Vlastní parfém, boty od ševce nebo originální šperk. Radosti na míru letí

Po originalitě touží asi většina z nás. Kousek vyrobený podle typu naší osobnosti vyvolá pozitivní emoce, podtrhne přednosti, potlačí nedokonalosti a také ho nebudou mít všichni v okolí. I když za něj zaplatíme víc než za věci z běžných obchodů, určitě to stojí za to.

1 Jediná vůně na světě

Borys Kudela musel kdysi jako žák slíbit své učitelce chemie, že s tímto oborem nebude mít nikdy nic společného. Byla to podmínka, aby z předmětu nepropadl. To jeho manželka Olga byla v chemii na zcela jiné úrovni. Vyrůstala s ní díky mamince, která obor učila, a nakonec ji sama také vystudovala. 

Borys svůj slib učitelce nedodržel a dnes má se ženou v Praze studio, kde si můžete vytvořit vlastní parfém. Oba dva to k vůním vždycky táhlo, kdykoliv vyrazili na cesty, místo obvyklých suvenýrů si vozili parfémy. Díky tomu jich mají obrovskou sbírku a k tomu také znalosti, co všechno vůně pro člověka znamenají a jak dějiny dokážou našim nosům zamotat hlavu. 

Sladké ženy

Jak obrovské emoce dokáže vůně vyvolat, se manželé Kudelovi přesvědčili na vlastní oči, když se jim ve studiu zákaznice rozplakala. Byla právě na začátku tvorby vlastního parfému, kdy čichala k různým esencím a dávala si stranou ty, které jí byly příjemné. Když přišla řada na konvalinku, ženě to připomnělo maminku tak silně, že slzy nešlo zastavit. 

Jinak prý ale Češky moc konvalinky nemusí. A vlastně žádné dámy v bývalém východním bloku. Mají je totiž spojené s érou totality, kdy téměř nic jiného než konvalinkové vůně nebylo. 

„Moje maminka je také nemá ráda,“ přikyvuje Borys s tím, že toto se ovšem netýká mladých žen, které už komunismus nezažily. A Američanky, Australanky či Novozélanďanky prý konvalinky přímo zbožňují. 

Manželé Kudelovi pocházejí z Polska, a zatímco si povídáme o národnostních rozdílech, zkouším si sama vybrat vůně, které mi sednou. Jako první dávám stranou mořskou vodu. Prý nejsem jediná. Tuhle vůni Češky volí často, snad proto, že připomíná dovolenou. Obecně prý máme rády čisté vůně, svěží louku, květy na ní. 

„Slovenky však mají jiné preference. Vybírají tóny do sladka, těžší,“ vypráví mi Olga a její muž ještě dodá perličku, že našim zvyklostem se trochu vymykají Ostraváci. „Ti jsou také spíš pro těžší, kořeněné vůně. Asi tam někde mají to uhlí,“ zamýšlí se s úsměvem. 

Borys a Olga Kudelovi

Jinak čeští muži – parfémy na míru si k nim do studia chodí „namíchat“ i ti – často volí vůni fíků. A když přijde pár? To pak nastávají prý docela zajímavé situace, hlavně když tvoří jeden pro druhého. „Muži vybírají pro ženy lehce sladší vůně, než by zvolily ony samy. Jsou v tom zase vzpomínky. Na maminku, na dětství. Takže často vanilka, kokos, mléko,“ vypočítává Olga. 

Když zapátrám v kartotéce svého nosu já, objevím tam vůni zeleného jablka, kterou byla moje generace prosycená zejména v osmdesátých letech, kdy se k nám dostávala v šamponech a sprchových mýdlech. Mládí jsem sice měla harmonické, ale zelené jablko si do parfému stejně nepřidám. 

Ořechy a brusinky

Vůně nepůsobí jenom na jeho nositele, ale samozřejmě i na okolí. Může leccos vylepšit, podtrhnout, ale také pokazit. Když jdete na pohovor, neměli byste prý volit vůni příliš mladistvou, protože to trochu zavání nezkušeností. Naopak těžší parfém dokáže přidat roky, což rozhodně nepotřebuje žádná žena. 

