Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

2. omluva ale nepomohla, řekl mi, že jsem všechno zničila a přestal se mnou ůplně komunikovat. Moje prosby o vyslechnutí vůbec nerespektoval. Tak jsem ho nechala být, následně manžel řekl, že už ke mně kvůli té větě necítí to, co by měl. V té době jezdil denně do práce 70 km, takže mi oznámil, že už se mnou být nechce a v místě zaměstnavatele bude bydlet. V té době jsme byli u psychologa, který nám navrhl 5 - měsíční pauzu. Během pauzy manžel na víkendy jezdil k rodičům, kam bral i děti. Bohužel se sblížil taky se svou kamarádkou, se kterou je dodnes. Po skončení pauzy začal mluvit o rozvodu. K psychologovi jsme se už nedostali, protože se odstěhoval z našeho města.Během té pauzy mi manžel dával naděje,, že se vrátí, že by rád bylse mnou. Jenže pak přišel šok: už se nechce vracet, protože ke mně necítí to, co by chtěl. Prý já jsem vše zničila. Do kamarádky je zamilovaný, tráví u ní víkendy a bydlí přes týden. Řekl mi,že ona ho bere jen jako kamaráda z výhodama. Myslím, že lže.

1. Dobrý den, ráda bych poprosila o radu. Jsem vdaná 21 let a manželství je 3 roky v krizi, která skončila úplným rozpadem manželství. Nevím, jestli se mám rozvést, abych se konečně přestala trápit. Svého muže miluji, on mě ale už dle jeho slov ne. Nejsmutnější je, že na začátku krize stála malichernost a uražená ješitnost mého muže, avšak velkou vinu na rozpadu mám i já. Kdysi jsme měli problémy, které jsme překonali, ale pak manžela zasáhla krize středního věku ( 45 let), já jsem byla jeho první, takže měl pocit , že si nic neužil, že ho moc sekýruju - což není pravda, nebavilo ho žít v paneláku ( je z vesnice), měl frustraci kvůli kariernímu ne/postupu v práci. Já jsem řešila taky práci, průšvihy dětí ve škole, nemoce a pak úmrtí rodičů. Ale jakž takž jsme fungovali. Pak se kvůli blbosti strhla hádka a já jsem řekla onu osudovou větu, ve smyslu, že jsem si měla vzít Pištu Hufnágla, když on na mě kašle. Manžel mě totiž odmítal v posteli a byl ke mně hnusný. Sice jsem se omluvila,

3. máme odlišný pohled na svět a oba špatné a nekompatibilní povahy. Já ho mám pořád ráda, chtěla bych to spravit, naučit se lépe komunikovat. Navrhla jsem poradnu, tam nechce. Už mi ani nedovede říct, že mě má rád, natož, že mě miluje. Nevím teď, co mám dělat, je to můj vztah po 5 letech samoty, věřila jsem, že to vyjde. Mám strach odejít, že už mi ujíždí vlak a říkám si taky, že je chyba ve mně, protože se asi na partnery moc vážu, jsem na nich závislá a pak to tak vždy dopadne. I jeho a mí přátele mi ale radí, ať odejdu, že on má náročnou povahu a nebudu s ním šťastná. Přesto máme i dost společného, trávíme spolu hodně času, podnikáme výlety, máme společné koníčky i přátele. Co mám dělat? Děkuji.

2. nikoho tam neměl, ale často mě kamarádkám zamlčoval, mluvil jen o sobě. Zjistila jsem taky, že mi lhal ohledně nějaké domluvy s kamarádkou, ohledně pozvání na svatbu, kam tvrdil, že pozvaná nejsem a přitom se ani nezeptal, chtěl jít asi sám. Vždy jsem měla i problém s tím, že si nechtěl na svůj profil dávat žádné společné fotografie. Zkrátka ta důvěra byla narušená. On o tom ví, že jsem něco četla, překousnul to. Před měsícem jsem to už nevydržela, sbalila si večer věci s tím, že potřebuju chvíli klid, že už nevydržím jeho ignorování. Nevěděl ani, kde jsem, a neozval se, nenapsal, dokud jsem nepřišla další den to řešit. Dohodli jsme se, že to znovu zkusíme. Ale pořád to mezi námi nefunguje. Momentálně máme už extrémní krizi, kdy přítel řekl, že neví, jestli to má mezi námi smysl. Navrhla jsem, že se odstěhuju, řekl, že nemusím, at zůstanu, ale že chce být sám a promyslet si to, že chce čas. Řekl, že ke mně pořád něco cítí, ale že je to toxické a že jsme každý jiný,

1. Dobrý den paní doktorko, potřebovala bych poradit. S přítelem jsme spolu skoro 2 roky, mně bude 31, on je o 2 roky mladší. Společně bydlíme už rok a půl. Zhruba rok to bylo ok, dál už následovalo moc hádek. Přítel vyrůstal jen s matkou, otce nezná, není to typ, který by se chtěl bavit o budoucnosti, řekl, že z plánů je pak člověk akorát zklamaný. Je to sportovec, má kapelu, rád si života užívá. Mě to baví taky, ale už cítím, že bych se chtěla někam posunout, aspon se pobavit o dětech, nebo o nějaké rekonstrukci. O ničem nechce slyšet, tvrdí, že děti chce, ale klidně za 10 let, měnit v bytě nic nechce, i když mně se to tu nelíbí a je to tu jak u staré babičky. Sex už nám taky moc nefunguje, přítel sám mi ani nedá pusu, už mě neobejme. Neumí mluvit o svých pocitech, nikoho k sobě nechce pustit. Já jsem opak, vždy se snažím komunikovat, ale je to pokaždé monolog, kdy on mlčí nebo ho to otráví. Já jsem pak začala být žárlivá, bála se, jeslti někoho nemá. Vlezla jsem mu bohužel i na fb,

Dobrý den,
prosím o radu. S manželkou máme problém .Již půl roku skoro spolu vůbec nespíme. Že jí to nebaví, že jí fyzicky nic neříkám . Že neví co s tím má dělat, jak si poručit. Máme spolu 2 letého syna.
Prosím poraďte co se dá dělat, jak tyhle věci řešit, aby vše zas fungovalo.

