Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu


Neuroložka: Mozkové buňky umí spáchat sebevraždu, ale to my nechceme

  0:22aktualizováno  0:22
„Mozkové buňky mohou spáchat sebevraždu. Mají jakýsi,červený knoflík’, který buď stisknou, nebo ne. My se je snažíme přesvědčit, aby ho nemačkaly, protože je potřebujeme,“ vysvětluje funkci rehabilitací neuroložka Marcela Lippertová-Grünerová.

Neuroložka prof. MUDr. Marcela Lippertová-Grünerová, ph. D. působila celou řadu let na klinice v Německu a nyní pracuje ve FN Královské vinohrady a 3. lF UK v Praze. | foto:  Jan Zátorský, MAFRA

Desítkám tisíc pacientů, kteří prodělali mozkovou příhodu nebo úraz mozku, zachrání život špičková lékařská péče. Důsledky takových nemocí nebo úrazů se ale nezlepší přes noc. Jsou potřeba dlouhé měsíce rehabilitací, aby byli nemocní soběstační a mohli se vrátit do běžného života.

Fotogalerie

Mozkovou příhodu v Česku ročně prodělá na 30 tisíc lidí a stále vyšší procento z nich přežívá. Daří se je postavit zpátky na nohy?
Záchranná léčba je u nás na špičkové světové úrovni, není jí co vytknout. Ta následná ale bohužel, zejména mimo Prahu, příliš nefunguje. I když pacientům lékaři zachrání život, zůstávají pak často ochrnutí, mívají problémy s polykáním, komunikací, někteří jsou odkázáni na umělou plicní ventilaci a výživu. A v tomto stavu jsou překládáni rovnou na LDN. Časná neurorehabilitace u nás bohužel chybí.

Kdy je ideální s ní začít?
Nejlépe už v prvním týdnu, není na co čekat. Pokud mají totiž pacienti například potíže s polykáním, hrozí, že sousto nebudou schopni spolknout a místo toho ho vdechnou. Pak hrozí zápal plic, na který pacient často i umírá.

Jak se dá nacvičit polykání?
V zásadě je to podobné jako u jiných cviků na zvýšení fyzické kondice. Snažíme se různými polohovacími manévry posílit svaly a zlepšit citlivost v této oblasti. Ve velkém množství případů se nám podaří jejich funkci zlepšit tak, aby byl pacient schopný jídlo správně a bezpečně polknout. Když jsme se ale pacientů po mozkové příhodě ptali, co je pro ně v této fázi nejhorší, byla to neschopnost se dorozumět, říct své potřeby a pocity. Kvůli poruše řeči mnohdy nerozumí, co se jim říká, nevědí, co se s nimi děje.

Slyšela jsem i o případech, kdy lidé po mozkové příhodě zapomněli svou mateřštinu, ale třeba dobře ovládali cizí jazyk...
Jednou jsme měli na klinice v Německu pacientku, která měla po pádu z kola velké levostranné krvácení do mozku. V té oblasti je vysoké riziko poruchy řeči. Když se probrala z kómatu, skutečně trpěla lehkou poruchou řeči. Co na ní bylo ale mimořádné, že mluvila německy, ale se silným a absolutně špičkovým americkým akcentem. Mysleli jsme si, že je to prostě Američanka dlouhodobě žijící v Německu. Až její příbuzní nám řekli, že anglicky prakticky neumí, naposledy se jazyk učila někde na škole. Nerozuměli jsme tomu, ale v literatuře jsme pak našli zmínku o takzvaném syndromu cizího jazyka a o dalších podobných případech. Například jedna Dánka měla po úraze silný německy akcent. A protože to bylo po válce, byla za to dost lynčovaná. Takže ano, výjimečně se to stává, třeba po mozkových příhodách nebo úrazech mozku. Podobných poruch je ovšem celá řada, protože v mozku je přes 30 různých míst, která jsou nějakým způsobem propojená s řečí a komunikací.

Které poruchy patří k nejkomplikovanějším?
Třeba senzorická afázie, kdy pacient sice mluví plynule, ale používá nesmyslné slabiky a slova, takže mu nerozumíte a bohužel ani on vám. Podobně jako při motorické afázii, kdy ale pacient buď vůbec není schopný mluvit, nebo tvoří krátké věty, vyjadřuje se „telegrafickým“ stylem. Obojí je zlé.

