To by mohla potvrdit sousedka Mariana, která byla nedávno na ultrazvukovém vyšetření svého vymodleného dítěte. Má ho ještě v břiše, takže až do té doby o něm nevěděla nic víc, než že by se mělo narodit někdy za tři nebo čtyři měsíce.
Její těhotenství je od začátku poměrně dramatické. Zpočátku bylo diagnostikované jako onemocnění močového měchýře, dobrá zpráva přišla až při dalších vyšetřeních. Byla ale nadlouho jediná. Doktorům se celá věc nějak nelíbila. Jednou se jim zdálo, že dítě neroste, pak zase že by mohlo mít Downův syndrom.
Naposled jsem Marianu potkala v okamžiku, kdy se obojí naštěstí ukázalo planým poplachem, takže měla vypadat spokojeně nebo alespoň vyrovnaně. Nevypadala. Ve skutečnosti podivně pomrkávala, jako by bojovala se slzami. Na moji otázku, co že ji zase potkalo, hlesla: "Nemá ledviny!"
Bylo zřejmé, že mluví o dítěti a taky že k ní při tom ultrazvukovém vyšetření mluvili. "Ani jednu ledvinu?" podivila jsem se. "Jednu možná jo," připustila budoucí matka. To už skýtalo základ pro útěchu. "Jedna někdy stačí..." pokusila jsem se ji utěšit a zároveň požádala o upřesnění: "Co vlastně řekli?"
"Myslím, že použila jednotné číslo, tedy ta doktorka," zamyslela se zpětně Mariana. "Měřila hlavičku, docela si pochvalovala, že je všechno podle norem, i srdce se jí libilo a všechno ostatní, ale pak z ní vypadlo, že nevidí ledvinu." "Tak to řekla?" "Jo. Prostě hlásila – nevidím ledvinu. Dokonce ji ještě chvíli hledala... A nenašla."
Nebudu napínat, ledvina se našla při dalším ultrazvuku za tři týdny. Byla, mrška, schovaná. Matce zůstal tik na pravém oku, který schovat nelze. Já začla škytat, když mi dcera po těhotenském vyšetření ultrazvukem s úzkostí sdělila, že chlapeček uvnitř jejího břicha je menší, než by měl být.
Tedy menší! To by samo o sobě nebyla žádná tragédie, kdyby byl menší kompletně. Jenže z komentáře, jímž gynekolog doprovázel měření plodu, vysvitlo, že hlavička je dobrá, kosti jak mají být, ale starosti mu dělá hrudník. Ať měří jak měří, zdaleka neodpovídá zbytku toho chlapce.
Mé škytání se táhlo čtrnáct dní. Před dalším sono vyšetřením dcera vůbec nespala, já s práškem. Doktor opět měřil, zapisoval a reportoval: Hlava, stehenní kost... "A co ten hrudníček?" ozvala se dcera zcepenělá představou hrbáčka.
"V pořádku. Proč se ptáte?" zajímal se zvědavě doktor a nahlédl do svých minulých zápisků. O nedostatečně vyvinutém hrudním koši v nich zjevně nic nestálo. Neshledával nejmenší důvod ke znepokojení. Ostatně právem. Jak mohl předtím mluvit jinak? Vysvětluji si to tak, že se některá ultrazvuková a možná i jiná lékařská vyšetření podobají hře na schovávanou. Ultrazvuk hledá, orgány před ním uhýbají za roh (možná je to vlnění lechtá) nebo dělají jiné skopičiny. A doktoři žasnou. Nahlas.
Jim samotným je pravděpodobně jasné, že se schované ledviny nejspíš najdou, až dítě zaujme polohu vhodnější k pozorování, a jaksi automaticky předpokládají, že je to jasné i pacientům. Ale není.
Před časem jsem se jednoho lékaře zeptala, jestli se s tím počítá. Odpověděl, že ano: Jsou tu přece psychiatři. Ti už dnes vyléčí tik, neurotické škytání a i další úzkostné stavy...
Ovšem musí s člověkem taky mluvit. Můj psychiatr to dělá. Nejraději mluví o politice, tuzemské i světové, a líbí se mu, když s ním trochu polemizuju, aby mohl uvádět pro své závěry další argumenty. Někdy ho ani nemůžu zastavit.
To je trochu potíž. V čekárně totiž bývají další lidi a určitě si myslí, kdovíjak nejsem komplikovaný případ, že trčím v ordinaci tak dlouho. Přitom na moje úzkosti a nespavost někdy skoro ani nedojde.
