Nepálské Namaste
Je jedenáct hodin večer a právě jsme přistáli na mezinárodním letišti v Káthmándú. Po rožnění se v jihovýchodní Asii velice vítáme, že tu je chladněji. Už víme, jak žádat o víza, takže razítka a samolepky dostáváme do pasů před početnou skupinou zmatených turistů. Jdeme vyzvednout kola. Tahle část je vždycky stresující, protože nevíme, jak bylo s našimi nejcennějšími věcmi zacházeno. Krabice s koly vypadají celkem nepoškozeně, jenom jedna z nich je postavená vzhůru nohama. Výstupní koridor letiště je lemovaný kiosky s nabídkou výletů na nejžádanější místa a chlapíky odchytávající turisty do svých taxíků.
Ze Zélandu do Česka
|
Jsme velice nápadní. Dvě obří krabice na vozíku jen tak někdo na letišti netlačí. Přistoupí jeden chlapík a ptá se: “Where are you going? Kam jdete?” Protože je pozdě večer a my bychom se rádi co nejdříve dostali do našeho zamluveného ubytování, sděluji mladému muži jméno hotelu. Poodběhne, že jde zařídit větší auto, a následně nás doprovází až před letištní halu.
Ptám se na cenu. “Šest amerických dolarů,” odpovídá náš agent a předává instrukce řidiči, zatímco parta dalších tří Nepálců nakládá naše kola do auta, které připomíná hybrid terénního SUV a minivanu. Jasně, že každou z krabic dvakrát přetočili a nakonec naložili tak, jak bylo nejméně vhodné.
V mezičase mi Daška přehrabala peněženku tak, aby v ní bylo pouze šest dolarů. Mít minimum peněz v peněžence je cestovatelský základ. Nahlížet do cizincovy peněženky je v Asii docela normální věc, podle počtu bankovek pak nadstřelí cenu. I proto jsme nakonec platili dohodnutou cenu. Kola nám v hotelu schovali do rána v kanceláři.
V Káthmándú jsme zůstali ještě pár dní, abych poskládal kola, projeli si pár památek a naplánovali, kudy se dostat do Pokhary. První z památek, kterou jsme navštívili, byl Boudhanath. Je to kruhové náměstí s obrovskou stupou uprostřed. Když jsme se proplétali úzkými uličkami a dostávali se víc a víc k samotnému náměstíčku, cítil jsem, jak se mi zrychluje srdeční tep. Boudhanath stupu dobře znám z lezeckých a outdoorových filmů a teď se nezadržitelně blížím k tomuto poutnímu místu. Pro Tibeťany a buddhisty je velmi významné.
Jen co vstoupíme na náměstí, chce se mi samou radostí plakat. To je to, o čem jsem snil: a teď jsme tady s Daškou. Oba na sebe jen tiše kývneme na znamení toho, že zažíváme stejné pocity. Naše dobrodružství v Nepálu opravdu začalo.
Je to dál, za to horší cestou
Po pěti dnech inkubace v káthmandském smogu a prachu vyrážíme na sever. Přes kopce, po prašných cestách a oklikou. Máme dobrá kola, se kterými by byla ostuda jet do Pokhary po dálnici. Navíc se nám nechce jet po silnici, která je v celém Nepálu asi ta nejvytíženější.
Jen co jsme opustili Káthmándú, se vše změnilo. Ruch, hluk a smog téměř zmizel. Začínáme stoupat do 1800 metrů nad mořem, je to jen 600 výškových metrů rozdíl, ale po placatém Myanmaru jsme vyšli ze cviku. Ale alespoň je to po vyasfaltované silnici. Taky se nám ukazuje pravá tvář Nepálců. K Dašce se v prvním stoupání, které nemůže vyšlapat, přidává neznámá žena a pomáhá jí tlačit těžké kolo. Z celé situace je cítit sounáležitost mezi dvěma ženskými. Po zdolání kopce si užíváme první velký sjezd do údolí na druhé straně. Cesta změnila svůj charakter. Strmé klesání a značný úbytek asfaltu si prozatím užíváme.
Druhý den na cestě z Káthmándú nám dává pořádně zabrat. Asfalt úplně zmizel a vlastně na něj můžeme po zbytek výletu zapomenout. Prudká stoupání a cesty, po kterých nejezdí nic jiného než místní autobusy, nákladní auta a momentálně dva blázni na kolech. Čtyřicet sedm kilometrů jízdy s převýšením 1500 metrů nahoru a dolů nám trvá přes osm a půl hodiny. Do nejbližšího ubytování to stíháme těsně před setměním a máme štěstí. Hotel je prostý, máme tvrdé postele, sdílený turecký záchod a sprchu představující vyvýšený kohoutek se studenou vodou. K absolutnímu štěstí nám chybí jenom horký čaj a teplé jídlo. Na otázku, jestli nám paní domácí něco uvaří, jen řekla: “Possible.” A kývla hlavou do strany bez jakéhokoliv výrazu ve tváři.