Děkuji moc
Petr

Dobrý den, obracím se na vaši poradnu s dotazem týkající se bývalé partnerky mého přítele. S přítelem budeme spolu téměř 2 roky a z bývalého vztahu má malého syna. Malý pro náš vztah nebyl překážku, spíše jeho matka. Ta jejich rozchod brala/bere dost špatně. Emocionální výbuchy, scény, srdceryvné zprávy, vyhrožování, sebedestruktivní sklony (což by bylo téma na jinou otázku). Nyní bych se ale chtěla zeptat na něco jiného. Za nějakou dobu jdeme s přítelem na svatbu. Jenže je to svatba společných přátel s jeho ex, která je také pozvaná. Tudíž se s přítelovou bývalou potkáme poprvé. Oba tušíme, že by se mohlo něco udát, že bude scéna vůči mé osobě. Proto se chci zeptat, jak se na to připravit, jak se zachovat, co jí říct, abychom se pokud možno co nejlépe vyhnuli nepříjemnostem na svatbě. (Varianta tam nejít by pouze tohle setkání oddálila.)

Ještě jako příklad uvedu tuto situaci: vedoucí mi řekla že jsem polevil v práci a když jsem se ji dotazoval proč si to myslí, když podávám stále stejné prac.výkony tak prvně nevěděla co na to odpovědět, váhala co říct a následně mi řekla že jsem jednou řádně neuklidnil ve skříni pomůcky.

Dobrý den, jsem muž pracující v ženském kolektivu a docela mě iritují pomluvy které se šíří pokaždé o někom jiném. Vždy jednou za čas to výjde i na mě a doslýchám se naprosté lži které mi sdělí vedoucí. Navíc vedoucí vyzdvihuje co se týče práce že jsou ženy lepší než muži v tomto oboru (zdravotnictví) a ačkoliv mi přijde že je spokojena s mým výkonem nakonec mě stejně potopí. Nevím jak reagovat na lživá sdělení od ní a případně kolegyň které jsou její kamarádky. Myslím si že s tím nemohu nic dělat když jsem sám proti více lidem a nejhorší je, že se opravu jedná o výmysly některé z nich. Dokonce když jsme o tom jednou mluvili tak si stejně trvaly na tom že mluví pravdu a házely na mě to co nedělají v práci ony. U vedoucí nemám šanci když drží s nimi. Poraďte mi prosím jak řešit nepravdivé výtky. Děkuji

Dobrý den, paní doktorko, prosím poraďte mi. Jsem ve vztazích s muži velmi citlivá. Je mi 36 a jsem zase sama. Zdá se mi, že časem mé vztahy skluzávaji do krizí ( jaké mívá každý pár) - a pak začínám být přecitlivělá, emocionální a plačtivá. Začínám mít psychické problémy, úzkosti a vůbec nepřiměřeně reaguji na ten stres. Bývám opravdu plačtivá. Zdá se mi, že to muže odpuzuje. Po nějaké době vždy přichází rozchod. Přemýšlím nad psychofarmaky, myslíte, že by mě mohly celkově uklidnit? Nebo myslíte, že je pes zakopaný jinde? Prosím vás, jak se chovat, abych to ustála jiným respektu hodným způsobem? Neprojevovat pocity? Ale vždyť to bolí...

Další kamarádka mi zase tvrdí, že nemá vůbec čas se jím zabývat, protože s přítelem řeší neustálé stěhování a přitom já mám pocit, že žádný přítel vůbec neexistuje. Nikdy mi neřekla jeho jméno, nikdy jsem ho neviděla, jen na něj slyšela plno stížností. Také její tvrzení, že se tímto " mým klukem" nezabývá není pravdivé, protože, proč potom se svými kamarádkami probírá, za kým on jezdí na jednu noc? Co je jí vlastně potom, když tvrdí, že má přítele? Já jsem svobodná holka, to, že on má přítelkyni a holky bokem se mně netýká, tak nevím, proč bych s ním měla přátelství ukončovat. Kamarádka si myslí, že všechny tyhle řeči vyplývají z pouhé závisti. Co myslíte? - otázka upravena poradcem

Dobrý den,přátelím se s jedním klukem už 10 let, zažili jsme spolu spousty zážitků i nedorozumění, ale vše jsme si vyříkali a přátelíme se dál. Podle jedné kamarádky v tomhle spočívá síla přátelství,ale další 2 mi neustále říkají, že ho moc řeším. Ta jedna se chová, jakoby ho nemohla vystát a přitom to vždycky bylo samé: Tak to je fajn, že ti dělal společnost na koncertě, ten umí krásně kreslit a samé pochlebování, ale teď zřejmě vychází z toho, že když ona nemá žádné kamarády a kamarádky, tak, ať je nemá nikdo. Kdekdo ji tituluje slovy Ty tlustá ..!, neustále na mě kašle a své mindráky řeší tím, že mi mluví do toho, že nechápe, jak se můžu po 10 letech ještě vůbec s někým přátelit, když sama s kdekým vydrží nejdýl rok a konec a stále někoho pomlouvá. Jeho, že se neumí chovat k přítelkyni a že střídá holky. To ale přece není můj problém, že? Také už mi dala najevo, že když sleduji jeho videa na sítích, že se chovám, jako stallkerka. Druhá kámoška řekla, že to si plete pojmy s dojmy.

Dobrý den, partner je uzavřenější povahy... umí se kontrolovat ( na mě až moc)...Do všeho nasazuje mozek. Já jsem spontánnější a i temperamentnější... emocionálnější v projevu...ale také se umím kontrolovat, nejsem hysterka nebo tak. Všímám si ale že nám to oběma moc nejde skloubit. Partnerovi to jaká jsem vadí. A mě vadí zase to jaký je on ( co se týče pocitů). Myslíte, že to jde skloubit, nebo budeme spíš oba nešťastní? Prosím o nějaké rady, jak z toho kolotoče ven:) Děkuji.