Komunikujete pak s nimi písemně?
Také ne, protože tyto poruchy jsou většinou spojené i s neschopností psát, číst a počítat. A bohužel je často provází i bukofaciální apraxie, kdy nedokážou vyjádřit své pocity či přání ani mimicky.

Týdeník TÉMA

Vychází v pátek

Týdeník TÉMA

Rozhovor s neuroložkou vyšel v 2.6. V novém vydání týdeníku TÉMA si můžete přečíst o tabletkách na zvýšení sexuální výkonnosti. Jak jsou výsledky jejich testů v laboratořích VŠCHT?

Jak se tedy dorozumíváte?
Zpočátku klademe takové otázky, aby se na ně dalo odpovědět jen „ano“ nebo „ne“, takže souhlas nebo nesouhlas vyjadřují počtem mrknutí. Když už je jim líp, přecházíme na tabulky s písmeny a později i k nácviku spontánní řeči. * Jak dlouho trvá vrátit člověku řeč? Někdy i dva roky. Nebude z něj sice řečník, což může být problém u učitelů nebo lidí, jejichž profesní život byl založený na mluvení, ale ve většině případů to dokážeme natrénovat tak, aby byl pacient schopný sám komunikovat. Mozek je ohromně plastický, jenže se nesmí dlouho čekat.

Protože čas je mozek, jak zní heslo kampaně pro prevenci mozkové příhody...
Přesně tak. Ale i když jeho buňky umírají, tak v časné fázi je okolo postiženého místa jakési plodné okolí s dostatečným množstvím nervových buněk, které jsou už možná poškozené, ale ne zcela zničené. Právě tyto buňky ale mohou spáchat sebevraždu. Říká se tomu apoptóza, čili naprogramovaná smrt, kterou se organismus zbavuje nepotřebných či poškozených buněk. Je to takový „červený knoflík“, který buňka buď stiskne, nebo ne. Rehabilitací se snažíme buňku přesvědčit, že ji potřebujeme. Dáváme jí impulzy, aby si řekla: „Dobře, ještě mě tu chtějí, nevzdám to a ten červený knoflík nezmáčknu.“

Jak probíhá rehabilitace pacientů v kómatu?
Je strašně důležité navázat s nimi co nejdřív spojení. Hledáme, na jakém smyslovém okruhu reaguje. Lidi si často představují, že je to podobné, jako když se budí Šípková Růženka. V jakýchsi bulvárních německých novinách kdysi titulek hlásal, že jejich národní popový zpěvák Dieter Bohlen probudil zpěvem dívku z kómatu. „Asi se raději probudila, aby to nemusela poslouchat,“ smáli jsme se tehdy s kolegy. Je to samozřejmě nesmysl. Nikdo nemůže nikoho probudit z kómatu. Kóma je výrazem těžkého organického poškození mozku. Takže představa, že někoho políbíte nebo mu zazpíváte a on otevře oči a řekne „dobrý den“, je naivní. To je možné jen u farmakologicky vyvolaného spánku (pacient je po úraze nebo operaci uveden do spánku uměle, pozn. red.) nebo u takzvaného psychogenního kómatu. U takového, který vznikne kvůli poškození mozku, je postup velmi pozvolný. Snažíme se postupně oslovit všechny smyslové orgány. Sledujeme pacientovo chování, zároveň pomocí EEG pozorujeme činnost jeho mozku, monitorujeme i srdeční frekvenci, abychom vyloučili, že reakce nejsou jen reflexní. A pokud zpozorujeme nějakou odezvu, snažíme se ji podpořit – dotykem, lehkou masáží, sluchovými nebo vizuálními impulzy.

Nemají lidé v kómatu zavřené oči?
Mají, ale víčka jim můžeme opatrně nadzvednout. Pak pohybujeme před očima barevnými předměty, třeba nafouknutými balonky, nebo používáme světelné efekty, například posvítíme baterkou. Vše to ale musí být příjemné, nebo aspoň neutrální. Nikdy nepoužíváme bolestivé impulzy. Američani mají jiné postupy. Na jazyk dávají třeba pálivou tabasco esenci.

Co používáte vy?
Vše, co příjemně chutná, například něco sladkého, třeba med. Ale v takovém množství, aby se to nedalo polknout. Vyloženě to štětečkem nanášíme na jazyk. Někdy dáváme přičichnout k oblíbeným vůním.

