Ona
Livia Klausová

Livia Klausová | foto: Nguyen Phuong Thao, MF DNES

O letuškách první dáma mlčí. Ke spekulacím se nevyjádřím, říká

  • 111
Když mluví Livia Klausová o svém muži, nikdy neřekne "Václav“, vždycky "pan prezident“. Tvrdí, že si spolu nemají čas popovídat o obyčejných starostech. Smutné. Ale na něco se zvyká dobře. Když od ní novinář odchází, jako by opouštěl svou mámu.

Takže se dáme do rozhovoru...
... napřed se budu ptát já. Co vy píšete, pane redaktore?

Potřetí v životě rozhovor s vámi.
Rozhovor s paní Klausovou, dobře. A dál?

Náročná byla reportáž o nočním životě v evropských metropolích: alkohol, drogy...
My tu pro vás máme jenom kafíčko a já si dám minerálku.

Paní Klausová, přepadla vás v posledních pěti letech nesnesitelná únava?
Ano. Nestává se to moc často, ale únava se sbírá po kapkách, až nakonec musím panu prezidentovi říct, že bychom měli mít aspoň kratičkou dovolenou.

Co řekne on?
Že je to přežitek.

A vy?
Že si musím odpočinout aspoň na tři dny, a tak pojedu do Špindlu, na hory, podívat se na dětičky.

To stačí?
Vnoučata vám dodají energii.

Proč jsou Lány krásné

Připouštěla jste si v únoru, že možná Pražský hrad opustíte?
Spíš jsem věřila, že bude pan prezident pokračovat, ale ženy bývají praktické. Takže jsem to brala tak, že končí jedno období, uklidila jsem pracovní stůl i knihovnu, všechny věci uspořádala a spolupracovníkům poděkovala, že se mnou těch pět let zvládli.

Opravdu jste uvažovala i o tom, jak se budete případně stěhovat?
Ano, měla jsem připravené krabice; skutečně jsem šla do knihovny a říkala si, kampak přijdou tyhle knížky, co s nimi bude?

Kdyby Václav Klaus zvolen nebyl, co by vám z posledních pěti let chybělo?
Funkce prezidenta je to nejvyšší, čeho může politik dosáhnout, a tak by mě mrzelo jen jedno – že nemůže pokračovat. Ale v žádném případě bych si neříkala, tak, máme nového prezidenta, teď se mi změní život k horšímu. Přišla bych o plno krásných věcí, ale zase bych si třeba mohla víc užít ta vnoučata. Jako babička bych s nimi byla ráda, hlídala bych.

Jak by se vám opouštěl zámek v Lánech, který pět let zútulňujete?
Ani Lány by mi nechyběly, protože všechno, co jsem tam udělala, přetrvá i pro další prezidenty. Trápilo by mě jediné – aby se to neponičilo. Ale mě těšilo, že jsem dostala za úkol udělat z Lán pěkné místo; zajímavé bylo, že podle zadání od pana prezidenta a bývalého ministra financí se nesmělo nic koupit, takže jsme zámek dávali do pořádku jenom z věcí, které byly na Hradě.

Za pět let Lány definitivně opustíte. Doopravdy s klidným srdcem?
Nemyslím, že to pro mě bude katastrofa. Ano, uvědomuju si, že poslední roky žiju a pracuju v nádherném prostředí – jen když se podíváte na tuhle hradní kancelář, tak mně se v životě nesnilo, že by moje pracovna mohla vypadat takto. Nenapadlo mě, že přespím byť jedinou noc na zámku v Lánech. Ale život je rozdělený na etapy a já jsem připravená na to, že každá etapa končí.

Kdybyste se na jedno místo – do Lán nebo na Hrad – směla vracet nadosmrti, jaké byste si vybrala?
Určitě do Lán, protože těm jsem věnovala hodně energie a několik let o nich přemýšlela. Konkrétně by to bylo prezidentské apartmá, ve kterém bydlím, a pak ještě krásná knihovna s krbem, protože v ní si se mnou občas pan prezident vypije kafíčko. Tam máme alespoň iluzi soukromí, že jsme sami dva.

Nestojí vám za zády tělesný strážce?
Ne, proto jsou Lány tak krásné. Voják stojí až u brány.

A předminulý víkend měl problémy s mladíkem, který vám do areálu vnikl.
K tomu můžu říct jediné – je mi líto, že zemřel mladý člověk.

Dáma s krumpáčem

Co jste si myslela o hlavním protikandidátovi vašeho muže, o Janu Švejnarovi?
Měla jsem zvláštní pocit. Pana Švejnara jsem naposledy viděla počátkem devadesátých let, pak jsem o něm vůbec neslyšela a on se tu najednou objevil jak zářivá hvězda; za tři měsíce se stal známým a psalo se o něm všude.

