Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvJak jsme na tom, co se národního duševního zdraví týká, po roce s covidem?
Covid má bezpochyby velký dopad na duševní zdraví nejenom u nás, ale všude ve světě. Vlastně první statistiky o tom, že se celé populaci zhoršuje psychický stav, přišly už loni z čínského Wu-chanu, kde se ukázalo, že skoro polovina lidí v té době na začátku pandemie strádala nějakými psychickými problémy. Nejinak to dnes víme u nás, že třeba depresivní potíže stouply v České republice třikrát a úzkostné potíže stouply dvakrát, takže ten dopad je bezpochyby zcela zásadní.
Otázka, která ještě není úplně vyřešená, je, jestli to zhoršení celkového psychického stavu populace se týká populace jako takové, anebo se týká i psychiatrických pacientů. Zatím to vypadá, že psychiatričtí pacienti to možná snášejí o trošku lépe než obecná populace, což je zajímavý jev.
Co je největším spouštěčem u běžné populace? Je to ona nejistota, obava z onemocnění, stres, sociální distanc? Víte už, co se na tom nejvíce podílí?
Je to především ta nejistota. Tolerance nejistoty je osobnostní rys, který je u každého člověka trošku jinak vyjádřen, a lidé, kteří mají nižší toleranci nejistoty, jsou na tom hůře. Prostě proto, že jsou zvyklí, že jejich život může být a nebo je predikovatelný, rádi vědí, co bude. Potřeba kontrolovat svůj život, tedy držet ho pevně v rukou, je v populaci různě distribuována a bezpochyby zrovna tento parametr je to, co přivádí lidi do poměrně vysokého psychického stresu.
Těšit se denně na něco, je teď zvlášť důležité, řekl v Rozstřelu psycholog |
Když hovoříme o stresu, tak ten je možné rozlišit na stres, se kterým se dá pracovat, tedy ten, u kterého mám pocit, že nad ním mám kontrolu, a pak na zátěž, nad kterou už kontrolu nemám. A tato pandemie je právě výzvou proto, abychom se učili, že jsou v životě situace, které nejsou úplně pod naší kontrolou, a s tím se musíme smířit.
Osobně jsem si během pandemie několikrát vzpomněla na svou babičku, která vyrůstala za druhé světové války. Rodina se rozdělila, její otec byl totálně nasazen v Německu, zemřeli jí dva sourozenci, potraviny na příděl, zažila bombardování. Přesto si ji pamatuji jako velmi energickou a pozitivní ženu. Byla tahle generace „z jiného těsta“?
Určitě ne, ale byli zvyklí na něco jiného. Dopad nějaké nové situace závisí na tom, s čím to srovnávám v rámci vlastního horizontu svého osobního života a své osobní životní zkušenosti. Lidé se během třicetileté války nebo za druhé světové války nebo vůbec prostě v těch krizových periodách dějin měli hůř, žili tedy ještě v mnohem větší nejistotě než my. Ale dopad na naši psychiku je dán čistě porovnáním s tím, co je v mé zkušenosti, ve zkušenosti mého života, tedy ne až tak moc, co je zkušeností předchozích generací.
Takže naše babičky ta zkušenost z dětství formovala a my, protože jsme doposud žili v relativním klidu, tak se teď s tím pereme?
Přesně tak. Ony jsou v podstatě dvě možnosti, co nám to dá, co nám ta zkušenost s pandemií přinese. Jedna věc je, že nás to přenastaví a že si budeme vážit klidnějších fází svého života, klidnějších fází dějin, které nás snad nyní očekávají, případně budeme rány života snášet lépe a s větším nadhledem. To je tedy jedna možnost. Ta druhá možnost je, že pandemie nebo ta krize spojená s pandemií některé lidi naopak zcitliví a mohou být víc vystrašení a víc reaktivní i potom, co to odezní. Úkolem nás profesionálů, a v podstatě je to třeba i trošku cílem našeho rozhovoru, je lidi připravit na to, že si z pandemie mohou také něco vzít, a tím v žádném případě nechci zlehčovat ten dopad. Ona je to skutečně tragédie.
Prof. MUDr. Jiří Horáček PhD.
|
Která generace je v tuto chvíli pandemií psychicky postižena nejvíc?