Už se vám někdy stalo, že by si na něco z toho pacient po probuzení pamatoval? Třeba na tu chuť nebo vůni?
Ne. Díky jedné studii jsem si měla možnost popovídat se zhruba dvěma sty pacienty, kteří byli déle než týden v kómatu, a všichni si vzpomínali až na okamžiky po probuzení. Popisovali bolesti a obrovský strach. Nevěděli, kde jsou, měli pocit, že jsou ve válce, kolem nich explodují bomby a oni jsou ohroženi na životě. Maximálně stresující situace. Jen jediný z těch dvou set pacientů mi řekl, že k němu chodil anděl v modrém plášti a kolem cinkaly zvonečky. Což byla asi naše ergoterapeutka, která prováděla akustickou stimulaci pomocí zvonků.

A co světlo na konci tunelu? Tak někteří lidé přeci líčí klinickou smrt...
O něčem takovém nikdo nemluvil. Mají problémy si vybavit i okamžik nehody. Většinou si vzpomenou třeba jen na to, jak se ráno probudili, sedli do auta, už si nepamatují cestu ani nehodu. Ta amnézie je navždy. Ani ti, kteří šli z pojišťovacích důvodů na hypnózu, si na nic nevzpomněli.

Proč z pojišťovacích důvodů?
Pokud je třeba srazilo auto, řidič ujel, ale u nehody nebyl žádný svědek, chtějí si na ten okamžik vzpomenout, aby jim pojišťovna alespoň něco vyplatila. Ale jak říkám, ještě jsem nezažila, že by to bylo úspěšné. Což je pro ně ale vlastně záchrana. To by bylo přeci šílené, kdyby si měl člověk pamatovat svoji nehodu po celý zbytek života. ̈

Ještě k tomu probouzení. Musí být těžké kápnout na tu správnou notu, která by mohla vzbudit nějakou reakci. Každý jsme jiný...
Vždycky to bývá napínavé. Je to taková detektivní práce, svým způsobem velmi krásná. Základ je popovídat si s příbuznými, co měl pacient rád, jakou muziku poslouchal, čím se voněl... Ale u každého jsou impulzy pro mozek různé. Měla jsem jednoho pacienta, mladého, krásného chlapce s dlouhými kudrnatými vlasy. Půjčil si od táty auto a vysokou rychlostí naboural do kamenného sloupu. Při nárazu se obě jeho hemisféry pohnuly proti sobě, tím se přetrhalo velké množství nervových vláken. Bylo to velmi těžké postižení. Zůstal v hlubokém kómatu. Dva měsíce se o něj intenzivně starali terapeuti, ale bez jakékoliv pozitivní změny. Což bylo těžké i pro ně, protože když dlouho nevidíte žádný posun, ztrácíte naději, že to má smysl. Stáli jsme na chodbě, chlapec na polohovacím vozíku, kolem zoufalí terapeuti. Ptali se mě, co s ním, nic nového už je totiž nenapadalo.

Co jste vymyslela?
Já taky nevěděla. A tak jsem jen přistoupila k vozíku, na kterém odevzdaně ležel, a jedním tahem ruky jsem mu sundala gumičku z vlasů, takže mu jeho vlnitá kštice spadla do obličeje. V tu chvíli zvedl ruku a udělal pohyb, kterým si prameny odhodil z čela pryč. Všichni jsme stáli a nechápali... Jenže vlasy se mu znovu sesunuly přes obličej a on ten pohyb zopakoval. To byl první krok k tomu, že ten chlapec nabyl vědomí. Když přišli jeho rodiče, byli štěstím bez sebe. Říkali, že dlouhé vlasy nosí už léta. Tenhle pohyb rukou prý dělával denně nespočetněkrát, protože se mu vlasy pořád sunuly do obličeje. Na některé podněty přijdete zkrátka náhodou. A některé z nich jsou, stejně jako v tomto případě, úplně specifické, navíc uložené hluboko v mozku.

Jak to s ním bylo dál?
Dostal se z toho. Byl to šestnáctiletý chlapec, dokonce ještě neměl řidičák. Ten věk je samozřejmě rozhodující, mozek je plastický a v situacích, jako je tahle, má velkou šanci z toho vyváznout. Trauma mozku je, v uvozovkách, nádherná věc, protože pacienti mají excelentní výsledky. To se nedá vůbec srovnat s cévními mozkovými příhodami, tam jsou výsledky mnohem horší.