Nebyl by dobrým nástupcem?
To není otázka pro mě. Pokud se ptáte, jestli hezky vypadá a kultivovaně mluví, tak řeknu, že ano. Ale neznám jeho názory na řadu důležitých věcí... Čekala jsem, že bude kandidovat člověk, který v této zemi žije, který se tu angažuje a který neříká: „Stále budu myslet na Českou republiku a pracovat pro ni.“ Protože my, kteří tu bydlíme, říkáme: „Budeme pracovat pro naši zemi.“

Když byl Václav Klaus zvolen, pochválil vás, jak svoji roli na Hradě zvládáte?
Takhle analyticky to nebral – nerozebíral, jaká byla nebo nebyla má role. Ale poděkoval.

Jak takové díky vypadá?
Dobře se poslouchá, když pan prezident řekne před lidmi: „A děkuju taky své ženě.“ On totiž moc často nechválí.

Vy ho chválíte často?
Obecně chválím víc než on.

Řekla jste mu někdy v posledních pěti letech, že s ním nesouhlasíte?
Na to můžu odpovědět dvěma způsoby: nijak vážně jsem mu nic nevytýkala. Ale klidně taky můžu říct, že něco stokrát za den.

Co konkrétně?
Vy novináři máte zvyk. Zeptáte se: „Paní Klausová, máte ráda hudbu?“ Já řeknu, že ano, ale novináři se ptají, jaká je moje nejoblíbenější skladba... Na to odpovím, že takových mám asi osmdesát, protože v různých situacích poslouchám různou hudbu; vždy mě osloví něco jiného.

Já se jen ptal, zač konkrétně kritizujete pana prezidenta.
Už jsem odpověděla: stokrát denně za tolik věcí, že si to vůbec nepamatuju, a zároveň za nic výrazného.

Co byste teď dělala, neúřadovat na Hradě a nepřipravovat zázemí svému manželovi?
Určitě bych byla lepší babičkou a věnovala se všemu, na co bylo málo času – rodině a chalupě.

Nezarostla zahrada kolem ní plevelem?
Nezarostla.

Díky komu?
Je to taková babiččina zahrádka, která moc péče nepotřebuje. Ale nezarostla díky mně, samozřejmě.

Chodíte po ní s krumpáčem?
To byste se divil, jak tam paní Klausová pracuje. I s krumpáčem.

Ukažte – máte mozoly?
Dnes ne, není sezona. Agrotechnické lhůty teprve vypuknou.

Kuře na reparát

Kdyby váš muž podruhé zvolen nebyl, zahořkl by?
On nikdy nebude zahořklý, opravdu je sportovec... Život už se několikrát zhoupl tak, že byl premiérem a najednou zase jen řadovým poslancem. A kdyby teď odešel z funkce prezidenta, rád by si studoval svoje knihy a přednášel.

Nechyběla by mu moc? Netrápilo by jej, že už nehýbe dějinami?
Stejně by všechno sledoval a byl by aktivní. Nevěřte tomu, že bych já skončila jenom na zahrádce s krumpáčem, případně u kamen, nebo že by se můj muž zakopal v knihovně a bádal – tak to už nikdy nepůjde. Ale náš život by pokračoval dál a ani jeden z nás by nebyl zahořklý.

Věříte, že se jednou do obyčejného života dokážete vrátit okamžitě?
Ono vám nic jiného nezbude.

Začnete prát všechno prádlo, vařit, luxovat celý dům?
Vařila jsem naposledy včera, tak proč by ne... Ale určitě bych vařila častěji, protože už samozřejmě nepřipravuju teplé večeře každý den jako dřív, kdy jsme měli malé děti. Nemusím, protože obě snachy vaří výborně. Ale kdybychom tenhle rozhovor dělali na chalupě, tak bych vám navařila. Určitě.

A co jste vařila včera?
Nemůžu se vám svěřovat se vším. Vy to napíšete a pan prezident řekne: Mně jsi tohle už dlouho neuvařila!

To jste dělala večeři jinému?
Napište: Paní Klausová se záhadně usmívá... Anebo ne, řeknu vám to. V televizním pořadu se mě ptali na nejoblíbenější recept, ale zapomněli na podstatnou věc. To zvláštní jídlo se jmenuje kuře tří hořčic a moderátoři ho na začátku zapomněli dát do trouby a až poté podlít moravankou, takže bylo takové spíš udušené. Načež se mi ozvala jedna paní, a potom ještě sousedka, že jim to ohromně chutná, tak říkám: „Ale to nebylo ono! Já vám ukážu, jak to má být...“ Včera jsem jim to ukázala.

