Asi si každý, kdo tuto situaci zažil, dovede představit, co to je, když Vám někdo řekne, že není jiné cesty než umělé oplodnění.
VŠECHNY VAŠE PŘÍBĚHY ČTĚTE ZDE
A ejhle příroda je mocná čarodějka a doktory zase jednou přečůrala a nám se za dva měsíce od této zprávy povedlo zplodit našeho Kubíka.
Až do konce těhotenství jsem tomu nemohla věřit a celé "těhu" jsem byla dost na nervy. Bála jsem se každého ultrazvuku, každého testu z krve, když jsem pár hodin necítila pohyby atd.
V těhotenství jsem přibrala 11 kilo a během prvních měsíců jsem měla strach, abych nepotratila. Měsíc před porodem už mi nebylo nejlépe, malý byl od začátku uložený nízko takže mě dost brzy tlačil na močový měchýř a sotva jsem chodila.
Termín jsem měla na 15 prosince. Celé těhotenství jsem si dělala srandu, že by byla dobrá bžunda, kdybych začala rodit 7 prosince, v tento den jsem s manželem oslavili 10 výročí seznámení. 6 prosince mi odešla hlenová zátka a nebylo mi nijak do zpěvu cítila jsem, že budu určitě rodit dříve než bylo plánované datum. Měla jsem nízko položenou placentu takže už předem jsem měla stanovený rizikový porod, který by v případě krvácení byl zakončen císařem.
Byla jsem z toho hodně smutná, protože jsem chtěla rodit normálně a bez epidurálu. Sedmého prosince ráno mi praskla voda. V první chvíli jsem nevěděla jestli se mi nechce ve spaní čůrat (!), ale jak jsem vstala a šla na záchod tak ze mě vychrstla plodová voda a já dostala hrozný záchvat smíchu, že fakt snad porodím toho 7 prosince.
V porodnici se mnou sepsali povinné papíry a pak mě šupli na čekací pokoj. Tam už mi do smíchu nebylo. Ležely tam dvě další maminy a jedna z nich nechci ji soudit, ale vím, jak porod hrozně bolí, ale to co tam předváděla bylo pro mě jako prvorodičku něco tak strašného, že jsem tam brečela do polštáře.
Druhá mamča měla taky silné bolesti, ale bylo vidět, že se snaží brát ohled a nejančila u toho jak hysterka. Až v půl páte odpoledne jsem začala mít kontrakce. V půl osmé večer zjistili, že mám kontrakce, ale jsem pořád málo otevřená tak mi dali nějaký čípek po něm se kontrakce ještě zesílily, ale pořád jsem měla svůj smysl pro humor. Jenže zase paní doktorka zjistila, že nejsem otevřená na 5 takže poslali manžela domů, že mi dají injekci pravdy, bud se to rozjede nebo budu moc spát.
Manžel odjel a já začala mít teda bolesti šílené, myslím si, že kdyby mě něchali přes bez jakýchkoliv medikamentů mohla jsem tu bolest snášet lépe. Za hodinu doktorka zjistila, že jsem otevřená na pět, takže manžel sotva dojel domů tak musel jet zase nazpět.
Šla jsem na přípravu tam jsem teda nevěděla jestil mě bolí břicho s průjmu nebo z kontrakcí bylo to docela síla. Ve tři ráno mi sestra nabídla, že mi dají epi abych si odpočinula, ač jsem byla proti němu tak jsem ho přijala, protože mi bylo jasný, že tenhle porod hned tak neskončí. Sice mě na chvíli přešli kontrakce, ale měla jsem nucení na tlačení a to snad 4 hodiny nevím co je horší jestli kontrakce nebo tohle. Sice jsem byla už dostatečně otevřená, ale malý asi nebyl pořádně dorotovaný a ještě ke všemu mi místo epidurálu pak zase dávali oxytocin no myslela jsem, že už vidím všechny svaté do toho mě sestra řekla ať jdu do sprchy hopsat na míč. Musím říct, že mě dělalo dobře ležení.
Bylo půl sedmé a po dvou hodinách tlačení malý ne a ne ven. Nakonec se kolem mě seběhlo spousta personálu a zjistilo se, že mám úzkou pánev. Celkem dobré zjištění po 15 hodinách kontrakcí a že mi musejí udělat císaře, malý už měl špatné ozvy. Takže se nakonec Kubík narodil císařem. No v jakém jsem byla stavu raději ani nepsat. Do toho problémy s kojením, které se nějak upravily až na konci 4 měsíce. Každé kojení byla jedna veliká bolest. No ale musím všem nastávajícím maminkám říci jedno, porod bolí, bolí hodně, ale můj osobní názor je ten, že ta bolest je tak přirozená, že to žena prostě tak bere jak to je, ale vidím veliký problém v přístupu personálu což v mém případě bylo dost tristní.
Vystřídaly se u mě 3 směny. Mám moc hezké vzpomínka na porodní asistentku , která byla se mnou na přípravě a pak se mnou strávila i hodinu na porodním sále. Byla strašně milá a příjemná. Bohužel se směna pak vystřídala a nedovedu si živě představit co by se asi dělo kdybych tam neměla manžela.
Takže se holky nebojte chce to jen mít štěstí na personál a věřte, že je jedno jaké mají na sále kachličky hlavně, aby se ten prťousek narodil zdravý. A všechny ty příběhy berte s rezervou. Já jsem se oklepala a chci další miminko!
| Napište nám. Vybrané příběhy oceníme knihou z nakladatelství Zoner Press z edice Encyklopedie ženy. |