Dobrý den, prosím vás je v pořádku, aby mi partner při hádkách nebo po nich říkal věty typu že trpim bludy, že je to všechno v mojí hlavě, že potřebuji pomoc na hlavu atp..? Jde vždy o případy, kdy máme každý svoji pravdu o tom, proč hádka vznikla, nebo když každý chápeme třeba i tutéž věc/situaci jinak. Já se jej snažím pochopit a promluvit si...ale on mi říká tyto věci. Strašně se mě to dotýká. Jako kdyby každou neshodu svedl na "moji hlavu". Mám to přecházet, že to tak nemyslí? Neznačí to už nedostatek respektu ke mně? Víte nechci si to už nechávat líbit... zraňuje mě to a nikam to nevede:(. Děkuji za odp. - otázka upravena poradcem

Pokračování 2: On jezdí hodně na pracovní cesty, já musím vždy doma něco říci, čili já mám v tomto směru mnohem horší pozici. Je pro něj velmi těžké dávat své city ke mně najevo. Sám od sebe mi nic moc neřekne, je zdrženlivý. Když se zeptám, tak jakoby mi chtěl něco říct, odpovědět... Na chvíli zvážní, ale na poslední chvíli si to rozmyslí a celou situaci obrátí v kladný žert.. Čili já sice dostanu kladnou odpověď kterou jsem slyšet chtěla, ale řečenou jakoby nadneseně, v legraci, ve zlehčeném módu.. Jediné "miluji tě" řekl úplně normálně, vážným tónem v hlase, což mě naprosto odrovnalo. Nečekala jsem to.S nikým jiným se intimně neschází, já také ne. Zajímalo by mě, jak se tomuto vztahu říká. Jedná se o klasickou mileneckou nevěru nebo je to již nějaký druh paralelního vztahu (ani jsem nevěděla že něco takového existuje) ... A dále by mě zajímalo z vašeho pohledu co si myslíte o jeho vztahu ke mně. Tím, že nedává moc své city najevo, se v něm ani po více jak roce nemohu pořádně vyznat. - otázka upravena poradcem

Vážená paní Douchová, prosím o odpověď. Jsem vdaná, mám čtyřletou holčičku. Manžela mám svým způsobem ráda, avšak nikdy jsem ho nemilovala. Prostě to tak nějak vznikalo, ale nikdy to nebyl ten muž, ze kterého bych si sedla na zadek a myslela na něj ve dne v noci. Více jak rok se scházím s mužem, kterého znám cca 16 let, byla to má první láska. Miluji ho po celou tu dobu, nikdy jsem na něj nezapomněla. On je ženatý, má tři děti. Během let co jsme se neviděli, jsme si občas napsali, zavolali. Nebo.. spíše se ozýval on. On se chtěl sejít, já se bála a vždyť to odmítla, až do loňského léta kdy vše začalo. Na setkání jsem kývla. Je nám spolu moc dobře, třeba jen ležet vedle sebe v objetí a dívat se na film jsou pro nás kouzelné chvíle. Samozřejmě žijeme intimně, kde nám to oboustranně velmi klape. Povídáme si, smějeme se, chodíme na procházky.. vzhledem k časové náročnosti, k tomu, že jsme oba zadaní a vzhledem k faktu aby se vše i nadále utajilo, se vídáme jednou za tři týdny až měsíc.

Jitka chce říci, že žena která neměla několik sexuálních partnerů by neměla jít do manželství. A to vám podsouvá. Nicméně, je to hloupost. Olitujete to jestli to akceptujete.
Ale je pravdou, že vy by jste do manželství jít neměla. Nemáte to základní pro dlouhodobí vztah. A jestli na tom nezacnete pracovat, tak klidně následujte rady Jitky, ale se současným partnerem se rozejdete ať nepromarni s vámi dalsi čas.
Rada na závěr: začněte pracovat na své schopnosti pracovat na vztahu. V tomto vztahu, nebo novém. Když to nechcete tak klidně jedte podle Jitky ve vašem začarovaném kruhu ještě několik let... Jitka si myslí, že máte čas.
Co myslíte vy, chcete mít sexuální zkušenosti, nebo kvalitní vztah?

Milá Lado, je mi až trapně za Jitku co za hlouposti Vám píše.
V první řadě, základní problém je v tom, že se neumíte starat o svůj vztah k svému partnerovi. Je jedno jestli budete spát s jedním, nebo dvaceti. Když neumíte o svůj vztah pečovat tak nuda a nerespekt vás dostane v každém vztahu. Vám více vztahů a více partneru nepomůže. To je jako věřit, že opakováním stejné chyby se něco naučíte. Nenaučíte se. Musíte to zkoušet lépe. A na to máte šanci v tomto vztahu a teď. Nebo si to zkuste lépe v jiném vztahu. Ale to co vám radi Jitka je jenom ukázka její morálky.
Proč si myslíte, že pauza, ve které si vyzkoušíte jiné milence je správná věc pro současný vztah? Proč myslíte, že on by měl čekat? To fakt o něm máte takové nízké mínění, že myslíte, že to co se stane v pauze on akceptuje bez výhrad? Nebo máte pocit, že to utajite, a co se nedozví se nestalo? Fakt?
A když si milence v pauze odoprete, co získáte? Myslíte, že se ho naučíte vážit a pracovat na vztahu? V pauze?

Pokračování 6: Paní doktorko, ještě bych chtěla říci, že znám velmi dobře rozdíl mezi prvotní zamilovaností a láskou. Ano, nezažila jsem s tímto mužem strasti běžného života, navíc s dětmi, neměli jsme šanci. Ale jsem si naprosto jistá, že bych je s ním chtěla prožívat, v dobrém i ve zlém. Stát po jeho boku. Cítím, vím, že on je má osudová láska. A na tom už nic nezměním, ani kdybych chtěla..

Pokračování 5: ... volal a psal, když bych mu byla úplně lhostejná.. Velmi mě totiž ničí být s ním na pár hodin a pak se z toho několik dní vzpamatovávat a takto pořád dokola. Již několikrát jsem si říkala, že kontakt mezi námi utnu, ale nedokážu to. Nebo mám čekat a třeba se "někdy" "něco" stane? Všude píší, že muž od rodiny odchází opravdu ve výjimečných případech a on má navíc čtyři děti. Když to řeknu nahlas, zní to ještě hrozněji. Na druhou stranu si říkám, že i naprosto šílené věci se stávají... Jen nevíme kdy... Bojím se totiž, že jakmile s ním přeruším kontakt, naplní se pravidlo "sejde z očí, sejde z mysli". Emoce zmizí. Prostě konec.. A ještě by mě, paní doktorko, zajímalo, zda muži opravdu umí oddělit čas strávený s přítelkyní a čas strávený s rodinou. Jde mi o to, zda když ode mě přijede domů, je mu prostě pořád dobře, ale zase s rodinou (ne se mnou), zatímco já se topím. Proč mně je tak špatně,když se od něho vrátím domů?? Velmi se omlouvám za délku mého psaní a moc děkuji - otázka upravena poradcem