Sami dva do kina

V létě to bude čtyřicet let, co jste si Václava Klause vzala. Jak se ta svatba povedla?
Měli jsme obřad na pražské Novoměstské radnici a hostinu v Riegrových sadech. Byl nádherný den, červenec, teploučko.

O vás s manželem se říká, že oslavám neholdujete. Měli jste tehdy mejdan?
Nevěřte všemu, co se napíše, my slavit umíme. Svatba měla několik vrstev – napřed samozřejmě rodinnou. Mně totiž nepřipadá taktní, když si dva odjedou na dovolenou a rodičům pošlou lístek: „Tak jsme se vzali.“ Je nevděčné připravit o svatbu ty, kteří se o vás dlouho starali, což ale neznamená, že potom ještě nemůže být mejdan pro mladé – a u nás byl.

Zádrhely žádné? Nikdo vám nepřišlápl vlečku, nezapomněli jste prstýnky, odpověděla jste správně na otázku, berete-li si pana Klause dobrovolně?
K zádrhelům ani nemohlo dojít – vždyť já na tu chvíli čekala šest let a dlouho jsem trénovala, jak řeknu ano.

On si vás tak dlouho nechtěl vzít?
Žádný muž se nechce ženit... A vlečku jsem neměla, protože byla šedesátá léta, éra minisukní, a já si sice vybrala hodně dlouhé šaty, ale i ty mi byly jenom ke kolenům.

Přišla někdy chvíle, kdy jste toho dne zalitovala?
Svatebního dne? Ten byl nejkrásnější. A já jsem si ho chtěla vzít!

Ani po letech jste si občas neřekla, proboha, proč jsem si ho brala?
A proč jsem si nevzala třeba doktora toho a toho? Řekla, ale jedině v nadsázce.

Kdy pro vás dva koupil manžel naposledy lístky do kina?
Ve Špindlu jsme šli do malinkého kina a viděli tam krásný film – Tajnosti od Alice Nellis. Asi to bylo po nějakém interview, ve kterém jsem si stěžovala, jak málo filmů spolu vidíme, takže si postěžuju zase: Už je to dlouho a já si přeju, aby mě vzal do kina znovu.

Můžete jít s někým jiným.
Můžu, ale já někdy chci jít do kina s mým mužem, protože ho málo vídám.

Myslel jsem, že tam chodíte na filmy, ne kvůli hezkému chlapovi po boku.
Ale já musím mít i hezkého chlapa vedle sebe. A mám ho, celých těch čtyřicet let. Problém je tenhle – navštěvuju sice spoustu nádherných představení, ale většinou ofi -ciálně. Ano, když zhasnou, stejně si film můžu užít, ale pak tam zase stojí zvídaví novináři a ptají se: „Tak co jste tomu říkala?“ Jiní se začnou ptát pana prezidenta na politiku a tímhle vlastně přicházíme o doznívání filmu. Proto chci občas zajít jenom s ním.

A na co se díváte v televizi?
Vůbec na nic.

Nikdy?
Řeknu vám, na co jsem se koukala, ale vy možná odpovíte, že už to neběží. Líbily se mi detektivky o inspektoru Columbovi – ty jsem měla jako relax. Jenomže já moc nejsem doma, takže nic nestíhám; večerníček ani zprávy.

Kontrolní otázky

Jaká je nejčastěji tradovaná fáma o Klausovi?
Spousta lidí si udělá obrázek jen podle novin, ale kdo pozná pana prezidenta osobně, ten je kolikrát překvapený. On vůbec není takový, jako se píše – jedno z velkých klišé je, že třeba neumí naslouchat.

A umí?
Někdy dokonce tak, že vás to až rozzlobí, protože když řeknete něco chytrého, tak to okamžitě přijme zasvé. Má rád argumenty a diskusi, někdy až ostrou, ale tou si ověřuje, jestli jeho názory nemají slabá místa. Jde na dřeň, a pakliže ho cizí argument zaujme, klidně ho zabuduje do svého myšlenkového světa.

Ptal jsem se kolegyní, jestli chápou, jak jste vydržela takovou dobu se sebestředným, panovačným Václavem Klausem, a ony řekly: Třeba si ho Livia doma srovná.
(Klausová vybuchuje smíchy) Neznám žádnou Livii, která by v soukromí srovnala Václava Klause... A vy jste teď vypíchl dvě charakteristiky, jenomže pan prezident nemá jenom tyhle, ze kterých se právě stala klišé. Má i jiné – někdy je hrozně roztomilý, i když možná ne na novináře.

