Partnerská poradna psycholožky Jitky Douchové

Paní doktorko, dobrý den, zajímal by mě váš názor na muže, 40 let, nadstandardně pracovně vytížený, volný čas prakticky nemá, sexu příliš nedá. Se svým životem je nadmíru spokojený, dělá co ho baví, na dobré jídlo si dojde, vypere si, uklidí si, oblečení si nakoupí, je maximálně soběstačný. Všechno on sám. Má dobré známé, nějakou ženu také určitě vždy "splaší". Má však představu, že by chtěl ženu (výrazně mladší samozřejmě), že by se chtěl usadit, mít dítě. Tahle představa však absolutně neodpovídá jeho životnímu stylu. Je hodně egoistický (JEHO čas je drahý, JEHO život je pěkný atd.) Nic u sebe nezmění. Jak si žije, tak mu to vyhovuje. Proč se tak chová? To nechápe, že tak se nedá žít v páru? To mu nedochází, že bude sám? Zajímá mě váš odborný názor a nadhled, za který předem děkuji. Vaše čtenářka Zdeňka N. - otázka upravena poradcem

Dobrý den,mám přítele s kterým jsme spolu chodili, ale rozešli jsme se a pak se k sobě zase vrátili. Chvilku to bylo fajn, ale pak mi začalo na VŠ zkouškové, tak náš vztah byl horší a horší, lezl mi na nervy. O prázdninách jsme měli zas krizi, ale udobřili jsme se a bylo to super, tak jako nikdy. V podstatě teď máme vztah na dálku a co jsem nastoupila na VŠ od října a mám jiné starosti, tak nemám vůbec náladu se s ním vidět. Vůbec nechápu, co se stalo. Jako by se něco během pár dní přepnulo a to co bylo fajn je teď pryč. Skoro si na něj nevzpomenu. Přemýšlím, jestli to je prostě tím, že mám jiné věci v hlavě a jsem v jiném prostředí a celkem ve stresu (čekají mě státnice). Má to pak ale vůbec smysl spolu být? Když to už takhle zas po takové krátké době nefunguje ? Vím, že doma sedí a čeká, až mu napíšu a cítím se strašně provinile, že na něj vlastně kašlu. Už mě napadl i rozchod. Jenže už mě to unavuje se pořád rozcházet a pak se zas dávat dohromady. Co si o tom myslíte ? Děkuji

Zdravím, já řeším takovou zvláštní záležitost. S přítelem jsme spolu 4 roky, asi od začátku mám pocit, že to není ono, ale člověk to prostě zkouší. Je to hodný člověk, samozřejmě mi na něm i něco dost vadí, tak trochu mám pocit, že ho mám pořád za zády. Myslím si, že mě energeticky vysává, jsem s ním stále unavená, bez života. Možná staví své štěstí na mně a mě to právě vysává. Ráda bych, aby mě také něčím inspiroval, imponoval ale ????Je to na rozchod říkám si..

Dobrý den, s přítelem budeme rok, a já mám pocit, že se v tom vztahu necítím tak jak ze začátku. Ano je ke mě milý a hodný, ale někdy prostě nesnesu jeho chování a hádáme. Ano i já mám chyby a jsem si jich vědoma. Jenže prostě mě přijde, že si nemáme co říct a už si tolik nerozumíme spolu. Ale on si myslí, že jo, ale já prostě to tak necítím. Kamarádka mi říká, ať si dáme pauzu, ale ať se nerozcházíme úplně, že se to třeba zlepší. Ale jelikož je tu jeden kamarád se kterým se bavím 2 roky, a až toto léto jsme se nějak víc začali vídat, na akcích, a pak na jedné jsme se objali a to ve mě něco probudilo- začali si psát..a já k němu začala něco cítit a on ke mě taky. A včera jsem u něj přespala a příteli o tom neřekla. Něco ve mě mi říkalo, ať u něj spím, že to bude takový jaký to nikdy nemělo šanci být takový( že se půjdeme projít a celou cestu prokecáme) a i po těch 2 letech si stále rozumíme a máme si co říct. A přijde mi, že si s ním rozumím více než s přítelem. Vím je to hodně špatné a nefér.
Předem děkuji za odpověď.

Dobrý den. Po 15 letech jsem se odstěhovala od přítele, žily jsme rok odděleně a už jsem uvažovala o návratu k němu. Vtom jsem se ale seznámila na internetu s mužem,který má stejné zajmy jako já a velice si rozumíme. Komunikujeme spolu každý den,buď skype,telefon,sms. Mužeme se bavit celé hodiny.Takhle to trvá tři měsíce.Moc si rozumíme a já se do něho strašně zamilovala. Problém je v tom, že je téměř 250 km daleko.Ještě jsme se nepotkaly,ale plánujeme brzy spolu dovolenou,a pak i časem společnou budoucnost. Zatím to nějakou dobu,možná i rok nebo dva nepujde.Ráda bych ho navštěvovala,ale vzhledem k vzdálenosti, nevím zda to bude možné každý víkend,i když bych hrozně ráda. Má šanci takový to vztah na úspěch? Nedělám si nesmyslné naděje? Každý mi říká, že za takových to podmínek to pujde těžko..jestli vůbec. Děkuji. Jitka

Dobrý den.
Na výšce jsem začala chodit se spolužákem. Po škole, před rokem jsme se nastěhovali do bytu i s jeho kamarádem a cizí holkou a já jsem nastoupila na doktorské studium. Bohužel mě škola přestala bavit, se spolubydlící byly problémy a my jsme se začali hádat. Říkala jsem si, že to je kvůli ní a že až se vystěhuje tak budeme v pohodě, ale nejsme. Hádáme se doteď, máme skvělé období a pak hrozné. Problémy se opakují. Vadí mi, že nechce se mnou skoro nikam chodit, věnuje se raději hrám a sportu, často na mě vyjede, dokonce mi jednou řekl i vulgárně. On říká, že na něm vysím a jsem moc kritická a sebecká. Nevím, jestli jsou naše hádky kvůli tomu že jsem celkově nespokojena s životem, anebo s ním. Je pravda, že nejsem spokojena ve městě, kde žijeme, zůstalo mi tady po škole málo kamarádů a bydlím daleko od rodiny, kam teď často jezdím a mám tam i přátele. Přemýšlím, jestli ho mám opustit a vrátit se domů, anebo zůstat, protože ho miluju a umím si představit založit s ním rodinu.