Pokračování 4: Když jsem s ním, cítím se jako kdybych znovu žila. Je mi po psychické stránce tak hezky, že to slovy nedokážu pořádně vyjádřit. Pak se rozloučíme, já se vrátím domů a připadám si jak ve vězení. Chybí mi jeho hlas, kůže, jeho objetí.. chybí mi jako člověk.. Velmi psychicky strádám. Dávám se několik dní "dokupy", uběhne nějaký čas, znovu se sejdeme a takto to jde stále dokola. Zajímalo by mne, jestli se mu po mně také stýská, zda mu chybím.. když se ho na to zeptám, čekala bych že se na mě podívá a zcela vážně odpoví něco ve smyslu: "ano a moc". On sice odpoví že ano, ale tónem hlasu a výrazem v obličeji to opět obrátí jakoby v žert a zvážní až po té, co tohle řekne... jestli mi rozumíte ..Co to znamená? Má strach? Chvílemi mi přijde, jakoby se mě i "bál" .. nebo ne možná mě, ale toho co mi může a nemůže říct.. Nerozumím tomu. Má druhá otázka zní, jestli si myslíte, zda je vůbec nějaká pramalá šance být oficiálně spolu. Říkám si, proč by mi během těch několika let volal - otázka upravena poradcem

Pokračování 3: S nikým jsem nikdy takové souznění nezažila a i na něm je vidět, že je pro něj společné milování naprosto výjimečné. Rozumíme si v komunikaci a ač je to k nevíře, během měsíců co se scházíme, jsme přišli na desítky společných věcí, máme stejný náhled na život. Nevím, zda to něco znamená, řekl mi že mě miluje, čímž mě naprosto ohromil, protože co mě dost mrzí je to, že o svých pocitech ke mě neumím moc mluvit. Sám od sebe prakticky nezačne nikdy a když se ho na něco zeptám, je na něm vidět, jakoby se bál mi cokoli říci, jakoby se bál otevřít mi své nitro, možná jakoby chránil sám sebe, nevím... je ve znamení raka a toto je prý pro ně naprosto typické, tak nevím. Nyní k mé otázce. Nikdy jsme spolu nemluvili o tom, jaké to bude do budoucna. On nezačne a já se bojím zeptat. Prostě se zatím scházíme a je nám spolu víc než dobře. Možná to bude znít pateticky, ale dýchala bych za něho. Ano, zřejmě to zní jak výrok od pubertální slečny, ale i ve svých 34 letech to tak cítím..

Část 2: On mi během těch let několikrát volal, psal. Občas jsem mu odepsala, ale mobil jsem mu prakticky nikdy nevzala a to ze strachu že ho opět uslyším a znovu se mi vrátí velmi bolestivé vzpomínky na rozchod, ze kterého jsem se dalších osm let vzpamatovávala.. spíše jsem se mu celá ta léta snažila vyhnout. On je samozřejmě také zadaný, je ženatý, má čtyři děti. V životě jsem nikoho takového nepoznala a vím že už nikdy nepoznám, ale je to přesně ten typ muže, který má vše co si může přát. Zdraví, ženu, čtyři děti, rodinný dům, auto, motorku, výborné finanční zabezpečení, je pohledný a charismatický. O děti se vesměs stará jeho žena, on hodně pracuje a tím, že není doma od rána do večera, si nelezou "na nervy" a klape jim to normálně. Asi před rokem jsme se s tímto mužem začali vídat. Vzhledem k tomu, že jsme oba zadaní, není bohužel tolik času a příležitosti jak bychom oba chtěli a tak se vídáme zhruba jednou za 14 dní až maximálně měsíc. Je nám spolu velmi dobře, žijeme intimně. - otázka upravena poradcem

Vážená paní doktorko, prosím o radu. Já 34 let, vdaná, skoro čtyřletá holčička. S manželem jsme spolu celkem 14 let, poslední dva roky procházíme krizí. Nutno říct, že spolu nespíme již cca 10 let, manžel tenkrát hodně ztloustl, přestal mě fyzicky přitahovat a postupem času se veškerá intimita mezi námi vytratila. Poté jsme spolu žili úplně normálně, jen bez sexu. Manžela jsem měla vždy ráda, ale pravdou je, že jsem ho nikdy nemilovala. Zhruba před rokem jsem si začala psát se svou první láskou. Když jsme se poznali, mě bylo 19 a jemu táhlo na 30 let. Je třeba říci, že on se tenkrát rozešel se mnou kvůli mému mladému věku. Chtěli již postupně založit rodinu, já měla před sebou vysokou školu. Je to muž o devět let starší, finančně zabezpečený, pohledný, velmi charismatický. Musím říct, že ač je to k nevíře, na co sáhne, se mu povede. Je velmi podnikavý, hodně pracuje. Tohoto muže miluji od první chvíle našeho seznámení, čili víc než 16 let. Nikdy jsem na něho nezapomněla.

Víte, oni stejně tihle "osudoví muži", které jsme nemohly mít, nakonec splasknou jako velká bublina. Opravdu stačí počkat a za rok Vám to bude připadat úplně absurdní, že jste se zamilovala do takového blba (s prominutím). Osudový muž by nikdy takhle nehazardoval s Vašimi city. Tahle situace potkala hodně žen. Určitě se z toho dostanete, i když se Vám to teď třeba zdá úplně nemožné. - otázka upravena poradcem

Jitka vám podsouvá, že s vámi není něco pořádku. To je jen její neodborné zjednodušován na základě předsudků. Co říká je škodlivý blábol.

Váš základní problém je, že si vás a co pro ní děláte partnerka neváží a nemá zájem vracet. Také vám dala ve svém životě místo mimo svojí rodiny.

Kdyby to trvalo dlouho tak to není zdravý vztah. Jste spolu jen 6 měsíců.

Po 6 měs.ještě nemusí být čas vás představit. Možná je její rodina nadmíru kritická a ona vás chce chránit, nebo se za ně stydi, ... Nevíme.

Když budete nadále dávat bez toho, aby vracela tak se to stane standardem. Musíte ji říct, že očekáváte vrácení. Musíte ji dát prostor to udělat.

