Pro obsedantně kompulzivní poruše (OCD z anglického obsessive-compulsive disorder) je charakteristická přítomnost nutkavých myšlenek neboli obsesí, které se opakovaně vkrádají do mysli a způsobují postiženému úzkost, neklid a tíseň. Ten se pak snaží tyto úzkosti zahnat nutkavým chováním, které se označuje jako kompulze nebo rituály.
Nemoci si nevybírají a dovedou potrápit chudé i bohaté jedince. Nevyhýbají se ani známým osobnostem. OCD v mírnější nebo vážnější formě trpí i několik slavných celebrit. Donald Trump David Beckham Cameron Diazová Jessica Alba |
OCD zasáhne asi dvě procenta populace. Pokud jste již prošli ranou dospělostí bez příznaků této poruchy, pravděpodobně se vás netýká. V posledních letech se z OCD stal na úrovni psychiky podobný „módní“ strašák, jako je pro mnohé lidi lepek na úrovni fyzické - tedy stav, o kterém řada lidí tvrdí, že ho má, ale ve většině případů se jich netýká.
Je módní o sobě dnes prohlašovat, že trpíme těžkou formou OCD, když nás rozčílí například špinavý stůl, u kterého musíme strávit celý den. Přitom to vůbec nemusí být pravda. A netrpí touto poruchou ani ti, kteří si potřebují vždy před jídlem umýt ruce, ale nakonec poobědvají, i když v jejich blízkosti není mýdlo a voda.
Většina lidí se čas od času zabývá tím, zda při odchodu do práce zamkli dveře, vypnuli sporák či žehličku nebo zavřeli okna. Většina jedinců se s takovými myšlenkami také dovede vypořádat a nanejvýše se jednou vrátí domů, aby vše zkontrolovali. Lidé s OCD se však domů vracejí opakovaně, aby se ujistili, že nehrozí žádné neštěstí. Zažívají při tom nadměrné pocity strachu a úzkosti.
Někdy je obtížné rozeznat běžné úzkosti od závažnějších psychických potíží, jako je právě OCD.
Podle psychologa Jana Kulhánka je úzkost normální emoce, která nám říká, že se cítíme z nějakého důvodu v ohrožení. „A nemusí jít zrovna o život, dostáváme se prostě do situace, která je nám nepříjemná a cítíme úzkost nebo strach. Například někdo se cítí velmi nejistý a ohrožený při zkoušení ve škole, má-li něco prezentovat před šéfem v práci, při jízdách v autoškole nebo například při setkání s myší,“ říká a vysvětluje, že taková úzkost by měla rychle odeznít a hlavně nám zásadním způsobem neztrpčovat život.
„Pokud jsme v napětí nebo se bojíme bez zjevného důvodu nebo zcela neadekvátně situaci nebo pokud úzkost přetrvává, i když je po všem, je to problém naznačující, že naše psychika není v kondici,“ uvádí Kulhánek. OCD je duševní porucha, při níž cítí nemocný úzkost velmi často a pro zdravého zjevně z nesmyslných příčin.
Nespíte? Hrozí vám úzkost a kolaps Ilustrační snímek |
Tato úzkost je podle něj spojena s vnucujícími se myšlenkami, kterých se nemocný nemůže snadno zbavit, obvykle jde o magické souvislosti - např. neustále musím myslet na to, že pokud si desetkrát neumyji ruce, onemocním; pokud pětkrát nezavřu dveře a nezkontroluji je, někdo cizí vleze do domu; pokud nesrovnám své věci přesně podle určitého pravidla, někomu z blízkých se něco zlého stane.
Pro obsedantně kompulzivní poruchu existuje podle odborníků vrozená dispozice, která se však vůbec nemusí projevit. Každý z nás máme blíž k určitým duševním poruchám, jsme pro ně disponovaní, poruchy se projeví při dlouhodobé nepřiměřené zátěži v dětství i dospělosti, při dramatickém zážitku nebo např. po požití drog.
„Tato nemoc nemá jeden jasný spouštěč či příčinu, existuje řada pohledů, jak tato nemoc vzniká,“ říká Kulhánek a uvádí příklady z praxe.
Třináctiletá slečna přišla na terapii s tím, že musela několikrát denně důkladně kontrolovat celý byt, jestli je v pořádku, měla hrozný strach o svou rodinu. Časem se ukázalo, že spouštěčem byl rozvod rodičů, který u většiny dětí OCD nespustí, byť to snáší špatně. Jí se však rozpadala představa o bezpečné a stabilní rodině a ona se jí snažila nutkavě udržet.
Třicetiletý mladý muž měl nutkavé představy o tom, že fyzicky ublíží své matce, kterou miloval, bál se mít po ruce ostrý předmět, měl strach, že ji napadne, i když to nechtěl udělat. Pak se ukázalo, že v dětství byl často fyzicky trestaný matkou, která mu podle jeho mínění překazila první vážný partnerský vztah. Měl na ni velký vztek, zároveň na ní byl závislý a nedovolil si otevřený konflikt.