Dobrý den, před necelými sedmi měsíci jsem se seznámila s jedním mužem na chatu. Denně jsme si dopisovali a náš vztah přerostl v zamilovanost. Oboum je přes čtyřicet máme rodiny, v manželství plně funkční, ale zároveň se nechceme jeden druhého vzdát. Náš vztah přerostl už ve virtuální sex. Velice po sobě toužíme, máme stejné koníčky, ale nechceme se setkat, protože ani jeden z nás by to po psychické stránce neunesl. Stále si píšeme a já to někdy nezvládám, cítím se "dušená", i když mi dává prostor, pauzu. Řekli jsme si, že náš vztah posuneme o stupeň výše, tím že si zavoláme. Prosím, o radu jestli je vhodné na dále v tom pokračovat, protože je to cesta do pekel nebo samo o sobě to nechat odeznít? A dále se chci zeptat, jestli už je tento "vztah" považován za nevěru či nikoli?
Děkuji za odpověď.
Káťa - otázka upravena poradcem

Dobrý den,

nejlepší kamarádka se rozešla s přítelem. Oba jsou pro mě stejně důležití, tak jsem jim věnovala času oboum stejně, abych je "utěšila." Jenže jsme se s jejím bývalým začali sbližovat a víc a víc si rozumnět. Mám z toho špatné pocity, ale po dlouhé době cítím opět motýlky v břichu. Co mám dělat? Je to vůči nejlepší kamarádce škaredé, ale mám pocit, že by to mohl být ten, se kterým chci být do konce života. - otázka upravena poradcem

2. část: Když jsem se ho na to ptala, říkal že se bojí, že kdybysme spolu bydleli, tak to bude stejné jako dřív. Když jsem se ho ptala co bych mohla zlepšit, nic konkrétního mi neřekl. Mám z toho pocit, že nechce na vztahu pracovat. Na druhou stranu mi ale řekl, že si mnou byl vždycky jistý a dokonce říká, že by chtěl se mnou dítě. Je to s ním ode zdi ke zdi. Na jednu stranu se mnou nechce bydlet, že si není jistý, na druhou stranu se chce snažit o dítě. Nevím jak to mám chápat. Chtěla bych s ním být a na vztahu pracovat, postupně to zase nějak poskládat. Dost mě to už vysiluje, vypadá to, že vubec neví co chce.

1. část: Dobrý den, potřebuji poradit. Nevím jestli má smysl ve vztahu pokračovat, nebo ho raději ukončit, už si vážně nevím rady. Oběma je nám 27 a jsme spolu skoro 6 let (s půlroční pauzou), z toho 4 roky jsme spolu bydleli. Minulý rok jsme měli krizi, nevím co se stalo, ale přítel se mnou přestal normálně komunikovat, pořád mi jen něco vyčítal a hledal chyby, všechno házel na mě. Chtěla jsem s ním o tom mluvit a problém nějak vyřešit, o to ale neměl zájem. Postupně jsme spolu i přestali mít sex a rozhodli jsme se, že vztah ukončíme a já se odstěhovala. Několik měsíců jsme se nekontaktovali, potom jsme si postupně začali psát a navštěvovat se. Řekli jsme si, že bysme to spolu zase mohli zkusit. Choval se uplně jinak, některé svoje chyby i uznal a i jsme přemýšleli znovu spolu bydlet. Teď se vídáme tak dvakrát až třikrát v měsíci na celý víkend (to trvá asi 5 měsíců), ale už začínám pomalu vidět náznaky toho jak se choval těsně před rozchodem.

Aby mě utěšoval. Už se ode me stranil. Jela jsem tefy s pláčem domů a on mi pak psal, že ho to mrzí, že byl takovej. V smskách už byl pak jen chladný. Ve středu požadal o pauzu a po týdnu jsem na něj udeřila a řekl, že už mě nedokáže dělat šťastnou. Že chce zůstat kamarád, že mě nechce ztratit. Ať tomu dám čas. Další víkend jsem si tam jela pro pár věcí. Byl na mě hodný, mluvil se mnou a znovu řekl ať tomu dám čas a že si můžem snad psát. Ale ať si od toho nic neslibuji. Večer jsem mu psala, že nedokážu si s ním psát a být kamarádka, že to fyzicky není pro mě možný. Na fcb si změnil profil a já to nechtěla sledovat. Deatikovavala jsem si účet. Druhý den napsal, jestli jsem si ho snad smazala. Vysvětlila jsem mu, že ne. Myslel si, że jsem tak učinila kvůli našim fotkám. Večer jsem si jela znovu pro věci. Potkala jsem jeho mamku měla slzy v očích a bylo ji to líto. Pak se Z objevil. Mluvili jsme spolu jako vy nic. Tak normalně .. achjo. Nevím co dělat. Poraďte mi prosím

Po druhé jsem se sním rozešla, se slovy na jeho matku, že ať si to urovnají. Po týdnu jsme byli spolu a už tehdy mi řekl, že se v něm něco zlomilo. Uplynulo skoro třictvrtě roku a máma měla opět výstup s Z. Učila jsem se v pokoji, přilítl a že jedem pryč, ať si vezmu co potřebuji a jedem třeba k nám. Na to jsem mu řekla, že jet k nám nemůžem, že to u nás není lepší. Řekl mi co se stalo a já to chtěla řešit. Vyřešila jsem to s jeho matkou a otčínem. Dostali jsme se k tomu, že pokud bych dostala práci tady, budu u nich bydlet a platit 2009 to samé i Z. Já už ale plánovala stavění domu. Tak do budoucna .. Čtrnáct dní a to, jsem tam nejela. Z mě jeden večer dokonce prosil, ať přijedu, že mě potřebuje. Nejela jsem, chtěla jsem sr učit a taky vidět, že přijede i on. Další víkend měl dům Z volný, tak jsem mohla přijet. Mluvila jsem na něj o stavění a ať se koukne on to furt odkládal. K večeru mě žádal ať jedu domů, že chce být sám a že abych se nepotkala s rodiči, že nemá na to, aby mě část2

Dobrý den, prosila bych Vás o radu, zda můj vztah má ještě naději. Chodila jsem s Z tři roky a pár měsíců. Bydleli jsme spíše s jeho rodiči, u nás nebylo nikde soukromí. Z je o rok mladší než já, náš vztah byl skvělý, něco mě naučil on, něco já jeho. Já ho bych řekla naučila hodně po životní stránce. Že musí šetřit a tak a on zase ve vztahu, jak se chovat a tak. Posunulo se to. Rodiče má rozvedené a žije u matky, která má novou rodinu a taktéž otec. Matka se Zdendou dobře nevycházela. Z si připadal u nich jak cizí. Říkal, že jeho rodina jsem já. Nechtěl jim pomáhat ani s prací. Pomáhala jsem hodně já. Aby byl klid. Když se chytli brečela jsem on mě utěšoval. Občas jsem tam nechtěl jezdit. Dvakrát jsem se s ním rozešla. Jednou to bylo zbrklé, měl jsem pocit, že je radši s klukama a né se mnou. Protože já neustále jezdila za ním a on za mnou málinko, že prý nemá na naftu a tak. A namíchlo mě, když jel za klukama, co bydleli 6 km od něho .. A já asi 35km. 1 část ..

Pokrcovani: z me strany, a celkove si nerozumime ani jsme nikdy nerozumely. Manzel je hodne temperamenti a general a ja mu vzdy ve vsem prykyvla aby byl klid az jsem se ho vlastne i zacla bat. Rika ze se zmeni a ze chce vse zachranit ale ja kdyz ho obejmu je ve me mrtvo vnitrne. Pocit bezpeci s nim mam ale je spis jako by byl muj rodic a ja citila to bezpeci domova ale partnersky to necitim a nevim zda se to da nejka nastartovat..moje nova znamost je jina citim se vedle ni jako jiny clovek jsem sva opravdova a moc touzim odejit ale zaroven mam strach z toho ze to nezvladnu ..stridava pece o dite mene penez prestehovani se z domova...uz nevim jak dal a odrazi se to i na mem zdravi...

