Ona
Závod The Rut SkyRace 28 km

Závod The Rut SkyRace 28 km | foto: Skyrunning.com

Jak jsem běžel vertikální kilometr a zvítězil

  • 4
Dva těžké závody hned po sobě, po strmých, kamenitých vrcholcích americké Montany. První měřil 3,8 kilometru, druhý rovných osmadvacet. Český běžec Ondřej Fejfar si je dal oba dva. V prvním zvítězil, ve druhém skončil na skvostné šesté pozici. Takhle viděl závod svým pohledem.

Skyrunningové závody The Rut v americkém státě Montana pro mě ještě před odjezdem znamenaly jeden z vrcholů letošní sezóny. Ne snad že by se jednalo o nejdůležitější závod, avšak na takto unikátním místě, v horském středisku s příznačným názvem Big Sky, jsem nechtěl být pouze do počtu. Světová skyrunningová série se pro mě dosud vyvíjela jako na houpačce a právě tady, v okolí Osamělé hory, jsem s tím mohl zkusit něco udělat. A také že udělal!

Se svým supportem Alešem jsme dorazili do Montany týden před samotnými závody. Předstih byl nutný především kvůli aklimatizaci a částečně také kvůli osmihodinovému časovému posunu. Lyžařský Big Sky Resort leží v nadmořské výšce 2 300 metrů. Přímo nad střediskem se tyčí Lone Peak, který s nadmořskou výškou 3 403 metrů hravě převyšuje okolí a slibuje pravý skyrunningový zážitek.

V Big Sky jsem měl v plánu hned dva závody. The Rut Vertical Kilometer a The Rut SkyRace 28 km, které se běžely hned po sobě. Poprvé v životě se pouštím do takto náročné kombinace bez jediného dne odpočinku, ale přijel jsem připravený. Celý srpen jsem nezávodil a tvrdě makal v Krkonoších. Za dva týdny jsem na své oblíbené boudě Kuprovka naběhal po hřebenech Krkonoš téměř 400 kilometrů a nastoupal přes 15 tisíc výškových metrů.

Trénink na trati závodu

Tři dny před závodem jsem si byl projít trasu Verticalu a vyšplhal se až na cílový Lone Peak. Trať na začátku vede po sjezdovce a zhruba v polovině přejde do volného terénu v podobě nekonečného kamenného moře, které v závěru nabírá sklon vysoko přes třicet procent. Nahoře byl nádherný výhled a mně se ani nechtělo dolů. Zpět jsem šel po trati sobotního SkyRace a vyzkoušel si technický seběh, který mi úplně nevoněl.

Všechno jinak aneb panika v hlavě

Zbylé dny už jsem spíše odpočíval a spřádal plány na Vertical, na který se ve Světové sérii zaměřuji zejména. Konečně přišel den D. Hromadný start byl naplánován až na tři hodiny odpoledne a já se tak mohl v klidu vyspat a ráno se jít před snídaní ještě v klidu proklusnout. Do místa závodu jsem dorazil asi dvě hodiny před startem. V tu chvíli pořadatel oznámil, že kvůli hrozící bouřce na Lone Peaku a nebezpečí zásahu bleskem byli nuceni kompletně změnit trať. To mě docela rozhodilo: celý týden se psychicky připravujete na něco, co bude nakonec úplně jinak? No, nedá se nic dělat, i tohle k běhu v horách patří.

Náhradní varianta byla „pouze“ 3,8 kilometru dlouhá s převýšením 610 metrů. Průser byl, že jsem absolutně nevěděl, jak bude vypadat, proto jsem trochu tápal, jakou zvolit taktiku. Vlastně však nebylo moc nad čím přemýšlet, ani jsem se nenadál a už jsem stál na startu. Nakonec jsem vytušil, že běhavější pasáže, které mi samozřejmě sedí více, budou spíše na začátku. Neváhal jsem a hned po startu jsem se držel vpředu a vyčkával na vhodný okamžik útoku. Ten přišel záhy, kdy po prudkém výběhu přišla relativní rovina a já vystřelil vpřed. Během chvíle jsem si vypracoval náskok přes padesát metrů a úspěšně jsem ho v dalších chvílích držel.

