to, jak žijeme v manželství "je nenormální" tím, že on není schopen "socializovat se ve vztahu, kterému nerozumí. Nevím, co s tím mám dělat, nevím, jestli se nepletu, ale sedí mi to dokonale, protože on má problémy s komunikací, s telefonováním, s oslovováním cizích lidí, s tím, jak se chovat k ženám....netuší, kde je hranice mezi "regulérností" a kam může zajít, aby neporušil nějaká nepsaná pravidla. V sociálním kontaktu prostě plave a já to vidím až teď, s odstupem, protože jeho "maskování" bylo skvělé - otázka upravena poradcem

Nedávalo mi to smysl, a myslela jsem si, že někoho má. Zjistila jsem, že se věci mají úplně jinak. Začal se prostě přizpůsobovat novému kolektivu. Když uznal, že něco neklape, pustili jsme se do nápravy, protože jsme si oba ujasnili, že se máme rádi, chceme spolu být a chceme být šťastní jako dřív. Poprve po 15 letech manželství jsem se od něj dozvěděla, co je jeho pohled na manželství. Je to něco jiného, než jak jsme žili, protože "uviděl, že cizí lidi žijí jibak a my nejsme normální"....vypadlo z něj spousta věcí, nad kterými zůstává rozum stát a nedávají "normálnímu" člověku smysl. Způsob uvažování a chování - zcela nestandardní. Začala jsem se pídit po tom, co jsem najednou zjišťovala a všechno mi zapadá do jedné škatulky "Aspergerův syndrom". Když jsem se začala dívat 25 roků zpátky - sedí mi na to všechno. V dětství se naučil "přežít tak, že splyne, protože mu ostatním nerozuměl". Napřed to klapalo, protože se úplně přizpůsobil mě a já myslela, že "tohle je on" - otázka upravena poradcem

Protože jsme neměli "problémy k řešení" celý prvních 15 let našeho vztahu a prvních 5 let našeho manželství. Nemuměli jsme nic řešit a vlastně spolu ani komunikovat. Připadlo mi to tak nenormální, ale podřídila jsem se nenutila manžela překračovat jeho komfortní zónu. V praxi - snažila jsem se mu vyhovět jak jsem mohla a stala jsem se úplně submisivní, i když to není moje přirozenost. Už to trochu skřípao. Pak nastoupil do nové práce, kde jsou desítky lidí, kancelář typu "open space" a poměrně snobské prostředí, kde si jsou všichni vědomi toho, že vydělávají nadstandardně a stal se z něj postupně jiný člověk. Nedávalo mi to smysl, jako by v něm byly dvě osoby - ta, co znám a nějaký cizinec. Začalo mu vadit, jak žijeme, ale neříkal to, jen začal sám žít jinak a přestal na mě hledět. Jako bych "zmizela z jeho života" a byli jsme spolu jen kvůli dětem, které jsou pro nás pro oba vším. Začala jsem mít pocit, že mám doma "dva lidi" někdy je to on, jindy cizí člověk s jiným životním postojem - otázka upravena poradcem

Dobrý den, paní Douchová, můj problém je poněkud nestandardní, jako ostatně dost věcí v mém životě. Byla jsem "nadané dítě v Husákově éře" a na vesnici nezapadla, ale nevadilo mi to. Jen jsem si neprošla obdobím diskoték, milostných avantýr, zkoušením cigaret, alkoholu...nepotřebovala jsem to, stála jsem vždy pevně nohama na zemi. Byla jsem velmi atraktivní, působila uzavřeně, tak jsem měla spoustu "obdivovatelů"lichotilo mo to, nepustila jsem k sobě nikoho až do 18 - to jsem potkala "toho pravého" - nesmělý, inteligentní, atraktivní, sportovec - nestandardní, hodili jsme se k sobě. Vznikla "láska jako trám" - užasný vztah, naplnění na obou stranách. Vzali jsme se v 27 letech, když jsem čekala první dítě. Do té doby jsme oba žili u rodičů a vídali se denně. Po narození dcery pokračovala idylka. On si dál sportoval, živil nás, mě naplnilo mateřství, za 4 roky přišla plánovaně druhá dcera. Manžel byl báječný otec, miluje děti i mě, já jsem si nevšimla, že mezi námi dochází k odcizování. - otázka upravena poradcem

Dobrý den,ráda bych se zeptala jaký máte názor na moji současnou situaci.Před 2 měsíci mi partner po 10letech řekl že potřebuje pauzu ,poslední rok to mezi náma nebylo uplně super,hodně starostí ,atd....každopádně se odstěhoval k mamince .Já bych ho ráda zpátky ale on zatím zájem nemá ale stále spolu spíme,pravidelně zamnou jezdí 1-2x týdně ale když se ho ptám jak to bude mezi náma dál vrátit se prý nechce.Mám z toho v hlavě hrozný zmatek a nevím jak dál tuto situaci řešit,miluju ho a chci být s ním.Děkuji za odpověd

Dobrý den, s partnerem jsme roky. Přijde mě, že náš vztah se blíží ke konci. Z partnerovi strany je absolutní nezájem něco řešit. Zhruba před rokem začal jezdit kamionem, doma ho mám jenom víkendy tudíž bych s ním rada trávila čas, ale on dojede a jde hrat hry, které hraje od rana do noci maximálně si udela pauzu na jídlo. Když ho poprosím zda by se mohl věnovat mě tak po mě vyjede začně řvát že se odstěhuje, že ho nenecham byt at si tahnu ven sama a pak cely vikend rika jak se tesi do prace a jakou koliv snahu mu vysvetlit že chci s ním travit čas zesměšnuje proste má ze me srandu kdyz se rozplacu že mě chybí. Pak jsou dny kdy by me na rukou nosil posíla kytky do prace a rika ze mu na me zalezi. Prijdu si jak kdybych chodila se dvema lidma. Jeden je milý, pozorný a pak druhý co si do mě i kopne. Jeden den mě nadává jaká su pič- jak mu ser- život a pak mě má niceho nic zase hrozne rad. Já vim že je v jádru hodný, ale nechapu ty jeho nálady. (má to tak od zacatku vztahu).

Dobrý den, naše manželství trvá 10 l. (děti 10 a 7) Manžel z prvního manž. další dvě ku děti přes 20l.) Jeho první manželství zkrachovalo díky nevěře. Asi čtyři 4 roky manželství neklape.Uznán, že je to i má vina.Narodili se nám 2 dětí, kteří mají vrozenou vadou nohou + další zdravotní problémy.Muselo proběhnout několik operací další peripetie u různých lékařů, neurologie ortopedie, oční atd. Asi jsem se zaměřila moc na ně a manžela odsunula do pozadí. Myslela jsem si celou dobu, že jsme oba přemýšlíme stejně a vše chápe.Ale opak byl pravdou.Byly dny, kdy jsem toho měla sama dost a to se odvyvíjelo i na celkovém našem vztahu. Byla tak zaujata dětmi,že jsem si nevšimla,že se začínám odcizovat.Nyní, když děti jsou již z nejhoršího venku jsem se dozvěděla, že už tři roky má poměr se svou podřízenou. Prý mu dává to pohlazení,tu oporu a ten úsměv, který já mu nedala.Stěhuje se od nás pryč, zatím ne k milence,ale odůvodnil to tím, že už dál semnou takto nechce žít a raději bude v klidu sám. Samozřejmě s tím,že s ní poměr prý nehodlá ukončit. Budoucnost spolu asi zatím neplánuji, protože ona je také stále vdaná a mají děti. Údajně jim manželství nefunguje a neví jak to dopadne. Bohužel,až nyní jsem si uvědomila že jsem měla dávat také více najevo,jak moc o manžela stojím a jak ho mám ráda. Sice jsem mu to nyní řekla a snažila se to napravit, ale už je prý pozdě. Na všem jsme se domluvili bude bydlet kousek od nás mě s dětmi nechá tam kde nyní bydlíme (alespoň prý do doby než děti odrostou).Rozvádět se nechce.Moc bych to chtěla změnit,ale na druhou stranu se již nechci ponižovat a doprošovat,protože můj manžel je velmi velký egoista A myslí si,že on má tu pravdu a cití se být velmi ublížený. Prý už mi nevěří, že bych se ještě dokázala nějak změnit. A měla jsem přijít před čtyřmi lety.Vždy mi bude záležet na dětech, pro mě budou vždy na prvním místě. Jen nevím zda má smysl a hlavně nějakou šanci naše manželství zachránit?Bohužel má důvěra v něj už je v tuto chvíli na nule.