„Ale zase jsme tady měli zákaznici, co mířila na rande a přála si vůni s afrodiziakem,“ vzpomíná Olga a otvírá další a další lahvičky. „Bergamotka, santal, magnolie, černý rybíz. Teď na podzim taky frčí brusinka a tuhle zkuste šlehačku,“ nabádá mě Olga, až mi ze všeho jde nos kolem. 

Je to, jako když pejsek vařil s kočičkou dort. „Tuhle pohádku neznám, ale pamatuji si jednu říkačku. Přihlásil jsem se na ambasádě České republiky ve Varšavě na kurz češtiny pro podnikatele. Bylo nás tam deset chlapů a první, co jsme měli přečíst z knížky, bylo něco o myšičce, co vařila kašičku,“ vzpomíná muž, který toužil žít v Česku, zatímco jeho žena ve Francii. 

Vyrobit si parfém na míru je zážitek.

A tak si vzala kousek Francie do Prahy. Všechny vonné ingredience totiž vozí z Mekky parfemářů, francouzského Grasse, kde spolu s mužem absolvovali kurzy a školení. Díky tomu vědí, že nepotřebujeme desítky ingrediencí, abychom si vytvořili vlastní parfém. 

Já nakonec skončím u čtyř složek, do každé ponořím papírek a označím číslem. Olga papírky skládá k sobě v různých kombinacích, abych nakonec určila tu, která mi voní nejlépe. Pak ještě přímo na těle testujeme podíl jednotlivých složek a, voilà, můj vlastní parfém je na světě. 

Zbývá vymyslet název a nalepit ho na lahvičku. A taky zanést do kartotéky, protože až mi dojde, mohu si nechat připravit další. Ale možná budu chtít jiný, protože preference vůní se také trochu mění s ročním obdobím. Teď „jedou“ vlašské ořechy, vanilka, jinak je nos celkem konzervativní. 

Když totiž Olga s Borysem zkontrolují složení mých dvou oblíbených průmyslově vyráběných parfémů, překvapí mě informací, že v obou mám minimálně dvě ze čtyř mnou vybraných ingrediencí. 

Proč bych tedy měla „šít“ parfém na míru, když si koupím podobný? To je právě ono. Podobný. Kdežto teď mám svou jedinečnou vůni, druhá taková na světě není. „Za ta léta, co spolu se zákazníky parfémy tvoříme, jsme ještě neměli shodu,“ uzavírá Borys Kudela mou návštěvu ve světě vůní.

2. Nevšední šperky

Už jako malý kluk vyřezal Marek Odstrčil z meruňkové pecky náušnice pro maminku. Šperky vyrábí dodnes, i když pracuje s mnohem vzácnějšími materiály, jako jsou zlato, platina, brilianty a další drahé kameny. Není na to ale sám, originální kousky vznikají ve spolupráci s jeho ženou, výtvarnicí Ester Engelovou. 

Marek Odstrčil a Ester Engelová

Ne vždy to vypadá tak, že Ester něco namaluje a Marek vyrobí. Něžná krása leckdy vzniká po vášnivých diskuzích, kdy se jeden či druhý snaží prosadit svůj názor. „Někdy se začneme dohadovat už před zákazníkem,“ směje se Ester. Někteří jsou možná zpočátku zaskočeni, ale ještě nikdo prý neutekl. „Šperk je především emoce a zákazníci jsou nakonec rádi, když vidí, jak nad jejich zakázkou diskutujeme a mudrujeme.“ 

Správná dvojka

To, že v provozovně v centru Prahy, kde manželé šperky nejenom vystavují, ale i vytvářejí, jsou na zákazníky dva, se jeví jako dobrá strategie i z dalších důvodů. 

