Základem mohou být naše vlastní výchovné přešlapy způsobené proto, že nechceme svému dítěte dělat to, co dnes vyčítáme vlastním rodičům. „Je naprosto přirozené, že škody, které na nás byly ,napáchány´ minulou generací, se snažíme kompenzovat opakem. Kromě toho opakem, který jsme nikdy nezažili, tudíž zcela jistě se svými vlastními specifickými chybami,“ vysvětluje psycholožka Marta Boučková.
Ono obyčejné „nikdy nebudu svoje dítě nutit jíst, co mu nechutná. Nikdy nebudu na dítě křičet a ponižovat ho“ se pak může snadno překompenzovat bezbřehou svobodou a benevolencí. Takové dítě bez hranic nakonec v dospělosti hranice svým vlastním potomkům tvrdě určuje, protože má pocit, že jeho matka nebyla schopná ani zvýšit hlas.
Velmi zjednodušeně řečeno, podobný styl výchovy prosazují generace vždy ob jednu, protože se snaží vyvarovat chyb, které dělali jejich rodiče. Proto se pak mohou vnučky shodnout spíše s babičkami než s maminkou. Neplatí to samozřejmě vždycky.
Druhá šance
Že babičky a dědečkové jsou s vnoučaty mnohonásobně méně často a tudíž nedochází k tak častým střetům, napadne asi každého. Ovšem jiný obgenerační vztah může vzniknout i třeba jen proto, že se snažíme vynahradit to, co jsme svým vlastním dětem nestihli, nebo nemohli dát.
Rodičovské ambice děti ničí. Každý zkrátka nemůže být výjimečný |
Daniela (45) uvádí: „Když jsem vyrůstala, představa, že bych se nedostala na gympl, byla pro moje rodiče nemyslitelná. Neudělat přijímačky by bylo peklo. Když se ale teď hlásila na střední školu dcera, moji rodiče k ní byli neuvěřitelně shovívaví a ujišťovali jí, že se přeci nic neděje, když se na gymnázium nedostane. Když jsem slyšela mamku, jak mojí dceři do telefonu říká, že o nic nejde, přišlo mi až legrační, jak po třiceti letech změkla.“
„Prarodič už má nejen nadhled, ale také může v nejmladší generaci vyvolat pocit, že je jednoduše nejvyšší šéf. Dětem leckdy v přítomnosti babiček a dědečků dochází, že i jejich rodiče mají nějaké rodiče. Že ta jejich dosavadní největší autorita, má nad sebou také autoritu, popisuje psycholožka Marta Boučková, jak rozdílná role ve výchově třetí generace může u rodičů a prarodičů nastat.
„To dětem při rozepři s rodičem může dodat pocitu sebevědomí a spojenectví. Konečně někdo, kdo s mámou taky nesouhlasí. Mezi první a třetí generací tak vznikne nadneseně řečeno jakýsi společný nepřítel, nad kterým je konečně převaha,“ dodává.
Podpora i bezpečnostní mechanismus
Za všechno můžou rodiče. Jak se můžete při výchově vyvarovat chyb |
„Když jsou vztahy v rodině dobré, může být aktivní účast prarodiče na výchově velkou podporou. Prarodič vyvažuje drobné nuance a ostrosti, které může prostřední generace prosazovat. Nejedná se zde o dělení zodpovědnosti, ta je vždy na straně rodiče, jde spíš o zdroj inspirace a podpory, kterou díky prarodičům, může rodič čerpat,“ uvádí Boučková.
Spojením obou výchovných přístupů může tak konečně dojít k hezkému kompromisu a prolomení jinak nekonečně se střídajícího obgeneračního syndromu.