Dobry den pani Jitko, mam dotaz uz si nevim rady jsem s manzelem 12 let mame 2letou dcerku jako otec je bajecny o nas jako o rodinu se staral vzdy vic nez uzasne. Vzdy jsem si ho vazila a byla rada ze mam vedle sebe chlapa co me dokaze zabezpecit vic nez dobre finance mame vse dum auto..co mi poradi pomuze pokazde kdyz budu potrebovat proste manzel ideal ale...pred rokem jsem nekoho potkala a zamilovala se a trva to manzel to vi uz zijem pul roku oddelene ale nechcem se ani jeden rozvest kvuli male na jednu stranu chci zustat v rodine na druhe ne. A duvod? Manzela jsem mela vzdy rada ale nikdy tam nebylo to kouzlo a co se tyka chemie ta nikdy nebyla a ted jsem ji konecne zazila. Dlasi problem nazel chce dalsi dite ja uz se na nej necitim proste to vnitrne vnimam ze nechci ze vim ze bych mela ale ze uz dalsi nechci. Ale nechi rozbit rodinu tak nevim zda zit ve vztahu peknem zabezpecenem a mit dalsi dite ale za cenu ze sex uz nebude nikdy dobry protoze i po snahach letitych to nejde z me

Dobry den, rada bych Vas požádala o radu ohledne mého vztahu s přítelem, se kterym jsem 8 mesicu. Asi mesic zpatky mi řekl, ze potřebuje vice prostoru, ze když jsme se potkali, tak nebyl pripraveny na vztah, ja pry ano, a ze potřebuje cas a moji trpelivost, aby se zadaptoval. Poskytla jsem mu o co pozadal, ale najednou prisel s tim, ze vlastne nevi co chce, ze na jednu stranu chce byt se mnou, ale na druhou stranu ještě není pripraven byt ve vaznem vztahu. Pry mi nechce dále ublizovat, protože vi, ze tohle ja nechci. Ze by bylo mozna lepsi, kdybychom se ted rozesli a kdybychom se potkali třeba za rok, ze to bude jiné. Ale když jsme se loucili, tak zas rikal, ze bychom nemeli delat ukvapene zavery a vzit si cas na rozmyslenou. Co si o tom myslite? Ma cenu cekat? Mne je 30 a priteli o 1 a kousek méně. Ja bydlim sama a on s kamarady, kteří jsou všichni single. Oba pracujeme. Dekuji moc

Dobrý den, paní Douchová, chtěla jsem Vás požádat, jak vidíte z vaší zkušenosti budoucnost vztahu. Jsem o téměř 20 let mladší, oba jsme rozvedení, partner se rozvedl kvůli mně, já už rozvedená byla. Bývalá manželka rozvod neunesla, dělá potíže už tři roky. Ale nějak jsme to ustáli. Zatím spolu nebydlíme, jezdíme za partnerovými přáteli, na dovolené, sex je krásný. Já mám dvě dospívající dcery, ty s námi nejezdí a až na výjimky se s nimi partner nesetkává,. Partner má tři děti - jedno nemanželské dnes již dospělé, ale s tím se od jeho narození vůbec nestýká, ani neví, kde žije, pak ještě další dvě dospělé. Se synem má kontakt docela dobrý, ale dcera je zmanipulovaná matkou, takže s otcem přerušila kontakt. tvrdí mimo jiné, že byla psychicky týrána, je fakt, že tam byly nějaké hospitalizace na psychiatrii a ona se sebepoškozovala. Sváděli vinu na partnera. V současnosti dcera ho například dala k soudu, že neplatí alimenty. A bývalá žena tvrdila, že neplatil alimenty i na nemanželské dítě, že to platila za něj. Partner dnes říká, že to byla jeho chyba, že ji to nechal platit, že mu to vyčítá. Partner umí být výbušný, je velmi společenský, je docela přísný k lidem okolo, je úspěšný podnikatel, ale ke mně se chová pěkně, miluje mne. Já ho miluji také. Kamarádka mi říká, že je divné, že se nestýká s dětmi, já jsem docela ráda, že se s nimi vůbec nepotkáváme, byly vždycky odtažité. Paní doktorko, spatřujete tedy nějaké riziko podle jeho vztahu k dětem, tak jak mne varuje kamarádka? Partner už má jen matku a o tu se snaží v rámci možností starat. Děkuji za vaši zkušenost a pohled.

Dobrý den, je mi 21 let, bydlím s kamarádkami, našla jsem si přítele, jsme spolu skoro půl roku. Problém je v tom, že i když je na to brzy, absolutně neplánuje nic do budoucnosti. Chce mě vidět maximálně jednou dvakrát do týdne, ale neustále mě ujišťuje, že mě miluje. Příjde večer, vyspíme se spolu a dopoledne odejde s tím, že má nějakou práci. Navíc má v plánu do roku odcestovat úplně z Evropy, beze mě, protože nemluvím plynule anglicky. Je nezaměstnaný, dokončil VŠ a věnuje se spíše koníčkům.
Chtěla bych vztah, kde se můžu cítit jistá, můžu začít časem plánovat společný život, pokud mu řeknu že bych se chtěla vídat víc a že mám z toho divný pocit, řekne mi, ať zase nehysterčim, ale že mi nemůže slíbit, že se mnou bude napořád. Pak mě opět začne ujišťovat, že mě miluje. Nerozumím tomu, navíc měl být manželský poradce, přijde mi, že spíš to by potřeboval a já také. Má to cenu?
Děkuji, hezký den!

Dobrý den, jsem čtyři roky rozvedená. Bylo to z důvodu, že se manžel rozhodl odejít a nepřipustil žádnou šanci. Předtím jsme se dlouhé roky stýkali s ustálenou skupinou lidí, profesně podobně zaměřenou, všichni měli zajímavou práci, bylo se o čem bavit, provozovali jsme zajímavé aktivity - tak tam je nyní místo mne jiná. Ač jsem se s tím špatně smiřovala, nehodila jsem flintu do žita a aktivně se snažila někoho k sobě najít. V mém věku to není jednoduché - stejně staří solidní muži spíš pokukují po výrazně mladších, další skupina jsou třeba muži v ID atd. zkrátka moje zkušenosti jsou dosti hrozné. Přesto jsem se začala stýkat s mužem, který je, zdá se hodný (mouchy máme všichni), jenže má jiné životní zkušenosti - celý život pracoval v pomocných pracích, má i trochu jiný pohled na život (bydlí v dost neutěšeném bytě a nehodlá na tom nic měnit), má kolem sebe okruh známých, s kterými si nerozumím (je baví televizní seriály, případně jsou to takoví typičtí hospodští kritici...). Vážím si toho, že je ten člověk na mě hodný, ale hodně mi chybí "odbornější" témata, aktivity, které jsem byla zvyklá provozovat, nechci vypadat jako zlatokopka, ale odlišná je i finanční stránka - musím se přizpůsobovat jejich možnostem. Prostě není to ono. Myslela jsem si, že je to třeba v mých zvyklostech, které postupně otupím, ale nějak mě to ničí čím dál víc. Moc mi ten předchozí svět chybí, ale na druhou stranu se bojím být sama. Nový partner se snaží přizpůsobovat, jeho můj svět baví, ale má to své hranice. Já si ho za to vážím, ale prostě tam pořád mám to prázdno. A nechci život jen tak zabalit, jenže tady ten pocit mám. Poradíte? Děkuji. - otázka upravena poradcem