Ten dopad na seniory v té první fázi separace byl jistě větší, teď je už řada seniorů oočkovaných, jejich stav se skutečně zlepšil a je to i vidět. Třeba já to vidím v ambulanci – jakmile ti pacienti dostanou vakcínu, tak jim klesne zátěž spojená s touto fází. Teď je pravděpodobné, že to bude víc dopadat na mladé lidi a na děti.
Jinak ta distanční výuka, tedy přes obrazovku, akceleruje ještě jeden trend, který jsme viděli obecně ve výuce v posledních letech, a to je tendence, aby se vylepšovaly u dětí schopnosti rychle vyhledávat informace, což je snad vhodné v tomto digitálním věku, ale to se děje za cenu ztráty nějakého celkového vzdělávacího rámce, který my potřebujeme jako vánoční stromeček, abychom pak na něj ty poznatky dokázali věšet. Tady je klíčová úloha pedagoga.
Co s našimi a především tedy těmi dětskými mozky dělá ona komunikace přes displeje počítačů? Má to nějaký vliv na fungování mozku?
Určitě to bude mít vliv na fungování mozku, což je vlastně všechno, co se týká naší psychiky a našeho prožívání. Já doufám v jednu věc, že ono digitální kontaktování se s lidmi povede ke kultivaci této formy. My to dobře vidíme na psychoterapii – když mám velmi těsný kontakt s člověkem, potřebuji reagovat vlastně na všechny jeho neverbální signály, které vysílá, a to přes tu obrazovku jde výrazně hůř. Je ale možné se to naučit, můžu prostě instruovat klienta, aby se při psychoterapii osvětlil lampičkou, abych na něj pořádně viděl. Taková jednoduchá pravidla, která zásadně mohou zkvalitnit onen kontakt.
Když se ještě zastavím u fungování našeho mozku, proč najde mozek často ve spánku řešení situace, kterou při plném vědomí a běžném denním provozu nebyl schopen řešit?
Víte, řešení nějakého problému znamená najít souvislost mezi sadou dat, kterou mám před sebou. To znamená, kde jsem třeba něco nechal, kde jsem byl, kde jsem mohl nechat klíče a tak dále. Uvnitř nějaké sady dat já hledám řešení. Na začátku vyjdu z nejpravděpodobnějšího řešení, kde by dotyčná věc mohla být, což mi vytvoří nějaký iniciální model, a ten já následuji. Onen iniciální model se ale nedaří, protože kdyby se dařil, tak klíče najdeme, a já ho furt do jisté míry řeším a ty ostatní alternativy jsou od toho původního modelu daným způsobem odvozovány, je to ale přemýšlení stále v jedné linii. A tím, že se vyspím nebo že na to přestanu myslet, že prostě rozostřím tu svoji mysl, resetuju systém, opustím stávající struktury. A toto umožní, aby vyrostla nějaká nová interpretační struktura, která to řešení najde. Přestanu tak být zakletý původním soustředěním.
Dá se tedy fungování mozku přirovnat k počítači?
To se ptáte moc hezky, ale ono je to trošku složitější. Mozek a počítač je špatná analogie. To už je dávno vyvráceno. Mozek funguje jinak než počítač prostě proto, že není tak moc algoritmizován. Počítač pracuje algoritmicky, kdežto mozek hledá ta řešení sám.
Z kolika procent vlastně využíváme mozek?
Často se uvádí, že používáme deset procent, ale to je chyba. My jako neurovědci s tím zásadně nesouhlasíme, nikdy to spočítáno nebylo. Vlastně ani nevíme, jak by se to mělo počítat, když ani nemáme úplně přesnou představu, jak třeba počet synapsí a počet neuronů souvisí s bity informací, které jsou zpracovány v mozku, a jak ty bity přesně stanovit a kvantifikovat. Takže tato otázka je téměř bezpředmětná. Traduje se, a to i v učebnicích, že člověk používá část mozku, ale my s tím nesouhlasíme. Nevíme to a nevíme ani, jak se na to zeptat. Mozek funguje, tak jak funguje, a má obrovský potenciál se rozvíjet a vidět nové souvislosti a nové struktury.
Co všechno ovlivňuje to, jak vnímáme realitu? A kde je hranice mezi pouhým názorem na svět a duševní nemocí? Odpovědi i na tyto otázky najdete v Rozstřelu a celém záznamu rozhovoru moderátorky Elen Černé s hostem po Skypu, kterým byl profesor psychiatrie a neurobiolog Jiří Horáček, který pracuje v Národním ústavu duševního zdraví a na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze.
