Ona
Pavla Váňová

Pavla Váňová - Manželka žokeje Josefa Váni a vítězný kůň Tiumen | foto: Michal SváčekMF DNES

Nic mu zakazovat nebudu, říká manželka žokeje Josefa Váni

  • 56
Když její manžel vyhrál Velkou pardubickou, mluvilo se o pohádce. Ale měla by šťastný konec, nebýt jeho manželky Pavly Váňové? Není to tak dávno, co s ním žila v rozpadlé bytovce a neměla ani na bačkory pro své děti.

Když ji posloucháte, řeknete si: zatraceně statečná ženská!

Paní Váňová, kolik měří váš manžel?

V pěti číslech

41
Tolik je jí let.

22
S žokejem Josefem Váňou spolu začali žít před dvaadvaceti roky.

16
Takový věkový rozdíl je s manželem dělí.

2
Mají spolu dva syny. Josefa, který je po otci žokejem (18 let), a Martina (21 let)

6
Ve svém domě v Chyši letos prožijí šesté Vánoce.

Víte, že nevím? Když jsme spolu začali žít, byli jsme stejně vysocí. Já mám 172 centimetrů, ale on kvůli úrazům páteře minimálně o deset centimetrů přišel, dva obratle se mu zcela stáhly do sebe.

A já měl nachystanou drzou otázku, jestli vám nevadí, že není kus chlapa.
(rozesměje se) Tak to mě nikdy nenapadlo. Po nějakém obrovi jsem ani netoužila.

Umí manžel zařvat?
A jak! V momentě se naštve, seřve všechny kolem, ale za pět minut o ničem neví a je klid. On to ze sebe musí dostat. Kdysi měl malou mozkovou příhodu jen proto, že se rozčilil na jednání v Praze a dusil to v sobě.

Ale ničím při vzteku nehází.
To ne, doma se chová slušně. Když se naštve, tak spíš v práci.

Jak jste se seznámili?
Žijeme spolu dvaadvacet let, ale znám ho od devíti. Jako malá holka jsem začala chodit do stájí, kde jezdil. Tehdy to byl frajírek, se kterým bych v životě nemohla být. Takové lidi jsem nesnášela. Až později, když jsem dospívala, jsem si všimla, že se změnil, jak na sobě dřel – bojovník, ale koním by neublížil.

Kolikrát jste balila kufry?
Ty jsem balila tolikrát...

A co na to manžel?
Obvykle řekl: "Tak jo, tak si běž." Ale když už to vypadalo, že to myslím vážně, byl vždycky smutný. Začátky byly hrozně těžké, když jsme ještě neměli žádné lidi, vstávala jsem v pět ráno, šla jsem ke koním vykydat, v sedm hodin vzbudit děti, vezla jsem je do Žlutic do školky, v osm hodin jsem už seděla na koni, ve dvanáct zpátky do Žlutic pro děti. Bydleli jsme v Bohuslavi v rozpadlé bytovce, kde se topilo dřívím a uhlím, takže jsem kolikrát utíkala s ročním Pepíkem v podpaží přikládat do kotle, protože manžel tehdy ještě jezdil v Německu dostihy.

Jemu tohle bydlení nevadilo?
Manžel je takový blázen, že by klidně spal ve stáji nebo pod mostem, hlavně aby mohl být denně s koňmi. Ale kvůli dětem to nešlo, takže jsme se časem přestěhovali na statek do Mlýnců do půdního bytu. To už bylo lepší, ale bydleli s námi v domě i mladí lidé, co se v noci vraceli z diskoték, rachot, takže jsme si lezli na nervy. V našem vlastním domě, v Chyši, letos strávíme šesté Vánoce.

Proč jste se ocitli na Karlovarsku, když oba s manželem pocházíte ze Světlé Hory na severu Moravy?
Když jsme se začátkem 90. let vraceli z Německa, měli jsme plány, že si založíme firmu. Získali jsme tam nějaké majitele koní, chtěli jsme se vrátit do Světlé, ale majitelé za námi nechtěli jezdit tak daleko, takže jsme hledali něco poblíž hranic. A když se tady naskytl statek v Bohuslavi, dohodli jsme se a pomalu jsme to tu rozjeli.

Prý to však nejdřív moc nešlo.
Všechno ze začátku klaplo, jenže jeden z majitelů, kteří nám naslibovali koně, byl trošičku lotr a obral nás.

Jak vás obral?
Trénovali jsme mu koně, ale neplatil nám. Táhli jsme to nějaký čas ze svého, to byl tak rok čtyřiadevadesát, a když jsme na něj jednou zatlačili, přijel, odvezl koně a my byli ze dne na den bez práce. Naštěstí jsme po okolí měli rozjednané jiné majitele, Čechy, kteří nás okamžitě zachránili. Začínali jsme s šesti koňmi, to nám stačil jeden zaměstnanec. Dnes máme pětašedesát koní a deset lidí.