Dobrý den,
ráda získala pohled na věc od někoho nestranného. Je mi 22 s přítelem (26) jsme spolu od mých 15. Oba jsme nikdy nikoho jiného neměli. On chodí do práce, já studuji.Žijeme spolu.
Přítel mě má nadevšechno rád,to vím, ale já přeci jen nejsem šťastná.Na jednu stranu bych s přítelem hrozně ráda založila rodinu (rozum mi to nedovolí), ikdyž mé mateřské pudy jsou opravdu silné. Ale na druhou stranu mi chybí taková ta zamilovanost a spontánnost. Chvíli jsem si jistá, že s ním chci být napořád, ale jindy toužím po změně.Trochu je to i tím, že jsem to já, kdo vymýšlí program a já jsem ta, co se snaží náš vztah zpestřit. Tisíckrát snažila, aby přítel něco vymyslel, stejně se to mi to nepovedlo. Do toho všeho je hrozně nezodpovědný (např. studoval 6 let bc obor atd. › žádné maličkosti) Nemám si ho zkrátka za co vážit. Jenže ho mám ráda.
Okolí mi naznačuje, že se k sobě nehodíme. To se snažím ignorovat. Mám svou hlavu. Ale asi není normální, když si po 7 letech nejsem jistá,že je to ON? - otázka upravena poradcem

Dobrý den, chtěla bych se zeptat, jestli má podle Vašeho názoru nějaké řešení následující situace: jsem rozvedená, 3 děti (jeden VŠ, dvě střední škola), tedy na mně ještě závislé, rozvod byl pro ně dost náročný, mám přítele - ženatého, staršího, děti dospělé. Jsme spolu už 5let, ale samozřejmě tajně. Já již tuto situaci nezvládám, chtěla bych normální vztah (nyní se scházíme vlastně jen kvůli sexu, žádné výlety, kultura ...jinak čilá korespondence po skype) . Zde ale přítel argumentuje, že se nemůže rozvést, protože se stejně ke mně nemůže nastěhovat. Bydlím s dětmi v bytě 3+1, asi by příchod pro ně cizího chlapa nezvládly a nechci vztah s dětmi obětovat vztahu s přítelem. A čekat, až všechny děti odejdou z domu (jak prosazuje přítel), na to už nemám sílu. Myslíte si, že má tato situace jiné řešení než rozchod a najít si muže s vlastním bydlením? Děkuji za odpověď.

Dobrý den, s manželem jsme spolu 12 let, z toho ro jao rozevedeni, máme 11letého syna, rozvod zapříčinily manželovi nevěry, s jednou z milenek má 2 děti (které ho dle něho nezajímají) rok po rozvodu (nadále jsme ale spolu a začínáme od znovu) tak jsem zjistila, že má s další milenkou další dítě, ta ho miluje a čeká na něho..nevím jak dál, před rokem mi přísahal že už vše vím, přitom tam bylo další dítě....teď mi říká at nežiji minulostí, nevím co mám dělat, jak mu mám věřit? Hanbou se propadám, on začal mluvit o sebevraždě, já mu řekla at nevydírá a dělá jak uzná za vhodné..už nemám sílu..ale nedokáži odejít.

Dobrý den, paní doktorko,
prosím o radu, zda je tento vztah pro mne perspektivní. Jsem s přítelem víc jak rok, dali jsme se dohromady oba rozvedení. Přítel byl rád, že se ke mě může nastěhovat, nemá nic svého. V mém domě pracuje a udržuje ho velmi dobře. Ale sám mi přiznal, že se mu vždy líbila jedna kamarádka, ta je ale vdaná a má děti. Vždy, když jí potkáme, je z ní celý pryč, to vidím. Tuším, že mě má rád, ale nemiluje mě. Co mám dělat? Nechat to tak, je výhodné, že mi opravuje barák, vaří, je moc hodný, ale bez pocitu lásky to asi bude časem těžké. Navíc je mladší a pěkný chlap. Ale když vím, že asi miluje jinou, kdyby se náhodou rozvedla, tak by určítě zabojoval a chtěl být s ní. Ona má malé děti a jeho milují, protože jim vždy hned něco koupí. On děti nemá, já už dospělé. Mám si užívat, jak to je, nebo to ukončit ?

Dobry den pani doktorko, jsem 2 roky po rozvodu a je mi 53 let, po rozvodu jsem skoncila na psychiatrii a moc mi pan doktor pomohl. Ted jsem potkala muze je o 5 let mladsi. A vlastne vubec nevi jestli bude schopen kdy milovat. O sve minulosti se nechce bavit, ale citim z nej ze je hrozne moc zraneny a vybudoval si okolo sebe hradbu za kterou nikoho nechce pustit, boji se ze by mu to vsechno ublizilo. O moji minulosti taky nechce nic vedet. Nevim jak si ho mam ziskat, je mi s nim moc dobre a taky mam strach co bude. Taky bych nerada byla zranena, po rozvodu to bylo hodne zle. Nevim jestli se k nekomu takovemu mam vazat nebo to radeji ukoncit. Chce zivot bez minulosti, bez predsudku, ale to preci jenom nejde, ja mam s predchoziho vztahu 2 deti, takze bez minulosti byt nemuzu a ani nechci. Kazdy mame svoje bydleni, takze se navstevujeme, ale jeho rodina nezna me a moje rodina nezna ho. Chtela bych byt trosicku stastna. Dekuji za odpoved Romca

Dobrý den,
jsem s manželem již přes 5 let, je voják z povolání takže mise a neustálá cvičení.. Před svatbou jsme se domluvili, že již žádné výjezdy nebudou,ale 3 měs. po svatbě přišel s tím že za rok jede do mise. Asi za další dva měsíce dostal možnost odletět téměř ihned (do 4 měs.) do USA s tím že mise se ruší.Do USA odletěl na 7 měsíců. Půl rok před odletem neřešil absolutně nic co se týče našeho vztahu ani domácnosti,končil VŠ a chystal se do USA, sex max. 3x do měsíce-což je pro mne málo. Kámen úrazu však je, že opět se všechno začalo kazit, především mé zdraví, neměla sem postupem času sílu ani chuť slyšet jeho jméno, vidět ho na skypu, a už vůbec ani slyšet jeho hlas. Původně jsme plánovali že bych za ním na 2 týdny přiletěla, ale dostala jsem se do fáze že jej nechci ani vidět a do USA neodletím. Občas si něco napíšeme - předně co se týče psů, ale jinak v kontaktu již přes měsíc nejsme, vrací se až v lednu... Odložili jsme opět i dítě. Má naše manželství ještě význam?