Dobrý večer,

zacinam byt bezradna… Nebudu vypisovat vse od zacatku. Mame za sebou urychleni vztahu ve smyslu 1 rande, po pul roce hypoteka, bydleni, financni krize, rodinne dohady i problémy.

Jsme spolu 6 let. Kdysi jsem znicila jeho duveru ke mne fackou a postavila jsem tim z jeho strany urcitou zed. Jista mira odmerenosti… Jsem z detstvi a minulych vztahu poznamenana. Mam tendenci se divoce ohrazovat pri pocitu krivdy nebo povysovani. Nemam problém si priznat i pred nim vinu, omluvit se…

Kdyz jsem otehotnela, misto zlepseni se veci zhorsily… Ve zkratce, pri zjisteni ze cekame mimi se neprojevil, pri prvnim kopani nereagoval, po porodu (ani tehdy) mi nedal ani pusu, ani neobjal, nic. Po navratu domu presne 20 dni fungoval. Byl mily, venoval se maly, pomahal mi. Mela jsem tezky porod ackomplikovane hojeni… Snazila jsem se venovat male a poklidit, atd… Udelat doma to, co zvladnu. Presne 20. Den vecer vsechno skoncilo, . Nestihla jsem udelat veceri, mala ne a ne usnout a uz se urazil. Druhy den byl odmereny, omlouvala jsem se, ale i tak nic. Ba naopak zacal, ze doma mam bordel a o malou se staram spatne. To mi zlomilo, probrecela jsem 4 dny, citila se k nicemu… Od te doby delam doma vse sama, tedy i to s cim mi pomahal… Male se venuje porad, to mi uklidnovalo… Po mesici se zase srovnal, da se rict… Jenze teď nastala dalsi zabomyssi valka, tentokrat protoze jsem nedala na jeho radu od bezchybne kolegyne z prace ohledne male… Zase urazeny, dotceny…

Budiz, chapu, ma to v povaze, kdysi jsem mu ublizila, budovala se znova duvera, … Nejsem rozhodne bez chyby ani viny, ale posledni dobou… Takove blbosti. Vrchol vseho, ze za cely den se ani nepodival na malou, delal jak kdyz neexistuje… To uz je prehnane! Ke mne at se chova urazene, ja uz jsem diky male zplachovaci, ale ona to odnaset nebude… Ze v hadce padlo komu vyhrozuju, ze odejdeme, ze mala zustane, ja at si delam co chci a nebo ze co si vubec myslim, ze mu vyhrozuju, ze s ni odejdu… Okej… Snazila jsem se mu mysvetlit, ze teď jsme rodina a ze nikdy nedopustim, aby ho mala videla ve spatnym svetle, ale ze musi chtit sam a ze je jinak dobry tata, tak at si to nepokazi urazenim se a tahanim do toho male…

Problem je… Tohle videt me totalne zlomilo. Uz mam toho urazeni se dost. Nikoho nema, tomu verim, opravdu… Spis mi ma nitkani vse oplacet nebo mozna kdyz vidi, ze jsme si bliz, tak rychle neco najde, aby si me moc nepripustil k telu… Ne, nejde si s nim promluvit o tom, vazne. Neumi to, jen se urazi nebo mlci…

Nechci male trhat rodinu, to ne. Ale vztah mezi nami… Uz asi dobry nebude. Ja se hodne uklidnila a srovnala, cekala jsem, ze on taky. Neni cas na zabomyssi valky a nechci, aby se tohle ucila mala.

Ja… Uz mu asi neverim… Nevim kdy zas udelam podle nej preslap a zase bude urazenej a dokonce i na malou.

Ma tohle smysl lamat pres koleno? Je nejaky zpusob jak ho vylecit? Zkousela jsem zrcadlo a nic, vse delat na jednicku a nic, odejit a nic…

Asi znam sama odpoved. Jenze porad tam jeste neco je a neverim, ze po tom vsem to zrovna teď skonci.

Dekuji za reakci a omlouvam se za preklepy a absenci hacku a carek, pisi pres telefon.

Dekuji za rady…



Odpovědět

Dobrý den,chtěla bych poradit se svým vztahem. S manželem jsme spolu téměř 28 let, je mi 49, jemu o rok méně, máme dospělé děti,i malou vnučku. Kdysi nás rodina vystěhovala i s dětmi, máme velkou hypotéku. 7 let jsme spolu pracovali, nyní máme doma dílnu, která nás živí. Koníčky máme stejné (motorky, rocková hudba). Vždy se mi zdálo všechno v pořádku, ale poslední dobou mám pocit, že jsem manžela přestala zajímat a snad i přitahovat. Začal jezdit na montáže, a když je doma, tak mi připadá, že žijeme ne spolu, ale vedle sebe. Všechno jakoby funguje, ale cítím nějaké napětí.Přitom se snažím, funguji na sto procent, jak doma, tak v dílně i v posteli. Je to snad chyba, že víc dávám, než dostávám? Hledám si práci jinde, ale nevím, zda je to řešení, bojím se ještě většího odcizení. Když se zeptám, co dělám špatně, nic mi neřekne. Cítím se zbytečná a vyhořelá a víc už opravdu dávat nemůžu,celý život jsem obětovala rodině,a chtěla bych ještě žít nějak hezky a bez napětí. Děkuji za příp. radu.

Na Erasmus jsem se strašně těšila, že konečně od toho všeho uteču a uvědomím si co chci. Moc si to tu užívám, konečně si můžu dělat co chci, kdy chci a nemusím se nikoho prosit o svolení (i když např. po nevinném oznámení příteli, že nejspíš zkusím kurz salsy, se spustila pro mě nečekaná a nepochopitelná reakce, že co mám co chodit s nějakým nezadaným klukem na salsu, že to mají chodit lidi, co jsou v páru). Užívám si, že můžu chodit i s klukama ven (ve vší počestnosti) aniž bych to musela tajit nebo poslouchat žárlivé poznámky. Přítel mi bohužel vůbec nechybí (píšeme si sice každý den), ale z mé strany to je spíš jako z povinnosti, bez jiskry. Bohužel si raději píšu nebo se vidím s mými kamarády (většinou kluky) než s ním, se kterými si říkáme i mnohem víc věcí. Myslím si, že jsem dost vybíravá co se chlapa pro vztah týče a bojím se, že když vztah zahodím, nepotkám už nikoho takovýho, na druhou stranu bojím se opět vrátit z Erasmu domů do zajetých kolejí.Budu Vám vděčná za Váš názor.