A jak jste na tom byli první roky finančně?
Na prvním místě bylo uživit koně a personál. Co zbylo, bylo naše. A nezbývalo toho moc. Klukům jsem přešívala tepláky, abych nemusela kupovat nové, stalo se i to, že jsem je chvíli nedávala do školky, protože by byla hanba, že jsem jim nemohla koupit pitomé papučky za šedesát korun, takže jsem je omlouvala, že marodí. Taky trvalo, než jsme si tu obšlápli terén, než nás myslivci a ochranáři začali někam pouštět.

Panák po třídní schůzce

Jak se vlastně místní koukali na pana Váňu? V té době přece už čtyřikrát vyhrál Velkou pardubickou.
Celkem nijak, protože na Bohuslavi, my říkáme, že to je rezervace, jsme byli deset let zalezlí jako krtci v noře. Nikoho jsme tu neznali, protože děti jsme vozili do Žlutic, tady v Chyši nám tak malé dítě do školky nevzali. Řekli, že až od tří let, a mladší Pepík měl teprve rok a půl.

Takže kluci vyrůstali bez kamarádů.
Já jsem samozřejmě chtěla, aby byli mezi dětmi, ale na Bohuslavi bydleli jen dva starousedlíci a pak už jen my. Kdybych kluky nevozila do Žlutic, neměli by žádný kontakt s lidmi. To bylo vidět na víkendech – ráno jsem je pustila z domu, vyběhli do lesa, večer jsem hvízdla "kluci domů!" a přišli černí, roztrhaní, hladoví... Takže dodnes říkám, že jsme je vychovali v lese. Nicméně asi jim to neublížilo, protože jeden studuje vysokou školu a druhý teď maturuje.

Kdo z vás chodil na rodičáky? Vy, nebo manžel?
Hlavně já. Na staršího Martina jsem na schůzky chodila ráda, to bylo hodné tiché dítě, obvykle nejlepší ve třídě. Mladší Pepík byl na základní škole hrozné číslo, prosazoval si pořád svoje, učitelky se na mě vždycky sesypaly a já se pak sesypala doma. Brečela jsem a musela do sebe kopnout jednoho panáka.

Panáka?
To jsem jednou byla v Praze na Jockey Clubu vyřizovat nějaké pasy pro koně a povídám paní Chaloupkové ze sekretariátu, že spěchám, protože večer musím na rodičák, a že se mi tam vůbec nechce. A říkám jí to i s tím panákem a ona na to: "To děláte špatně, paní Váňová. To si toho panáka musíte dát před třídní schůzkou!"

A kolikrát šel na rodičák pan Váňa?
Jednoho dne jsem řekla, že si manžel bude chodit na Pepíka a já na Martina. A když byl manžel doma, tak tam opravdu šel. Měl náturu, že to dokázal skousnout, protože on byl v dětství to samé. Pepík byl tvrdohlavý, hodně s námi bojoval, ale najednou se to zlomilo a dneska je to úžasný kluk.

Museli vám synové jako malí s koňmi pomáhat?
Taky chodili, ale pro malé děti to není. Pepíka to chytlo, jako malý začal jezdit na poníkovi a všechno si tvrdě odpracoval. Martin se ale během základky trhnul. Koně má rád, fandí nám, ale nechytlo ho to.

A jak to bral pan Váňa, že starší syn není blázen do koní?
My jsme ho do toho netlačili. Než aby něco dělal z donucení, je lepší, aby to nedělal vůbec. Byl rád zalezlý v pokoji a četl a studoval, no a po základní škole nám najednou řekl, že odchází.

Jak to?
Rozhodl se gymnázium strávit u babičky ve Světlé Hoře. Přiznávám, že mi to málem zlomilo srdce.

A dokázal vysvětlit proč?
Asi se tady s námi hrozně nudil. My jsme byli věčně pryč, přes týden v práci a o víkendech na dostizích. K babičce a dědovi tak nějak přilnul a měl je hodně rád. Ale zase mě potěšilo, že po maturitě se vrátil. Teď studuje archeologii v Plzni na filozofické fakultě, na víkendy jezdí domů, přes léto je tu od května do října a provádí na místním zámku. Když byla Velká pardubická, tak měl zrovna poslední prohlídky.

Vyčistím si zuby a prchám

O zraněních pana Váni se toho napsalo už hodně. Ale jak jste na tom vy?
Za svůj život, a to jezdím na koni od devíti let, jsem měla jen jednou zlomenou klíční kost, jinak absolutně nic (pověrčivě klouby zaťuká na stůl).

A jak se to podepíše na člověku, když tolik let profesionálně jezdí na koni?
Ono se říká, že když vás něco bolí, pomáhají koně. Jako rehabilitace ano. Ale když na něm sedíte celé dopoledne, tak vás záda začnou bolet. Proto už asi osm let chodím na aerobic. Jednak mi to pomáhá a jednak je to jenom můj čas a přijdu taky mezi jiné lidi.