2/2 z toho strašně smutná a opravdu nevím, co už mám dělat. Byla jsem do něj strašně zamilovaná a je pro mě téměř nemožné se ,,odmilovat" . Chtěla bych se zeptat, co mám dělat? Jak ho od sebe ,,odtáhnout" aby mi už nepsal a stále mě nepřemlouval? Jak to zvládnout? Předem děkuji za odpověď. - otázka upravena poradcem

1/2Dobrý den. Rozešla jsem se včera se svým klukem po 3 letech vztahu. On byl hodný, se vším mi sice pomohl, ale byly tu ty špatné stránky...Donášelo se ke mě, že spal s nějakýma jinýma holkama, že mě zkrátka podvádí...Neustále jsem na to musela myslet a řešit to s ním, on pořád říkal, že to není pravda, že nám akorát ostatní závidí náš vztah a chtějí nám ho zničit...Nicméně nedokázala jsem mu tak úplně věřit (i když si myslím, že nevěry by on nebyl schopen), protože mi lhal a to dost často, zvlášť v prvním roce vztahu. Byly to lži typu: Dneska budu spát u našich, protože hlídám bratra ale po několika dnech jsem se od někoho dověděla, že byl v klubu s klukama...Nebo třeba jsme byli doma a on chtěl jet s kámošem pryč a vymluvil se , že jede za taťkou do práce mu pomoct, pak jsem si ověřila, že mi lhal. A tak jsem se rozhodla to prostě ukončit, už jsem nemohla dál...Brečel, prosí mě , ať jsem zase s ním, neustále mi píše, je to na zbláznění, protože já i přes to, co mi udělal jsem z toho

Dobrý den, prosím o radu či názor. S přítelem jsme spolu 8 let, je mi 26 let a přítel má 31 let. Minimálně 6 let spolu již bydlíme. Mám ale pocit, že to není ON. Nedokážu si představit, že bych s ním založila rodinu a měla s ním strávit celý život, nebo vlastně dokážu, ale vím, že bych nebyla šťastná a že bych stále hledala něco jiného. Mám přítele moc ráda a záleží mi na něm, chováme se k sobě hezky, ale něco mi chybí. On mi často říká jak moc mě má rád a že si beze mě nedokáže představit život a rád by už plánoval rodinu. On mě vidí jako tu partnerku do života i přes to, že spolu téměř vůbec nespíme. Přestal mě fyzicky přitahovat a do sexu se musím nutit. On se s tím smířil a je ochotný se mnou být i za těchto podmínek. Jak jsem již psala, máme spolu hezký vztah, takovou pohodičku, víme co od sebe čekat a jsme na sebe zvyklí, ale já jsem pořad myšlenkami někde jinde. Přemýšlím nad tím, zda spolu máme zůstat nebo ne. Vím, že kdybychom se rozešli, byl by z toho zničený, ale ničí ho i to, že vlastně pořádně neví jak na tom se mnou je. Nechce se mi nic moc plánovat a on to ví, několikrát jsme se o tom bavili.. Když si čtu řádky, co jsem napsala, řešení se přímo nabízí, ale jen představa že se rozejdeme, mě moc bolí a vhání mi slzy do očí. Nedokážu si představit, že bych ho ztratila a že už by prostě nebyl v mém životě. Je to takový ten pevný bod, jistota… Vím, že podobné situace řeší spoustu lidí a že je vždy jen a jen na nich jak se rozhodnou, že se v těchto věcech poradit nedá. Už se v tom ale plácám několik let a nedokážu najít žádné východisko.

Dobrý den, mám přítele asi 3 roky. Ze začátku byl náš vztah krásný jediné v čem jsem si s ním moc nerozuměla byl sex. A to se vlastně za celou dobu nezměnilo. Ale přes složitost mého předešlého vztahu jsem byla ráda že můžu mít normální vztah. Partner mi byl oporou u zkoušek a vůbec vždy. Občas sice trochu více pil ale vždy se mi poté omluvil. Nikdy mi fyzicky neublížil i když je hodně agresivní a vznětlivý typ člověka. Poslední dobou je však čím dál tím více podrážděný jednu dobu jsme se hádali snad pokaždé když jsme si volali. Já jsem měla teď zkoušky a chtěla jsem se učit když mě přítel do toho stresoval že nejsem s ním že na něj nemám čas. Mrzí mě i to že nesnáší mé kamarády z dřívější doby. Teď si máme zařizovat nové bydlení a já vůbec nevím jestli to chci. Všechno se to najednou během 2 měsíců pokazilo a já nám pocit, že musím pryč. Cítím se ukřivděná a nepochopená. Mám pocit že jen nějak přežívám. Mám se s ním rozejít? A jak? Je to člověk který je schopný si šáhnout na život.

Dobrý den, bude mi letos 22 let a jsem se svojí přítelkyní 5 let. Ona je moje první sexuální partnerka. Měli jsme krásný vztah, společné zájmy, plánovali jsme budoucnost, všichni říkali, že se k sobě hodíme, s rodičema máme dobré vztahy, ale jednoho dne jsem začal přemýšlet nad tím, jestli mi někde něco neuniká a od té doby se velmi dlouho (5 měsíců) trápím. Několikrát jsme se o tom bavili, párkrát došlo skoro na rozchod, ale momentáně je to v situaci, ve které nevím jak dál. Příjde mi že se to prostě nemělo stát, že je ona ta pravá a pořád přemítám nad tím, kdy mi bylo dobře. Nemohu se těch myšlenek zbavit a velmi mě to i jí ničí. Jak byste tuto situaci zhodnotila, a jaké řešení byste v této situaci doporučila?
Děkuji

Dobrý den, jsem vdaná 16 roků, mám dcery 11 a 16. Manžela jsem si brala z lásky i jako útěk z domu před despot.otcem. Bála jsem se otece, tak jsem si vzala hodného chlapa, flegmatika. Hodně dlouho to nevadilo, jenom poslední roky jsem se změnila, víc si věřím, začala jsem podnikat a přestalo mne bavit mít doma 3 děti místo 2. Nebaví mne všechno doma řídit, dělat matku i otce, ženu i muže. Manžel nechápe, že tolik let mi to nepřekáželo a teď ano. Vyvrcholilo to milen. vztahem. Manžel o ničem neví, ale tuší (jezdila na výlety, nespala doma). Nikdy se neptal, nereagoval, jako by čekal, že mě to přejde, nechce o ničem mluvit. Z milence je kamarát. Ale i tak uvažuji o rozvodu. Beru manžela jako dítě, o které se musím starat, ne jako partnera. Nehádáme se, nespíme spolu, jenom tak nějak existujeme. Má smysl takový vztah udržovat kvůli dětem? Raději takový partner, než žádný? Mám obavu být sama. Jsem Slovenska a chybí mi Slovensko, chci se vrátit, ale děti chtějí zůstat v Čechách. Co dál?

Dobrý den paní Doktorko,

v současné době jsme s přítelem spolu 2 roky. Již rok a půl mu probíhá insolvence. Žije u rodičů a já zase u svých. Jelikož nemá skoro žádné peníze nazbyt, nemůže si dovolit kupovat nic sobě ani mně a necítí se tak jako chlap. Přijde mi, že je to čím dál horší a pokud chci, aby to aspoň nějak fungovalo a mohli jsme někam chodit, něco poznat a zažít, tak musím vše financovat já. Poslední dobou již často přemýšlím na tím, zdali má tento vztah vůbec nějakou budoucnost. Insolvece potrvá ještě 3,5 roku a žádné zlepšení do té doby určtě nepřijde. Miluji ho, ale stačí to? Nevím prostě co mám dělat. On je většinou vyhořelý, apatický, bez nálady, nechce nic plánovat, protože ví, že právě budu muset vše zaplatit já a já si tak připadnu v tom vztahu vlastně sama. Prostě se to odráží úplně na všem. Nevím co mám dělat. Bojím se, abych neudělala chybu s rozchodem ale ani nechci ztratit nejlepší roky života v čekání...