Dobrý den, paní doktorko. Zažívám teď krizi ve vztahu, plácám se v tom a nevím co s tím. Pokusím se nějak přiblížit moji situaci, tak snad to bude dávat trochu hlavu a patu. S přítelem spolu budeme 6 let (on 25, já 23 let), z toho 2,5 roku spolu bydlíme.Prvních 5 let až na menší neshody v pohodě, ale od té doby to nějak hapruje z mé strany a nedokážu říct proč. Rozum nechápe, proč bych s ním neměla pokračovat ve vztahu - přítel je rozumný, plánuje budoucnost, dá se na něj ve spoustě věcech spolehnout, má vztah k dětem, je zodpovědný (když ví že má nějakou povinnost, tak se ji snaží vyřešit), ve společnosti je ten ukecaný, zábavný. Když se ale snažím naslouchat svým pocitům tak podvědomě ze vztahu utíkám, nedokážu si představit, že bych s tímto člověkem žila až do smrti, vdala se a příjde mi, že se v tom vztahu dusím a nevím proč- stereotyp? přechození? chybějící svoboda? ....pokračování

Dobrý den, s přítelkyní jsme spolu nyní 21 let od jejich 16 let, mě je o rok více a máme vymodleného syna 4 roky. Problém nastal ca. před půl rokem kdy partnerka natvrdo navrhla rozchod z důvodu odcizení ztráty lásky a zájmu trávit spolu čas. Proběhly 3 pokusy o obnovení avšak vzhledem k tomu že ani u jednoho se téměř nic nezměnilo, protože jsme nedokázali problém dostatečně pojmenovat, nedošlo k žádnému zlepšení. Problém nastal v tom že partnerka již nechce poslouchat žádné rady, výčitky atd., chce si vyzkoušet žít sama a zároveň mi dává neustále najevo jak mě nemiluje i když já naprosto vše změnil a odstranil u sebe vše co jí kdy vadilo ( problémem byl u mě taktéž alkohol ale nikdy tak abych partnerku třeba uhodil apod. ). Nyní nepiji vůbec, dělám vše po čem by toužila ale ne pro to že bych se musel podbízet ale protože nyní mohu avšak nyní ji to už jen vadí a stresuje. Vyhovuje jí vztah "kamarád" a fungujeme jako nikdy dříve avšak bez veškeré intimity. Partnerka začala před dvěma roky dělat kosmetickou poradkyni, začala jezdit na školení, kurzy a zjistila že chce od života více a bere mě z nějakého důvodu jako překážku. Já se stále starám a vždy staral ( i když poslední 2 roky ne moc příkladně ) o domácnost a se vším co mohu maximálně pomáhám. Náš vztah byl od začátku založen okolnostmi tak že já jsem dominantní ( cituji její bůh ) a ona bude po mém boku. Nicméně alkohol mě krátkodobě ( po nemoci ) vyřadil ze 100% provozu a tím jsem u partnerky ztratil své "božství" a naopak se za mě prý styděla. Jakékoli mé náznaky nyní trvající nyní již 6 týdnů v naprosto harmonickém vztahu ( ale bez intimity ) o debatu ohledně možnosti obnovení vztahu striktně odmítá a bere to jako nátlak, takže mohu volit pouze náznaky, protože vím že pokud by byla o problému hovořit, zjistila by že problém je čistě psychický a různé neřešené blokace nahromaděné za 20 let vztahu je prostě nutné řešit. Já ty své dokázal vyhledat, pojmenovat a vyřešit avšak ona trvá na jediném. Prostě mě nemiluje, nechce se mnou být, chce rozhodovat sama za sebe a po mém boku se prý nedokáže změnit, být šťastná a tedy volí útěk jako spásu. Přitom nyní ve vztahu "kamarádi" je šťastná, neboť se mi přece nemusí z ničeho zpovídat a může dělat co chce kdy chce. Jinak spolu dokážeme dělat vše bez nejmenších problémů avšak stále je tam u ní 100% vidina odchodu do vlastního bydlení ( i se synem ) která se bohužel rychle blíží. Partnerku neskutečně miluji a není nic co bych pro ní neudělal a nedokázal, což ona moc dobře ví. Prosím názor. - otázka upravena poradcem

2/2… Vše mu mám hlásit dopředu (což chápu a činím tak). Na druhou stranu o jeho plánech nevím většinou do poslední chvíle nic. Když chci něco vědět, mám se zeptat. Dcera (23) nechápe, proč s ním jsem. Mám ho moc ráda, užívám si hezké dny, těším se z jeho společnosti. Ale časté dusno a obraty nálad mne unavují (večer jdeme spát v pohodě, ráno vstane naštvaný?; vrátím se z tréninku, naštvaný?). Jak to překonat? Reaguji špatně? Někdo říká, že je to od muže volání po lásce. I když mám hodně povinností, dotýkám se jej, zajímám se, kupuji drobné radosti; bez přetvářky, skutečně mi na něm záleží. Nenaznačí své pocity, ale běda, pokud je nevycítím. Ještě mne napadá: Může mít na něj vliv alkohol? V žádném případě z něj nechci dělat alkoholika, ale přátelí se se skupinou lidí, kteří hojně holdují alkoholu. S nimi ztrácí pevnou vůli i muž. Minimálně 1xtýdně se s nimi zasekne.

Dobrý den. Odstěhovala jsem se od muže, který měl dlouho poměr. Po 2letech jsme se k sobě vrátili. Řekli jsme si, co od druhého a od vztahu očekáváme, měla jsem dobrý pocit. Zpočátku nás párkrát dostihla minulost, ale oba jsme se snažili a vše se srovnalo. Nemám problém s jeho koníčky, nabitým programem o víkendech. On měl svůj čas, já měla svůj čas. Oba hledáme i společný program. V poslední době ale mám pocit, že se muž vrací do starých kolejí (žárlivost, omezování, negace). Většinu přecházím, věnuji se mu, prokazuji city, ale neustupuji. Nikdy nechodím pryč na dlouho, 1-3 hodiny. Ale už podruhé byl jeho útok tak silný a bezdůvodný, že jsem se neubránila reakci. Jsem pak jízlivá a vytahuji věci, které běžně přecházím. Vím, že je to špatně. Štve mě, že uráží mou rodinu, neuznává oblíbený sport, mám špatný vkus, blbě otevřené okno, atd atd … 1/2

Přeji Vám krásný den. Jsem už zoufalá a potřebuji poradit. Nějak nevím co dělat. S přítelem jsme už od začátku vztahu měli starosti. Je velmi impulzivní a často protivný. V tomhle má příšernou povahu. Udělala jsem pár chyb, které mi nedokáže odpustit. Udělal je i on, ale já mu odpustila a dál věřila. Ale on to nedokáže. Nikdy jsem ho nepodvedla, ale měli jsme konflikty a on už mi dál nevěří. Vždy, když se mu něco ošklivého zase honí hlavou, sebere se a na týden odejde z našeho bytu. Zatím se vždycky vrátil. Ale teď po poslední hádce, kdy jsme si oba řekli, že už nevíme, co k tomu druhému cítíme, opět odešel s tím, že potřebuje klid a čas přemýšlet. Ale už to bude týden a já netuším, jak se mám chovat. Tentokrát je to jiné než obvykle a vůbec se nekontaktujeme. Já jsem si uvědomila, že ho stále miluji a chci, aby se vrátil. Zatím si neodstěhoval ani věci, i když příležitosti měl. Mám chuť mu napsat, ať se vrátí, že to nějak vyřešíme. Ale bojím se, že by to bylo horší. Děkuji za radu.

