Chuťové pohárky na jazyku by mohly vyprávět, proč má každý své oblíbené jídlo a jiné nemůže ani vidět. Člověk by se ale měl spíš ptát, jak své děti naučit jíst nejen to, co jim chutná, ale co zároveň prospívá jejich zdraví. Jak jim vtisknout správné stravovací návyky tak, aby jim vydržely po celý život.
Odkud se berou lidské chuti?
Člověk miluje všechno, co chutná sladce. Nemůže za to. Tahle láska je geneticky zakódovaná, přirozená a nejednou druhu Homo sapiens zachránila život. V přírodě je totiž sladká chuť známkou bezpečné a rychle sytící potraviny - sladké je mateřské mléko savců, zralé ovoce, med a další pochoutky, zatímco jedovaté přírodní produkty bývají trpké nebo kyselé. Kdyby se lidé řídili pouze přáním svého žaludku, nejedli by nic jiného než sladké.
Na všechny ostatní chuti si tedy každý musí postupně zvyknout. Není to zrovna jednoduché, protože procesu přivykání stojí v cestě neofobie - strach z nových potravin. Mezi prvním a druhým rokem života sice slábne, ale nikdy nevymizí docela. Zařazování nových potravin - samozřejmě s výjimkou sladkostí - má proto spoustu háčků, a to jak v jídelníčku dětí, tak dospělých.
Další chuti se rozvíjejí postupně s rostoucím věkem. Malé děti si poměrně rychle oblíbí slanou příchuť (a v rodinách, kde hodně solí, si na ni také záhy vypěstují návyk), preference pro jídla hořká, mastná, natrpklá nebo kyselá však přicházejí až po pubertě. Typickým příkladem nevyzpytatelnosti lidských jazyků jsou třeba olivy. Někdo je miluje, jiný nenávidí, ale jen málokomu jsou zcela lhostejné.
Novinky v žaludku
"Neofobie se zruší jedině opakovaným kontaktem s novou potravinou. Když roční dítě poprvé dostane dušenou mrkev, vyprská ji na zeď. Podruhé to odnese maminka, potřetí už jen stůl, a když mu naservírujete mrkvičku posedmé a ještě ho pochválíte, pochopí, že je fajn a že mu neublíží," vysvětluje Zuzana Brázdová z Ústavu preventivního lékařství Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně.
Odborníci znají všelijaké finty a vědí, jak naučit malé kverulanty baštit ovoce a zeleninu. Argument "je to zdravé a ty to sníš, nebo..." zdaleka nestačí. Odtud je jen krůček k tomu, aby dítě usoudilo, že co je zdravé, je většinou hnusné, a začalo to či ono striktně odmítat.
Příkladem toho, že seznamování se s novými potravinami bývá komplikované a úspěch závisí doslova na každém detailu, je dvaatřicetiletý Filip Koukal z Prahy. Když mu bylo šest, staly se jeho noční můrou zelené fazolky.
"Nejedl jsem je ten den sice poprvé, ale nikdy mi moc nechutnaly. Venku na kluzišti čekali kamarádi, nade mnou číhala přísná maminka. Zhltal jsem je tehdy prakticky bez kousání, hlavně abych to už měl za sebou."
Při bruslení si ovšem Filip ošklivě zlomil ruku - následovala cesta do nemocnice a pumpování obsahu žaludku před akutní operací. Co udělaly nerozkousané fazolky s tenkými hadičkami, si dovede představit každý. Žaludek se tedy musel pumpovat na pokračování - a Filip nekompromisně zařadil zelené fazolky na seznam svých zavilých nepřátel. Není divu.
Já to nebudu!!!
Když si Jiřina Jandová brala čtyřletého Pavlíka poprvé na chalupu, očekávala, že kromě dítěte a několika tašek dostane i seznam toho, co vnouček jí rád a co ne. Informace byla ovšem toliko ústní a krátká: "Nejí nic jiného než chleba s máslem."
"Každý má právo na to, aby mu něco chutnalo a něco ne," připouští docentka Brázdová. "Dětem někdy vadí textury potravin: zatímco s rohlíkem se vypořádají bez problémů, grahamy odmítají, protože se jim hůř polykají a někdy jim poškrábou pusu. Často chtějí vědět, co to vlastně jedí a co se s tím jídlem dělo předtím, než se dostalo na jejich talíř. Horší je, jestliže protestují vůči určité potravinové skupině. Když bude dítě jíst určité ovoce a jiné druhy ne, nevadí to tolik, jako bude-li odmítat veškeré ovoce."