Dobrý den, jsem rok rozvedená s dvěma dětmi, je mi 36. Rozvod mne docela vzal, ale nakonec dobrý. Asi 4 měs. po rozvodu jsem potkala přítele. Byla jsem velmi zamilovaná, naše děti si sedli, vídali jsme se každý víkend.Nicméně uvědomila jsem si, že manžel byl vřelejší a velký srdcař, přítel je oproti němu zase svědomitější, spolehlivý. Prostě každý má své klady a zápory. Nicméně po 5 měs. jsem se s ním rozešla (hledala jsem práci a nějak jsem to neustála). On se myslím dost urazil. Pak jsem si našla práci, kterou mám ráda, s dětmi jsem jezdila na výlety a celkem jsme si to užívali. A přítel se mi po 5 měsících mlčení ozval. Navlékl to tak, že mu jde o sex. Nakonec jsme se sešli, dostala jsem kytku, zajímalo ho, zda někoho mám (nemám), byli jsme na večeři, byl moc milý ... a byl sex :-) Nicméně cítím, že bývalý přítel si drží odstup, což je asi pochopitelné. A teď nevím, mám na něj být "hodná" nebo si mám také držet odstup? Jen sex nechci, na to nejsem, ikdyž nám to v posteli klape. - otázka upravena poradcem

Paní doktorko, zvažuji smysl vztahu a pokračování v něm, protože se v něm docela trápím. Jsem rozvedená, staršího věku a našla jsem si pána ještě o 10 let staršího. Jsme každý jakoby z jiného světa - on dělník, monotonní práce, já z dynamického a kreativního prostředí obchodu. On usedlý, já zvyklá na ruch, pohyb. To by až tak nevadilo, nějak nalézáme kompromis, i když to chvilku trvalo, než jsem ho rozhýbala. Výhledově musíme vyřešit společné bydlení. On v tom vpodstatě spoléhá na mě (přece jen mám lepší příjmy) a říká, že on v tom nemůže nic udělat. prostě čeká, až něco zařídím a zaplatím. na druhou stranu mi však říká, že pokud mu budu říkat, že je dělník, že vztah skončí. Nevím, jak na toto přišel, spíš se asi preventivně bojí. Ke společnému životu mě láká tím, že například říká, že bude vařit, avšak hned v další minutě řekne, ať si nepředstavuju, že bude vařit denně. V jednu dobu jsem cosi kupovala a on mi do toho začal mluvit, proč to dělám a na co to potřebuju. Přitom šlo o moje peníze. Hodně věcí musím dělat sama, protože si na ně netroufá ů- třeba řízení auta na delší trasy, případně to nezvládne (třeba místo túry do hor chodíme kolem dokola horského městečka, v zahraničí musím vše zajiš´tovat já, protože on se nedomluví). Na druhou stranu jsou chvilky, kdy jsem ráda, že je. A že se tak docela "rozhýbal". Jenže pochybnosti u mě přetrvávají. Ještě mě také znejisťuje, že se nestýká se svými dospělými dětmi a že nemá žádné kamarády. přitom o sobě pořád říká, že je společenský a že je bavič - ale kde? Takže budu ráda, když mi poradíte, i když těch informací jsem vám nenapsala moc. - otázka upravena poradcem

Dobrý den, musím se vyjádřit k příběhu paní Kláry a její 13leté dcery, které žijí s mužem, jenž její dceru buzeruje. O tom, že mě příběh takové matky rozčílil, snad ani nemusím psát. Chyba je pochopitelně na straně paní Kláry, která si neuváženě hledá známosti, aniž by povahu těch mužů co nejvíc poznala. Právě už kvůli dceři. Je vlastně nevyzrálá. Osobně nikdy nepochopím, jak může ženská nechat buzerovat své dítě a klidně si vedle toho muže večer lehnout. Návštěva psychologa by prospěla, ale to by odborník musel být upřímný a říct jí na rovinu, že ONA dělá chybu ve výběru partnerů. A sezení by se vůbec nemělo odehrát v rámci přání zachovat s buzerujícím mužem manželství. Naopak tohoto muže okamžitě opustit v zájmu zachování psychického zdraví své dcery a s novou známostí se stýkat jen občasně na kafi.

Dobrý den.Prosila bych o radu,i když sama nevím,jestli mi je pomoci :-) Po narození 3.dítěte jsem tak nějak ukončila vztah s jejich otcem.Po jeho lhaní,ztráty důvěry a nevěře.Potkala jsem svou první lásku po 20 letech a začali jsme se scházet.Už to trvá 5 let.On mě velmi miluje,ale já už ztrácím víru a i asi chut v tom pokračovat.Celých těch 5 let žijeme ve společné domácnosti s otcem mých dětí a podílíme se společně na výchově.Občas je dusno a já se cítím jako ve vězení.Ale nevím jestli bych výchovu zvládla sama.S přítelem se vídáme jednou dvakrát za měsíc.Jen si připadnu ještě mladá 43let,na to,abych žila takový život.Tak nevím co dál.Děkuji za Váš názor

Dobrý den.Mám dceru 13let a žijeme 2,5 roku s mým manželem, který není její otec (celkově se známe 4 roky). Již na začátku našeho vztahu mi řekl, že nemá vztah k dětem a žádné ani nechce. S dcerou si tehdy rozuměl více, jen občas ji vytýkal nějaké maličkosti.Situace je ale nadále horší. Ona si k němu budovala vztah, např.ho objala, ale on stál aniž by ji rukami objal jako ona jeho. Neustále ji kritizuje, že si má uklidit vždy všechny boty v chodbě, když se ona sprchuje, tak má vždy po sobě uvést koupelnu do stavu, ve kterém byla předtím, na talíř si má dát tolik, kolik je schopná sníst, když si naloží více než sní, tak ji za to zkritizuje, vadí mu, že nechá něco neuklizeného v kuchyni,např. drobky, přitom on je tam nechává neustále, kritizuje, když jí u stolu a má loket na stole, tak ji pořád napomíná, pokud třeba trošku odkašlává ve svém pokoji(zlozvyk, pocit, že má něco v krku), tak on i přes zavřené dveře tak hlasitě zakašle nebo spíše zachrčí, aby to ona slyšela, ikdyž s ní sedím v kuchyni a dělá to občas, tak on z horního patra takto hlasitě zachrčí, vytýká jí, když jí třeba jablko a trochu u toho zamlaská, říká to vše vždy tak přísně a moje dcera už s námi ani nechce nikam moc jezdit ve třech, protože ví, že mu bude zase něco vadit. Často si brává jídlo do svého pokoje, aby zase něco neudělala špatně. Nesmí si dávat nohy na gauč, protože takto lidé normálně podle něj nesedí, přitom manžel je má někdy i na stole, a já je smím mít na gauči.Když se koupe, což je dvakrát za rok, tak má řeči, že je drahý ohřev vody a že se snad může jen osprchovat. Manžel mi vytýká, že nikdy nestojím na jeho straně a neřeknu nic mé dceři.S dcerou mám krásný kamarádský vztah.Těmito neustálými výtkami vůči mé dceři se můj vztah k němu již před rokem velmi ochladil. Navíc mi řekl, že k mé dceři nic necítí, nepochválí ji, mám pocit, že ji jen kritizuje.Mám velký strach, jaký by to na ní mělo dopad v jejím věku, kdybychom nadále společně žili.Už nyní se mě dcera často ptá, jestli je opravdu tak špatný člověk.Má ze sebe samé velmi špatné pocity a obavy, co zase nastane.Jsem ve fázi, kdy chci od manžela odejít, protože nevěřím, že se v tomhle dokáže změnit, sám mi řekl, že se nedokáže otočit o 180 st.Jeho výtky nepovažuji za výchovu, nýbrž za komandování. Už mi tolikrát říkal, že se pokusí se v tom zlepšit, ale nic. Celá situace je natolik ještě zamotaná tím, že se objevil muž, který má velmi rád mne i mou dceru a ona jeho také. Známe se 4 měsíce a rád by s námi žil.Cítím to tak také, moje dcera by také raději bydlela jinde. Ráda bych od vás slyšela názor, co si o tom myslíte, zda je takový člověk schopen se změnit či ne. Já v tom nevidím budoucnost. Především mi jde o mou dceru, která není šťastná a já také ne. Mám špatný pocit ze všeho, z toho, že jsem včas nedokázala tomuto komandování zabránit a taky, že se objevil jiný muž, se kterým bych ráda se svou dcerou žila. Děkuji Vám moc za odpověď.

