Na co se můžeme těšit ve vašem připravovaném filmu?
Nemám ráda, když mi někdo dopředu řekne, o čem bude film, na který jdu do kina.
Pracovně se jmenuje Mamas and Papas, takže to hodně napovídá...
Je o otázce rodičovství, se kterou se v určitém věku každý z nás zabývá. Snažím se podívat na to, co naše současná doba s tímto prazákladním lidským úkolem udělala. Jde o otázku mít, či nemít děti, o přirozenost početí a problémy s plodností nebo naopak nechtěná těhotenství. Všechno se točí okolo jednoho problému, ale zároveň nám to ukazuje náš život z mnoha různých perspektiv. Všechny tyto osudy se v určitých bodech střetávají; třeba na gynekologicko-porodnické klinice, kde se jen o několik dveří vedle odehrávají naprosto protichůdné situace. Dalším prostředím jsou také sociální úřady, kam dorazí mnoho případů, které mají problém. Jak si třeba myslíte, že probíhá adopce?
To nevím, chtěla jsem se na to zeptat vás...
|
U nás dítě ze zemí třetího světa adoptovat nelze. Všichni vás odkáží na mezinárodní úřad v Brně, a tam vám řeknou, že to nejde, protože nemají sepsané dohody. Když vezmete v úvahu, kolik lidí tu čeká na dítě, tak mi přijde nelogické, že jim stát neumožní adoptovat děti, které to opravdu potřebují. |
Tím myslíte děti, o které se rodiče zajímají?
K projevení zájmu u nás stačí poslat dvakrát do roka pohled. To už se počítá za projevení zájmu, i když ten rodič nemusí dítě třeba vůbec nikdy navštívit. Takže pocit, že u nás je v domovech spousta dětí, které by mohly jít k adopci, ale že na nich sedí úřady, není tak docela pravda. Sedí na nich zákony. Pokud jde o děti cizinců, tak také nemohou jít k adopci. Nakonec je tedy počet dětí, které jsou k dispozici k adopci, poměrně malý a seznam čekatelů dlouhý.
Alice Nellis* Alice Nellis (1971) souběžně studovala anglistiku a amerikanistiku na Filozofické fakultě UK a flétnu na hudební konzervatoři. * Živila se jako muzikantka a překladatelka, následně byla přijata na studium scenáristiky a dramaturgie na FAMU. * V roce 2000 debutovala celovečerní hořkou komedií Ene Bene, který získal hlavní cenu na mezinárodním filmovém festivalu v San Francisku. * Následoval Výlet (2002) a Tajnosti (2007), za které získala dva České lvy, včetně toho za nejlepší film. * Od roku 2003 se věnuje divadelní režii, uvedla např. hry Perfect days, Záplavy nebo cesta dlouhým dnem do noci. * Alice Nellis je vdaná a s manželem adoptovala dceru Ellu, která brzy oslaví čtvrté narozeniny. Ve volném čase se ráda věnuje rodině, fotografuje a čte. |
Co samotné adopci předchází?
Nejdřív musíte projít různými všemi možnými testy, které vám v tu chvíli připadají zdlouhavé a neadekvátní, některé mají i docela bizarní podobu. Ale dneska musím uznat, že to všechno má své opodstatnění. Je to však hodně o lidech. Narazila jsem na úředníky, kteří byli nepříjemní, na druhou stranu jsem viděla, že mají tolik práce, že toho musí mít dost. Narazila jsem ale i na lidi, kteří ke své práci měli zdravý přístup a díky tomu bylo všechno jednodušší a snesitelnější.
Jak dlouho to trvá?
Proces zkoumání je půl roku až rok. Pak přichází čekací doba, která se může hodně lišit podle toho, jaká máte kritéria. Také jaké chcete pohlaví, etnikum, věk a další věci. Takže samozřejmě pokud budete chtít bílou holčičku do čtyř měsíců od dvou vysokoškoláků se sklony ke sportu, tak budete čekat pět let a déle. O romské děti zase není kvůli naší historii soužití moc zájem. Černoušek by jim asi tolik nevadil, protože s nimi zatím u nás nemáme moc zkušeností. U romských etnik jsou děti v domovech proto, že to rodina nezvládá finančně nebo jsou matky moc mladé. U těch ostatních rodin ale bývají problémy daleko závažnější: těžká závislost rodičů na drogách nebo alkoholu nebo psychické obtíže.
Tím myslíte, že je pravděpodobné, že si dítě prošlo nějakým traumatem?
Je nutné si uvědomit, že každé adoptované dítě bude mít nějakou minulost. Tím, že si vezmete dítě, které má stejnou barvu pleti, to nesmažete. Rozhodování je samozřejmě velmi složité. Nejde jenom o vás, jestli chcete mít dítě jiného etnika. Také jde o to, jestli zvládnete reakce okolí na vás i dítě samotné.
Jaká byla vaše kritéria? A jak těžké bylo rozhodování?