Dobrý den,
jsem v manželství 22 let, máme postavený dům, 3 děti - 20,18,14. Manželka konečně našla zaměstnání, které ji baví. Dům máme téměř hotový, těšil jsem se, že si konečně začneme užívat. Jenže manželka potkala v zaměstnání kamarádku, která ji postupně mění a prosazuje hlavně lásku k sobě samé. Jsem rodinný typ, neumím žít sám pro sebe, když spolu máme 3 děti. Ona po těch letech věří tomu, že jsem s ní manipuloval a dělal věci, jak jsem chtěl já. Stav trvá již dlouho, i ona dlouho nevěděla, jak na to. Začala najednou číst, samozřejmě knihy, které ji kolegyně podsouvá a ona začíná víc a víc věřit tomu co ji říká. Bylo to hodná žena, která dávala dětem co mohla. Vařila, prostě se starala nejlíp, jak mohla. Začalo to tím, že šla studovat učitelku do MŠ, vychovatelku. V této chvíli začala přestávat vařit, začala rozdělovat domácí práce. Po dokončení školy jsem si myslel, že to bude lepší, že se vše narovná. Jak odrhnout manželku od manipulace kamarádkou ?

Dobrý den,
s ženou jsme spolu 10 let a z toho přes 5 let po svatbě. Máme 2 děti, 3,5 roků a 18 měsíců. Nikdy jsme nebyli nijak romantický pár, jsme oba spíš "analytické typy", kteří u všeho moc přemýšlí, žena krom toho docela i introvert.
Nazval bych nás vztahem z rozumu, měli jsme vždy společné koníčky, ale když se dívám zpětně, nebýt jich, nevím, co by nás spolu drželo. Z mé strany tam láska dlouho byla, ale asi nikdy velká zamilovanost. Sexuální život byl před dětmi tak 2x za měsíc, z mého pohledu hrozné, letos tak maximálně 4 krát, protože děti,takže opravdu mizerné. Není ani mazlení,něha.Žena vypadá po dětech dobře.
Cítím, že takto dále žít nemohu a nebýt dětí, už bych se asi odstěhoval.S ženou jsme se nikdy nehádali, a když se bavíme, co nám vadí, tak jí nevadí nic, snad jen že hodně pracuji,je šťastná kvůli dětem, ale na mé problémy nebere ohled,resp. jen ztěžka reaguje. Připadá mi, že po odcizení, které kvůli dětem přišlo,našla oporu v dětech a že ji to stačí.
Děkuji za radu - otázka upravena poradcem

3. část
Jsme z maloměsta a jeho kamarádi jsou většinou trosky, co sedí v místní ,,hospodě". Říkají mu, že bab je dost a kdyby nenašel, tak i na samotu si zvykne, že taky jsou. Pak je druhá sorta přátel a ti už mají děti. Myslím, že si neumí představit, že studuji a mám mimčo. Mám ale mamku na důchodě a kdyby studium nešlo, dá se ukončit.Nevidím v tom takovou překážku, když se chci rozvíjet.Byt je jeho, ale když jsme se poznali, neměl jej. Pak jsme spolu rekonstruovali, pomáhala jsem s prací jak to šlo, vozila materiál..finance řešil on, byt byl jeho a nechtěla jsem po čase řešit třeba majetky. Nicméně mu bylo předhazováno, že s ním jsem kvůli bytu a autu. Nastěhovala jsem se po půl roce vztahu, předtím za mnou rok chodil.Měla jsem byt jinde a chtěl at to pustím a žiju s ním. Po půl roce jsem kývla..Nvm, co jsem udělala špatně, snažila jsem se naslouchat, nezakazovala mu ani tu hospodu.Tyhle pauzy a rozchody nejsou po 1.Stává se to cca co 3měsíce, že mě vyhodí a pak dobré. Prosím o radu - otázka upravena poradcem

Tak jsem si říkala, že mu asi vadí můj věk. Je mu je také 30. Byl trochu žárliví, když jsem šla bez něj. Po návratu se většinou ptal, kolik mám dnes čísel.Nicméně, k 30. narozeninám mi neposlal ani pitomou sms, ten den jsme se i potkali, ani se nepozdravili..nic. Od té doby v podstatě nekomunikujem, pár zpráv o ničem. Po 10dnech mi řekl, že máme pauzu, abychom zjistili zda můžeme žít bez sebe. Tento přístup mě trochu naštval. Mám ho ráda, ale nelíbí se mi takové jednání. Víc mi neřekl..proč, jak dlouho..nic. Včera jsme spolu mluvili, protože nemám ztm odstěhované všechny věci, potřebovala jsem si něco vzít a byl doma..klíče mám, ale zazvonila jsem. Otevřel, pustil mě dál ale moc nemluvil. Jen o práci a tak. Když jsem se zeptala, jak si tu pauzu představuje, zda nezajdem na kávu a vyřešíme to, řekl, že ne, že to ted řešit nechce ale že to proberem..někdy.Řekla jsem mu, že se mi stýská a on mi na to řekl, že ne po něm ale po autu.Kámoši mu totiž asi nepřejí hodnou ženskou.

1.část
Dobrý den, nevím,kde začít. Přítel přišel před měsícem s tím, že mě nemiluje, at se odstěhuji. Bylo to z hodiny na hodinu. Druhý den ráno vstal, dělala jsem snídani, objal mě, dal mi pusu a šel do práce. Pak zpráva, že to můžeme zkusit. Jenže večer mi řekl definitivní rozchod, tak jsem nevěděla co dělat a odjela. Pak během týdne psal, proč nejsem doma, at se vrátím. Začli jsme se vídat a říkal,že mě milje a že je to už mezi námi dobré.A po týdnu znovu. Že miu kamarádi řekli, at si najde mladou žabku po škole. Mě mělo být za 3 dny 30. A rozhodla jsem se ještě pro studium. Bavili jsme se o tom, nebyl nadšený, ale vzal to, že to zvládneme.Miminko jsme chtěli za rok, ještě 2dny předtím mi řekl neboj, miminko bude.A za dva dny,že to vyprchalo, že mě nemiluje.Den před rozchodem uvařil večeři a znovu mluvil o našich dětech.Jsem zmatená, nerozumím jeho emocím. Problémy neřeší, utíká.Nechce se o ničem bavit.Bydleli jsme společně rok, o domácnost jsem se starala vzorně ale bez nátlaku

