Ondřeji, ty běháš úplně všechno. Proč to?
Samotnému je mi to záhadou, ale prostě mě to baví. Asi je to i tím, že jsem univerzální a dokážu na různých typech závodů podat dobrý výkon.
Takže se v blízké době neplánuješ více specializovat na nějakou konkrétní vzdálenost, nebo typ závodu?
Ne, takhle je to největší zábava, ta různorodost. Letos jsem si ke své oblíbené pětce a desítce přibral i půlmaratony. V dubnu jsem běžel svůj první v Berlíně a celkem jsem stihnul zatím tři. Teď bych rád běhal hlavně půlmaratony a desítku. Zbytek je spíš bonus pro zpestření. Ale musím říct, že letos mě docela nahlodaly i běhy do vrchu, po delší době jsem se k nim vrátil.
Jak se ti daří skloubit trénink pro tolik různých distancí a typů závodů?
Pořád trénuji v podstatě na desítku a půlmaraton. A z toho zaběhnu i ten běh do vrchu.
Takže na něj nijak speciálně netrénuješ? Jde to u nás vůbec? Vždyť od rozpadu Československa nemáme ani pořádné hory.
Není pravda, že by se u nás nedalo kvalitně natrénovat na běhy do vrchu, dokazují to výsledky českých reprezentantů v této disciplíně. Já se na ně nijak speciálně nepřipravuji, jsem z Vrchlabí, z Krkonoš, tam jsou kopce všude. A do hor mířím i tehdy, když jedu na soustředění. Získávám tak sílu, kterou využiji jak na desítce, tak třeba na běhu do vrchu. Ale je pravda, že po extrémních závodech v Alpách, které jsem letos absolvoval, zjišťuji, že tady u nás to žádné velké kopce nejsou.
Na letošním Dolomitenmannovi jsi byl součástí štafety, která v kategorii amatérů vyhrála. Závodili jste dohromady i s profíky. Jak sis vedl jako jednotlivec?
Doběhl jsem jako dvanáctý ze 125 účastníků. Podařil se mi, myslím, životní výsledek. Přede mnou už byli pouze nejlepší světoví běžci do vrchu, předběhl jsem i několik Keňanů.
Vyhovovalo ti, že jsi běžel jen nahoru? Nebo ti chyběl následný seběh?
Letos jsem zjistil, že běhám radši jenom nahoru. Seběhy mi nevadí, ale nesmí to být extrém, asi jsem trochu srab a bojím se to úplně pustit. V Česku nemám problém běžet dolů lesem, ale v těch skalách, kde jsem vlastně nikdy neběhal, tam už je to problém.
A co ještě delší tratě? Maratony? Ultramaratony?
Přiznám se, že to mě zatím moc neláká. Říkám si, že takové závody bych chtěl běhat, až mi bude třeba čtyřicet. Až budu běhat hlavně proto, abych si to užil, a nebudu tolik řešit, kolikátý doběhnu. Co se týče maratonu, v nejbližší době se na žádný nechystám, ale počítám, že v horizontu tří až pěti let mně to nedá a na nějaký se zkusím kvalitně připravit.
Běhám v přírodě a večer. Nerad vstávám.
Trénuješ asi hlavně v přírodě.
Ano, já toho na stadionu moc nenatrénuji. Až se pak sám divím, jaké časy z toho někdy zaběhnu.
Studuješ v Praze. Kde běháš tam?
Jsem na kolejích na Strahově a musím říct, že tam je to pro trénink úplně super místo. Sedm minut od baráku mám Ladronku. Když je pěkně, běžím do Hvězdy nebo do Stromovky. Na nejdelší běhy vybíhám ze Strahova až do Šáreckého údolí nebo do Troji a běžím podél Vltavy.
A trénuješ spíš ráno, nebo večer?
Čím později, tím lépe. Hrozně nerad vstávám.
Na svých webových stránkách máš heslo: "Když nemůžu, tak přidám." Jde se jím vůbec řídit?
Jde. Když mám v tréninku nějaký delší běh, stane se někdy, že ke konci už nemůžu. No a kdybych to zabalil a chtěl to dojít, půjdu to dvě hodiny. Když však přidám, mám to za deset minut za sebou a jsem doma dřív. A stejně tak i v závodě se člověk musí občas kousnout.
