LEDEN: vybírali jste ženu měsíce |
S jakými emocemi jste na Rallye Dakar přebírala cenu?
Brečela jsem. Směsice emocí byla silná, vždyť já v to nedoufala do poslední etapy. Jela jsem s klidnou hlavou, chtěla jsem přivézt do Česka placku za finish. To, že jsem dostala pohár za třetí místo žen Moto/Quad (kategorie motocyklů a čtyřkolek), daleko předčilo moje očekávání před startem.
Jak budete na Dakar vzpomínat?
Čtyřicáté Rally Dakar bylo opravdu tím pravým peklem na zemi, vždyť cílem projela méně než polovina závodního pole. Byl to bezesporu ten nejtěžší závod v mém životě a takřka každý den jsem bojovala i o život.
Ve třetí etapě vám prasklo lanko od plynu, v další etapě vaši čtyřkolku převálcoval kamion. Nebylo té smůly v počátku rallye až moc?
Byla jsem už nešťastná a čekala, že na mě spadne snad i vrtulník. V prvním případě mi prasklo lanko plynu, čtyřkolka zastavila a nechtěla jet. Hned jsem si poradila, na lanku od plynu jsem udělala očko a tahala za něj palcem. Ale bylo to dlouhých 350 kilometrů terénem.
Co se stalo při kolizi s kamionem?
To jsem měla víc štěstí než rozumu. Při nešikovném zapadnutí v úzkém výjezdu z dun jsem se snažila čtyřkolku vyhrabat, a v tom se najednou prohnal kamion a svým zadním kolem mi skočil na mé přední. Já v tu chvíli stála o kus dál a ani jsem se nechtěla podívat, co se stalo. Naštěstí jsem čtyřkolku opravila kamenem a během čtyř hodin pokračovala dál.
Dakar je nejtěžší rallye, zkušení závodníci tady kolabují vyčerpáním. Bylo těžké vyrovnat se s únavou a přírodními podmínkami?
Mnohokrát jsem si sáhla na dno sil. Nejnáročnější byly velmi dlouhé etapy bez spánku, k tomu skoro nejíte a neustále řešíte drobné poruchy.
Chtěla jste to někdy vzdát?
V předposlední etapě jsem při zapadnutí ve fesfeshi křičela do helmy: Já už nemůžu! Z toho vzniklo i velmi populární video. Ale vzdát se? To nikdy! Dokud nepadnu, jedu!
Jste první Češka, která dokončila Dakar. Máte vysvětlení, proč se to zrovna vám podařilo?
Přece jen závodím více než deset let, na samotný Dakar jsem se připravovala systematicky, ale i tak to je z velké části štěstí. Na mém úspěchu má velký podíl celý Moto Racing Team, kluci mi hodně pomáhali: Milan Engel se mnou trpělivě procházel roadbook - navigaci, Ervín Krajčovič se mnou každý den probíral nadcházející trasu a také mi pral MX oblečení (wapkou), kluci z PR dávali vědět ke mě domů, že žiju (znáte maminky), Václav Hucl, můj mechanik, kamarád a psycholog v jednom, odvedl výbornou práci, i když nespal a skoro nejedl.
28. ledna 2018 |
Dvě blondýny na cestě Evropou
Olga Roučková
|
V poslední době se vám při závodech daří. Jak se tváří muži, které porážíte?
Když jsem sesadila úřadujícího mistra Evropy, byl tak naštvaný, že mi ani nepodal ruku na stupních vítězů. Jeho ego nezvládlo, že ho porazila žena.
Mají muži vůči ženám na rallye předsudky?
Podceňují nás, ale v něčem mají pravdu: nemáme sílu jako muži. A já ji ani mít nechci.
Jaký závod kromě Dakaru vám dal zatím nejvíc zabrat?
Merzouga Rallye v Maroku, což byla kvalifikace na letošní Dakar. Dojela jsem na šestnáctém místě, čehož si hodně cením, protože polovina závodníků v mé kategorii odpadla. Jelo se v padesátistupňovém horku, byl to fyzicky extrémně náročný závod a sama jsem ho málem nedokončila. Při přejíždění písečné duny jsem spadla tak nešťastně, že čtyřkolka dopadla na mě a hrnula mě před sebou. Prokousla jsem si ret, až mi ho později museli sešívat, všude byla krev. Přístroje na čtyřkolce se rozbily.
Co jste dělala?
Říkala jsem si, že buď zmáčknu nouzové tlačítko „vrtulník – chci domů“, nebo etapu dojedu a něco se tím naučím. Kalkulovala jsem asi třicet vteřin a pak jsem se rozhodla, že pokračuju. Setřela jsem krev, což nebylo tak hrozné jako to, že se mi hýbaly všechny zuby. To je nepříjemná záležitost, ale znám ji z kickboxu a vím, že chvíli trvá, než se po takovém otřesu všechno usadí.
Mistryní Evropy jste se stala v Portugalsku. To byl také těžký závod?