Zbývalo jen něco málo přes kilometr do cíle, když se trať začala prudce zvedat a přecházet do obřího suťoviště. Nohy mně začaly tuhnout až na pokraj křeče a soupeři mě začali mocně stahovat. Cíl už jsem viděl, ale byl strašně vysoko. Tohle ještě bude boj, řekl jsem si. Dál už si toho moc nepamatuji, vlastně jenom šutry, další hromady šutrů, šílený kopec a cíl pořád stejně vysoko. Zmáčkl jsem se a do cíle jsem se doslova silou vůle vyškrábal. Po 29 minutách a 25 sekundách bylo po všem. Sám jsem tomu nemohl uvěřit: opravdu přede mnou nikdo nebyl? Vítězství ve svěťáku hned první sezonu mezi skyrunnery? Pohádka a splněný sen.

Se Španělkou Laurou Orgue ve scampolu pro vítěze závodu Skyrunner World Series

Vyhlášení jsem si moc užil a spolu se sympaťačkou Laurou Orgue, vítězkou mezi ženami, jsem si oblékl scampolo pro vítěze závodu Světové série. Obrovskou radost mi udělaly všechny gratulace, které jsem po závodě obdržel. Ani jsem netušil, kolik lidí mi doma drželo palce. Za všechny moc děkuji, však také kus vítězství patří i vám!

Znovu do boje

Z Verticalu jsme se s Alešem vrátili až po osmé hodině večerní a spát jsem šel před půlnocí. Start The Rut SkyRace na 28 kilometrů byl už v osm ráno, tedy pouhých 16 hodin po doběhu Verticalu. Regenerace se odehrála spíše v hlavě, fyzicky se to moc stihnout nedá. Snažil jsem se tomu pomoci alespoň zchlazením lýtek u malého jezírka v Big Sky. V noci jsem se však těch pár hodin vyspal docela dobře. Budíček byl naplánován na pátou hodinu.

Do poslední chvíle jsem se obával, zda počasí dovolí závodit na původní variantě trati přes Lone Peak. Ráno po rozednění bylo jasné, že se počasí umoudřilo a SkyRace na 28 kilometrů nic nebrání. S touto délkou trati a převýšením 2 375 metrů jsem tušil, že to bude dlouhé. V této podobě se závod běžel poprvé, proto nebylo možné porovnávat časy. Lehce jsem se rozklusal, protáhl a šel rovnou na start. Vlastně už jsem měl z předchozího dne splněno, tak jsem se těšil a šel si to vyloženě užít.

Prvních osm kilometrů bylo krásně běhavých a já se po chvíli propracoval na čelo, kde jsme s Američanem Jonesem Dakotou utvořili dvojičku a vypracovali si asi dvouminutový náskok na ostatní. Zhruba po 45 minutách se trať začala prudce zvedat a běh vystřídala chůze. Závěr kopce byl delší, než jsem čekal, a začali se na mě dotahovat závodníci zezadu. Dakota stále držel tempo a s náskokem uháněl na čele.

Pak ten nepříjemný kopec skončil a vyústil v první delší seběh. Výhra to ovšem nebyla. Nohy jsem měl jako kámen a sklon seběhu byl na mě skutečně prudký, v horních pasážích téměř výhradně vedený obřím suťovištěm. Stále jsem si opakoval, že je to jen pět set výškových metrů a že to nějak přežiju. Bohužel jsem se propadl na sedmou pozici a dobrý pocit ze začátku závodu byl pryč. Krize pokračovala i po seběhu a přitom jsem věděl, že to nejtěžší teprve přijde.

Na občerstovačku na patnáctém kilometru, kde na mě čekal Aleš, jsem doběhl úplně prošitý. S jeho pomocí jsem se napil, dal si gel a vzal si malou soft flašku do kapsy s sebou. Vydal jsem se vstříc Lone Peaku, po stejné trase, jako měl vést den předtím Vertical.

Závod The Rut Vertical Kilometer

Lone Peak je vlastně obří hromada kamení, pouze s náznakem cesty, která se často ztrácí, a také s docela brutálním koncem. Navíc se hodně ochladilo a teplota byla někde kolem bodu mrazu. Varovali nás, ale já si bundu od Aleše nevzal. Spoléhal jsem na návleky na ruce a na silnější dres. S postupující výškou jsem už začal být mrazem lehce paralyzovaný a přál jsem si jediné, být co nejdřív dole.