Po úrazu je naděje na uzdravení větší než po mrtvici?
Ano. Z mých zkušeností 90 % pacientů s těžkým traumatem mozku nabude soběstačnosti, když se o ně staráte. Proto je pro mě vyloženě frustrující, když vidím, jak pro mladého pacienta po úraze přiletí vrtulník, odoperují ho špičkoví lékaři, má intenzivní péči na nejvyšší úrovni, ale je v komatózním stavu a najednou nikdo neví, kam s ním a co ním. V Česku v podstatě neexistuje rehabilitační centrum, kde by takového pacienta vzali. Většinou skončí někde na LDN, která je aspoň schopná zajistit základní péči. Ale jak dlouho tam vydrží? Jak dlouho přežije, když má třeba poruchu polykání? Jak dlouho bude trvat, než dostane zápal plic? Moc dlouho bohužel ne. Vše je to jen o penězích. Rehabilitace těchto pacientů je velmi nákladná.

Kolik stojí léčba takového pacienta po úrazu mozku?
Dá se říct, že většina prostředků se vydá na akutní péči během prvních 14 dní po úraze, na rehabilitaci během prvního roku onemocnění pak zbývá jen 10–20 procent všech prostředků. Neurorehabilitace není o medikamentech, ale o lidech, terapeutech. Pokud se pacient octne bez rehabilitace na LDN, často se rychle přidají komplikace, které mohou byt i smrtelné, poté jsou všechny prostředky na jeho záchranu vlastně ztracené. Když pacient přežije, ale nedostane včasnou a hlavně intenzivní rehabilitaci, může skončit těžce postižený. Rameno, když s ním necvičíte, je kontraktní (zkrácení svalu, pozn. red.) po 14 dnech. Nohy po 3 týdnech. A to nejsou následky mozkového poškození, ale toho, že to necháte být, necvičíte a svaly i vazy, laicky řečeno, ztuhnou a zkrátí se. S tím už pak nejde nic dělat.

U dětí s mozkovou obrnou se na spastické, tedy křečovité stavy, používá botulotoxin – klobásový jed, který uvolňuje svalové napětí a křeče. Nepomohl by i tady?
Tady bohužel nefunguje. Píchám botulin už 20 let, ale se zkrácenými šlachami nic neuděláte. Osvědčil se na svalové křeče nebo křeče horních víček, kdy pacient nemůže otevřít oči. Pacienti, kteří kvůli vráskám dostávali injekce do čela, si pak pochvalovali, že už je nebolívá hlava. Takže díky estetické medicíně ho hodně používáme i na migrény. U chronických migreniků má často výborný efekt.

Dokonce dvojitý. Uleví jim od bolesti a ještě přijdou o vrásky.
Oni si to zaslouží. Bolestí se svaly stahují, proto se lidé mračí, a tím se jim vrásky ještě prohlubují. Předběžné výsledky jedné velké studie naznačují, že by se mohl klobásový jed využívat i v léčbě lehkých a středně těžkých depresí. Bylo by to skvělé, protože antidepresiva, jakkoliv jsou v určitých případech užitečná, mají spoustu vedlejších účinků, navíc ovlivňují celý mozek, jeho metabolismus. Proto medikamenty nemám moc ráda. Zejména poškozený mozek musí mít možnost si svou rovnováhu najít sám. Když ho budeme tlumit léky, tak tu šanci nedostane.

Má mozek nějaké věkové limity, hranice, kdy má naději na uzdravení nejvyšší?
U dětí a mladých zhruba do 18 let je uzdravení nejnadějnější. I sportovci se ze všeho dostávají snadněji, jejich mozek je trénovaný. Dalším mezníkem je podle mého názoru 40 let. A čím je pak člověk starší, tím je práce komplikovanější. Ale rehabilitujeme i devadesátileté. Mozek je neuvěřitelně plastický, tedy schopný změnit svoji strukturu. Takže i v tomto věku mají lidé naději, jen to trvá déle.

Mozek dokáže změnit strukturu?
Ano, protože ztracenou funkci může převzít jiná, zdravá oblast mozku. Studentům říkám, že mozek je živá zeměkoule. Kortikální mapy (mapy mozkové kůry, pozn. red.) jsou vlastně země, které ale neustále mění hranice. I teď, když tady spolu sedíme a povídáme si, se všechny aktivity a změny promítají do našeho mozku a podle toho se rychle mění mapy na naší mozkové kůře. A někdy mezi sebou i bojují. Pokud třeba pacient kvůli postižení nepoužívá jednu ruku, „mapa“ této mozkové oblasti se zmenší – když ji používat začne, mapa se zvětší. Platí pravidlo „use it, or lose it“.