Nikdy mu neřeknete, aby vás třeba přestal úkolovat?
Vůbec neúkoluje! Ano, když něco napíše, tak mi to položí na stoleček, chce, abych text přečetla, a někdy v nadsázce říkám, že mi pak pan profesor klade kontrolní otázky, ale určitě neúkoluje. Spoléhá sám na sebe a je hodně pracovitý, což možná nemají rádi lidi, kteří jsou kolem něho; on totiž předpokládá stoprocentní výkon od všech a rozladí ho, když takový výkon nevidí. Chválí až to, co je nad sto procent, zatímco my – někteří – chválíme už ten stoprocentní výkon.

Zajímá se Václav Klaus o vaše obyčejné, lidské starosti?
Jestli si myslíte, že prezident kterékoli země na světě přijde večer domů, žena stojí ve dveřích a on se zeptá, zlatíčko, copak jsi celý den dělala...

 ... no.
... tak takhle to není a být nemůže. Vezměte si program jeho i můj a pochopíte, proč mluvím s tak hlubokým zaujetím o ztrátě soukromí. Kdybychom měli večer přijít domů a pan prezident mi měl jenom vyjmenovat, koho přes den potkal a co dělal, tak bychom si to museli vyprávět celou noc – to nejde. Starostí na jeho hlavu je moc, proto se té funkci taky říká hlava státu. A i když je to manžel, tak mu na spoustu běžných věcí čas nevybývá.

Opravdu se aspoň občas u večeře nezeptá, a jak se vlastně poslední dobou máš, Livie?
Na to nemáte čas!

Není to nejdůležitější?
(Spolupracovníci: Už nechte těch rodinných otázek.) Neumím na vaši otázku líp odpovědět, což potvrzuje, jak těžko je moje situace vysvětlitelná. Stejně jako je lidem nevysvětlitelná spousta dalších věcí – vaše kolegyně vizážistka se ptala, jestli tu mám vlastní kadeřnici, já na to říkám, že ne, a ona: „Jak to, vždyť si to všichni myslí?“ Je tolik nevysvětlitelných věcí...

Jsem tvrdohlavá

Jak si představujete pohodový večer?
(Spolupracovníci: Všechno mu neříkejte!) Tohle ještě řeknu – mohla bych se podívat do knihovny a vytáhnout nějakou knížku.

Kterou byste vytáhla dneska?
Už mám vytaženou, kdyby mi vyšla chvilka před spaním. Dostala jsem staré vydání Puškinových básní v překladu Elišky Krásnohorské. Jsou krásné. A v originále ještě hezčí.

Neotrávil vám ruštinu srpen 1968?
Vůbec – ruština nemá nic společného s politikou a nevím, proč by se někomu měl jazyk Dostojevského a Puškina znechutit; je krásný. Já proti ruštině nic nemám.

Ocenil to třeba Vladimir Putin?
Nejde jen o Putina. Při těchhle návštěvách je vždycky důležité mluvit bez tlumočníka. U nás žije řada cizích velvyslanců, kteří mluví česky – a neříkejte, že by vám to nebylo příjemné. I Putin ocenil, že je pan prezident jediná hlava státu, která ten jazyk umí tak dobře.

Paní Klausová, ve vzpomínkách na první dámy se obvykle najde vždy něco dobrého i horšího. Na vás se zatím to špatné hledá těžko, tak pomozte budoucím historikům – jaké máte chyby?
Jsem strašně tvrdohlavá. A všechno si dlouho pamatuju, protože jsem Štír.

Letuška? Na to neodpovím

Vždy milá, usměvavá... K jedné otázce se však nevyjádří.

Na Hradě ukážete občanku, projdete rentgenem a domotáte se do pracovny Livie Klausové: zpátky byste teď nejspíš už netrefili. Je to trochu jako u královny, rozzářená Klausová vždy přijde až po několika minutách, s každým se představí a křestní jména si zapamatuje. Za redakci je nás tu sice pět, ale ona se ani jednou nesplete. Kolem sebe má tři spolupracovníky, kteří se po půl hodině snaží rozhovor ukončit; nabádají Klausovou, že nemusí odpovídat na všechno, ale ona odpoví. Vždy. Od stolu se zvedne teprve po hodině. Jenom o jediném tématu hovořit nechce: Skutečně se Václav Klaus stýká s mladou letuškou? Livia se chová jako vždycky. "Ke spekulacím jakéhokoliv druhu se vyjadřovat nehodlám." Vzpomínám, že jsme o nevěře mluvili už před pěti lety. Tehdy odpověděla obšírněji. "Nevěra je těžká věc, ať se nacházíte v jakékoli životní pozici. I když v našem případě je to těžší, protože kdyby to byl pan Novák, tak nikdo o ničem neví. Ale pokud někoho znáte desítky let, tak je spousta pro, kvůli kterým s tím člověkem zůstanete, ačkoliv to není lehké."