První orientační závod se konal v Norsku v roce 1897, ale už předtím byl podobný systém branných výzev provozován v rámci armádních cvičení. V původní verzi se jednalo o přechod neznámého území při využití mapy a buzoly. Hledání typických oranžovo-bílých lampionků a označování kartičky kleštičkami přišlo až později. Mezidobí v padesátých a šedesátých letech dvacátého století bylo typické závody dvou a tříčlenných hlídek a využíváním batohů, které přidávaly hmotnost příliš lehkým závodníkům.
Skandinávci jsou od počátku orientačního sportu jasnou velmocí a zažít závod na severu je prý životní nutnost. Ovšem i v Česku máme jeden z nejstarších pravidelných orientačních závodů na světě. Jmenuje se Pohár města Zlína a koná se už od roku 1950. A pokud by vás nebavilo běhat, můžete absolvovat orienťák na běžkách nebo horském kole. Všechny aktivity u nás zastřešuje Svaz orientačních sportů, na jehož stránkách najdete informace o závodech i pravidlech. Vstoupit do závodu jako elév bez přípravy je ale velice obtížné.
Orientační běh pro začátečníky
Svět orientačních běžců je uzavřená komunita, kde má každý svou přezdívku a většina členů klubu se rekrutuje z rodinných příslušníků nebo blízkých kamarádů už aktivních orienťáků. Na závodech tak běžně potkáváte celé rodinné klany a víkendové orienťácké akce připomínají dovolenou s přáteli. Orientační běžci jsou jedna velká rodina, a pokud se mezi ně dostanete, můžete mezi nimi strávit krásný život v přírodě.
Prvním krokem je účast na veřejném tréninku nebo v závodě příchozích. Orientační běh dospělých se běhá v kategoriích Elite a A-D rozdělených podle výkonnosti, v dětských a veteránských kategoriích (35+) pak podle věku. Kategorie příchozích dostane tu nejlehčí trasu, která většinou vede podél cest, takže se nezkušení závodníci nehromadí v zátoce ztracených duší a nemusí být po ukončení závodu vyhledáváni záchrannými složkami.
Jste-li zdatní běžci, dobře pro vás, protože se vám může podařit uviset zkušeného závodníka a na části trasy se jím „inspirovat“, což je vítanou strategií i pro dobré závodníky na tratích typu sprint. Stále ale platí, že pokud neumíte mapovat, na těžší trati se ztratíte v prvním hustníku a nezachrání vás ani desítka pod čtyřicet. Ostatně, ti ze závodníků, kteří mají rychlejší nohy než mozek, a tudíž se pravidelně ztrácejí, se často dávají na atletiku. Zabloudit na ovále dokáže jen málokdo.
Mapování pro pokročilé
Mapa pro orientační běžce je krásný barevný obrázek v měřítku 1:5 000 až 1:15 000, který umí být při bližším prozkoumání nezkušeným okem a následném srovnání s realitou vůkol docela matoucí. Základem je umět legendu, jako když bičem mrská – to abyste bezpečně odlišili pole, cesty, zastavěnou oblast i lesy o různé hustotě, které jsou značeny úplně jinak, než jak jste zvyklí například z automapy. O zajímavostech typu hustník, významný kámen nebo význačný strom ani nemluvě.
Protože mapy vytvářejí členové místních oddílů, jsou trochu odlišné i díky rukám jednotlivých mapérů. Vykreslování důležitých bodů je intuitivní, ve skalním městě nelze zakreslit všechny přítomné kameny, a to, co je důležité v krajině i na mapě, někdy najde jen oko poněkud cvičenějšího závodníka. Nováčkovi například jen těžko dojde, že významný je i strom, který se jako jediný listnáč hrdě tyčí v soustromí jehličnanů. Proto i po dvou letech orientačního běhání budete ještě začátečník, vaše chyby vás však nebudou muset mrzet, jen vás o orientování se zase něco dalšího naučí.