Osm fyzických příznaků úzkosti Strach (ilustrační foto) |
Obsedantně kompulzivní porucha patří mezi úzkostné poruchy a úzkost je pocit, který se nevyhýbá prakticky nikomu. Zdaleka ne každá úzkost však znamená, že trpíte neurotickou poruchou. Je to stejné jako při bolesti hlavy: i když jste ji někdy zažili, neznamená to, že víte, jak bolí migréna, dokud vás nepostihne.
Psycholog Steven Phillipson z New Yorku upozornil, že mozek při OCD funguje jinak, než má a tato porucha může negativně zasahovat do vaší práce, vztahů a běžného života. Tato porucha podle něj není jen obyčejný strach. Ale stejně jako u všech duševních chorob, může OCD spolehlivě diagnostikovat pouze odborník. Existuje však několik typů chování, které mohou naznačovat, že možná trpíte obsedantně kompulzivní poruchou.
1. Přísné rituály, které znesnadňují život
Doktor Phillipson udává jednoduchý příklad, jak rozpoznat, zda se vaše potřeba vykonat určitý rituál vymyká normálu. Dokázali byste neprovádět svůj rituál, jako je dvakrát zkontrolovat dveře před odchodem do práce, kdyby vám za to někdo zaplatil relevantní sumu? Pokud se dáte lehce podplatit, možná se trochu obáváte vloupání, ale podle Phillipsona pravděpodobně netrpíte poruchou. Pro osoby s OCD totiž existuje tak velký pocit ohrožení, že nejsou schopny vzdát se svého rituálu za žádnou cenu, jelikož by je to dle jejich mínění mohlo ohrozit na životě.
Lidé postižení OCD vykazují své vlastní specifické projevy a rituály, které jsou pro jejich okolí nepochopitelné. Některým jedincům jejich kompulze dokonce znemožňují plnění jejich základních lidských potřeb.
2. Zhoršování problému
Pro toto neurotické onemocnění je typické nenápadné zhoršování a rozšiřování potíží. Zpočátku stačí nemocnému jen určité nutkavé chování, které sníží jeho úzkost. To však funguje jen na chvíli. Brzy se objevují nové úzkosti a s nimi i potřeba dalších rituálů, které v mysli nemocného mají tu moc jejich úzkosti snižovat. Časem tak typicky roste potřeba další kontroly, rituály jsou stereotypní a časté. Úzkost už je přítomna téměř po celý den a má tendenci se zhoršovat.
3. Nemožnost uchlácholit a uklidnit nemocného
Obsedantně kompulzivní porucha může začínat zcela nevinně, třeba jako oblíbená dětská hra, kdy dítě přeskakuje sudé dlažební kostky, nebo se snaží nešlapat na čáry mezi dlaždicemi. Tato hra je ještě naprosto v pořádku. Navíc je pro dítě prospěšná, jelikož trénuje jeho postřeh.
Pokud se však tato zpočátku zábavná činnost přetvoří do nutnosti a vtíravé potřeby ji vykonávat neustále a pokaždé, když dotyčný odejde z domu, je nutné navštívit odborníka. Obvykle nepomáhá napomenutí, aby s tím jedinec přestal, úzkost je již tak rozšířená, že postiženého velmi rozrušuje jen představa, že by svého konání musel zanechat. Pokud má člověk úzkostný strach z nemocí, nepomůže mu ani ujištění, že všechny krevní testy dopadly dobře. Stále bude pochybovat a myslet si, že třeba došlo k pomíchání vzorků krve v laboratoři a jeho domnělá nemoc na něj působí dál.
4. Pocit, jak vás úzkost dostává na kolena
Šest rad, jak pomoc od úzkosti Ilustrační snímek. |
Každý má občas z něčeho strach a úzkost je naprosto běžná reakce, která nás doprovází každodenním životem. Nejspíše vás také někdy znepokojuje představa, že by váš dům mohl lehnout popelem nebo že nemyté ruce mohou zvýšit riziko vzniku chřipky a dalších nemocí. Nicméně dokážete s touto představou žít a nezabýváte se jí neustále. Pokud je však vaše úzkost natolik rozsáhlá, že spotřebovává všechny vaše myšlenky, nemůžete se na nic soustředit a narušuje chod vašeho dne, můžete mít problém, upozornil doktor Phillipson.
„Čím dříve léčba začne, tím lepší a rychlejší je prognóza uzdravení,“ říká Jan Kulhánek. „Často spolupráce začíná nezávaznou konzultací, vhodné je psychologické vyšetření pomocí psychotestů, které pomůže zmapovat, s čím by mohl daný problém souviset a jaký postup léčby by mohl být nejvhodnější,“ vysvětluje psycholog a dodává, že přístupů k léčbě je řada: u dětí se osvědčuje rodinná terapie, u dětí i dospělých pak nácvikový program chování (KBT), ale i psychodynamická psychoterapie inspirovaná psychoanalýzou či řada jiných přístupů.
„U těžších případů doporučujeme spolupráci s psychiatrem a užívání vybraných psychofarmak. Kolem psychiatrických léků existuje řada předsudků, přitom jde o nenávykové preparáty, které mohou léčbu urychlit a výrazně zlepšit kvalitu života nemocného a jeho blízkých,“ uzavírá Jan Kulhánek.