Komunikujte.
Řekněte fakt, co se stalo, jaký VY máte pocit, řekněte jak by jste si to přál a nechte ji ať vyloží svůj pohled. Nekritizuje. Nenaznačujte, že to je špatně. Cíl je pochopit její svět a popsat vlastní bez naznačování, že vy to máte správně a ona špatně.

Buďte připraven, že zjistíte vzájemnou nekompatibilitu. Pak je na místě rozchod.

Dobrý den. Už kdysi jsem psala na téma SNY.
Teď mám problém, který jsem si patrně způsobila sama. I když to nedovedu nějak popsat. Ale určitě jsem něco udělala špatně. Nechci se mého partnera ptát. Ale po týdenní společně dovolené se mi začal jakoby vzdalovat. Najednou je mu jedno, kdy se uvidíme. Nejsem z těch, kdo by nějak naléhal. Uzavřela jsem se do sebe. A raději s nikým nekomunikuju.A přemýšlím, kde jsem udělala chybu.

Dobrý den, chci se vás prosím zeptat zda-li je v toto v pořádku. Je mi 15 let a na táboře jsem se potkala s 12 letým klukem. Ze začátku jsme si ze sebe dělali legraci, ale pak se do mě on zamiloval a já do něho, nevím jestli je to vůbec normální. On je vyspělejší než 12 let a opravdu nevím co mám teď dělat, moje okolí by na to reagovalo asi hrozně zle, ale zase momentálně by mi s nim bylo asi nejlepe, kdyz by neměl chvili takové požadavky jako kluci v mém věku. V mém předchozím vztahu jsem od svého bývalého přítele byla lehce využivanná. Děkuji za jakoukoliv radu.

Pokračuji. Sex mám ale ráda a je pro mě důležitý. Na podzim tohoto roku jsem partnera opustila z důvodu přechozeného vztahu, který se nikam neposouvá. Po třech měsících jsme se k sobě ale vrátili a vypadalo to, že se věci změní. Nic se však nezměnilo. Téma svatba je u nás už skoro tabu. Odpověď je vždy stejná, 'miluju tě a chci s tebou být, ale chci si tě vzít, až si budeš jistá'. Ale já nevím, jestli si někdy budu jistá. Jistá jsem si byla před několika lety. Je to nejlepší člověk, co znám. Nechci ho ztratit a vím, že by byl úžasný táta. Můj život v době rozchodu nestál za nic. Ale přitažlivost je pryč a já už asi ani nechci tu svatbu. Poradíte mi, co bych mohla dělat? Lada - otázka upravena poradcem

Dobrý den, jsem ve vztahu už sedmý rok. S partnerem jsme se poznali když mi bylo 18 a jemu 24 let. Je to můj první sexuální partner i první vážný vztah. On měl přede mnou i jiné vztahy. Zhruba po dvou měsících vztahu jsme se k sobě nastěhovali a od té doby žijeme spolu. Partner je moc hodný, pozorný, o vše se stará, vždy mi se vším pomůže, vždy mě vyslechne. Na začátku to byla velká láska a první tři roky byly skvělé, vše klapalo a často jsme mluvili o tom, že se vezmeme. K žádné svatbě však nedošlo. Partner vždy říkal, že se vezmeme až dostuduji (jsem stále na vysoké škole) a až přestanu mít čas od času krize, jestli jsem ve vztahu spokojená. Pomalu se ze vztahu stal stereotyp a často mám pocit, že jsme nejlepší přátelé, co spolu žijí. Už před několika lety začalo ubývat sexu (přitom první rok vztahu jsme spolu spali každý den). Teď spolu spáváme tak jednou za měsíc. Partner už mě nepřitahuje, sex s ním mě nebaví, sním o jiných. Nevím, jestli je ještě možné, aby mě partner vůbec někdy přitahoval.

Dobrý den, docela nevím kudy kam s následujícím problémem. S partnerem se známe 5 let, z toho půl roku trvá náš vztah a 3 měsíce společně žijeme. Partner má z předešlého vztahu dvě děti, já také. V dětech žádný problém nevidím. Ale v jeho předešlém vztahu ano. S bývalou partnerkou si několikrát denně telefonuje prům. 3x, SMS 6x, messenger samozřejmě také 2x. Většinou tedy volání apod. vzejde z její strany, ale on vždy ochotně odpovídá. Z počátku jsem to chápala nevyřešené věci, kolem jejich společného soužití, děti apod., jen po několika hovorech kolem půlnoci a SMS nemluvně, jsem partnera požádala, zda bychom se mohli domluvit na tom, že po 22,00 nebude volat. Podal jí to tak, že já si to nepřeji, tak několikrát napsala těsně před 22,00 a neopomněla napsat, jej vlastně večerka. Když jsem s ním probírala, že to přece není v pořádku, s frekvencí jejich konverzace a že mi to ubližuje a vadí a at se na celou situaci zkusí podívat uz mého pohledu, jak by se mu líbilo, kdybych dělala totéž.Vlastně nic nezměnilo, já přestala jakoliv komentovat tuto situaci, ale poté jsem se dozvěděla, že několikrát byl v jejich bývalém bytě, pochopila bych kdyby za dětmi, ale i na to jsem namítala, že si je přece může vztít sebou ven, na procházku, zmrzku apod. Jeho nývalá není smířená s jejich rozchodem (ikdyž trvdí opak), všemožnými způsoby, se ho snaží dostat k nim domů, probrat toto a tamto, zatím není mezi nimi nic vyřešeno – majetek, děti, nic. Opět jsem partnerovi řekla, jak moc mě to zraňuje. Řekla jsem mu také, at se sní klidně schází a řeší problémy, ale někde na neutrální půdě. Zbytečně, opět mi řekl, že tam byl. Po nepěkné hádce, kdy viděl, jak jsem z celé situace zničena, mi slíbil,že do bytu již nepůjde, na druhý den, se stal opak. Na mé námitky mi řekl, že mě hrozně miluje. Já ho také moc miluji a chci s ním budovat a mít pěkný vztah, který bude naplněn smíchem a štěstím, ne pláčem a bezradností jednoho z nás, plus výsměchem jeho bývalé. Nevím jak dál postupovat, jak reagovat, když nastála situace nastane…což je vlastně každý den. Mu to nijak nenormální nepříjde, prý neví jak to z rozchody chodí, je v této situaci poprvé…Omluva, výmluva, hloupost, zabedněnost, nechuť si to rozházet s bývalou?! A co se mnou, já jsem pak ta zlá. Nevím jak dál, jinak máme vztah v podstatě harmonický.
Děkuji moc a mockrát, za Váš názor, ochotu a radu.