„Některých dam se hned u vchodu ujme můj muž, protože vytuší, že já bych na ně byla příliš avantgardní. I když nakonec si mě k jednání také přivolají, protože chtějí znát názor ženy.“ 

Mužské společnosti dají raději přednost i někteří pánové, to když se jedná o tak delikátní záležitost, jako je objednávka dvou stejných šperků. Proč asi, si každý může domyslet. Takový grand by měl možná jednodušší, kdyby zašel anonymně do klenotnictví a koupil něco sériového, jenže to by zase přišel o vzácnou příležitost obdarovat dámu či dvě nevšedním skvostem. Například zasazení kamene, to je velmi sofistikovaná práce. Jak to udělat, aby z něj bylo vidět co nejvíce a zároveň aby perfektně držel? To je požadavek, který při sériové výrobě nemáte šanci splnit. Zato když se s každým kusem mazlíte osobně, je to znát. 

Krása z dílny Marka Odstrčila a Ester Engelové

Ester Engelová při této příležitosti vzpomíná na rozdělanou zakázku, kterou manžel nemohl dokončit, protože byl právě po operaci. „Domluvila jsem zasazení kamenů u jiného klenotníka, ale zákazník si výslovně přál, aby je zasadil pan Odstrčil. A protože je přání zákazníka pro nás spolu s kvalitou na prvním místě, manžel se i přes dráty v břiše dostavil do dílny.“ 

Ne vždy ale mají podnikatelé chuť zákazníkovi vyjít maximálně vstříc. „Objevili jsme krásné kameny, měli jsme radost, že budeme moci klientům nabídnout zase něco nového. Jenže padly do oka jednomu muži, který si přál, abychom mu z nich udělali soupravu šperků. Prosili jsme ho, ať nám aspoň kousek zbude, je důležité hlavně stálým klientům nabídnout čas od času něco nového, neobvyklého. Jenže muž trval na svém. Těžko jsme se s těmi kameny loučili,“ směje se Ester. 

To nové, co jejich značka Esterstyl nabídla, byly například barevné safíry z Madagaskaru. Bylo ale třeba změnit představu, že drahý kámen rovná se průzračná křišťálová barva. Někteří zákazníci se prý divili, cože to nabízejí za tretky. „Takže musím někdy dělat i osvětu,“ krčí rameny Ester a ukazuje mi další z řady novinek, broušené perly. 

Příliš velké

A co to vlastně obnáší, nechat si udělat šperk na míru? Někdo prý přijde s představou, jiný se rozhlédne kolem po vitrínách a řekne, mně by se líbilo tohle, ale trochu jiný tvar nebo jiný kámen. Potom sednou spolu se šperkaři ke stolu a kreslí, jak by to celé mělo vypadat. 

„Samozřejmě bych mohla někomu zadat, aby šperk nakreslil v počítači, ale tam se neodhalí ty jemné nuance, které vykreslím rukou,“ zamýšlí se Ester Engelová a dodává, že ona řeší víc výtvarno, manžel zase technickou stránku věci. „Na to je přísný, chce, aby to všechno sedělo.“

Vyrobit osobitý šperk znamená kromě jiného umět odhadnout typ člověka, který jej bude nosit. Jenže co když přijde muž, který objednává dárek pro ženu? Pak je podroben výslechu. Jaký je dáma typ? Osobnost? Výslech prý funguje lépe než pohled na fotku. Když šperk sedí, je to potěšení pro všechny zúčastněné. 

„Zvlášť když pak zákazník přinese lahev vína jako poděkování za to, že se obdarovaná rozplakala radostí,“ říká Marek Odstrčil. A stane se někdy i opak? „Jednou se nám to přihodilo. Dámě trvalo půl roku, než sebrala odvahu a řekla, že je šperk sice krásný, ale na ni moc velký. Pán s ním přišel, tak jsme to předělali. Chceme, aby žena šperk nosila. Hodně proto záleží na tom, aby se pohodlně nosil a majitelka s ním byla sladěná a měla ho ráda,“ říká Ester a dodává, že nyní už výroba šperků pod značkou Esterstyl vypadá tak, že padesát procent tvoří zakázky na míru, zbytek jsou kousky, které zdobí vitríny v obchodě. 