Tedy „používej, nebo ztratíš“?
Ano. Nepoužívaná končetina prostě ztratí v mozku své území, obsadí ho jiný orgán. Je to jako ve válce, každý bojuje o své hranice a my musíme pacientovi vysvětlit, že si je musí vybojovat zpátky. Ve hře jsou navíc i synaptické spoje, tedy jakési dráhy, které zajišťují vzájemnou komunikaci mezi jednotlivými oblastmi mozku. Ty si můžeme představit jako zasněžené dálnice. Když tudy nebudeme „jezdit“, tedy nebudeme je používat, stanou se za chvíli absolutně neprůjezdné. A to je důvod, proč je rehabilitace tak strašně důležitá. I ta úplně časná, pasivní, kdy pacienta jen polohujeme. Pomáháme tím mozku, aby si připomněl, kde jsou hranice těla. Někteří pacienti to totiž vůbec nevědí.

Jak se to projevuje?
Bývá to časté u pacientů, kteří mají pravostranné postižení mozku. Mají pocit, že jim ta druhá strana těla, která ochrnula, vůbec nepatří. Měla jsem jednoho pacienta po cévní mozkové příhodě, který pořád zvonil na sestry, že mu soused z vedlejšího lůžka leze do postele. Ve skutečnosti to nebyl spolubydlící, kdo mu vadil, ale právě jeho vlastní levá strana těla, kterou nevnímal. Připadala mu cizí. Zaplaťbůh jsou to ojedinělé případy. Někdy z pozice neurologa možná trochu arogantně říkám, že všechno řídí mozek. Ale ono to tak vlastně je. Řídí celé tělo. A někdy si s námi svým způsobem i hraje.

Autor:



Nejčtenější

Nebezpečná móda. Nepodařené tetování je nejen směšné, může i zabíjet

Když se tetování podaří, může to být sexy. V opačném případě to může být velký...

Tetování už dávno není rebelským kouskem, který schováváme pod košilí či šaty, abychom v práci nepobuřovali. Pro mnohé...

Chudým kráskám plní jejich sny. U dcery bych byl zásadně proti, říká

(ilustrační snímek)

Luxusní dárečky, výlety za hranice šedého průměru, nákladný život v krásných kulisách... Která žena po něčem takovém...



Análie nebo Melanomia? Rodiče se předhánějí ve vymýšlení neobvyklých jmen

(Ilustrační snímek)

Většina z nás vybírala jména potomků v rodině, případně ve známé knížce Jak se bude jmenovat? Výběr jména u nás i dnes...

Kristina Bazanová: Holka z maloměsta je ve 23 letech módní milionářkou

Blogerka Kristina Bazanová na filmovém festivalu v Cannes (květen 2016)

Ve 23 letech pravidelně létá první třídou, bydlí na střídačku na dvou kontinentech, je tváří několika velkých značek,...

Příběh Karolíny: Manžel má milenku a odmítá ji opustit

(ilustrační snímek)

Vdaná jsem už téměř patnáct let. Za tu dobu mi manžel byl několikrát nevěrný, ale vždy, když to na něj prasklo, své...

Další z rubriky

OBRAZEM: Střídmost, čisté linie, černá a květiny. Móda z Hollywoodu

Móda na výročním galavečeru Governors Awards (11. listopadu 2017)

Americká filmová akademie pořádala v Los Angeles výroční galavečer Governors Awards. Filmové hvězdy, které dorazily,...

Odmítám jít pod kudlu, říká o plastikách před šedesátkou Sharon Stone

Sharon Stone na amfAR Inspiration Gala (Los Angeles,  29. října 2015)

Americká herečka Sharon Stone oslaví příští rok šedesátiny. Na svůj věk má výbornou postavu a také perfektní pleť téměř...

Co dělám, je prý zvěrstvo proti umělcům, říká vnučka Vladimíra Brabce

Malířka Léna Brauner

Léna Brauner, malířka a ilustrátorka, připoutává pozornost už svým vzhledem. Na ulici ji nepřehlédnete, není to tuctová...



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.