Ten byl složitý z jiného důvodu. Pár dní před závodem jsem jela jinou sérii v Polsku a kamarádka se mě ptala: „Budeš příští týden startovat v Portugalsku?“ V tu chvíli jsem si ještě myslela, že se jede za měsíc, spletla jsem si termíny. Takže jsem se během dvou dnů musela vrátit ze závodu, v noci opravit čtyřkolku, zabalit oblečení a zajistit si kamarádku, která pojede se mnou. Přece jen to bylo 2 500 kilometrů.
Stihly jste to?
Nakonec ano a na tuhle cestu budu vzpomínat celý život – dvě blondýny se vydaly napříč Evropou. Spaly jsme na benzínkách, střídaly jsme se o sprchu s kamioňáky, z čehož byla kamarádka dost vykulená. Byla to legrace, ale zároveň na mě doléhal psychický tlak, protože jsem věděla, že pojedu o titul mistryně Evropy, navíc jsem musela odřídit celou cestu. Brala jsem to jako trénink na Dakar.
Neustále chodím otlučená
Může se stát, že se na trati ztratíte?
To se mi stává často, ale beru to tak, že poznávám krajinu (směje se). Jsem nováček, pořád se učím a dělám školácké chyby.
Podle čeho se orientujete?
Dostaneme papírový roadbook, který vypadá jako rulička toaletního papíru pokreslená šipkami. Jsou tam tři sloupce: v prvním je vzdálenost a změny, třeba že za kilometr zahnete. Uprostřed jsou šipky a zakreslené křižovatky, což je vtipné někde na planině, kde nic není a já mám najít křižovatku. Neumím si odvodit, kde je, v tom jsem klasická žena. V posledním sloupci jsou zakreslená veškerá nebezpečí: díry, skály.
Zmínila jste pád a prokousnutý ret při závodu v Maroku. Padáte často?
Neustále chodím otlučená, polámaná, odřená. Z vážnějších úrazů jsem měla zlomená všechna žebra na řecké rallye. Jednou jsem si zlomila nos o řídítka – v závodě, který jsem vyhrála. V cíli jsem odešla do sanitky s nosem ohnutým do zatáčky a zdravotnice jsem se ptala: „Nemám s tím něco?“ Ona ho chytla, vrátila zpátky a odpověděla: „Už nemáte.“ Brečela jsem jako želva, ale díky tomu mám nos rovný.
Může se stát, že vás záchranáři na trati nenajdou?
Konkrétně Dakar je jeden z nejvíce zabezpečených závodů, má nejvíc vrtulníků, tam se to stát nemůže. Máme s sebou GPS s emergency systémem, kde jedno tlačítko znamená „jsem úplně rozbitá, je to vážné, přijeďte si pro mě“. Do osmi minut je tam vrtulník a závodníka najde lokalizátor. Další tlačítko znamená „slezla jsem ze čtyřkolky, ale všechno je v pořádku“. Takhle kontrolují jezdce, kteří zastaví. A pak systém pozná i to, že jsem spadla a čtyřkolka šla přes řídítka – v tu chvíli musím nahlásit, že jsem v pořádku. Kdybych to neudělala, záchranáři vyrazí na pomoc.
Na plyšovou žirafu nesahat!
Pozná se na množství sbalených věcí, že na rallye odjíždí žena?
To rozhodně, mám toho vždycky šestkrát tolik co muži. S mechanikem pak bojujeme o každou věc, protože mi neustále říká, že toho mám moc, a začne z mé krabice vyhazovat, čemuž se samozřejmě bráním. Už se aspoň naučil, že nesmí sáhnout na plyšovou žirafu a holčičí doplňky. Pořád jsem holka, která je ráda, když se může převléknout.
Co zbytečného vozí muži?
Vůbec nic! Oni mají všechno účelné, nerozumím tomu a občas je podezírám, že kradou moje věci, protože není možné, že se zabalí do malého batohu a nic jim nechybí. Připomíná mi to Hermionu z Harryho Pottera, která ze své kabelky vytáhne všechno od knih přes oblečení až po stan. Takovou kabelku nejspíš mají naši mechanici.
ROZSTŘEL s Olgou Roučkovou |
Umíte si poradit s nepohodlím, které je spojené se závody?
Mám to ráda. Když jedu na klasickou dovolenou s manželem, stan je zakázané slovo. On nachází krásné hotely s miliardou hvězdiček, kde se bojím dotknout i kliky, abych ji nerozbila. Z tohoto luxusu pak odjíždím na závody a právě rozdílnost těch dvou světů mě děsně baví. Pamatujete si, jak jsme jako malé děti jezdili na tábory, spali pod stanem a sami si vařili? Měla jsem to ráda a dneska to mám spojené se závody, na nichž se vracím do dětství. Dokonce jsem celý tým naučila spát ve stanu. Nejdřív frfňali, ale teď už by na hotel nechtěli.
Pokaždé spíte ve stanech?