Ostatně, dělat šperky na míru, to je cesta, kterou si manželé kdysi zvolili a nyní po ní po různých peripetiích srdnatě kráčejí, ačkoliv to prý leckdy dost bolí. Hlavně prý ruce a záda. „A já jsem si tuhle propíchl prst skrz na skrz,“ hlásí Marek, ale prý je to daň za to hezké. „Mám určitou životní filozofii a z ní vycházejí mé nápady, myšlenky. Ty pak zhmotním, podělím se o ně a ještě za to dostanu peníze. Kdo tohle může říct?“ 

Křídla ze safírů

Když se snažím z manželů vymámit vzpomínku na nevšední zakázku, oba se shodnou na motýlovi. „To nebyl šperk, ale umělecké dílko jako dárek pro ženu. Křídla měl posázena mnoha modrými safíry, bylo to zdlouhavé, manžel dělal motýla dennodenně pět měsíců. Bylo velmi náročné vybrat a odstínovat safíry od světle po tmavě modrou a také zvolit vhodné velikosti kamenů. Navíc když Marek zasadil levé křídlo, zjistili jsme, že nemáme dost safírů pro to pravé. Sháněli jsme je od dodavatelů kamenů po celém světě. Vše nakonec dobře dopadlo, ale nikdy nejde dopředu odhadnout, jak dlouho taková zakázka zabere. Proto když hrozilo její pokračování, děsila jsem se, že bude dalších x měsíců stát dílna. Naštěstí k tomu nedošlo,“ uzavírá šperkařka motýlí příběh.

3. Klasika pro nohy zákazníků

„To ještě existuje?“ podivila se kolegyně, když jsem jí řekla, že odcházím na schůzku se ševcem. Radek Zachariáš, který šije boty na míru, se té reakci nediví, sám se s ní setkává. Zlaté časy řemesel podle něj už dávno skončily, toho jeho určitě.

A doby, kdy kluci chodívali za dědou do dílny a koukali mu pod ruce, nejspíš také. A přitom právě tam získal malý Radek vztah k řemeslu, fascinovalo ho, co dědovy ruce všechno dokážou vyrobit a opravit. 

Švec Radek Zachariáš

A tak když po revoluci přemýšlel, co by dělal, napadlo ho opravovat boty. „Pracoval jsem v továrně, viděl jsem, jak chlapi na soustruhu vyrábějí patníky. Chodily za nimi ženské a já jsem se těšil, že teď budou chodit za mnou,“ říká s nadsázkou. Hlavně ale usoudil, že na to, aby dokázal spravit boty, nemusí být vyučen v oboru. A měl pravdu. 

Problém však byl v ekonomice. „Za komunistů byly jednotné ceny a o dost nižší, než jsem měl já. Někdo myšlení změnil rychle, někomu to nešlo, obecně to ale pro mě ekonomicky výhodné nebylo,“ vzpomíná majitel firmy, která nabízí zákazníkům výrobky z těch nejvyšších pater luxusu. 

Botám jsem se musel přizpůsobit

„Měl jsem nářadí, zkušenosti, získal jsem znalosti o tom, jak jsou boty vyrobené a jakými vadami nejčastěji trpí. A protože jsem byl docela drahý opravář, chodili ke mně lidé s drahými botami. Na nich jsem poznal, jak vypadá kvalitní práce, byť pocházely ze sériové výroby. Takže když jsem přemýšlel, co dál, logicky mi z toho vyšly zase boty. Přece nebudu začínat zase úplně něco nového,“ popisuje Radek Zachariáš cestu, na které se z žižkovského opraváře stal švec, jehož boty stojí několik desítek tisíc korun. 