Běhání je v poslední době neskutečně módní záležitost. Jak tento fakt vnímáš?
Jako běžce mě to samozřejmě těší. Možná za to může trochu i současná finanční situace, na běhání nepotřebuješ kolo za třicet tisíc. Prostě koupíš kecky a můžeš běžet.
Kolikatery máš momentálně doma běžecké boty?
Mám tak šest párů, spotřebu mám asi pět párů za rok. Některé speciálky vydrží dlouho. Objemovky zase potřebuji alespoň troje.
A co říkáš trendu "bosého běhání"? V botách s jakým dropem běháš?
Popravdě tohle ani moc nesleduji, nerozlišuji minimalistické a klasické běžecké boty. Pro mě je důležité, aby byla závodní bota lehká. Na závod si vezmu boty bez jakékoli podpory. Na trénink si zase beru ty, které mi umožní běhat bez toho, aby mě druhý den bolela chodidla. Určitě je důležité posilovat nožní klenbu. Rád se občas proběhnu naboso v trávě třeba někde na stadionu, ale ven bych naboso nevyběhl už jenom proto, abych si něco nezapíchl do nohy.
Kolik toho tak naběháš?
Letos jsem toho natrénoval nejvíc. V zimě, když jsem trénoval na půlmaraton, jsem běhal 400 kilometrů měsíčně. Posouvají mě ale hlavně soustředění. Nebýt těch, asi bych se moc nezlepšoval. Tam dám třeba 350 kilometrů za čtrnáct dní. A pak mi to tak dva měsíce běhá.
Trénuješ sám, nebo máš parťáka?
Radši bych běhal s někým, ale momentálně běhám sám. Měl jsem sparring partnera Radka Groha, ale ten se vydal trochu jinou cestou než já a věnuje se prioritně jiným aktivitám. I tak jsme se chystali trénovat opět spolu, ale on si bohužel nešťastně zlomil nohu na vodním příkopu, až nyní začíná zase běhat. Není to jednoduché najít někoho, kdo běhá v přibližně stejném tempu a měl by čas zrovna v době, kdy mohu chodit běhat i já.
Ondřej FejfarNarodil se v roce 1989 ve Vrchlabí, studuje magisterský program na VŠE v Praze. Běhá za AK Kroměříž.
Osobní rekordy:
|
Jak rychle běháš při tréninku?
Celkem pomalu, pomaleji než většina mých soupeřů, řekl bych. Třeba při objemovém tréninku v terénu běhám kilometr kolem čtyř a půl minuty. Na Ladronce na asfaltu pak kolem čtyř minut. Někteří z mých soupeřů běhají kilometr za 3:40. Trénovat bych s nimi nemohl, ale na závodě je porážím nebo jim jsem vyrovnaným soupeřem.
Běháš se sporttesterem?
S hrudním pásem jenom intervalové tréninky. Podle tepu se řídím pouze v těch fyzicky nejnamáhavějších trénincích. Tepovku beru jenom jako věc, pomocí které si můžu zkontrolovat, zda jsem v pořádku, jestli moje tělo reaguje na trénink tak jako obvykle. Pokud mi třeba mezi intervaly tepovka neklesne, vím, že je něco špatně. Při dlouhých bězích si pak hlídám jenom uběhnutou vzdálenost a tempo. Nejvíc se snažím řídit vlastními pocity.
A co posilovna? Máš ji ve svém rozpisu?
Moje trenérka zastává názor, že posilování se závažím není nutné, a já s ní naprosto souhlasím. Vše, co potřebuji naposilovat, mohu klidně odcvičit doma nebo třeba na koleji. Cvičím pouze s váhou vlastního těla s pomocí různých pomůcek pro funkční trénink. Jde především o zpevňování středu těla, core training. Na podzim a v zimě chodím jednou až dvakrát týdně za skvělým trenérem a fyzioterapeutem Petrem Soukupem, který mi tréninky připravuje.
Jak to máš s jídlem? Asi to není úplně jednoduché řešit při běhání po přednáškách a seminářích?
