Čím víc je určitá komunita izolovaná, tím nižším stupněm chorob trpí.

Čím víc je určitá komunita izolovaná, tím nižším stupněm chorob trpí. | foto: ESO travel

Nové choroby: jak stůňou Eskymáci, Aboriginové a indiáni

  • 42
Typický Eskymák už dávno neloví soby a nežije v iglú. Bydlí v překližkové boudě, trpí dýchacími potížemi, depresí, je obézní a nadměrně holduje alkoholu. Střet s civilizací totiž neničí jen kulturu a tradice původních kmenů, ale i jejich tělesné a duševní zdraví.

Odhaduje se, že od chvíle, kdy Kryštof Kolumbus připlul k břehům Ameriky, zahynulo devadesát procent původního obyvatelstva. Stačil pouhý kontakt a nemoci přenesené do izolovaných oblastí způsobily smrt milionů domorodců. Kmeny, které se do dnešních dnů snaží uchovat původní kulturu a život, tvrdě narážejí na dominantní západní civilizaci.

Radikálně se tak často mění jednotlivé aspekty jejich života: domorodé obyvatelstvo bylo nuceno přesídlit do vyhrazeného prostoru, což s sebou přineslo přechod z kočovného života na usedlý. Navíc změna kultury a stravy přispívá k hlubokým změnám fyzického, ale i psychického zdraví.

Původní kmeny od Austrálie až po Arktidu jsou vystaveny chorobám "nadbytku", jako je obezita, vysoký krevní tlak nebo cukrovka, ale také nemocím chudoby. "Mnoho z těchto původních kmenů je nuceno žít ve slumech a musí jíst potravu, kterou tvoří často spíše zbytky u okolí měst. Západní medicína a léky jsou pro ně často nedostupné," popisuje situaci organizace Survival International.

Místo losa konzervu

Do padesátých let dvacátého století byli původní obyvatelé Arktidy Eskymáci, vlastním jazykem nazývaní Inuité, kočujícími lovci sobů, bobrů a dikobrazů. Kvůli lovu, rybám a obchodu urazili velké vzdálenosti přes subarktické oblasti. S těžkými zavazadly dokázali ujít až 3 200 km ročně. "Dnes žijí v překližkových boudách nebo jim vláda vystavěla prefabrikované vyhřívané domy. Bohužel v nich nebývá dostatečně vlhký vzduch. Eskymáci proto trpí dýchacími potížemi a infekcemi napadajícími dolní cesty dýchací. To také vede k chronickým zánětům středního ucha a hluchotě," popisuje ve své publikaci Human Adaptation to Arctic Zone antropolog Emilio Moran.

Když se kanadská vláda rozhodla přestěhovat Inuity do vesnic, změnil se jim celý život. Jejich stravu, sestávající z divokých zvířat, rybího tuku, různých bobulí a mořských plodů, vystřídalo najednou jídlo z obchodů. Život na vesnici je oproti jejich původnímu životu velmi usedlý. Nedostatek pohybu a stravování se konzervovaným masem silně přispívá k obezitě a chudokrevnosti.

Eskymáci trpí dýchacími potížemi a infekcemi napadajícími dolní cesty dýchací. To vede k chronickým zánětům středního ucha a hluchotě.

Tradiční strava Inuitů byla charakteristická vysokým obsahem vlákniny a nízkým podílem rafinovaných karbohydrátů, zvláště cukrů. Inuité těžili z vysokého podílu fluoridu z masa mořských savců. Díky tomu měli výborné zuby, ale od té doby, co museli přesídlit do vesnic, se stav jejich chrupu výrazně zhoršil.

Novým problémem, se kterým se Inuité musí potýkat, je velký nárůst různých druhů rakovin. Tradiční obživa arktických lidí byla závislá na fyzické aktivitě. V současné době naopak roste stupeň obezity. Velkým nepřítelem Eskymáků tak není drsná příroda, ale nečinnost, nuda, alkohol a cigarety.

Alkoholismus a cukrovka Aboriginů

To, že má změna prostředí velký vliv na zdraví původních obyvatel, dokládá i srovnání délky života. Běžný Australan se dožije průměrného věku sedmdesáti pěti let. Oproti tomu původní domorodí australští muži, tzv. Aboriginové, přesídlení ze svého přirozeného prostředí se v průměru dožívají pouze osmapadesáti.

