Rachel bývala docela zdravou ženou, to se však změnilo v roce 2011. Tehdy porodila své čtvrté dítě, které mělo více než pět a půl kila. „Rozvinula se u mě cukrovka a moje hmotnost se najednou vymkla kontrole. Ani prášky nezabraly a já jsem najednou měla víc než 160 kilo,“ říká Rachel. Největší starosti jí dělal fakt, že se nedokázala řádně postarat o své čtyři děti. Nabytá kila se tak po konzultaci s lékařem rozhodla řešit bypassem žaludku.
Operaci žena podstoupila v roce 2015. V nemocnici se však ocitla znova jen pár dní po propuštění. „Věděla jsem, že je něco špatně, měla jsem horečky a šílené bolesti v oblasti břicha“. Vyšlo najevo, že se operace nepovedla, chirurg podvázal žaludek příliš a z orgánu začaly vytékat společně s jeho obsahem i žaludeční šťávy.
V nemocnici strávila Rachel dva měsíce, aniž by jí někdo dokázal pomoci. Nemohla polknout ani doušek vody, dokonce ani vlastní sliny. Aby ji udrželi při životě, museli lékaři zavést Rachel cévní vstup (tzv. PICC katétr) rovnou do srdce. Pak ji konečně propustili domů. „Říkali mi, že se jen musím naučit správně polykat,“ krčí rameny.
Žena rapidně hubla, sama dnes přiznává, že zpočátku z toho měla radost. „Chtěla jsem být štíhlá a fit, abych se mohla věnovat svým dětem. Pak se ručička na váze dostala pod 40 kilo, tehdy to začalo být děsivé.“ Rachel vypadávaly vlasy, kazily se jí zuby a oslepla na jedno oko. „Trpěla jsem snad každou zdravotní komplikací, na kterou si vzpomenete,“ popisuje nešťastná žena.
Nakonec musela dát výpověď v práci a skončila v sanatoriu, kde na ni zdravotnický personál dohlížel 24 hodin denně. „Několikrát jsem se ocitla blízko smrti,“ konstatuje. V nejhorší fázi z ní zbyla jen kostra potažená kůží.
Až v lednu 2019 se Rachel rozhodla přistoupit k nápravné operaci. Doktoři ji hned zpočátku varovali, že by ji ve svém stavu nemusela přežít. „I kdybych přežila samotnou operaci, která by nebyla úspěšná, měla bych asi šest týdnů života, protože pak by mi selhalo srdce.“
Naštěstí se operace povedla a Rachel nyní má vytoužených 63 kilogramů. „Konečně se můžu naplno věnovat dětem. Pořád si musím dávat pozor, co a kolik sním. Když se příliš najím, je mi pak celý den špatně.“
Krátce po svém uzdravení založila Rachel Layou sbírku, jejíž výtěžek by měl padnout na školné. Ne pro děti, nýbrž samotnou Rachel, která by si přála projít zdravotnickým výcvikem, aby pomohla lidem ve svém okolí a dokázala se i finančně postarat o své potomky.