Proč právě vás nominovala Česká televize na cenu Objev roku?
To vážně nevím.
Daniela Písařovicová* Narodila se 12. prosince 1978 ve Znojmě, vyrůstala v Jaroměřicích nad Rokytnou. |
Potkávala jste snad šéfy poslední dobou častěji na chodbě, že si vás po sedmi letech všimli?
...a víc klepala na dveře? To opravdu ne. Byla jsem častěji na obrazovce, ale jinak nevím. Svou práci dělám pořád stejně poctivě.
Bez zdůvodnění vám jen nominaci oznámili?
Přesně tak. Dokázala jsem na to říct, jen: "Aha". Ale měla jsem radost, protože ať si myslí kdo chce, co chce, pro mě je to v první řadě ocenění mojí práce.
I během přenosu jste v hlasování diváků překvapivě porazila další nominované.
Ani já, ani nikdo z mého okolí to nečekal. Mysleli jsme si, že vyhraje buď Ben Cristovao nebo Jaro Slávik. Ten den mi volali rodiče, a protože mě znají a ví, že dřív jsem každý neúspěch v soutěžích obrečela, zjišťovali s jakým tam jdu očekáváním. V klidu jsem jim říkala, že si jdu ten večer užít a o nic jiného mi nejde. To, že jsem vyhrála cenu, byl příjemný bonbonek večera.
Čím si tu popularitu vysvětlujete?
Snad že na jiném programu šla SuperStar a holky, které by normálně hlasovaly pro Bena Cristovao, se třeba na ČT nedívaly.
Tak jinak, jaká je vaše silná stránka?
Z dopisů, které mi přišly, soudím, že jsem divákům příjemná hlasem, vystupováním, údajně jsem přirozená a líbí se jim můj projev. Je mi ale zároveň jasné, že jsou i tací, kteří, když mě na obrazovce vidí, přepnou jinam.
Jak byste sama sebe popsala?
Myslím, že jsem extrovert, možná i exhibicionista, jinak bych nemohla dělat tuhle práci, kde se člověk vlastně předvádí, když to přeženu. Zároveň jsem hodně emocionální, až přecitlivělá. Když budu jmenovat svoje špatné vlastnosti, tak jsem vztahovačná, kteroukoliv kritiku hned vidím jako útok na mě. Reaguji zbrkle, někdy v afektu až přehnaně a do deseti minut jsem vyklidněná a případně se jdu omluvit, když uznám, že jsem přestřelila.
Snažím se zjistit vaše přednosti, které vás vynesly k ceně a vy jmenujete zápory...
To je taková moje klasika, která souvisí s malým sebevědomím.
To bychom se asi dostaly do vašeho dětství... Zkuste tedy spíš ty kladné vlastnosti.
Nezkazím legraci, nejsem neoblíbená u spolupracovníků.
Jste skromná...
Asi jo, ale když to o sobě řeknu, zní to přinejmenším zvláštně.
Odkud se ve vás exhibicionismus bere?
To vůbec nevím, máma je hodná a starostlivá, pro děti by se rozdala. Táta je ten, co se sice o své dcery hodně bojí, ale zároveň je na ně velmi přísný.
Už na střední škole jste se chtěla předvádět jako modelka.
Modelkou chce být v dětství snad každá holčička. Svět krásné, opečovávané princezny, která cestuje po světě, to pozlátko mě lákalo. Zúčastnila jsem se tří soutěží krásy, v roce 1997 dokonce i Miss ČR, ale nedostala jsem se do finále. Dva dny jsem kvůli tomu tehdy proplakala. Pak jsem doufala, že obejdu agentury, až budu studovat v Praze vysokou. Jenže když jsem se konečně dostala do Prahy, abych objevovala velký modelingový svět, ztloustla jsem. Tím jsem jako modelka skončila.
V modelingu holt vadí každé kilo.
Ale já jich přibrala pětadvacet.
Jak se to stalo?
Na internátu na střední nás bylo na pokoji pět a všechny jsme držely dietu. Byla to taková davová psychóza. Jedna s tím přišla a už jsme v tom jely všechny. Takže já snídala a obědvala a odpoledne už jsem nejedla a jen pila čaje. Do toho jsem chodila cvičit, takže jsem byla kost a kůže. Při svých 182 centimetrech jsem měla 50 kilo. Jenže jak jsem přišla do Prahy, už jsem neměla vůli. Přes týden jsem zas tak moc nejedla, ale jakmile jsem přijela domů, luxovala jsem ledničku. Vyhublé tělo si všechno ukládalo, protože se bálo, že mu zase nedám půl dne najíst.
Pětasedmdesát kilo na vaši výšku ještě přece vůbec není tragédie.