Kromě toho nechápu, proč má v pouhých 20 tak nutkavou potřebu být vdaná a navíc za někoho, kdo na ni převážně kašle. Navíc její maminka ten jejich vztah nepodporuje, tak to by se vdala mamce na truc? Navíc se ho už několikrát ptala, zda si ji vezme, on se k tomu nemá, tak nechápu, proč už se dávno na něj nevykašlala a na co čeká. Předstírat na cizí svatbě, že to byla moje svatba mi přijde pěkně dětinské, nemyslíte? Ještě bych ráda zmínila, že jsem o toho kamaráda kdysi stála, ale už je to minulost, tak nevím, co si tím dokazuje, když mi zalhal, že je ženatý. Myslí si, že by mě to zlomilo? Vždyť by byl za blbce, kdyby si ji vzal a o ní by se říkalo, že ho konečně uhnala, tak nevím, proč se tak trapně zviditelňují.

Dobrý den, kamarád zveřejnil na instagramu fotku ze svatby, ale nikoho nezajímalo, jestli to byla jeho svatba nebo jen byl někomu s přítelkyní na svatbě. Tak jsem se ho zeptala na rovinu, jestli je ženatý a on řekl, že ano. Bylo mi ale divný, proč tedy jeho "žena" nemá po svatbě jeho příjmení a zjistila jsem, že to žádná jeho svatba nebyla, takže vůbec nevím, z jakého důvodu mi lhal. Samozřejmě, že to není žádná tragédie, že si ze mně veřejně vystřelil, ale, že za to Ano, které napsal veřejně začal přijímat gratulace mu nepřijde vůči novomanželům blbý? Jedné holce, která mu popřála hodně štěstí v manželství jsem vše uvedla na pravou míru, protože nechápu, jak může cizí svatbu propagovat, jako svou vlastní. Navíc to neudělal poprvé. Vloni s ní byl na svatbě svého kámoše a budili tam větší pozornost, než ženich s nevěstou a pomalu nebylo jasné, kdo se vlastně žení. Jeho přítelkyně měla na obou svatbách lepší účes a šaty, než nevěsta a divím se, že ho v tom podporuje. - otázka upravena poradcem

Vite, zacinam tusit, ze tim "nedostatecnym zazemim" myslel i nas vztah. Pritel v sobe veci casto dusi a vse ze sebe dostane az pri hadkach. Zda se mi, ze se mi snazi neprimo naznacit, ze se mnou deti nechce. Je mi tricet mam cycty na vajecnicich a on mi rekne ze chce deti az tak za tri roky, pet let...Co si o tom pani doktorko myslite? Rada bych si s nim promluvila v klidu a naprosto uprimne, jenomze muj partner to moc neumi. Nechce me zranovat, ma me rad...a tak je casto nejasny. Ja ale potrbuji jeho uprimnost. Nevim, jak s nim vest rozhovor, aby si nemyslel, ze vytvarim problem. Vzdyt on o tom ani nechce mluvit. Moc me to trapi. Jsem primocara s timto neumim pracovat. Dekuji vam za nazor. - otázka upravena poradcem

Dobry den, potrebovala bych poradit. Pritelovi je 40, me 30. Jsme spolu rok a pul. Zijeme v zahranici, snazime se setrit na budouci domecek v Cechach. Zatim ale chceme zit treba i pet let v zahranici. Mame pekny vztah.Jenomze ja touzim po zalozeni rodiny a treba za rok bych se uz rada zacala snazit. Pritel mi ale sdelil ze dite muzeme mit az tak za tri roky, za pet let...Pritom vi, ze mam cysty na vajecnicich a ze mohu mit v tomto smeru problemy. Rika mi ale, ze by to ted bylo nezodpovedne. Ze pro deti nemame zazemi. Mysli tim financni. Ale parkrat uz mu pri hadce ujelo, ze se chovam detinsky (tak on nazyva me pocity a to kdyz se chci trosku bavit o budoucnosti-rodine atp.). Vite vidim to na nem. V klidu treba za nim prijdu, ze bych i rada promluvila na nejake vaznejsi vztahove tema...a on se zacne cukat, tvrdi ze vytvarim problemy. Ja pitom s nim jen potrebuju prodiskutovat neco co me uz delsi dobu trapi - napr. deti nebo to, jestli by mi nemohl trosku vice naslouchat. ..

Dobrý den, prosím o radu. Po 18měsícich, dle mého i přítelkyně a i dle známých štastného vztahu. Došlo po neshodě z mé strany asi k rozchodu. Partnerka řekla, že už tak dál nemůže. Že ted můžem být kamarádi a čas ukáže jestli se dáme nebo ne dohromady....ale jak dlohý čas ukáže nevím. Říká, že mě pořád miluje, ale stalo se toto, mám zmatek. Nevím co dělat a zda vůbec mám šanci na záchranu vztahu

dobry den
s manželkou jsme spolu 5 let mame spolu 3 deti stim že po 3 diteti prestla se mnou žit kompletne intimni život rekla mi že jsem si mel vybrat vybral jsem si třetí dite tak nemam sex a nic podobneho co mam delat

Po 30ti létech manželství mě z minuty na minutu opustil manžel,že už mě nemá rád,já jsem prý žádnou chybu neudělala,že je to v něm...Ale víc se o tom bavit nechce ani nic řešit a že se rozvedeme...Pár věci si odstěhoval a bydlí ve starém bytě...Teď si našel milenku(2mesice)... Je úplně nadšený, jezdí na výlety...už ji chce představit naším dospělým dětem(ty nemají zájem ji poznat),ona má děti středoškoláky... Vůbec se mnou nekomunikuje a když už musí,tak je odměřený, úsečný...až skoro zlý...
Je ještě nějaká šance získat jej zpět?