Dobrý den,
S přítelem jsme spolu skoro roku a půl, pro oba je to první vztah. Máme se moc rádi, máme toho mnoho společného, bohužel se ale za tu dobu objevilo několik větších krizí, kdy to vypadalo, že spolu už nebudeme, přičemž já to vždy velmi těžce nesla, po poslední promluvě jsem skončila u psycholožky. Vše jsme ale ustáli. Bohužel pro mě byl poslední půlrok náročný, byla jsem ve špatném psychickém stavu, zejména kvůli poslední rozrtržce. Moje špatná životní situace se projevovala i na mém vztahu, na přítele jsem byla popudlivá, byla jsem náladová, často naštvaná. On mě vždy podržel, říkal mi, že to chápe. V květnu se můj stav začal zlepšovat, s tím, co se mezi námi stalo, jsem se srovnala a pocítila jsem, že to začínám být znovu já. Ale najednou jsme se začali hádat, nebylo to nic vážného, spíše o drobnosti, ale bylo to velmi často a mně to dělalo starosti, přítel mi říkal, že se nic neděje a že to zvládneme. Krize přišla před pár dny. Každý jsme odjeli do zahraničí, odtamtud jsme si telefonovali a já jsem na něj byla poslední dva telefonáty ošklivá. Poté přijel ke mně domů a oznámil mi, že se ve vztahu necítí dobře. Následovala dvouhodinová debata, při které se mi ho nedařilo přesvědčit o tom, že máme být spolu, zdálo se mi, že je na mě velmi rozzlobený. Nakonec jeho hněv opadl, začal říkat, že vlastně neví, co chce a já mu navrhla pauzu. Nakonec přistoupil na dvoutýdenní pauzu.Poté na mě byl milý a povídali jsme si. Mně je opět psychicky špatně a děsí mě představa, že na tu pauzu přistoupil jen kvůli mně, protože věděl, jak špatně to nesu. Mám strach, že mi po té pauze řekne, že už se mnou nechce být, hádka byla velmi vážná, říkal mi, že už se k sobě nehodíme. Prostě mám strach, že jsem to zbytečně prodloužila. Moje otázka zní, zda si myslíte, že nám pauza prospěje, jelikož je to už třetí vážná hádka, která směřovala k rozchodu, za ten rok a půl.a také to, jak se k němu mám na prvním setkání po pauze chovat. Bojím se, že začnu zmatkovat. Děkuji

Dobrý den, je mi 40, manželovi taky, jsme spolu 15 let, před tím 8let chození, máme dvě děti. Měli jsme úžasný vztah, který nám každý záviděl. Po narození 2.dítěte před 10lety začalo postupné odcizování, pomalé a plíživé, to si uvědomuju zpětně, až když to došlo daleko. Zůstala jsem doma a věnovala se jen rodině, manžel vydělával. Časem získal pocit,že když nás živí, může si dělat co chce a já nemám právo podílet se na zábavě, když nepracuju. Občas jsme někam zašli, ale 95% volného času v současné době tráví sám nebo s kolegy. V práci je šťastný,já mám pocit, že mi jeho kamarádi sebrali můj život. Dřív jsme dělali vše spolu, jezdili na výlety s dětmi, trávili příjemný čas doma. Dnes to neexistuje. Já jsem téměř pořád doma, protože máme děti, dům, zvířata,já jsem technická podpora v pozadí. Připadám si jako Popelka a jsem nešťastná. Když mu to říkám, tvrdí, že to neviděl, že nevěděl, proč se odcizujeme, že to tak taky nechce a chce to spravit, ale spravuju to jen já! Cítím se odstrčená

Dobrý den,
nikdy jsem nečekal že bych psal do poradny ale je pravda, že bych potřeboval poradit.
Před 1,5 rokem jsme se dali dohromady s přítelkyní. U mě to byla láska na první pohled kdy jsem vstoupil k nim do klubovny. Po nějaké chvilce jsme se dali dohromady. ona má ale za sebou špatné manželství a již v té době trpěla depresemi. Mě se ze začátku podařilo je zmírnit, ale po půl roce jsme začali řešit problémy, které by jinak byly zanedbatelné i co se týče sexu. Přítelkyně je hodně společenská a energetická. Má 7letou holčičku a mě na nich záleží víc než sobě a neuvěřitelně ji miluji. Podle toho co říká, se v ní vytratila ta láska, ale že je mezi námi něco víc než to a nejde to říct pořádně slovy ale činy. V průběhu toho roku jsem udělal pár kotrmelců jako je žárlivost a řekli jsme se že se rozejdeme a zkusíme to od začátku ale bydlíme spolu. Bohužel se přítelkyně neodprostila od minulého roku a teď trpí depresemi a domluvili jsme se, že e na chvíli odstěhuji. Nevím ale co mám dělat.

Dobrý den paní doktorko,
mám snad poněkud nestandartní problém. S přítelem máme za sebou devítiletý, krásný vztah. Nikdy jsme spolu nebydleli, z rodinných důvodů. Přítel má rodinu a já syna z manželství. Všechno bylo pěkné až asi do podzimku. Cítil jsem jisté odcizení a ne předešlou vřelost. Teď mi přítel řekl, že po poradě s psychologem už mě nemiluje a má mě rád pouze jako kamaráda. Dohodli jsme se že si dáme pauzu ve vztahu a pak se uvidí. Chtěl bych tomu porozumět. Bylo to po těch letech nezbytné? A můžu ještě doufat? Moc mi na našem vztahu záleží moje láska je stejná a trápím se. Děkuji

Dobrý den, s partnerem jsme spolu 8 let, z toho 2 roky spolu bydlíme. Partner mi nedávno řekl, že má pocit, že za poslední rok vše vyprchalo a nic necítí. Říkal,že se snažil s tím něco dělat, ale já moc ten pocit nemam. Ve vztahu nám jinak vše klape, proto to nechápu. Je možné na tom nějak zapracovat a obnovit náš vztah? Opravdu o něho nechci přijít, on se nyní rozmysli, co dál, ale zdá se mi, že je spíše nakloněn k rozchodu.

2. měla vycházet od něj, chybí mi u něj nějaká empatie vůči mě, taky bych někdy chtěla, aby se někdo postaral o mně...myslím v tom smyslu, aby mě objal, byl mi oporou, partnerem, parťákem apod. A on čeká na iniciativu jen ode mně. Jenže i když já se nějakou dobu snažím, z jeho strany se to neprojevuje (podle mě). Nedávno mi řekl, že nemáme nic společného, že já nemám kromě rodiny nic...Ale přesto chce údajně se mnou zůstat, ale už nevím, zda kvůli mě, nebo jen kvůli dětem. Jsem z toho unavená, smutná, zklamaná. Uvědomuji si, že každý svého štěstí strůjcem a asi bych se měla naučit být více pozitivní, změnit i svůj přístup, nebýt vyčerpaná...Ale jak na to? Děkuji za radu.

1.Dobrý den, prosím o radu. Zažíváme s manželem velkou krizi, nebo alespoň já to tak vnímám. Jsme spolu 6 let, z toho 4,5 manželé. Máme dvě malé děti - necelé tři roky a 15 měsíců. Já to vnímám tak, že problémy začaly, nebo se stupňovaly, po narození druhého dítěte. Jsem na děti hodně sama, manžel hodně pracuje. V týdnu je tedy v podstatě s námi hodinku až dvě ráno a vrací se až když děti spí. Pomáhala jsem mu se vším, co si přál, především rozjet vlastní podnikání. Podporovala jsem ho, upozorňovala na možné problémy, řešila s nim papíry, účetnictví apod. Jsem hodně unavená, mladší dítě špatně spí, takže k celodennímu zápřahu okolo dětí a domácnosti mám i noční vstávání co hodinu, hodinu a půl. Jsem samozřejmě podrážděná. Takže pak z ničeho vznikají velké hádky, pomalu na rozchod. JSem vyčerpaná, manžel taky. Ale nevíme, jak z toho. Mě přijde, že se čím dál víc vzdalujeme, ani jednoho nás nenapadne se obejmout, dát si pusu kolikrát... Já mám trochu pocit, ž eby iniciativa měla vycházet

2) vse co mu reknu, odkyve a zmena nikde. Nevim, jak dal. Jak s nim mluvit, co delat. Je mi lip, kdyz tu neni, ale cci pro deti rodinu s tátou a mámou, nechci aby o to prisli. Na druhou stranu tohle je uz k neziti. Nevim, co citim. Nevim, co cítí on. Je mi z toho smutno, jsem vycerpana. Dekuji zaa jakoukoli radu.