Určitá vybíravost sice neškodí, ale když přeroste určitou mez, je zle. "Dokud dítě spokojeně jí, je to pro rodiče jistá záruka prosperity: všechno funguje, potomek pěkně přibývá na váze a je zdravý," konstatuje pražská psycholožka Marta Boučková. "Jakmile si začne vybírat anebo jí málo, rodiče znejistí, protože odmítání potravy je i v dnešní uspěchané rodině vnímáno silněji než jiné změny chování." Nečekaný kotrmelec téměř vždy signalizuje, že komunikace mezi dítětem a jeho okolím není zcela v pořádku. Díky tomuto protestu se sice potomek stane kýženým středem pozornosti, ale na druhou stranu rodina nemluví o ničem jiném než o jídle a veškeré úsilí soustředí do vymýšlení nejrůznějších úskoků a taktik. Vede to k jedinému: ratolest se zatvrdí v obranném postoji a všechny kolem sebe lehce terorizuje. "Protože problém nespočívá v dítěti samotném, ale v nefungujících rodinných vztazích, je občas nutná pomoc odborníka," říká doktorka Boučková. "Pokud taková situace trvá dva nebo tři dny, celkem nic se neděje, ale po týdnu je načase uvažovat o návštěvě dětského psychologa."
Kouzlo samozřejmosti
"Zdravá výživa musí být pro děti takovou samozřejmostí jako třeba kapesník," říká docentka Brázdová. "Proto by rodiče svým potomkům měli odmalička prakticky ke každému jídlu dávat ještě kousek zeleniny. Děti ji pak budou vyžadovat samy, protože jídlo bez ní bude v jejich očích neúplné."
Totéž platí i pro mlsání. Ideální je v takovém případě ovoce, které je až na výjimky také sladké a dokáže tedy nahradit bonbóny, sušenky a čokolády. Kouzlo typického pamlsku ale spočívá v jednoduchém návodu k použití: rozbalit a spolknout. Takovou podmínku splňuje v kategorii ovoce snad jen banán - jiné druhy se musí opláchnout, vykrájet, oloupat... Navíc stačí jedna, dvě špatné zkušenosti a je po zázraku. I tady však platí jedno univerzální pravidlo: jídlo, které bude dítě spojovat s nepříjemnostmi - násilím, donucováním, výhrůžkami, nemocí či nevolností - si nikdy neoblíbí. Zato příjemné zážitky a vzpomínky dokáží i z naprostého potravinového outsidera udělat favorita dětských jídelníčků.
Od úpatí k vrcholu
Pestrou a dobře vyváženou stravu si každý může představit jako klasickou pyramidu. Jednotlivé stupně představují hlavní skupiny potravin - ty by měly být obsaženy v každodenním jídelníčku dětí i dospělých v takovém poměru, v jakém se objevují v potravinové pyramidě. To, co by se na talířích mělo objevit i několikrát denně, tvoří základnu. Na vrcholku se pak usadily pochutiny, jimž se zdravé jídelníčky spíš vyhýbají.
- chléb, pečivo, obiloviny, brambory, těstoviny, rýže
- zelenina
- ovoce
- mléko, mléčné výrobky, vajíčka
- maso, drůbež, ryby, luštěniny, ořechy, sója
- cukr, tuky, smetana, sladkosti
Předem prohraná bitva
Jste vzorní rodiče, kteří svým dětem předkládají zdravou a vyváženou stravu. Vaši potomci jedí ovoce i zeleninu, tvarohy i jogurty, pijí mléko - a vy máte radost, že bez odmlouvání následovali vašeho příkladu. Pak přijde šok - dospějí do puberty a začnou nadšeně kopírovat své vrstevníky: nad jídlem doma ohrnují nos a ideálem se pro ně stane hamburger s hranolky. Vy se vyjádříte o hamburgeru tónem vyznavače zdravé výživy, následuje hádka, křik... Kde se stala chyba?
"Na hamburger se chodí jakoby za odměnu - nejprve s rodiči, potom s kamarády, občas si takovou pochvalu udělí dítě samo," míní Zuzana Brázdová z Ústavu preventivního lékařství Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně. "Atmosféra takového místa je nesrovnatelná s rodinnou večeří, při níž vypukne dusno jen kvůli trojce z matematiky. Dospívající člověk prožívá báječný a neopakovatelný pocit svobody. Sám si vybírá z jídelního lístku, nikdo na něj neječí, že se baví, že vyrušuje, že se v tom nimrá nebo jí moc rychle. Obsluha je milá, laskavá a vyká mu. Preference na takovou potravinu, byť je z pohledu odborníka nevhodná, tak vzniká okamžitě a vlastně sama od sebe."
 Dětem z pražské mateřské školy U bobříka zjevně chutná i rohlík se sýrem a kakao. Svačiny a obědy ve školkách jsou ostatně jednou z mála příležitostí, jak děti seznámit se zdravým jídelníčkem. |
