Měla jste nějaké představy o mateřství, které se vám po narození dcery totálně rozplynuly?
Spoustu představ, asi jako každá odhodlaná budoucí matka. Třeba jsem si byla naprosto jistá, že se okamžitě po mateřské vrátím do práce. Sice to tak nakonec dopadlo, ale bylo to mnohem těžší. Pro mě. Nechtěla jsem ji opouštět.
Nora Fridrichováse narodila 13. září 1977 v Pardubicích. Vystudovala žurnalistiku na Karlově Univerzitě v Praze a lidská práva na London University v Británii. Celosvětově se proslavila její reportáž o tom, jak prezident Václav Klaus ukradl chilské pero. Vloni získala cenu Novinářské křepelky. Šestým rokem moderuje pořad 168 hodin v České televizi. Jejím partnerem je sportovní komentátor Robert Záruba, mají půlroční dceru Dianu. |
Jste známá politická novinářka. Dokáže mateřství změnit názor na politiku?
Sleduju ji úplně stejně, možná jsem ještě přísnější ve svých názorech. Ale taky jsem se díky tomu půlročnímu odstupu líp naučila rozdělovat důležité a nedůležité věci. Takže například půtky v koalici jsou podle mě ta nejnudnější banalita. Budou pořád a nic neznamenají, jen si pár pánů navzájem přeměřuje hladinu testosteronu. Dneska už bych na tom zpravodajství nezaložila.
Váš pořad 168 hodin za vás moderovala kolegyně Zuzana Tvarůžková. Jak těžké bylo vrátit se do televize?
Jestli někde existuje v Česku skleněný strop, tak určitě při návratu matky do práce. Televize je ještě o to přísnější, že když se nevrátíte hned, nemusíte se tak trochu vracet vůbec, lidi rychle zapomenou. Po roce dvou by si diváci dávno zvykli na jinou, nepochybně vynikající moderátorku. Nebylo by ani kolegiální chtít pak po Zuzce, aby mi udělala místo. Navíc jsme kamarádky.
Není to vůči matkám nefér?
Takový je život v médiích. Televizní novinářky se obecně vrací do práce hodně brzy. Jakmile uvolníte místo, hned na něj naskočí někdo jiný. Můžete se pak vrátit, ale vracíte se jinam, než kam jste se za celá ta léta profesního života dopracovala. A nikdy to není výš.
Takže česká společnost trestá ženy za to, že jsou matky?
Panuje obecné přesvědčení, že žena s dítětem nebude dávat práci tolik jako žena bez dítěte. Ale je to nesmysl. Moje zkušenost je taková, že pracuju mnohem efektivněji, protože toho potřebuju stihnout víc. Nezabývám se zbytečnostmi, protože na ně už nemám čas, a jdu rovnou k věci. Navíc to, že jsem nezůstala s dítětem doma, znamená, že pracovat chci, a to i přesto, že mám doma něco tak úžasného, jako je moje dcera. Takže efektivita, odhodlání a touha po práci jsou podle mě ideální předpoklady k výbornému zaměstnanci.
Dřív jste tak efektivní nebyla?
Dřív jsem hlavně měla spoustu času. Vůbec nechápu, co jsem celou tu dobu dělala. A hlavně jak to, že jsem chodila pozdě. Teprve teď mám život naplánovaný na minuty. Jakmile Dianka zavře oči, otvírám počítač. Jsem víc unavená a mám mnohem míň času, ale pokaždé, když se vracím v neděli ze studia domů, říkám si: O. K., zvládám.
Měla jste někdy pocit, že se vracíte do práce příliš brzy?
Já ne, ale někteří určitě ano. Kdo se vrací po pár měsících, je moc ambiciózní. Co na tom, že je to v ostatních zemích normální. A žena, která je doma tři roky, je prý zase líná. U nás je to prostě ode zdi ke zdi a hlavně se pořád kádruje. Že můžu s dítětem pracovat, přitom beru jako nespornou výhodu. A je velká škoda, že v mnoha českých firmách neexistuje fungující systém zaměstnávání žen s malými dětmi. Společnost tím přichází o ženy mezi třiceti a čtyřiceti, které jsou v tom nejlepším věku, produktivní, s profesní i lidskou zkušeností, ale zároveň pořád mají tu energii a potřebu něco dokázat. Mateřství ze mě udělalo lepšího člověka a troufám si říct, že to je tak u všech žen.
Co by měla česká společnost změnit?
Masově rozšířit zkrácené pracovní úvazky nebo plovoucí pracovní dobu, samozřejmě jde-li to. Všichni na tom budou líp, když ženy budou mít děti a zároveň jim zůstane možnost pracovat. Děti jsou jen tak spokojené, jak spokojené jsou jejich matky.