1Dobry den, prosim o radu, jsem zoufala. S manželem jsme spolu 6 let, mame 2 deti - 13 měsíců a starší je 2,5. Manzel je hodne v práci, na deti jsem hodne sama hlidani nemame, navic mladsi na me extremne visi, takze zatim ji ani nikomu na hlidani dat nemuzeme. Taky spatne spi, neustale se budi, takze jsem nevyspala, unavena, podrazdena. Nas vztah s muzem je katastrofa, to jsme se tak milovali. Neustálehadky, ktere jdou vzdy do extremu, uz ani nevim, kde je chyba, hadat se hacneme kvuli malickosti. Vim, ze jsem podrazdena, kdyz se treba mladsi ditebudi, ale on třeba rekne, ze přeceo nic nejde a uz to jede. Nema vubec schopnost se vcítit do toho, jak mi je. Detem se snazim davat maximum. On to bere jako samozřejmost. Nemame na sebe čas, ja nemam cas si odpocinout, klidu sednout, k sexu se dostaneme sotva jednou za tyden, spis za 14 dni a jeste spise z me strany (vsechna kila z těhotenstvi mam dole a i navic). Cokoliv mu řeknu, ze ve vztahu potrebuji (aspon trochu ukazat lasku, chtic...)

Dobrý den paní doktorko,
s přítelem se známe téměř 2,5 roku (oba 36+let), bydlíme spolu a až doposud nám spolu bylo velmi dobře, plánovali jsme založení rodiny (o miminko jsme se již pokoušeli) a společnou budoucnost.
Před 14 dny se přítel vyjádřil, že je nespokojený, nebaví ho to, zvažuje rozchod, přemýšlí nad ním už delší dobu - důvody ale není schopen uvést - prý vyprchala vášeň a o rodinu ve skutečnosti nemá zájem.
Po jeho pro mě překvapivém vyjádření se cítím zraněná, trochu podvedená a především zmatená a nevím co si mám počít?
Rodinu si přeji už dlouho, kvůli tomu jsem omezila i pracovní nasazení atd. Nedokážu si vysvětlit takovou změnu rozhodnutí - jedná se o krizi, kterou lze překlenout anebo mám přijmout že máme rozdílné plány a ze vztahu odejít.
děkuji za váš názor.

Ještě k předchozímu dotazu - zváštní je i to, že manželovi na dovolené ani nechybíme - spíš jede radši s partou těchto chlapů (jedeme "bez bab", pije se, rpostě pánská jízda) než se mnou nebo rodinou. Já se snažím zuby nehty zajistit a zaplatit alespoň jednu společnou dovolenou za rok - to se pak chová jako dítě, které dělá naschvály anebo těsně před odjezdem mi pravidelně oznámí, že nikam nepojede. Vloni jsem mu řekla, že je to zaplacené a že to tedy propadne, že já s dětmi jedu a prožila si dost hrozný týden, protože on dva dny před odjezdem prohláol otráveně, že se teda uvolí a pojede taky... Bojím se, co bude letos. děkuji Kačka - otázka upravena poradcem

Paní doktorko, zkuste mi prosím poradit. S manželem máme tři děti a jsme spolu bezmála 20 let. Vztah docela fajn, on začal podnikat, já byla zaměstnaná, ale pomáhala jsem mu, co se dalo. Postupem doby se manžel dostal k lidem, na kterých hodně začal viset, i kvůli vyšším výdělkům, které díky nim má a má pocit, že patří do vyšší třídy. Jeden z těch mužů má doma manželku, která je dořvaná i ve společnosti (zažila jsem, řval na ni, chudák si sedla, sklopila hlavu a ani nemukla) a milenku, která ho chtěla rozvést skrze nemanželské dítě, což se jí nepodařilo, tak se z ní stala čekatelka. A muž si vybírá, s kterou ženou kam pojede n dovolenou, na služebku. Druhý nepatří do skupiny bohatýc, ale je to pohledný chlap, který celý svůj život střídá ženy, podvádí je, někdy se dokonce od těch žen nechá živit a platit si výlety. Manžela ovlivňují i další, kteří vyměnili manželky za mladší ženy, ale jejich vliv už není tak velký. takže manžel obdivuje oba a tlačí mě do podobných poloh, ačkoliv máme úplně jiné rodinné nastavení. Navíc se začal čím dál víc urážet a trucovat, víc než kdy jindy, jenže já za ním neběhám a čekám, až ho to přejde. Jenže on asi chce, abychom dolézali, přemlouvali ho...naednou začíná být všechno doma špatně (naráží na hranice), už jsem slyšela, že když se nebudu chovat podle jeho, tak bude jiná (to jsou slova toho druhého muže), je větší a většíí obdiv a snaha se vyrovnat tomu muži prvnímu (případně dalším z jeho okolí). Na financování rodiny to však necítíme, žijeme pořád stejně skromně (manžel je skrblík v příspěvcích na rodinu, sice peníze dá, ale pak si je bere zpátky), takže na jednu stranu poskytuje nějaké podmínky života, na druhou stranu cítím, že jimi opovrhuje a naží se je vytěsnit. Tahle rozporuplnost je v poslední době častá - urazí se a trucuje a dokonce se odstěhuje na chatu, pak přijde a zase je zle - že prý si sám musí nakupovat a prát a že jsem tedy hrozná manželka, proč mě teda má... Když to shrnu, tak v poslední době nikdy nevím, s čím přijde a co mu bude vadit. Nevím, co s tím a jak dál. Děkuji.