Kdyby se mi kila ukládala rovnoměrně do celého těla, tak ne, ale já přibrala hlavně na břiše, v rukou a na tvářích. Zadek ani prsa mi nenarostly, vypadala jsem opravdu zvláštně a měla jsem ze své postavy velký mindrák. A na modeling jsem musela zapomenout. Maximálně jsem pak dělala někde hostesku, třeba i v Německu, protože jsem měla slušnou němčinu, což bylo pro tu práci důležitější než nějaké kilo navíc.
Teď jste velmi štíhlá. Jak se vám pak podařilo zhubnout?
Když jsem začala pracovat v televizi, najednou nebyl čas řešit, co a kdy můžu jíst a kila pak šla sama dolů. Že mám čas večeřet až v půl osmé po Událostech? Dřív bych si nedovolila jíst tak pozdě, ale najednou mi nic jiného nezbylo. Dneska už jídlo neřeším. Snažím se jíst pravidelně a možná jsem se smířila i s pár kily navíc. S věkem mi došlo, že život není jen o té fyzické schránce.
Místo modelky jste začala zpívat s kapelou. Studovala jste zpěv?
To ne, jen jsem osm let hrála na klavír. Ale zpívat mě vždycky bavilo, a když jsem si na vysoké na nástěnce všimla inzerátu, že kapela hledá zpěvačku, přihlásila jsem se. Po střední škole jsem dokonce uvažovala, že bych šla studovat na JAMU muzikálové herectví. Jenže jsem se zalekla, že bych mezi tolika zpívajícími herci zapadla a s tak úzkým zaměřením nenašla v praxi dobré uplatnění, takže jsem pro to nic neudělala. Ekonomka se mi zdála pro život lepší, takže nad tajným snem zvítězil rozum.
Ještě zpíváte s kapelou?
Vystřídala jsem jich několik, ale nakonec už nešlo skloubit práci v televizi s dojížděním na zkoušky, takže si našli jinou zpěvačku.
Od bohémského herectví k suché ekonomice, to je docela propastný rozdíl. Zřejmě vám šlo ve škole všechno od matematiky po jazyky...
Právě jazyky rozhodly o mezinárodním obchodě. Představovala jsem si, že budu jako manažerka létat po Evropě. Viděla jsem se v nějaké mezinárodní společnosti, kde půjde o byznys a kde uplatním jazyky. A máte pravdu, že jsem neměla s učením nikdy problém, dokonce jsem byla na základce považovaná za šprtku a na gymnáziu jsem měla jen pár dvojek.
Jste absolventka mezinárodního obchodu, diplomacie a politologie. Co říkáte na poslední události z domácí politické scény?
Je těžké zaujímat postoje, když na jedné straně slyšíte a čtete nějaká fakta a nařčení tvrdí, že nic z toho není pravda. Na druhou stranu na každém šprochu pravdy trochu. Já v tom směru souhlasím s komentátorem Jindřichem Šídlem, že kdyby politici nedávali příčiny, tak se o nich v tomto smyslu nemluví.
Nemrzí vás, že nemůžete do dění zasáhnout aktivněji?
Říkali jsme si s kolegou Davidem Borkem, že přijde doba, kdy my dva vstoupíme do politiky. Jenomže za tím je strašně moc práce. Musíte začít v komunální politice, aby vás lidé brali vážně, abyste si vydobyla pozici ve straně. Nedovedu si teď představit, že bych se vrátila do Jaroměře nad Rokytnou, odkud pocházím, a začala tam v komunální politice. Navíc jsem momentálně politikou znechucená a ztrácím iluze.
K jaké straně by vás to případně táhlo?
Jsem teď spokojená v médiích. Ale vím, že nejhorší je vyčpělý moderátor, takže bych chtěla umět odhadnout tu dobu na odchod. Co dál, to se uvidí. Politika je jen jedna z možných cest, ale svůj politický postoj vám říct nemůžu. Moji televizní hosté by mi pak vyčetli, že někomu straním.
S Davidem Borkem to mezi vámi občas jiskří i z obrazovky. Nejednoho diváka napadne, zda mezi vámi není víc než jen kolegialita...
Jednou mi David v legraci říkal, že i jeho babičku napadlo, jestli nejsme pár. Ale má už léta přítelkyni. On je úžasný kolega a můžu říct i kamarád, nic víc za tím není.
Můžeme vás "objevit" i co se týče vašeho soukromí?
Vdaná nejsem a soukromí si raději chráním. Rodině se nebráním, ale ještě nenastal ten pravý čas. Biologické hodiny už sice tikají, ale u pětiletého synovce vidím, jak je dítě náročné, jak vás potřebuje napořád. Když se mu chcete věnovat naplno, přemýšlíte, jestli všechno zvládnete. Možná i proto těhotenství odkládám.
Děkujeme angelo Hotel Prague za umožnění fotografování.