Nahoru jsem se škrábal přes půl hodiny, na konci už prakticky jen lezl po čtyřech. Nicméně jsem trochu snížil odstup na soupeře a těšilo mě, že se na mě nikdo nedotahuje. To mi dávalo naději na stále dobrý výsledek, tedy za předpokladu, že nezmrznu. Konečně jsem byl nahoře, téměř přesně po dvou hodinách závodu.

Samozřejmě bylo jasné, co bude následovat. Další nekonečný seběh kamenným mořem. Těch téměř osm set výškových metrů po hřebeni dolů byl očistec. Chvílemi jsem šel dokonce chůzí. Částečně jsem to asi nezvládal hlavou. V závěru seběhu se přede mě dostali Švýcar Micha Steiner spolu s Američanem Lukem Nelsonem. Z mezičasů pak zjišťuji, že na Lone Peaku byli asi pět a půl minuty za mnou. Mám se zkrátka ještě co učit.

Posledních deset kilometrů už bylo poměrně monotónních. Kluky jsem dole zase doběhl a běželi jsme poblíž sebe. Někde před 25. kilometrem jsme potkali smutně pochodujícího Jonese Dakotu, který ze závodu musel z prvního místa odstoupit, protože si obnovil zranění kotníku. Každému, kdo kolem něho proběhl, hlasitě zafandil, usmál se a plácl si s ním. V Evropě nevídané gesto. Bylo mi ho líto, ale je to sport.

Závod už se pomalu chýlil ke konci a já přibíhal na poslední občerstovačku, kde na mě čekal Aleš. Soupeři se nezastavují, takže se jen za běhu napiju a pokračuji. Do cíle už zbývá zhruba dvacet minut a já stále běžím ve skupince o šesté místo. Jsem rozhodnutý, že budu bojovat až do konce. Nakonec se mi podaří před závěrečným seběhem vytvořit menší náskok, který udržím. Kluci mě z kopce sice stahují, ale já po 3 hodinách, 25 minutách a 6 sekundách dobíhám na pro mě krásné šesté pozici. Micha s Lukem dobíhají jen pár sekund za mnou. V cíli však vládne přátelská atmosféra, kterou ještě umocňuje moje euforie z mého nejdelšího závodu v životě. Přes tři hodiny jsem ještě nikdy žádný závod nedal.

Tím skončil týden v Montaně, který jsem si maximálně užil. Odměnou mi byly kvalitní výsledky a velká porce bodů do Světové skyrunningové série. V hodnocení SWS v kategorii Vertical Kilometer držím před finálovým závodem v Limone úžasné třetí místo. Tohle všechno bych nedokázal bez podpory svých sponzorů, kterých si nesmírně vážím. Oporou mi bylo především vybavení od Inov-8, jejichž boty mně v takto těžkých terénech perfektně sedí, a také můj talisman a skvělý pomocník v kopcích, kompresní návleky Extreme od Royal Bay.

Dále bych chtěl poděkovat Alešovi, který mi vytvořil skvělý servis během závodu, stejně tak i pohodu před ním a po něm. A letos již opakovaně bych rád vyjádřil velké díky všem svým fanouškům a podporovatelům, vždyť jsem mohl na tento závod odcestovat i díky mnohým z nich.

Ondřej Fejfar

27 let, reprezentant České republiky ve skyrunningu a v běhu do vrchu. Pro letošek si zvolil nelehký cíl, absolvovat závody Světové skyrunningové série, kde se zaměřuje především na disciplínu Vertikální Kilometr. Potkat ho však můžete také na silnici a to nejčastěji na půlmaratonské distanci.

Největší úspěchy 2016:

2. místo - týmy na ME v běhu do vrchu, Itálie

2. místo na Transvulcania Vertical Kilometr, Kanárské ostrovy

9. místo na MS ve skyrunningu Vertical Kilometer

2. místo-Češi na RunCzech 1/2Maratonu Karlovy Vary