Systém uvažování nad mapou se závodníci učí odmalička, takže pokud se chcete posunout výrazněji, budete se muset přihlásit na kurz. Tam se dozvíte základy o krokování, měření úhlů i uspořádání trasy. Mapu si pak vezmete na místo, kde to dobře znáte, a zkusíte si na něm nějakou trasu projít. Před samotným závodem, tedy pokud se nejedná třeba o mistrovství světa, si můžete na stránkách pořádajícího oddílu mapu oblasti závodu stáhnout a předem si ji prohlédnout. V případě mistrovských závodů ale nesmíte jeden až dva roky ani vstoupit do lesa či na místo, kudy trať povede. Běžci, kteří v dané lokalitě žijí, se proto účasti v závodě ve své domovině v rámci fair play zříkají.
Závody pro všechny, co se nebojí umazat
Kde zkusit bloudit?Najděte si klub ve svém okolí a zeptejte se, zda nepořádají nějaký závod nebo trénink. Existují také areály pevných kontrol, které provozuje Český svaz orientačních sportů a které jsou k dispozici celoročně. V Praze pořádá pravidelné a vyhlášené otevřené tréninky klub EPO při VŠE. |
Dříve jste při závodě vyfasovali kartičku, kterou jste na každé kontrole označili přiloženými kleštičkami. Dnes je doba čipová a svůj čip umístíte do krabičky v oranžovo-bílém lampionku. Z vlastní zkušenosti upozorňuji nováčky na fakt, že lampionek je vždy umístěn tak, aby nebyl vidět ze směru, kterým k němu máte logicky doběhnout. Snadno se vám tedy stane, že se okolo něj budete motat v soustředných kruzích a na pomoc budete volat kolemjdoucí houbaře (což je samozřejmě proti pravidlům).
Trať musíte obejít v pevně daném pořadí kontrol, tedy pokud se nejedná o závod typu „score lauf“, kdy si pořadí kontrol vybíráte podle počtu bodů, které se vám za jejich nalezení započítají do výsledku. Nejtučnější odměnu dostanete pochopitelně za kontrolu, které je ukryta v nepropustném trní úplně na okraji mapy.
Na trať budete vypouštěni v časových intervalech, které jsou podle délky trati jedno až čtyřminutové. To samozřejmě nahrává posledním závodníkům v pelotonu, protože se mohou orientovat i podle vydupaných cestiček. Ti vprostřed závodního pole ale zase mohou směle „opisovat“ trasu podle pohybu ostatních závodníků na trati, a tak je jediným neoblíbeným postem startovat jako úplně první.
Délky tras a kategorie závodů se díky členitému terénu a různým lokalitám nepočítají na kilometry, ale na předpokládaný čas vítěze. Ten je u závodů typu „sprint“ asi patnáct minut, u „krátkých“ asi půl hodiny a u „klasických“ tratí přes hodinu. Často se stává, že jsou orientační závody vícedenní akcí a kombinují krátké a klasické trati. Sezóna orientačních běžců trvá od května do června a pak se obnoví zase v září, ale i o prázdninách se dají najít vícedenní akce spojené navíc třeba s pivními štafetami.
Orientační běh není závod pro salónní magiky. Běhá se za jakéhokoliv počasí, závod se nepřerušuje ani s příchodem tajfunu nebo invaze cizích vojsk, a pokud nastoupíte v krátkých kalhotách, budete si šrámy od maliní a kopřiv léčit celý další týden. Vezměte si proto na sebe boty se vzorkem do pořádných výmolů a kopců a kalhoty a triko, na kterých vám tak úplně nezáleží, a běžte si užít trochu dobrodružství. Odměnou vám bude dobrý pocit ze splněné trasy a následného posezení s novými přáteli a také podstatný rozvoj rychlosti a silové vytrvalosti. Až se vrátíte na svou rovinku, bude se vám zdát běh po ní tak nějak snadnější.