Důležitým poznatkem však je, že pokud tito Aboriginové zůstanou ve svém přirozeném prostředí, žijí v průměru o deset let déle než ti, kteří byli přesídleni k větším městům. Antropologové dokládají, že čím víc byla určitá komunita izolovaná, tím méně ji postihlo chorob.

Novinkou, která postihuje většinu domorodců přesídlených do nového prostředí, je cukrovka. To, že se u nich projevuje až nyní, způsobují dva hlavní faktory: nízký stupeň fyzické aktivity a radikální změna ve stravování. Třetím důležitým faktorem je váha při narození. Děti Aboriginů žijících v rezervacích jsou při porodu o polovinu lehčí než děti jiných obyvatel Austrálie. Je to dáno především kouřením a pitím alkoholu v době těhotenství a také špatnou těhotenskou stravou matky.

Novinkou, která postihuje většinu domorodců přesídlených do nového prostředí, je cukrovka.

Podobný pohled se vědcům naskytl při zkoumání indiánské rezervace Pima v Arizoně. Zjistili totiž, že téměř polovina Indiánů starších třiceti pěti let trpí cukrovkou. Lépe na tom samozřejmě byli jejich druhové, kteří žijí mimo rezervace, v horách. Cukrovka, pokud se neléčí, což je běžné u kmenových národů, může vést až k slepotě, selhání ledvin, mozkové mrtvici a srdečnímu selhání. S katastrofálními dopady se počítá i v dalších generacích.

"Původní američtí obyvatelé mají délku života téměř o šest let nižší než ostatní obyvatelé USA," uvádí publikace US Commission on Civil Rights z roku 2004. Dokládá také, že u těchto obyvatel je oproti ostatním obyvatelům Ameriky téměř osmkrát větší pravděpodobnost, že zemřou na alkoholismus, a téměř sedmkrát větší možnost, že zemřou na tuberkulózu.

Nová hrozba: rakovina a sebevraždy

U domorodých žen se zjistilo, že mají v přirozeném prostředí stokrát nižší výskyt rakoviny prsu než Američanky. S vynuceným sedavým stylem života také vzrostl karcinom děložního krčku a rakovina plic, která souvisí zejména s vysokou konzumací tabáku. Navíc pravděpodobnost přežití rakoviny je obecně u domorodých kmenů znatelně nižší než u ostatních lidí. Tyto komunity jsou vystaveny stejným faktorům západní společnosti, ale nemají stejný přístup k lékařské péči.

Změna výživy vysvětluje masivní nárůst zdravotních problémů mezi usazenými kmenovými národy. Typická strava člověka lovce-sběrače je pestrá na proteiny, vlákninu, vitaminy, minerály a má nízký podíl cukrů, soli a nasycených tuků. Divoká zvířata jsou samozřejmě zdravější než v obchodech kupované masové produkty. Ty bývají tučné a mají nízký obsah vitaminů a minerálů.

Pravděpodobnost přežití rakoviny je obecně u domorodých kmenů znatelně nižší než u ostatních lidí.

Na vlastní půdě si mnoho kmenů dokázalo vyvinout řadu postupů, jak doplnit výživové deficity ve své stravě. Původní kmeny v Papuy Nové Guiney dokázaly například vykompenzovat nedostatek jódu v půdě technikami vypařování vody z minerálních pramenů bohatých na jód. Když však začala vláda platit místním lidem solí, která ovšem měla nízký obsah jódu, tradice skončily. Podíl jódu ve stravě značně klesl a populaci původních obyvatel zasáhla epidemie kreténismu a zvětšení štítné žlázy.

Jiné následky prvního kontaktu s civilizací nesl v roce 1988 kmen Nukaků v Kolumbii. Od té doby jich polovina zemřela na malárii a chřipku. Poté, co propukla kolumbijská drogová válka, je navíc vláda donutila, aby opustili své tradičně obývané území a usídlili se na prostoru, který skýtal pouhé dvě procenta z jejich původně obývané plochy. Po neúspěšných snahách vrátit se do deštného pralesa spáchal nukakský náčelník Mao-be sebevraždu. Organizace Unicef zaznamenala množství sebevražd mezi mladými přesídlenými původními obyvateli. Jejich sebevražedné chování podle odborníků souvisí s nízkou sebeúctou, depresemi, rasismem a problémy s integrací.