Dobrý den,
s přítelkyní jsem půl roku a domnívám se, že jsem na ni závislí, ale ona na mně ne. Svůj čas si organizuji podle ní, vždy se jí snažím udělat něčím radost, něco ji koupím nebo přinesu atd.. Přijde mi, že jí je to lhostejné, stejné péče se mi nedostává. Přijde mi, že upřednostňuje práci, přátele a rodinu přede mnou. Pokud se jedná o rodinu, tak mě nebere na žádné rodinné akce atd.. Já ji naopak vždycky. Nevím, jak to vyřešit nebo zda v tom vůbec pokračovat dále...

část 2. Tak i když jsem po rozchodu byla z nejhoršího venku, opět jsem se zamilovala jako na začátku. Takhle to rvalo pár měsíců. Pak mi jednou nečekaně do telefonu řekl, že už to takhle nemůžeme dál dělat. A jsme opět bez sebe. Tentokrát cítím, že nadobro, i když jsem mu psala že mi chybí, tak mi odepsal že já jemu taky a myslí na nás...ale další kontakt moc nevede. O nás se bavit nechce vůbec. Chodila jsem k psychologovi, od toho nejhoršího mi pomohl, je to 2 měsíce od rozchodu a já nejsem schopna se s tím vyrovnat, nedokážu si představit život bez něj, i když vím, že by to bylo pořád to stejné...celé 2 roky byly jako na houpačce, chci tě, nechci tě, uvidíme se, neuvidíme se...vím že jiná v tom není, je to typ co neměl v podstatě pořádny vztah nikdy, až prý semnou toto zažil a to nám je oběma přes 30. Jak jít dál? Když mám pocit že to pro mě byla osudová láska? Toto jsme nezažila ani s manželem a to máme děti..děkuji moc

Dobrý den paní doktorko, na tento server chodím dlouho, ale až teď jsem se odhodlala napsat. Nejsem asi jiný případ než většina tady. Po 8mi letech jsem odešla od manžela, se kterým mám dvě děti za milencem, kterého jsem poznala v práci (manžel mi nedával najevo lásku, nedotýkal se mě, neměli jsme společné zájmy kromě dětí, nikam nechodili, nechytl mě za ruku a skoro jsme spolu pak už ani nespali). A já se zamilovala, na začátku vypadalo vše krásně, po měsíci ale přítel cukl, takhle jako na houpačce to trvalo rok, než jsme měli plnohodnotný vztah. Ten trval 4 měsíce a pak to opět skončil, prý kvůli hádkám, které mezi námi byli a ty byly pouze z důvodu, že na mě neměl skoro čas, nedokázal mi nikdy odepsat, nebo se neozval vůbec, nikdy jsem do poslední chvíle nevěděla, zda se uvidíme nebo ne...). Poté jsme se po rozchodu ještě vídali občas na víkend, na noc. Letos od nového roku mě ale nechal, abych se dostala opět blíže k němu....část 1.

Poradte mi mám špatný vztah z mamou s tatou neziju a je mi 16 a prostě z mamou se furt hádám a tak už jsem z toho zmatená a psychicky špatně. Občas mi vycita a říká blbosti nepravdivy když se sni hadam,a pak se cejtim spatne. A tak to je každý den jednou je super a po druhý strašná,mám kluka a on bydli dál ode mě a už jsme se několikrát videli a on řekl jestli bych nechtěla k nim na jednu noc k jeho segře ale máma řekla že až se všechny budeme znát jo to chápu to má pravdu ale vše ji vadí chápu sem její jediná dcera a má o mě strach ale nemá ve mě důvěru a mysli furt na špatný věci skoro furt říká na vše ne" a já se sni nudim nebaví mě už nic cejtim se jak jeptiska a nemám to lehky..
Chci poznat jiný věci ale ona mě trochu brani..prej dělám peklo ale nic ji nedělám vůbec ani spolu už moc nemluvime potrebuju poradit...je to vše ja dlouho ale už si nevím rady... - otázka upravena poradcem

2 Po dvou měsících bez kontaktu jsem viděla na FB, že jde na operaci a poslala jsem znak "držím palce" bez jiného komentáře. Tím jsem vše rozjela nanovo. Omlouvání, vyznávání.. Byla jsem odmítavá, ale zase jsem se dala udolat, začali jsme spolu spát. Trvala jsem ale na tom, že nic víc nikdy nebude (společný život). On to nebral na vědomí a stále ho plánoval. Když jsem nespolupracovala, byl hnusný, říkal mi, že jsem sobec, myslím jen na sebe atd. Já jsem věděla, že ten kontakt byla chyba, ale nebyla jsem schopná to ukončit. Před měsícem mi došla trpělivost a řekla jsem definitivně konec. A začalo to.. Scény.. Po dobrém, po zlém.. Prošení, potom osočování, že jsem zlá a bezcitná.. Pak vyznávání, úplné citové výlevy.. Cítím se hrozně, neumím nereagovat a mé vysvětlování vůbec není bráno na vědomí. Prostě mě chce a potřebuje a miluje. Cítím se úplně uštvaná, nechci to a zároveň jsem bezbranná. Asi bych prostě neměla reagovat, ale to se mi příčí. Už tak se cítím zle. Jak se z toho vymanit? - otázka upravena poradcem

1 Milá paní doktorko, před rokem jsem se s Vámi radila. Jsem 50 vypadající mladší, aktivní sportovkyně, sice bez partnera, ale ne nespokojená. Dvořil se mi muž, který se mi nelíbil, instinktivně jsem cítila, že NE. Nechoval se hezky k partnerce, se kterou žil, mě ale prý velmi miloval a nakonec mě "udolal". Přistoupila jsem i na péči o jeho syna, kterého měl ve střídavé péči (syn ke mně rychle přilnul). Hned poté, co jsme spolu začali být, najel na stejné chování, které měl k bývalé partnerce a vše vyvrcholilo tím, že mi sbalil pět švestek a hodil mi je do mého bytu za dveře i s klíči (trest, že jsem si dovolila jet na jógový víkend). Čekal, že se budu prosit, ale já se už neozvala. Cítila jsem se uražená a ponížená, nadávala jsem si.. (Vy jste mi ho tenkrát rozmlouvala, já neposlechla.) Bohužel jsem si ho neodstranila z FB, takže jsem viděla, že si okamžitě nastěhoval zpět bývalou,která o něj pečuje jako matka a nechá si vše líbit. Syn u něj od mého odchodu nechtěl být a nevídají se. - otázka upravena poradcem