Po 15 l. manželství mi před rokem manžel oznámil, že se zamiloval do jiné ženy-ne fyzicky, ale emočně. Také mi řekl, že ho nenaplňuje náš rod. život, chtěl by se seberealizovat a něco nového velkého dokázat a zažít. Máme 2 nezl. děti, dobré zaměstnání, hezký dům-ale jeho z toho nic netěší. Jeho doktorka mu řekla že prochází krizí 40tníků a doporučila mu psychologa. Na sezení poctivě dochází celý rok, ale nezměnilo se nic. Ve vztahu je odtažitý, lhostejný, domů z práce chodí pozdě večer, takže péče o děti i domácnost je jen na mě. O víkendech se trochu zapojuje do chodu rodiny, ale je nervózní, podrážděný. Celý rok jsem doufala, že se náš vztah zase vylepší a bude nám spolu zase dobře-ale neděje se to. Teď mi oznámil, že mě respektuje jen jako mámu svých dětí a taky jen kvůli nim od nás neodejde. Já sama ale začínám na rozvod myslet čím dál víc-jsem psychicky zdeptaná a beru antidepresiva. Váhám jen kvůli dětem a potřebuju radu - rozvézt se, nebo dát vztahu ještě šanci...
Děkuju moc E.

Dobrý den, s bývalou partnerkou sme od sebe 6měsícu, máme spolu dceru 7let, vztah se rozpadl kvůli vzájemnémnu odcizení,a následné nevěře z její strany která trvala přes 6 měsícu a to už sem neustál,a celkově to neklapalo v oblasti milostného života, myslíte že je šance na normální žití s partnerkou která byla nevěrná a nevážila si chlapa??Tvrdí mi že zajdem do poradny,sex.poradny atd, mám ted vztah který je v relativním pořádku ale vidina toho že bych byl zase s dcerou mě přivádí na na myšlenky na návrat...ale zase se říka 2x do stejné řeky nevztoupís...dekuji za rady

Dobrý den,

ráda bych Vás požádala o radu. Jsem skoro rok ve vztahu, který očividně nikam nevede a do budoucna asi ani nepovede. Máme mezi sebou velký věkový rozdíl a někdy mi připadá, že si ani nemůžeme rozumět.Navíc od sebe bydlíme přes sto kilometrů. Vídáme se málo, často se hádáme. Ale kdykoliv jsem rozhodnutá, že to ukončím, zas se to přehoupne k lepšímu a odhodlání ztratím. Myslím, že jediné, co nám nechybí jsou vzájemné city. Ale to je asi to jediné co nás drží pohromadě. Víc společného asi nemáme. Všichni známí mi radí, abych šla od toho. Jenže já nevím jak a hlavně se na to moc necítim. Světlejší chvíle tam jsou. Problém je v tom, že na sebe nemáme čas kvůli práci,ne že bychom nechtěli. Ale to se do budoucna také měnit nebude. Spíš se to bude horšit. Myslíte, že by bylo lepší, rozhodnout se pro to,co je pro mě nejspíš lepší i za cenu ztráty toho člověka? Pokud je to pro mě lepší. Těžko říct,je to po letech první muž, ke kterému opravdu něco cítím. Děkuji za Váš názor. :-)

Dobrý den, je mi 23 chodím s přítelem (23 let) již dva roky, ale poslední dva měsíce se neustále hádáme. Také jsem zjistila, že mi lhal. Stále ho miluji, ale nemám k němu takovou důvěru jako dříve. Navíc jsem začala opět myslet na jednoho muže (Adam), kterého jsem znala ještě před mým vztahem s nynějším přítelem. Bojím se rozejít, abych toho poté nelitovala, ale zároveň si říkám, jestli by vztah s Adamem nebyl lepší. Myslíte, že se mám snažit dát svůj vztah opět do pořádku? Jsem zmatená a nevím si rady. Děkuji za jakoukoliv radu, nebo názor.

Dobrý den, je mi 25 let a čekám první dítě. Bohužel ne s mužem, se kterým si dokážu představit žít po zbytek života (jak se tak v životě stává, otěhotnění přišlo krátce po seznámení). Otec dítěte - Slovák - se ke všemu postavil zodpovědně a je ochoten se na všem podílet - pokud bude mít dítě jeho jméno, budeme společně bydlet u něj a hrát si na spokojenou rodinu. Řeším však otázku, co je pro dítě lepší. Vyrůstat bez otce, nebo žít v rodině, která nefunguje? Mám totiž za to, že dítě bude spokojené tehdy, pokud jsou spokojení rodiče. Sama jsem z rodiny, kde lásky chyběla a tato záležitost mě lehce poznamenala dále. Děkuji předem za odpověď

Dobrý den, od dvaceti jsem se kamarádila s klukem, který mi v rozmezí asi dvou let vyznal dvakrát lásku. Já se s ním cítila dobře, ale na vztah jsem to neviděla. Pak jsem hodně cestovala aměla různé partnery. Mezitím jsem se s tí chlapcem vidívali(jako kamarádi). Te uběhlo 18 let a mě se rozsvítilo...chciho. Chodím za ním, ale myslím, že on už ví, že je na rovině o krok zpět a nic si nedovolí. Spala jsem u něho ale k ničemu nedošlo. Píše málo . Nereaguje moc na moje zprávy. mYslím si, že je to především tím minulým zklamáním. On partnerku celou dobu neměl. Myslíte si, že mu to mám říct a jak to dopadne?