Tohle gesto nás nechává v nejistotě až do chvíle, než slyšíme sykot tlakového hrnce, ve kterém se vaří nepálský dal. Toto jídlo má obrovskou výhodu, kterou ocení všichni hladoví: přídavek zdarma. A co to dal bhat (někdy označován jako khana set nebo thali set) vlastně je? Základem je vařená čočka (dal) a rýže (bhat). Navíc většinou dostáváme zeleninové kari, trochu dušené zeleniny, chilli omáčku, papad (tenkou placku podobnou nachos), fermentovanou zeleninu (pickle) a řidší jogurt/kefír (curd).
Po třech náročných dnech jsme najeli 155 kilometrů a naše těla prosila o den volna. Ten jsme strávili v dřívějším sídle nepálského krále v Gorkhce. Odtud nám to trvalo další tři dny, než jsme dorazili do Pokhary, kde na nás čekal náš anglický kamarád Gary, se kterým jsme měli vyrazit na trek kolem Annapuren.
Kolem Annapuren na kolech
Garyho jsme potkali náhodou na začátku naší cesty na Novém Zélandu. Tehdy se kolem nás více méně prohnal na Timber Trailu. Když jsme ten večer v kempu vedle něj postavili náš stan, věděli jsme, že je to náš člověk. Tehdy jel Tour Aotearoa v našem (opačném) směru z jihu na sever. Vegetarián a nadšenec do běhání. Vidíme ho po pěti měsících.
Otevřené údolí a borovicový les údolí Pisang. Pisang Valley, Nepál
Když jsme si vyřídili potřebná povolení a roztřídili, co s sebou brát a co ne, vyrazili jsme. Naše prvotní nadšení dostává první ránu hned za Pokharou. Přece nepojedeme po hlavní cestě s desítkami autobusů přibližujících turisty na začátek treku, že? Jenže kopec není tak mírný a vhodný pro cyklistiku, jak se původně zdálo. Bludiště rozbitých cest nám dává společně s poledním horkem na prdel a my jsme rádi, že jsme se vyhrabali na hlavní cestu, která ke konci dne nebyla ani tak rušná, jak se původně zdálo. Horší začátek třítýdenního putování přes Himálaj jsme si nemohli přát. Do toho jsem snědl něco špatného, a tak jsem byl další den a půl mnohem pomalejší. To ale nevadilo, protože naším hlavním cílem bylo si celý okruh maximálně užít, nehonit se.
Okruh jedeme ve směru hodinových ručiček, což není typický směr, kterým chodí drtivá většina. Vlastně i ostatní odvážlivci na kolech a organizované cyklovýlety jezdí proti směru hodinových ručiček. “Jedete špatným směrem!” “Z téhle strany to je hodně těžké a nebezpečné.” “To jako chcete jet z téhle strany na kolech? Nemožné!” Podobných varování jsme slyšeli bezpočet.
Byli jsme ale odhodláni. Na kolech jsme dojeli z Pokhary (asi 800 metrů nad mořem) až do Muktinathu ve výšce 3 800 metrů nad mořem bez větších problémů. Samozřejmě, v téhle výšce dávají jakékoliv vysoce aerobní aktivity na frak každému troufalci, jak jsem si mohl otestovat v pokusu o běh.
Ve výšce kolem čtyř tisíc metrů nad mořem jsme strávili tři dny, než jsme vytlačili naše kola o dvě stě metrů výš, do našeho posledního výškového tábora na západní straně sedla Thorong La.
Nic není nemožné – It’s Possible
Domeček, ve kterém jsme tam spali, připomínal útulnu pro ovce. Kamenné stěny a plechová střecha bez izolace neudržela teplotu o moc vyšší, než byla venku. Snídáme při svíčkách a slyšíme, jak se venku zvedá vítr. S Garym se jdeme podívat ven a zhodnotit situaci. Pokud vítr fouká z údolí nahoru, nebude nám vadit jeho síla. Vítr sice fouká shora, ale jakmile se dostaneme pod kopec, budeme v závětří.
Vracíme se dovnitř dobalit zbytek našich věcí. Daška je nervózní, ale i natěšená. Nastupujeme do úbočí, ve kterém je vysekaná cesta. Díky Garymu jsme mohli vymyslet taktiku výstupu. Daška si s ním vyměnila své těžší kolo za jeho lehčí. V nejtěžších pasážích se vracíme na střídačku zpět k Dašce, abychom jí co nejvíce pomohli.