Kolik času strávíte ráno u zrcadla?
(tahle otázka ji pobaví) Ráno se skoro ani nečešu, protože jak přijdu do stáje, nasadím si přilbu. Taktak si vyčistíme zuby a prcháme.

A v kolik jste ve stájích?
Řeklo by se, že my dva s manželem tam jsme docela pozdě, když už je vykydáno. To ranní vstávání v pět jsme si už odbyli, takže dnes to dělají zaměstnanci. Ti si ale odpracují svoje a můžou domů, zatímco my musíme po nocích sedět nad papíry. Přes zimu jdeme do stáje po sedmé, přes léto, když jsou vedra, chodíme klidně už na šestou. To proto, že koníky otravují komáři, jsou nervózní a neodvádějí úkoly naplno, takže chceme mít do půl desáté odjezděno.

Co to znamená "mít odjezděno"?
To znamená odjezdit tři až čtyři loty. Jeden lot znamená osedlat část koňů a vyjít s nimi na půldruhé hodiny do kopců, potom je pustíme do výběhu a jde se na druhý lot. To je třeba odpočinková pasáž – vyjdeme si s jinými koníky na procházku nebo do jízdárny nebo do vody zchladit nožky. Třetí a čtvrtý lot bývají nejlehčí. Ten nejtěžší děláváme hned zrána, dokud koně nejsou nervózní. V zimě je to zase obráceně, na nejtěžší lot se vydáme později, když už není tak ostrý mráz.

A teď v poledne, kdybyste tu neměla novináře, byste dělala co?
To bych sesedala z posledního koně a šla bych si domů na kafe. Zastavím se za manželem a jdeme na oběd nebo něco píšu na počítači, zajedu do Varů na finančák nebo na sociálku přihlašovat a odhlašovat zaměstnance... Na pátou hodinu jsme opět ve stájích, schováváme koníky z výběhů, krmíme je, ošetřujeme. Večer se setkáme s manželem ve druhé stáji na Mlýncích. Málokdy je klid, že bychom si sedli večer k televizi.

Jak to vlastně funguje s tréninkem? Majitelé si k vám dají koně na trénink a vy se jim o ně staráte?
My mu ho trénujeme a on za něj měsíčně platí za trénink a ustájení.

A majitelé se pak na koně chodí dívat na dostihy.
Občas přijedou i k nám třeba s dětmi, ale obvykle musí sami vydělávat, aby toho svého koníčka uživili. Jinak se opravdu potkáváme hlavně na dostizích, protože majitel chce vidět výsledek, jak dobře je jeho kůň připravený.

A dokážou pochopit, když jejich kůň nenastoupí?
Za těch dvacet let jsme potkali spoustu lidí, i takové, se kterými se nedalo komunikovat a nedali na naše rady. Nemůžete mít v partě kamaráda, který je pořád proti, takže ti, s nimiž se dohodnout nedalo, prostě šli. Zůstalo zdravé jádro a vesměs jsou to naši přátelé.

Nebudu nic zakazovat

Byla jste hodně zaskočená, když vám manžel řekl, že zase pojede Velkou pardubickou?
Vůbec ne. On s tou myšlenkou koketoval pořád, on nikdy neřekl, že přestal jezdit. Celou sezonu se sleduje výkonnost koní, kluci si je pak rozdělí, kdo komu vyhovuje, a manžel ani na vteřinu neuvažoval, že by nebyl jedním z nich.

Takže jste...
Já jsem rezignovala. Rozhodla jsem se, že v žádném případě nic zakazovat nebudu, a dnes vidím, že bylo dobře, že jsem mu do toho nemluvila.

A tušila jste, když byl na startu, že má šanci vyhrát?
Podle pracovních výsledků, co koně poslední měsíc odváděli, se jeho koníček Tiumen jevil jako nejhorší. Ale to je možná jeho povahou, on je flegmatik.

Flegmatik?
Taková Sixteen je impulzivnější, ženská potvora. Ta se jevila nejlíp. A asi čtyři dny před závodem sledoval manžel koníka Del Sole, se kterým jel syn, a řekl: "To je něco úžasnýho, jak ten kůň srší energií. Toho koně bych chtěl jet, ten nemůže být poražen." Ale Tiumen si jako flegmatik asi všechno nechal až do dostihu.

Jak se to projevovalo?
Ještě ráno před závodem poléhal v boxe a vůbec ho nezajímalo, že se nějaká Velká pardubická běží. Z ostatních koňů bylo cítit, že se jim nelíbí, že nejsou doma, byli nervózní, když slyšeli muziku, zatímco s Tiumenem to absolutně nehnulo. A je fantastické, že vyhrál, ačkoliv šel do tohoto dostihu poprvé v životě.

,