Dobrý den, máme s manželem krizi už nějaký ten rok. On tvrdí již 5 let, téměř od narození našeho prvního dítěte, já tu největší krizi vnímám poslední rok, od nástupu do zaměstnání po RD. Aktuálně je to tak, že máme 4letého a skoro 6ti letou dceru. Manžel mi stále vyčítá, že jsem ho odsunula po narození dětí na poslední místo, dostatečně se mu nevěnuju atd. Uznala jsem, že po narození dětí jsem byla opravdu hlavně matka a ne manželka, ale snažila jsem se mu to vynahradit. Zajišťovala jsem hlídání, abychom byli jen spolu, ale zřejmě ta doba, kdy byl opravdu "odsunut" (dlouho jsem i kojila a tak jsme spolu sami nebývali), byla dlouhá a on by rád, abych po něm zase toužila, ale já už to nedovedu. A to proto, že mi poslední rok jen vše vyčítal, útočil, když jsem někam šla večer (což bylo třeba jen 3x za rok!!), tak mi vyčítal, že s jinými se bavím a s ním ne. Občas se mnou vůbec nemluví, vnímám velký vztek vůči mě a já zvažuju, zda stojí za to vztah udržovat, při téměř denních hádkách. - otázka upravena poradcem

Dobrý den, paní doktorko. Je to asi to samé pořád dokola, ale přesto. Žiji s přítelem ve společné domácnosti 11 let, když jsme se seznámili, bylo mi 23 a jemu 43 let. Do té doby jsem s nikým tak výrazně starším nechodila, prostě se mi líbil, imponoval mi jeho rozhled, vědomosti,.. zamilovala jsem se. V té době měl ve střídané péči dvě děti (tehdy 11 let). Myslím, že není úplně troufalé říct, že jsem se o ně starala s ním, když jsme v podstatě od půl roku chození bydleli spolu. Po dvou letech mi přiznal dalšího syna, se kterým se nevídá. Brala jsem to tenkrát jako podpásovku, mohl mi to říct hned a málem jsme se rozešli... Ale nerozešli. Přítel taky řeší dost dluhy z minulosti a díky tomu nesmí podnikat, takže skoro od počátku, cca rok po seznámení, jsme začali podnikat na moje jméno, ale nápad byl jeho. Já se vždy starala jen o to okolo, aby vše fungovalo a o samotný prodej. Po čtyřech letech se nám narodila dcera a přítel jako by odešel na mateřskou se mnou s tím, že veškerá péče o dceru a domácnost byla na mě a on se firmě věnoval sporadicky. Beze mě ho to nebavilo a já už tomu podnikání taky nemohla věnovat tolik času jako předtím. Náš jediný zaměstnanec nás přerostl a nakonec jsme se rozhodli mu firmu prodat. A založili firmu v jiném odvětví (opět jeho nápad). Po 2,5 letech se nám narodila druhá dcera, která byla trochu nehoda :), ale já vždycky víc dětí chtěla, takže mi to nijak nevadilo, jenže jemu vadilo, že nepracuji tolik jako dřív a dostali jsme se i do finanční tísně. Nebylo to úplně snadné, ale nějak jsme to dali. Teď když děti nastoupili do školky, obě, tak jsem rok pracovala a řešila naše firemní dluhy z minulosti, bylo to dost náročné období a ještě je. Stále není vše splaceno, ale přítel se tváří, že tak jsou na tom všechny firmy, že si žiji v blahobytu a že nevím, co je nouze... Jenže mě ty dluhy tíží a nechci je mít, to přece není normální... A když si pak kupuje věci, na které nemáme, tak jsem zoufalá, protože ty peníze vytáhne z tržeb, které potřebuji na pravidelné platby a splácení. No a do toho se mi minulé léto podařilo uletět se sousedem... :/ Přítel skoro 8 měsíců nepracoval a o firmu se nestaral, prý chtěl být s námi a doma, tak dělal truhlíky na zahradě, dřevo na zimu, atd... To se přece samo taky neudělá.... A mě asi ruplo v hlavě a nekoukala jsem napravo nalevo, prostě se mi líbil a chtěla jsem být s ním, se sousedem. A protože jsem klasická, tak vše prasklo... S přítelem jsme to půl roku dávali do pořádku, no.. požádal mě o ruku(já tu žádost nepřijela, řekla jsem mu, že se musím srovnat) a začal mi pomáhat doma, ale do práce nechodil, takže jsem to nakonec vzdala a vzala na sebe i jeho práci - neříkám, že mi to úplně šlo, ale snažila jsem se. Prostě mě do toho hodil, tak jsem plavala, i když žádnej krasostyl to nebyl. A teď, když chce vztah spravovat, když už jsem mu potřetí řekla, že odcházím, že prostě už mu nevěřím a že takhle žít nechci, tak mi chce v práci pomáhat a všude jezdit se mnou.. Do toho mě nařknul, že někoho mám a kdo to je, řekl mi, že jsem ho 7 let pořádně nepohladila ( což není úplně tak, ale já jsem trochu studenej čumák, takže asi i může být... ), že jsem nikdy pořádně nepracovala, že mu lžu, že jsem ho podvedla, podrazila,... a pak mi řekne, že mě má rád a chce to zkusit znovu, kvůli dětem, že mu je beru. Přišel i s tím, že když se rozejdeme, bude chtít střídavou péči. Čímž mě samozřejmě úplně odzbrojil, protože o děti jsem přijít nechtěla a vím, že s ním to bude těžké. Na druhou stranu je to jejich táta, má na ně právo stejně jako já.... Já to všechno kolem nás prostě rozbít nechci, ale po tom všem, už se na něj nedokážu ani kloudně podívat a spát s ním taky ne.... Prostě už mu nevěřím a ani nevěřím, že se o nás postará. On mi prostě klidně řekne, že nic nedělám, když to tady na mě všechno visí... Já nechápu, jak to vůbec může říct. Mám možnost se odstěhovat do domu po rodičích a firmu jsme se bavili, že rozdělíme na půl, asi... Mě je to v podstatě jedno, ale z něčeho žít musím a děti taky... Takže alespoň část bych chtěla. Vše je psané na mě, ale řekla jsem mu, že dům mu nechám a firmu částečně přepíšu. Já prostě chi a nechci jít a nemůžu se rozhodnout a rozhoupat, ale to dusno mě ubíjí a jeho už asi taky. Děti začínají být lítostivé, to dusno je znát všude. Navíc teď všude před společnými kamarády má hlášky typu, že se o nic nestarám, nic nedělám pořádně a tak.... Je mi z toho úzko a vím, že poslední dobou má trochu i pravdu - mám deprese a dny, kdy bych nejraději nevylezla z postele, kdy mi všechno bylo jedno a to jsem do té doby byla dost akční.... Myslíte, že má cenu ještě vztah nějak spravovat, když k němu tohle všechno cítím?

Dobry den,mam pritele 6 let,celou dobu si pise s zenami,ktere mel prede mnou i s cizimi.Pred dvema lety mi byl neverny s byvalou pritelkyni,odpustila jsem mu to,slibil ze to skonci,neskoncil.Ted se s ni asi rozesel,ale hned si zacal s jinou byvalou.Jen me ve zpravach co si pisou pomlouva a ze se chce rozejit,Toto pise kazde,s kterou si pise.Je mu 48 a jinak spolu vychazime,ale nespi se mnou.Co mam delat,uz nemam silu dal takto s nim zit,Vzdy to skoncilo ale ja se jen trapim a je to porad dokola.Dekuji za radu.Jana

Chtěla bych znát váš názor na situaci vzniklou v manželství.Jsem jednou rozvedená (10letá dcera v mé péči).Podruhé jsem se vdala.. zprvu idylický vztah se přerodil v absolutní paskvil, manžel se „uráží“ kvůli kde jaké hlouposti a pak se mnou nemluví..posledně to bylo několik měsíců–v lednu jsem se opět zapřela a zašla za ním, aby se situace nějak vyřešila.. na můj popud začal chodit na sezení k psychologovi a vše vypadalo velmi nadějně, pokroky v komunikaci byly obrovské a když jsem viděla jeho snahu, taky jsem byla otevřenější. Jenže ejhle pohádky je opět konec.Před 14 dny se opět urazil,protože jsem po něm a po dceři houkla,že mě probudili..a od té doby je doma ticho,přiznávám,že jsem se nijak nepokusila ho prolomit,ani na to nemám sílu,jsem unavená z toho jak mám být ta shovívavější, rozumnější.. jak se čeká, že to opět nějak vyřeším..ta situace nekomunikace se pořád opakuje,čím dál dýl nemluví,čím dál tím kratší dobu to funguje..existuje šance na změnu? (krom 2.rozvodu?)
děkuji

