Je neděle, dva stupně nad nulou, slabě sněží. Mám chuť si přes hlavu přetáhnout peřinu, podobně jako nebe, které se přikrylo šedavým pláštěm. Přesto ze dna skříně vyhrabu plavky a vyrážím k Berounce. Cestou si nadávám, proč mám vždycky tak pitomé nápady. Mohla jsem si vymyslet reportáž ze zavařování. Vyšívání. Pilates. Ne, já navrhla otužování. V řece. V lednu.
Dorazím do chatové oblasti u Berounky, kde už mě spolu s dalšími účastníky kurzu Staň se ledním medvědem z portálu Naucmese.cz vítá lektorka Kateřina Decknerová. Otužovat se začala před devíti lety ze zvědavosti, když viděla v televizi, jak se skupinka nadšenců na Nový rok koupe ve Vltavě.
„Řekla jsem si, proč to nezkusit taky. A od té doby se do ledové vody nořím pravidelně minimálně dvakrát týdně,“ vypráví nám nad šálkem čaje u krbu.
Zásady otužování
|
S ostatními nasáváme teplo a vzájemně se ubezpečujeme, že to určitě zvládneme. Ostatně jak se záhy dozvídám, jsem ve společnosti mladých lékařů a zdravotníků, takže v případě zmrznutí a upadnutí končetin bych měla pomoc na dosah.
„Otužování je bezpečné, pokud člověk poslouchá vlastní tělo. Nikdy nelezu do vody z donucení, nebo pokud se na to zrovna z jakéhokoli důvodu necítím,“ upozorňuje nás lektorka. Pomyslím si, že kdybych měla čekat na moment, až se mi bude do ledové vody chtít, zůstanu sedět u kamen věčně.
„Je samozřejmě dobré, a ze začátku i nutné, umět se překonat. Doporučuji začít postupně. Nejdříve studenou sprchou od nohou, po čase další části těla. Venkovní otužování je dobré zahájit už zkraje podzimu, kdy teplota vody poměrně rychle klesá,“ pokračuje lektorka.
„Ze všeho nejdůležitější je ale pravidelnost. Jakmile člověk třeba týden vynechá, musí začít znovu pomalu a postupně, protože odolnost jde okamžitě dolů. Ideální je chodit se otužovat dvakrát až třikrát do týdne, opravdu jen na pár minut. Platí, že pokud má voda méně než pět stupňů, měla by se maximální doba strávená ve vodě rovnat její teplotě. Nad pět stupňů se pak může zvyšovat, nikdy by však neměla přesáhnout dvaadvacet minut, pak už je to zdraví nebezpečné.“
V naší skupince to pobaveně zašumí. Budeme rádi, když v ledové řece vydržíme déle než pár vteřin. Kateřina se nás ještě zeptá, zda netrpíme srdečním onemocněním, a když se nikdo nehlásí, můžeme vyrazit ke břehu.
Podle teploměru má voda tři stupně. „Mírně se zahřejte pár cviky a rozdýchejte se. Jakmile vstoupíte do vody, nepřestávejte pravidelně dýchat,“ dává nám poslední rady, když se na zasněžené trávě svlékáme do plavek. Kateřina není vyznavačkou populární Wim Hofovy metody (otužování v ledové lázni), raději volí přirozenější, generacemi ověřený způsob.
Jdu na něj. Voda se mi do nohou zapíchne jako tisíc jehliček. Ignoruji to. Nechávám ji bodat výš a výš, dokud mi nepropichuje celé tělo. Ledová kazajka mě svírá až ke krku. Mám pocit, že nejsem schopna jakéhokoli pohybu, přesto se snažím udržet hluboké nádechy a výdechy. Po chvíli sevření povolí a voda mi přestává propichovat kůži. Překvapí mě to natolik, že se musím začít smát.
„Už pojď ven,“ slyším ze břehu. Skoro se mi nechce. „Ihned se osuš a převlékni,“ dostávám další rady, když celá rudá konečně vylezu na břeh. Zima mi není. Po těle se mi rozlévá tak radostný pocit, že mám chuť tančit. Musím ale poslechnout, pokud se chci vyhnout podchlazení a otužování odstonat. Do ruky dostávám i kalíšek s horkým čajem. Přes úsměv od ucha k uchu se mi pije špatně. A nejsem sama. Euforie zaplavuje nás všechny „lední medvědy“.
„To mám na otužování nejradši. Ten pocit potom. Je to návykové,“ usmívá se Kateřina, když už opět sedíme ve vyhřáté chatičce u krbu. „Také daleko lehčeji zvládám jakékoli překážky třeba v práci. Když se několikrát do týdne překonáte a vlezete do studené vody, máte pocit, že pak zvládnete všechno.“
Pravidelné otužování posiluje imunitu, působí jako prevence kardiovaskulárních chorob, zlepšuje pružnost cév, podporuje činnost mozku, a jak jsme si mohli na sobě vyzkoušet, zvyšuje psychickou pohodu. Pro mě osobně má ještě jeden benefit. Zase jsem o kousek posunula svoje hranice, překonala strach. A zjistila, že ty moje „pitomé nápady“ vlastně nejsou zas tak špatné.