Svoje první boty ušil pro sebe. „A byl to zvláštní pocit. Ušil jsem si anglickou klasiku se širokou špičkou, boty byly hodně perforované, zdobené. Na takový styl jsem nebyl zvyklý. Tak jsem se botám musel přizpůsobit. Ale aspoň jsem se přiblížil zákazníkům, protože jsem je chtěl pochopit. Dokonce jsem se skamarádil s prodavačem z obchodu s luxusním pánským zbožím, s ním jsem často diskutoval, zasvěcoval jsem se do světa luxusu, abych věděl, o čem vlastně je. Nemůžu dělat luxusní výrobky a přitom si v duchu říkat, jak jsou drahé. Tu cenu jsem si musel obhájit sám před sebou, že je relevantní, že to není nesmysl.“

Zákazníci Radka Zachariáše prý nejsou typičtí konzumenti, již hodnotí výrobky z hlediska ceny. Jdou spíš do hloubky, zajímají se, oceňují, že jsou boty ušity kvalitně konkrétními lidmi, že nejde o anonymní pár z regálu. 

„Mezi mnou a zákazníkem musí panovat naprostá důvěra. To je totiž taková zvláštnost mého řemesla, že zákazník vlastně neví, jak boty budou vypadat. Na začátku, když jsem byl nezkušený, jsem měl v albu asi padesát vzorů bot, ale nikdo nebyl schopen si vybrat. Teď už vím, že na to musím jít jinak. Každého zákazníka nejdříve vyzpovídám a vylučovací metodou dojdeme k tomu, co mu vyrobím. Je to všechno takové virtuální, nejdeme moc do konkrétních detailů,“ vysvětluje proces výroby bot na míru švec, jehož extravagantní vizáž kontrastuje s tím, že zákazníkům nabízí hlavně klasiku.

Každý pár od Radka Zachariáše je originál.

Staří ševci prý věděli, proč šijí boty zrovna tak, jak šijí. „Design nefunguje, nemá žádný praktický význam. Na tradičním střihu bot má každá linka, každý šev svůj důvod. Na tom se nic nemění, odborník možná postřehne drobné charakteristiky, které odlišují výrobce,“ říká muž, jenž si ve svém opravářském krámku obkresloval boty, které se mu líbily. 

Snad už tehdy tušil, že se mu to jednou bude hodit. „Měl jsem také katalogy a knihu, kterou vydal jeden maďarský švec. Je to taková ševcovská bible.“ Když se podivím, že do Maďarska bych tedy umění šít boty nesituovala, Radek Zachariáš mě překvapí informací, že zrovna tahle země bývala v oboru špička.

Tohle je vše?

Rozhodnutí dělat ty nejlepší a nejkvalitnější boty, zmenšovat množství práce a zároveň zvyšovat její cenu, se ukázalo jako správné. Firma si našla svoji klientelu, všechno fungovalo, zákazníci byli spokojení, finance vyladěné. Pak do toho ale Radkovi hodila vidle krize středního věku. 

„Táhlo mi na padesát, když jsem jednoho dne seděl na zahradě s kávou, na klíně držel kočku a říkal jsem si, tohle je všechno, co chceš? Byl jsem spokojený, ale necítil jsem se tak starý, abych měl takhle takzvaně dožít. Tak to ne, řekl jsem si, musím to ještě rozjet. A udělal jsem šílenou věc. Vše skvělé jsem opustil, přestěhoval jsem se z vesnice u Berouna do Prahy, chtěl jsem rozšířit sortiment, zvýšit zakázky, najal jsem lidi, že je všechno naučím,“ vzpomíná. 

Měl obrovské plány, ale velmi brzy z nich začalo scházet. „Platil jsem nájem za obrovský dům, protože jsem si ho pronajal rovnou celý, ve všem jsem měl velké oči. Myslel jsem, že když budu v Praze, zákazníci za mnou přijdou, ale to se nedělo. Vydržel jsem čtyři roky, ale ten poslední už jsem zápasil sám se sebou, protože se mi nechtělo přiznat, že jsem to nedokázal. A také jsem nechtěl, aby si lidi mysleli, že jsem zkrachoval. Nakonec jsem si řekl, že je to jen v mé hlavě. Teď už mám tohle všechno vyřešené a vůbec mi nevadí, že sedím na zahradě a že už by to mělo být všechno. Naopak si říkám, kdyby mi to takhle vydrželo, bylo by to skvělé. Tohle poznání mě stálo dost peněz a času, ale naštěstí ne život,“ říká s vyrovnaným úsměvem švec.