Asi tak před dvěma roky jsem to neřešil vůbec. Teď mám výživového poradce, ten mi řekl, ať si čtrnáct dní zapisuji, co jsem kdy jedl a pil. Pak jsme si k tomu společně sedli a on mi ukázal, v čem dělám největší chyby. Že sladké jídlo není dobré jíst večer a mám si ho dát radši k obědu. Že mám snídat nejpozději hodinu potom, co vstanu. Prostě takové ty základní věci, jich se teď snažím držet a také se vyhýbám nejtěžším jídlům. A přišel jsem na chuť i zelenině.
Mezi kolegy běžci mám i kamarády
Co holky? Máš na ně vůbec čas?
Tak tam je to trochu horší. Já říkám, že na ně čas mám, ale ony, že nemám. Někdy je to složité, ale snažím se, jak nejvíc to jde.
Na letošním, třetím ročníku We Run Prague jsi doběhl třetí. To byl vlastně tvůj nejhorší výsledek na tomto závodě. V roce 2011 jsi byl druhý, loni jsi dokonce vyhrál. Čím to?
To byl za poslední dva měsíce asi jediný závod, který mi úplně nesednul. Neběželo se mi úplně dobře, bylo celkem teplo, což mi normálně vyhovuje, ale tentokrát mi to nějak nesedlo. Mrzí mě to, protože vítězný Polák zaběhl o pár sekund horší čas, než jsem já běžel loni, určitě byl k poražení.
Ondra Fejfar s pilířem redakce Rungo.cz Petrem Brémem
Jak regeneruješ? Chodíš na masáže nebo se vyplavat na bazén? Máš svého osobního fyzioterapeuta?
To je trošku problém, není na to čas. O prázdninách ho bylo víc, tak to šlo, například mě po tréninku namasírovala trenérka. Něco jiného je to na soustředění. Tam se trénuje tolik, že už to bez nějaké té vířivky, sauny nebo bazénu moc nejde. Jinak se přiznám, že tuhle stránku trochu zanedbávám a bojím se, aby se mi to nevymstilo.
V čem vidíš největší výhodu svých soupeřů? Co je od tebe odlišuje? Díky čemu jsou lepší a dokážou tě porážet?
Většina z nich jsou profíci, neřeší žádnou školu nebo práci. Mají více času na trénink, na regeneraci, jezdí častěji na soustředění. Trénují zkrátka o něco víc než já a na jejich výkonech je to samozřejmě znát. Mám ale radost z toho, že za poslední roky šla celkově úroveň našich předních vytrvalců nahoru, to nás motivuje k dalšímu zlepšování.
Co rivalita? Existuje tu mezi vytrvalci vzájemná nevraživost?
Myslím, že spolu všichni celkem vycházíme. Spíš jde o to, že s někým si máš co říct a s někým zase ne. Třeba Vít Pavlišta, což je jeden z mých největších soupeřů, je prostě kamarád. Na závodě ho vždycky rád vidím, rád si s ním zazávodím. No a po závodě se spolu jdeme vyklusat a popovídáme, jak to šlo. Nebo třeba Jirka Homoláč, ten je o rok mladší a také je to můj velký soupeř. V současné době má navrch, porazit ho dokážu asi jenom na steeplu, ale i s tím se kamarádíme.
Přemýšlíš o tom, že by ses, až dokončíš studia, stal profesionálním běžcem, nebo si chceš běh ponechat jen jako koníčka?
Popravdě řečeno, nevidím možnost stát se profesionálem. Možná by se našel někdo, kdo by mi dal třeba osm tisíc měsíčně, ale to mě neuživí. Myslím, že z našich běžců vytrvalců neuživí běhání nikoho. Jasně, dá se asi existovat díky prize money. Ale pak se člověk zraní a to, co dostává od klubu, k přežití nestačí. Takže rozhodně zůstanu amatérem. Navíc studuji poměrně náročné informatické obory. Letos jsem po úspěšném absolvování bakalářské etapy na ČVUT přešel na magisterský program na VŠE a určitě budu chtít po dokončení studia své znalosti zúročit v praxi.
