Právě nejbližšímu okolí je určena poradna pro rodiče uživatelů drog (ale nejen pro ně), v níž pracuje psychoterapeutka Štěpánka Čtrnáctá.
Pro koho je poradna určena?
Poradna je určena všem blízkým osobám těch, kteří mají jakékoli problémy s drogami. Chodí sem rodiče, prarodiče, partneři, přátelé i dospělé děti závislých. První kontakt probíhá většinou po telefonu a podle typu problému se domluvíme na konkrétním druhu pomoci – poradenství či psychoterapie a formě pomoci – individuální, párové či skupinové. Poskytujeme poradenství v oblasti drogových závislostí a problémů s tím souvisejících (právní, sociální, zdravotní atd.) a psychoterapii. Je možný individuální psychoterapeutický kontakt, který většinou trvá minimálně pět až deset sezení, ale je možná i dlouhodobější spolupráce. Nabízíme i rodičovskou skupinu či rodinnou terapii.
Pracujete jen s blízkými osobami lidí, kteří už jsou skutečně závislí, nebo stačí i jen například podezření, že by se mohlo jednat o drogy?
Stačí i podezření, protože i s tím podezřením si rodič musí nějak poradit, porozumět mu, má potřebu situaci nějak řešit. Poradna pracuje především s okolím uživatele, neřeší to, jak a co člověk bere, co to s ním dělá, ale pracuje s tím, jak se s touto skutečností vyrovnává jeho rodinné zázemí. Na rozdíl od většiny programů pro závislé, kde je rodič většinou jaksi stranou, je naše poradna určena především pro okolí závislých. A to bez ohledu na to, v jaké fázi závislosti se uživatel drog právě nachází. Bez ohledu na to, zda spolupracuje, nebo nespolupracuje.
Jak velký je o vaše služby zájem?
Poradna funguje relativně krátkou dobu, od konce roku 2004, ale zájem rok od roku stoupá. V tuto chvíli prošlo poradnou celkem asi dvě stě třicet klientů.
Kdo vaše služby vyhledává nejčastěji?
Nejčastěji zcela jistě rodiče. Na druhém místě jsou partneři, pak prarodiče a potom širší zázemí, jako jsou sourozenci, přátelé a podobně.
V jaké fázi závislosti vás blízcí závislého člověka většinou vyhledávají?
Největší skupinu tvoří rodiče, kteří právě zjistili, že jejich dítě bere drogy, a prožívají prvotní šok. Podle našich zkušeností už ovšem zpravidla problém u dítěte trvá měsíce, někdy roky. Další skupinu tvoří ti, kteří mají podezření, ale nemají ještě důkaz. Ti si přicházejí především pro informace jak podezření vyvrátit, či naopak potvrdit. Třetí velkou skupinu představují rodiče, kteří žijí se závislostí svého dítěte už dlouho, často pět či deset let. V těchto případech dítě často nespolupracuje, žije buď někde mimo rodinu a jen občas se objeví, nebo naopak zatěžuje rodinu užíváním drog v rámci společného soužití. Tito rodiče přicházejí v situaci vlastního velkého vyčerpání a hledají na jedné straně podporu, na straně druhé pomoc udělat ve svém životě nějakou změnu. Pokud se podaří změnou v rámci rodinného systému dopomoci změně samotného uživatele, je to výborné.
Co od vás očekává konkrétně tato skupina rodičů?
Většinou očekávají dva typy pomoci. Často hledají právní i emocionální pomoc k tomu, aby se dokázali od dítěte odpoutat. K tomu dochází ve fázi, kdy závislost dítěte likviduje celou rodinu, rodiče mu dali už úplně všechno, a přesto se situace vůbec nelepší. Druhou pomocí je podpora a ujišťování se, že se rozhodli dobře. Protože ve chvíli, kdy například zcela přeruší dosavadní pomoc dítěti a například ho vystěhují, se potřebují ujišťovat, že šlo o správné rozhodnutí. Ačkoli to není jednoduché přijmout, stejně jako jejich dítě má možnost rozhodnout se, jestli bude brát drogy, rodiče mají právo rozhodnout se, jestli ho v tom budou podporovat.
Co mohou rodiče vůbec udělat pro drogovou prevenci svých dětí?
Výchova, která vede děti ke zdravému sebevědomí, poskytuje jim rozumnou míru volnosti a zatěžuje je rozumnou mírou zodpovědnosti, je tou nejlepší prevencí. Důležité je samozřejmě i citové zázemí a prostředí, kde se o sebe lidé vzájemně zajímají a mají se rádi. Navíc naučit dítě správně se rozhodovat přiměřeně věku je další velmi dobrá prevence. Už proto, že v situacích, kdy se dítě setká s drogou, je samo za sebe.