Dobrý den, s partnerem jsme se potkali až poté, co se rozvedli s bývalou ženou, která odešla s jiným. Oba máme děti ve střídavé péči (on 3 a já 2) nežijeme tedy ani spolu.Trvá to už 4 roky a já naše odloučení trpělivě snáším, vztah k jeho dětem podporuji a myslím, že mě všichni tři vždy rádi vidí. Sama jsem v tomto uspořádání našla výhody: mám více času na sebe, mohu v klidu vychovávat své dospívající syny a postupně zjišťuji, jak jim to klidné prostředí svědčí. Bohužel hůř než já se s tímto nenormálním soužitím vyrovnává můj partner. Nejen, že on mé děti zdaleka tak otevřeně jako já jeho nepřijal a když je někdy s námi, dochází ke konfliktům, ale už začíná kritizovat i mě, a to hlavně před svými dětmi. Když jsem trávila čas jen s ním a s jeho dětmi, cítila jsem, že jsme šťastni a myslela si, že to bude fungovat i s mými kluky a dohromady. Když jsem tedy začala situace a společný čas sama více řídit, začal mě kritizovat. Když jsme jen sami, také to není ono. Máme vůbec budoucnost?

Paní doktorko, je mi 50 let. Před 2 lety jsem se seznámila se stejně starým mužem. Já jsem rozvedená po 18 letech manželství, mám 2 děti. On se rozvedl 2x a má dospělou dceru z prvního, asi rok trvajícího manželství, ve 22 letech. Jeho druhé manželce se narodilo dítě až po rozvodu s novým partnerem. Ze začátku našeho vztahu se snažil, ale přesto měl problémy při sexu, říkal, že za to může stres, používal různé výmluvy, bylo moc pozdě, nebylo ticho, byl unavený apod. Přesvědčoval mě, že se vše spraví až nebude mít stres v práci..Zkoušela jsem všechno možné. Teď ho sex nezajímá vůbec, je to vlastně zakázané téma. Nikdy jsme spolu nezačali bydlet a začíná vyhýbat i tomu, aby u mne přespal.Uvažovala jsem, že bychom mohli bydlet spolu, ale mám pocit, že se tomu vyhýbá a nedokáže se vzdát svého samostatného bydlení a vystačí si s telefonováním. Vánoce zatím netrávil s námi, ale vždy dá přednost své matce, na kterou se zdá být velmi fixovaný. Dá se dosáhnout změny? Dává to smysl?

Situace: já i moje přítelkyně jsme šli do našeho vztahu impulzivně a nečekaně - poznali jsme se přes internet (Fascebook) a chvíli jsme si psali - jakmile jsme se asi po 2 týdnech odhodlali jít ven - řekla několik citově založených věcí a já ji objal s cílem ji zklidnit po chvíli mezi náma přeskočila jiskra a už po chvilce jsme se líbali v trávě a o 2 dny později jsme zplnohodnotili náš vztah...
Problém: ani jeden jsme vztah nechtěli a vpodstatě nechceme - přesto nedokážeme vydržet bez toho druhého déle než týden a naše bývalé přátele/ kamarádky nechceme ani pořádně obejmout natož pak tomu druhému zahnout.
Otázka: řešíme/ kompenzujeme si naším vztahem naši minulost ? (z její strany více partnerů) z mé strany několik nevydařených lásek a strach navázat citový vztah s někým novým, ale stálá touha po sexu (jsem muž 18)
o všem jsme si promluvili, ale každé řešení má stejný výsledek: po chvilkové hádce jsme spolu zase

Rok jsem chodila s mužem, který trpi bipolarni afektivni poruchou cili maniodepresi. Nas vztach byl plny turbulenci, psychopatickych situací, ale zaroven i plny lasky a úžasného sexu. Poprvé v životě jsou poznala opravdové souznění těla a ducha...Měla jsem však neustále pocit, že to vše krásné si vybírá těžkou daň na mé psychické pohodě. Přítel nebral prášky, dostal se do velkých dluhů a neustále mě provokoval flirtováním s ostatními ženami. Rozešla jsem se s ním zrovna když se začal lepšit, začal užívat antidepresiva po pobytu na psychiatrické léčebně. Moc chtěl ve vztahu pokračovat a začít spolu žít a bydlet. Já si, ale našla jiného partnera. Nový partner mě však neuspokojujje sexuálně a za jeho zady jsem se dále stýkala s expartnerem. Nevím si rady, vztahu s maniodepresivnim se desim a v novem vztahu nejsem spokojena.

Pročítala jsem Vaši poradnu a jen zírám. Partner mi byl nevěrný víc jak 3 roky, já se doma starala o malé děti a on řešil zálety. Dokonce nakrátko odešel. Myslela jsem, že šlo o kratší čas a že kvůli naší partnerské krizi si našel paralelní vztah. Pak jsme se dohodli, že se máme rádi a chceme být spolu. Jenže jeho zhrzená milenka mi potřebovala nutně sdělit, kolik těch žen měl a jak dlouho mě podváděl. On vše přiznal. Pro mě z toho ale vyplynulo, že naše krize vznikla kvůli jeho podvádění. Všechno jsem to na etapy překousala. Náš vztah začal fungovat. I co se sexu týče. Jenže on vydržel necelé 4 měsíce než si to zase musel rozdat s mladou holkou. Vykládá mi jak je doma spokojený, miluje mě, děti. To mám opravdu budovat vztah kvůli dětem s děvkařem, kterému prostě jedna žena nestačí a nepátrat a být ráda, že ho mám? Já ty věčné pochybnosti prostě neunesu.

Dobrý den. S přítelem už jsme 3 roky a pořád mám pocit, že mi něco hrozně schází. Asi před 2 lety jsem potkala jednoho muže seznámila mě s ním moje starší sestra, jezdili jsme na společné akce, apod. On se do mě zamiloval a začali jsme si psát. Byl tak hodný a pozorný, když jsem si řekla, že zůstanu s mým přítelem, tak si našel dívku já začala hrozně žárlit. Úplně jsem ho vyškrtla ze svého života a nějak jsem na něj nevzpomněla. Ale když se s ní rozešel začal mi asi po půl roce opět psát a románek začal na novo (ovšem žádný polibek nebyl nic). Po nějaké době jsem ho zase nechala a nebavila jsem se s ním. Když ted to zase začalo a už jsme se i políbili. Mám ho moc ráda, ale nedokážu opustit svého přítele. Snad každou noc se mi o něm zdá a když spím vedle svého přítele myslím si že je vedle mě on. Vůbec nevím co mám dělat. Nechci litovat, že jsem opustila svého přítele. Opravdu nevím co si mám počít pořád mi říká, jak jsem jeho láska na 1. pohled. Mám svého přítele opustit a být s ním?

...optimistický, veselý člověk, co se zařekl, že chce být v životě šťastný a bojím se, že se mi to v tomto vztahu moc nedaří. Máme i světlé dny a krásné okamžiky, ale většinou se stane něco co mě velice rozesmutní. Byli tu také věci co mi od začátku vadili a přítel je prostě kvůli mě nezmění: kouření, přespříliš času na PC, řekne, že se nechce měnit a přetvařovat, což si vážím, ale tím pádem nechce na našem vztahu moc pracovat. Když mu toto všechno řeknu, většinou jen mlčí a řekne, že chce ať jsem šťastná, ale nic se potom nezmění. Spíš 3 dny skoro promlčíme a pak se to nějak zlepší. Hrozně bych si přála, aby mi nějaká třetí osoba, řekla, ne tohle nebude mít cenu a nezlepší se to nebo ano, bojuj, tohle je vztah, který za to stojí. Zapomněla jsem říct, že je mi 29 let. Chci bojovat i kvůli tomu věku, abych nezačínala znovu. Je to však těžké, když bojuje jen jedna strana. Děkuji pouze za Váš názor na můj emoční výjev :)