Dobrý den, paní doktorko. Mám přítele, je mu 37 let, mi je 34 let, budem spolu už 3 rokem. Nebydlíme spolu, žije v bytě se svojí matkou - cca 73 let, není na tom moc zdravotně dobře, ale je jinak soběstačná, mobilní. Já bydlím v rodinem domě s mojí mamkou a jejím přítelem. Přítel opravuje asi už 4 roky barák. Ale mi se vidíme, pouze pokud mám přes týden čas mezi práci a pokud mám volný víend. Nechce se kemě přestěhovat. Prý až se opraví baráček. Jenže já už bych ráda bydlela sním a založila rodinu. Připadá mi, že mu vyhovuje, že je doma u maminky a já o 20km dál. Když pracuji o víkendu, propije ho snad celý s kamarády a ani na baráču nepracuje. Vždycky chytnu záchvat vzteku a chci vztah uončit protože po 3 letech se vůbec nikam neposunul. Nehledě na to, že ho musím nutit do práce na baráku, ho to prostě nenapadne. Nevím co už mám dělat, za 3 roky jsem snad několikrát uvažovala o ukončení vztahu. Mu prostě vyhovuje to, že je v tzv. mama hotelu. Je prosím náš vztah normální? Děkuji.

Dobrý den,
mám přítele, se kterým v srpnu budeme 2 roky (mně je 32 let, partnerovi 38). Nikdy mě nepřitahoval (na začátku přímo až odtahoval a bylo mi ho spíše líto). Po mém boku dost zmužněl a pomohl také mně, když jsem se dostávala z nejhoršího po zdravotní stránce, ale stále si místo sexu s ním raději čtu knížku... :( Nedokáži si představit, že bych se měla po zbytek života nutit k sexu s ním a tajně se užírat tím, jak to mezi druhými krásně jiskří... Představa, že jsem zase sama a hledám protějšek mě děsí, když se tak dívám na ten "výkvět" kolem... ;) Rodina mého přítele miluje a z našeho rozchodu by je nejspíš kleplo, ale já v něm zkrátka nevidím chlapa, ale jen perfektního kamaráda... Rozejít se...? Děkuji. - otázka upravena poradcem

Hrozně moc by mě zajímalo,co by jste mi odpověděla a co si myslíte o mém 12 letym vztahem kdybych vám vyprávěla a pocity jak se cítím nekdy,jak se mnou jedná já vím že on mě nemiluje ani nemá rad,a říkám to z celého srdce je toho prostě moc prostě nejsem sama sebou před nim,atd můžu ale říct když se nad námi zamýšlím ze prožili jsme si víc špatných věci než hezkých já ho mám prectenyho skrz na skrz vím jakou má povahu a liší se i od nalady,ale on vůbec neví nic odeme na všechno se spoléhá na mě on se stará jen ráno do prace domů a stará se jen o své věci nebo o

Dobrý den. Jsem v situaci, kterou nevím, jak řešit. Bude mi 41, manželovi 45. Máme 10ti letou dceru z IVF. Je to naše sluníčko. Dlouho jsme chtěli druhé, ale přirozeně nám bylo řečeno, že to nejde a další pokusy umělého oplodnění se nezdařily. A teď z ničeho nic jsem těhotná. Jenže přišlo to, co jsem si myslela, že se nemůže stát. Vůbec nemám radost, převládá jen panika a strach. Na dítě se s manželem už necítíme. Máme pocit, že jsme už staří. Vím, že by člověk neměl roky počítat, ale jaká je šance, že se dočkáme např.promoce nebo vnoučat druhého dítěte? Ani nebudeme druhému dítěti schopni dát totéž, co dceři. Reálně zvažuji potrat. Na druhou stranu vím, že dcera by si sourozence přála, i když by byl o dost mladší. Ale co když někdo z nás vážně onemocní? Kdo se postará? Prarodiče již určitě ne. Vůbec nevím, co dělat. Mám pocit, že ať zvolím jakkoli, bude to špatně.

Ona na to, že ne, ale, že si to třeba může myslet. Já, že, jak to může vědět, co si myslí, že copak mu vidí do hlavy nebo co? Taky jsem se jí zeptala, že, jak to jako ovlivní, že mu nějaká zpráva od ní dojde zrovna v době, kdy je se svou holkou a už vůbec nechápu, co je na dopisování tak špatného. Plno kluků a holek je přece zadaných a do toho si píšou s kamarády a kamarádkami a na nic se neohlíží. Navíc, kdyby to té jeho holce vadilo, že si spolu píšou, dávno by to dala najevo, ne? Jenže oni se spolu nikdy nesetkali, nemluvili spolu, tak jsem kámošce řekla, že, proč by tedy na ni měla brát kdoví, jaké ohledy, zvlášť vezmu- li v potaz, že je nikdo nebere na ni? Tak se rozhodla, že bude dělat, že ta holka vůbec neexistuje a hotovo. Já s tím souhlasím, protože navíc, když se s tím klukem zná roky, tak co by najednou měla měnit své zvyky jen proto, že má nějakou "slečnu na víkend"? A je to pouhé psaní, ne nějaké trapné pokusy, jak ho sbalit, tak nevím, kdo vymyslel, že se to nesmí. - otázka upravena poradcem

Dobrý den, to, co Vám budu popisovat se bude něčím podobat dotazu Mii. Týká se toho,že máme kamaráda, který má holku a jedna jeho kamarádka nám ustavičně říká, že ho jenom neustále otravujeme. Tak jsem jí řekla, že nestojíme o nějakou holku, která mluví za něj, že náš názor je takový, že, kdyby jsme ho skutečně otravovali, řekne nám to snad sám, dále, že je nám jasné, že nás považuje za otravy, ale sama ho musí otravovat co nejvíc a dál jsem jí řekla, že proč by jsme jako měli respektovat nějakou jeho holku jenom proto, že si s ním píšeme a jednou za čas se setkáme? Že, jak to s tím jako souvisí a navíc, když ji osobně po jeho boku skoro nikdo neviděl, jen jednou za měsíc v nějakém videu, jak za ním přijede, jenom udělá vzrůšo a víc zase za měsíc, že co s ní jako máme společného? Jenže moje kamarádka je z toho tak zblblá,že než mu napíše, tak tu zprávu kolikrát radši smaže a neodešle, aby ho teda neotravovala. Tak jsem se naštvala a povídám: "Řekl ti to někdy, že ho otravuješ?" - otázka upravena poradcem