Ano, je to jednodušší a ekonomičtější. Pro mě je to důležité i proto, že chci zažívat příběh každé rallye a neodjíždět ze závodiště někam na hotel.
Nepohodlí vám nevadí, ale jak snášíte nánosy bláta a prachu při závodech?
Nenávidím to! Když si můžu vybrat, mám radši prach, který se spláchne, ale s bahnem mám tři hodiny práce, než čtyřkolku umyju. Pak ještě boty, sebe, helmu... Vlastně helmu ne, tu si beru do koupelny a myju ji ve vaně, což musím dělat tajně, protože jsme si s manželem řekli, že všechno kolem závodů zůstane v garáži a doma nic řešit nebudeme. Takže helmu nosím do sprchy tajně, jenže pak ji většinou zapomenu na sušáku a stejně to praskne.
Manžel nepatří do motoristického světa?
Je účetní. Na žádné rallye se mnou nebyl a pořád si myslí, že jezdím jako holčička, tedy pomalu a bezpečně. A já ho při tom nechávám. Nebyl nervózní ani před Dakarem, myslel si, že se jedu jen tak projet. Dokonce mi řekl, že když se Dakar jede v době volby prezidenta, měla bych si vyřídit voličský průkaz a volit někde na trase. Jeho přístup je „hraj si, ale netahej to domů“ – a já to respektuju. Manžel je však zároveň moje velká podpora, bez něho bych závodit nemohla.
Co tedy na vaše závodění říká?
Trpí ho. Poznali jsme se v době, kdy jsem byla ještě na učňáku, závodění se mnou prošel od začátku a chvílemi musel hodně trpět, protože jsem nemluvila o ničem jiném. Vyprávěla jsem mu o různých matičkách, šroubkách, což ho asi nezajímalo, ale trpělivě poslouchal. K Vánocům jsem si nepřála kabelky, ale helmu nebo pneumatiky. Tohle všechno přečkal a teď má klid, protože mám svůj tým, který se o všechno stará a se kterým všechno probírám, a manžel se teď diví, že už nechci pneumatiky, ale zase ty kabelky. Když jsem před Dakarem řekla, že potřebuju kyslíkový stan, abych si zvykala na vysokou nadmořskou výšku, nejdřív se zajímal, k čemu je to dobrý, a pak mi ho koupil.
Manžel není motoristický fanoušek, vy zase znáte všechna úskalí - budete jednou svolní, aby se stejnému sportu věnovalo vaše dítě?
Myslím, že budeme raději, kdyby dělalo normální sport nebo hrálo na klavír.
Táta říkával, že i holky mohou smrdět potem
Kdy jste se poprvé posadila na čtyřkolku?
To už bude patnáct let. Zpočátku mi přišla špinavá, hnusná, nechápala jsem, proč na tom mám sedět. Jenže pak mi začalo imponovat, že tenhle sport nikdo nezná, bylo to neznámé i pro mě. Jezdili jsme na expedice, byla jsem v Izraeli, Řecku, v Itálii. Pak jsem začala závodit.
Čemu jste se věnovala, než jste sedla na čtyřkolku?
Odmalička jsem dělala atletiku. Běhala jsem dlouhé tratě od 1 500 metrů a skákala do výšky. Patřila jsem k nejlepším atletům ve své věkové kategorii, jenže pak přišla puberta a konec. Což mě dodnes mrzí, protože atletiku mám ráda a stále ji sleduji.
Pomáhá vám atletický základ při nabírání kondice na závody?
Hodně. Odmalička jsem cílevědomá, protože mi táta vždycky říkal, že i holčičky mohou smrdět potem a být špinavé, a vždycky mě vedl k tomu, abych ve sportu patřila k těm nejlepším. Ne že bych musela nutně vyhrávat, ale vždycky říkal, ať ze sebe vydám to nejlepší. Dodnes beru jako samozřejmost, že při tréninku dřu.
K čemu je na čtyřkolce potřeba dobrá kondice?
Náročné je už to, že jsem při závodech od čtyř od rána vzhůru a do postele se dostanu o půlnoci. Na čtyřkolce navíc celou dobu stojím na nohou ve zvláštním polosedu, z čehož bolí zadek, stehna, mezilopatkové svalstvo a ruce. Ty trpí hodně, navíc občas zapadnu a musím čtyřkolku vyhrabat nebo ji převrátit na kola. Celou dobu makám a po závodu si připadám, jako bych skládala uhlí někde ve skladu.
Jaká část těla bolí nejvíc?
U mě je to pravá strana zad, protože vpravo mám plyn. Hodně přetěžujeme bederní část zad, takže musím posilovat vnitřní svalstvo. Jak se Dakar přibližoval, tréninky byly ostřejší, občas jsem i brečela, ale při závodu je to pak snazší.
Na Dakaru jste byla poprvé. Je návykový?
Je to droga.
Pojedete i příští rok?
Tuto odpověď ještě necháme uzrát, vše je zatím moc čerstvé.