Jak rodiče mohou poznat, že jejich dítě bere drogy?
V dospívání prochází dítě mnoha změnami, které ne vždy musí znamenat nějaký např. „drogový“ problém. Rodiče by však měli vždy zpozornět, pokud je těchto změn příliš nebo jsou výrazné. Tehdy se patrně s dítětem něco děje, ačkoli to nemusí být zrovna drogy. Mezi tyto příznaky patří například výkyvy nálady, nápadná ospalost, nebo naopak zvýšená aktivita, změny přátel a kamarádů, lži a předstírání, skrývání a různá tajemství, výrazné propady ve škole, chování i například koníčků, ale i změny ve vzhledu nebo v hudbě, kterou poslouchají. Pokud se těchto změn vyskytne víc pohromadě, měli by rodiče zpozornět, že se něco děje.
Pokud tedy rodiče mají podezření, co mohou v této situaci dělat? Mají se dítěte přímo zeptat?
Především je dobré oslovit nějaké odborné zařízení. A zde situaci podrobně prodiskutovat. Ze signálů lze totiž poměrně přesně vysledovat, co ze asi děje. Ve spolupráci s odborníky se dá také lépe najít nějaké možné řešení. Rozhodně by se rodiče neměli stydět oslovit buď nějaké podobně specializované zařízení, jako je naše poradna, nebo například poradnu pro manželství a rodinu, kde najdou pomoc. Většinu těchto služeb je možné využít i anonymně.
A co mohou rodiče dělat v případě, že už mají nezvratný důkaz, že skutečně jde o drogy?
Základem je pokusit se motivovat dítě k nějakému druhu spolupráce a přivést ho do terapie. Čím dříve pomoc vyhledají, tím lépe. Pokud dítě nespolupracuje, měla by odbornou pomoc vyhledat alespoň rodina, protože změnou v rodinném systému lze v některých případech docílit změny i u samotného uživatele drog. Rodina navíc v terapii může hledat oporu, učit se novým přístupům k dítěti, a naopak zbavovat se mechanismů, které užívání závislého podporují.
Jaké mechanismy to jsou?
Především podpora závislého člověka v jeho způsobu života. Řada rodičů přistoupí na to, že spolu s tím, jak závislost pokračuje, dítě přijde o práci nebo o školu, žije doma a v podstatě na rodině parazituje. Takže ho živí, šatí, má u nich bydlení a veškeré peníze a energii může dávat pouze do braní drog. To je typický mechanismus, který udržuje závislého ve stavu, kdy ho absolutně nic nenutí se svým stavem něco dělat. Protože má v podstatě velmi pohodlný život. Často opakovaná rada „vyhodit dítě z domova“ je až skutečně posledním krokem v situaci, kdy nefunguje nic jiného.
Kdy je ten pravý čas, aby si rodiče řekli, že je čas zachránit především sami sebe?
To je velmi individuální a odvíjí se to od toho, kolik toho ten který člověk vydrží. Navíc velkou roli hraje to, do jaké míry jsou rodiče na svém dítěti závislí. Říct svému dítěti, že už mu nebudou žádným způsobem pomáhat, pokud bude žít dál tímto způsobem, je velmi těžké a každý si k tomu musí dojít sám. Postižení rodiče musí sami dospět k tomu, že odstřihnout se od dítěte je jediná možnost, jak zachránit sami sebe. Může se stát, že potom už jde o zdraví rodičů, ve výjimečných případech i o život. Přesto se mohou bránit tomu tento krok učinit. Vidí-li tento krok zároveň jako pomoc závislému dítěti postavit se na vlastní nohy, bývá to pro ně snazší.
Existují rodiče, kteří se od závislého dítěte nikdy nedokážou odstřihnout?
Ano, i když se jedná spíše o výjimky. Rodičů, kteří jsou ochotni obětovat zdraví, majetek i zbytek rodiny, naštěstí není mnoho. Stejně jako je u samotných závislých velmi rozdílné to, co je přiměje k léčbě, je u rodičů odlišné to, co je nakonec přiměje ke změně postoje k jejich dítěti. Někdy to velmi dlouho trvá, ale terapeutická pomoc může pomoci změnu urychlit.
Přečtěte si i reportáže o drogách
Za čtyři roky jsem profetoval byt
Martin se léčí ze závislosti na pervitinu
Feťákův rok v komunitě: Dřina, ale úspěšná
Jak se léčí narkomani. První díl reportáže
S fetem končím. Chci zpátky své dítě
Jak se léčí narkomani. Druhý díl reportáže
Byl to mazec, hodnotí odcházející klient léčbu
Jak se léčí narkomani. Třetí díl reportáže
Musela jsem zachránit sama sebe
Příběh matky feťáka