Dobrý den paní Douchová,

píši Vám a abych získala i třeba pohled někoho jiného, kdo mě a přítele vůbec nezná. Po pěti letech našeho vztahu, z toho asi 4 roky společného soužití, jsme se dostali do hromadících se problémů a ty vygradovaly tak, že jsme se poslední půl rok hádaly hodně, často opravdu ošklivě. Přítel mě přestal přitahovat, získala jsem na něj až v podstatě averzi, na druhou stranu já jsem často emočně nestabilní a to celou situaci vždy ještě zhoršovalo.
Jsme oba hodně rozdílní, od začátku vztahu v podstatě řeším, zda je možné, abychom spolu dál byli. On je hodně pasivní, rád doma v klidu, já bych spíše pořád něco podnikala, on chodí pozdě spát a já miluju rána a brzké vstávání... Vždy jsem ale tento deficit si ospravedlňovala tím, že je na mě moc hodný, vyznává mi neustále lásku, ale jakoby mě ta racionalita dohnala a špatné pocity, které jsem měla dřív se zesílily a nic s nimi nejde dělat.
Momentálně jsem se na týden přestěhovala pryč pro odpočinek.. co dál?

Dobrý den..Jsem s manželem 19let..Prošli jsme vším..krize a toulání ,bary, ženy.. vždy ve mě viděl jedinou..jeho práce začala být náročná i starosti s ní...začalo mezi láskou ponižování, urážení..a já měla hrdost rázem na 0..střídají se mu nálady a to i láska a ješitnost a ego..když se začal měnit ...já se vzbouřila a byla mu nevěrná.. ničím jsem si nepomohla, jen je to ještě horší... 2 roky se snažíme...ale mám pocit, že manžel ani nechce..jen se mnou bydlí..brečím snad každý den...a nevím co víc dělat pro záchranu :(

Dobrý den, s přítelem jsme byli rok, s tím že to nebyl úplně vztah. Ukončil to z důvodů nejistoty z mé strany a že jsem hodně řešila věci. Po 5 dnech za mnou přišel s tím, že mu chybím, že by to chtěl znovu zkusit, že brečel, že nemohl spát, tak jsem mu řekla jen pokud to bude už vztah.Zeptala jsem se ho jestli mě chce i s mými náladami a on že jo, že je to normální. Tak jsme do toho šli. Po dvou týdnech, což je teď to nevypadá dobře. Skoro mi nepsal, vypadalo to, že nemá zájem, tak jsem na něj trošku vyjela, že na mě nemá čas a zájem, on tvrdí že má. Po tom incidentu se mnou nechtěl komunikovat. Skoro neodepisoval. Když jsem se zeptala na rozchod, tak že neví. Domluvili jsme si, že se uvidíme a promluvíme si. Já jsem navrhla, že se budu snažit, když i on, ale on říká že to bude stejné, že se to nezmění, že dopadneme stejně jak jeho kamarádi. Tak navrhl pauzu, řekla jsem, že pauzy znamenají konec, že se bojím, že pak řekne konec. Prý buď počkám nebo ne. Nevím co teď. Děkuji za odpověď

Vážená paní Douchová,
nikdy bych nepomyslela, že budu jednou číst takovouto poradnu a dokonce žádat o radu. Ale jak říkávala babička, člověk míní a život mění. Ve vztahu, který měl přetrvat až do konce našich dnů, to začalo skřípat. Nejspíš mi potvrdíte, že je to hodně moje chyba, ale já nevím, jak z toho ven.
Bude mi 38, s manželem jsme svoji 13 let a máme tři děti (12, 10 a 7 let). V době, kdy jsem byla na mateřské s naším třetím, jsem díky mojí kamarádce z gymplu, potkaly jsme se v podstatě úplně náhodou a obě s kočárky, objevila kouzlo života na internetu. Teď bych zpětně řekla spíš prokletí. Předtím jsem se přitom v čumění na internet nikterak nevyžívala. Nějak mne to však chytlo. Životní prostor maminy s kočárkem se rázem mocně rozšířil, noví lidé, názory, příběhy. Manžel, který se kolem počítačů a sítí pohybuje profesně, akorát poznamenal, ať dávám pozor, že sociální sítě a vše kolem nich, jsou novodobý ničitel vztahů. Tehdy jsem se smála, že internet se mnou v posteli určitě ležet nebude.
Bohužel jsem si nějak neuvědomovala, že penzum času, který trávím na internetu, se stále zvyšuje a že se to už začíná projevovat na domácnosti, kterou jsem do té doby zvládala navzdory těm našim dráčkům držet docela v rychtyku. První si toho všimla babička, tedy jako moje matka, a hned co že se jako děje, že začínám mít v domácnosti bordel. Tehdy jsem se nějak vykroutila, ale bohužel jsem se neprobudila a nezměnila režim. Pak už se začaly přidávat první projevy nevole ze strany manžela. Měl toho hodně i v práci. Pohoda, která u nás vždy bývala, se začínala vytrácet. A spolu s tím utrpěl i sex, kde jsme se předtím báječně rozuměli. To souviselo také s dalším následkem mého vysedávání u počítače. Úbytek pohybu a příležitostné uždibování kdečeho se bohužel projevily. Postava, která do té doby na mámu třech dětí docela ušla, doznala změn, které na přitažlivosti nikomu nepřidají.
Na gradaci problému bylo založeno před časem, kdy někoho napadlo, že diskuse jsou málo, a že bychom se mohli v rámci možností setkávat reálně. Z odpoledního kafíčka se nakonec staly akce dvoudenní anebo i víkendovky. Na jedné takové, jsem se potkala s pánem, který je sám s dcerkou asi ve věku našeho nejmladšího a zajiskřilo to mezi námi. Myslela jsem, že to nějak ustojím, ale nezvládla jsem to. Manžel zatím snad nic netuší, ale já nevím, jak dál. S pánem je mi při našich občasných schůzkách hrozně hezky. Mám zase pocit pochopení. Nevadí mu věci, které začaly vadit manželovi a postupně pokazily atmosféru u nás doma. Ale na druhé straně je pořád ještě moje rodina a spousta krásných společně strávených chvil. To přece nejde jen tak zahodit a zničit. Navíc mám strach, že v případě rozchodu mi děti neodpustí, že jsem to byla já, kdo rozvrat rodiny zavinil.
Na reakci rodičů už ani nechci pomyslet. Jsou spolu 45 let, přestáli všechny problémy a neshody, kterým se také nevyhnuli a teď jsou z nich báječní děda a babička. Rozbít rodinu kvůli známosti z chatu? Neexistuje. U nich bych prohrála na celé čáře a nejspíš napořád. A to tím spíše, že oba moji starší sourozenci problémy ve vztazích nemají. Manžela si rodiče ke všemu velice oblíbili, což by situaci ještě činilo ještě horší. Mám stále víc výčitky, že jsem všechno zkazila, že mi všechno nevratně klouže mezi prsty a nevím jak dál. Budu moc vděčná za rady.

Zdenka