Eva Hauserová, 55 letEditorka, spisovatelka Žije s přítelem, děti Jan a Jakub |
Závislost našich mužů na maminkách je opravdu veliká. Po třicítce jich v teple dětského pokojíku žije ještě dvanáct procent. Ani ti mladší se do stěhování zvlášť nehrnou. Stud? To je to poslední, co v této souvislosti muže napadne.
Opouští komfortní zařízení jedině v případě, že sežene za maminku plnohodnotnou náhradu v podobě manželky. Tato ubohá žena se pak ovšem ocitá pod zostřeným dozorem, neboť nic neudělá tak perfektně jako maminka, a stejně tak nutně zaostává i v nekritickém zbožňování svého muže.
Sama jsem kdysi dávno ve svém manželství přesně tohle zažila. A reagovala jsem špatně – zbytečně moc jsem se užírala a trpěla jsem napětím v téměř bermudsky zkázonosném trojúhelníku 'tchyně-manžel já'. Nezvládla jsem to. Dnes mi mí dospělí synové moudře říkají, že "táta je přece tvárnej", což se projevilo v jeho dalších vztazích.
Jak na to? Řekla bych, že je potřeba si to moc nebrat, udržet si nadhled a mile, leč důsledně si prosadit svou. Manželka je pro muže SAMOZŘEJMĚ důležitější a bližší osoba než maminka – cože, on to snad někdo má jinak?
No jistě, asi to chce značnou dávku ženské manipulace, kterou vůbec neovládám a ve svém současném partnerském vztahu ji chvála Bohyni nepotřebuji. Jeví se mi to jako tvrdá a úmorná, ale někdy bohužel potřebná makačka: tuhle zalichotit, tamhle si do tchyně nenápadně rýpnout, ale tak, aby to vypadalo, že ji vlastně chválíte, onde dát najevo, jak bych si bez svého muže vůbec v životě neporadila, ale hned zase naznačit, že on by beze mě taky byl nemožný, ještě že mě má. Zkrátka – poučte se od umělkyň tohoto oboru,které vidíte kolem sebe.
Jan Kraus, 56 letHerec a moderátor Rozvedený, děti Marek, David, Adam, Jáchym |
Mamánkovství vůbec není k léčbě. Je-li to pobyt dítěte u rodičů proti jejich vůli, tedy že syn nebo dcera nechtějí z domu – pak to není k léčení, ale k řešení. Takové děti je třeba 'vyprovodit' do světa.
Ovšem mamánkovství může být také pobyt dospělého dítěte doma za souhlasu obou, anebo aspoň jednoho z rodičů. Pravda, je normální, že děti se časem osamostatní. Dříve či později. Ale předpis, povinnost, nezbytnost to není.
Ať si každý žije, jak se mu zdá nejlepší. Jestli s rodiči, i když ho k tomu nenutí zvláštní okolnosti či ohleduplnost vůči nim, no prosím! Pro mě to není. Ale pro mě toho z těch společenských a obecných pravidel není hodně!
Táta měl například svérázný způsob, jak mě tlačit k samostatnosti. Možná proto, že se obával, že budu 'mamánek'. Kdykoli u snídaně div nevalně hraným překvapením nevyprskl kakao se slovy: "Ty seš tu ještě? Co tu pořád děláš?" Odpovídal jsem s nepředstíraným klidem: "Bydlím tady." Říkal, že by se chtěl dožít mé samostatnosti a nehodlá čekat 120 let.
Nutno dodat, že od 18 let jsem přispíval na rodinný rozpočet ze svého volnonožního platu, ne příliš vytíženého herce reálného socialismu.
Jeho překotnost se mu vymstila. Po větším honoráři jsem koupil lednici, bojler a koberec. Věci, které mamince sliboval dvě pětiletky. A když se ke mně jednou choval neomaleně, zeptal jsem se ho ráno, s daleko lépe hraným překvapením, než jak ho hrával on: "Ty seš tady ještě? Co tu děláš?" A než se z úžasu probral a odpověděl, dodal jsem: "Tady už je skoro všechno totiž moje..!"
Byl bych opatrný s 'mamánkovstvím'. I s 'tatínkovstvím'.