Na jednu stranu těžké, ale já jsem vlastně už věděla, co chci. Bylo mi jasné, že pokud adoptuji dítě, dozví se to média, ale já o dceři mluvit nechci, protože mi to nepřipadá fér. Nechci, aby si o ní lidé dopředu něco mysleli na základě toho, co jsem řekla já, protože jsem režisérka a jsem občas někde vidět. Redaktoři nechodí za dítětem a neptají se ho, co chce, aby se o něm vědělo, a co ne. Ale dítě žije v tom samém světě, ve kterém se jejich články vydávají.
Četla jste knihu Rok kohouta od Terezy Boučkové, která je z výchovy dvou adoptovaných Romů nešťastná? Co si o ní myslíte?
Četla. A myslím si, že ať již je to jakkoliv, není úplně šťastné stěžovat si takhle v knize nebo médiích. Navíc si myslím, že situace dětí, která je už tak dost složitá, je tím pádem ještě těžší. Jsou to mladí lidé, a ať už provedli cokoliv, tak někde žijí, a lidé si o nich tohle čtou. Nejsem pro takové to vykřikování: hurá, já jsem na to přišla! protože nevím, co bude za deset nebo dvacet let. Takže nekřičím: adoptujte děti, je to super. Stejně tak bych si nestěžovala v médiích ve chvíli, kdy by to tak super nebylo, protože si myslím, že to může ublížit.
Možná chtěla autorka varovat před zbrklostí a naivním nadšením.
Předpokládám, že si myslela, že může lidem pomoct a varovat je. Je to ale dvousečná zbraň, která toho může hodně poškodit. Já znám několik rodin s dítětem jiného etnika, jejichž výchova dopadla dobře, ale nikdo z nich nemá potřebu o tom mluvit na veřejnosti. Podstata soukromého života je v tom, že je soukromý.
Co si myslíte o adoptování dětí ze třetího světa?
|
Dějiny tvořené jednotlivcem jednotlivce smetou. Naše doba je hodně individualistická a lidé sami sebe moc nechápou jako součásti větších celků. |
Uvažovala byste nad tím, pokud by to bylo možné?
Zcela reálně! Mám několik kamarádek, které se snaží tuto cestu zprůchodnit. Dítě sice berete z jeho prostředí, ale pokud nemá rodinu ani nikoho, kdo by se o něj postaral, je to pro něj určitě lepší. Navíc u nás by třeba černoch neměl takové problémy s rasismem, protože černoch je tu stále spíš exotika a rasismus je namířen zejména proti Romům. A pak bych se samozřejmě snažila dítěti jeho kulturní kořeny přiblížit, až by bylo dost staré to pochopit.
Jak zvládáte natáčení filmů spolu s péčí o dítě?
Filmařina je práce jako každá jiná, i když nemá pevné časové mantinely. Ale zvládám to úplně normálně jako každá jiná zaměstnaná matka. Jednou týdně k nám chodí paní na úklid a to je pro mě docela úleva. Uklízím pořád, ale jednou za týden přijdete a vše se leskne, je to takový malý svátek. Moje holčička už chodí dopoledne do školky, pokud nemáme s mužem odpoledne čas, stará se o ni chůva, kterou zná od malička a je jako další babička. Pomáhají nám i babičky, rodina a přátelé. S manželem se snažíme péči o dítě i domácnost navzájem zkombinovat. Je to vlastně takový logistický maraton.
Jak moc se vaše filmy inspirují vaším životem?
Těžko říct. Člověk má jenom svůj vlastní život, takže všechny vjemy musí procházet přes vás. Člověk se vyvíjí a s ním i témata. Asi by nebylo normální, abych do šedesáti psala o prvních láskách. Člověk se nějak vyvíjí a život se mu mění, je to normální a přirozený proces. Neříkám, že nutně moudříme a přicházíme na to opravdu důležité, ale prostě se měníme. Kdyby to tak nebylo, je to, jako byste nosila pořád to samé oblečení. Kdybyste v oblečení z patnácti chodila i v šedesáti, taky by to asi nebylo úplně ono. Takže nyní točím o mateřství a do budoucna plánuju pohádku pro děti.
Připravujete také film o Lidicích. Proč jste se rozhodla pro historické téma, o kterém u nás lidé mají velké povědomí?
Jedním z důvodů je právě to, že se o Lidicích ví, ale neví se toho moc. Když mi bylo jedenáct nebo dvanáct, tak jsem se seznámila s Marií Uchytilovou, která je autorkou pomníku lidických dětí. Znala jsem se s ní až do její smrti, často jsem u ní byla v ateliéru, kde pomník dokončovala. Chodilo za ní hodně lidí, také některé přeživší lidické ženy. Takže toto téma mě oslovilo a zajímalo už jako dítě. No a nakonec si myslím, že se na tomto případu dá ukázat spousta absurdností našeho života. Dějiny tvořené jednotlivcem, jednotlivce smetou. Naše doba je hodně individualistická a lidé sami sebe moc nechápou jako součásti větších celků.