Obzor ze zabarvuje do kobaltové modré a zasněžené vrcholky chytají první paprsky slunce. Mrznou nám ruce z neustálého tlačení kol a chlad je umocňován mírným vánkem, který fouká od sedla. Prsty na rukou šíleně bolí, každou chvíli je rozehřívám v podpaží. Po čtyřech hodinách jsme konečně v dosahu slunečních paprsků také i my. Dáváme si delší pauzu, abychom se zahřáli. Taky potkáváme první turisty, kteří už mají sedlo za sebou.
S přibývající nadmořskou výškou víc a víc dýchám přes pusu a pauzy na vydýchání jsou čím dál častější. Větší problémy ale nikdo z nás nepociťuje. Čím blíže jsme sedlu, tím členitější je terén. My se ale nevzdáváme a pomalým, ale jistým tempem pokračujeme vpřed. Asi 100 metrů před samotným sedlem se Gary zastavil a čekal na nás. “Odsud tam jdeme společně,” řekne a všichni tři v řadě tlačíme naše kola k čortenu značícímu nejvyšší bod naší cesty.
Osm hodin tlačení, kóta 5 416 metrů nad mořem, sedlo Thorong La. Ale žádné bujaré oslavy, žádné skákání radostí. Jen opřeme kola poblíž cedule s nadmořskou výškou a obejmeme se kolem ramen. V každém z nás byl zcela jiný koktejl emocí a myšlenek, přesto jsme to všichni prožívali stejně. Po horkém čaji a sušenkách jsme ještě udělali pár fotek a mazali dolů. Znovu se začíná zvedat vítr a tvoří se mraky.
Šťastní v sedle. Sedlo Thorong La 5416 m n. m., Nepál
Nasedám na kolo a jedu pár metrů. Po chvíli to vzdávám a nechávám jízdu na nižší nadmořskou výšku. Necítím se úplně jistě a vymáznout se v pěti tisících metrech není nejlepší volba. Obloha se úplně zatáhla a začínají poletovat sněhové vločky. Daška ztrácí rychlost a vím, že padající sníh nebude mít dobrý vliv na její unavenou psychiku. Začíná boj s časem. S Garym zatínáme zuby a podáváme stejný výkon jako brzo ráno.
Přes zasněžená úbočí tlačíme naše kola do High Campu ve 4 800 metrů nad mořem, to nám už docela hustě sněží. Daška má dost a statečně upouští přetlak uroněním pár slz. Já a Gary jsme taky unavení a jediné, co nás může zase nakopnout, je tradiční nepálská polévka thukpa. Bohužel, v High Campu není ani jedna postel volná, a tak náš den ještě nekončí. Musíme se dostat o dalších 300 výškových metrů níže.
Dašku posíláme napřed a její kolo na střídačku svážíme dolů. Když s Garym dorážíme do Thorong Pedi, venku už regulérně chumelí a začíná se stmívat. Jsem unavený, ale šťastný z extrémně dlouhého dne v horách a z toho, že všichni jsme v bezpečí. Byl to super den!
Sjezd za odměnu
Ráno se budíme do zimní pohádky. Na kolech je asi deset centimetrů čerstvého sněhu a pár rampouchů. Tohle je příslib super dne na kovových ořích. Než si dáme snídani a sbalíme své věci, je chodníček suchý a v protisměru vidíme první turisty.
Ranní slunce, chladný vzduch a perfektně prošlapaná cestička bez velkých kamenů je to, proč jsme tady. Všichni tři zapomínáme na útrapy předešlého dne a na větrem ošlehaných tvářích se objevují široké úsměvy. I turisté změnili svůj přístup ke třem šílencům na kolech. Teď už to jsou nadšené pozdravy a povzbuzování: “Jo, chlape, ty si plníš můj sen! To musí být zábava, co?”
Z výšky 4 500 metrů nad mořem bychom mohli sjet na konec trailu během dvou až třech dnů. My jsme si ale dávali na čas. Rozhodně jsme sem nejeli lámat časové rekordy, jeli jsme si tady užívat místní přírodu a výhledy. Náš sjezd krájíme na jedno až dvouhodinové sjezdy mezi malými vesničkami roztroušenými podél treku a vychutnáváme každý okamžik. Nejde se vynadívat na masiv Annapuren, kdy s každou zatáčkou je výhled lepší a lepší. Taky si dáváme dvoudenní pěší odbočku k jezeru Tilicho.
Bohužel víme, že co šlo nahoru, musí taky dolů. A tak pozvolně klesáme zpátky do údolí. Stává se užší, porost zelenější a hustší, cesta prudší a její kvalita se horší a horší. Poslední den a půl do Besishaharu je velkým trápením a jsme rádi, že po téhle cestě jedeme dolů, protože jet v opačném směru by znamenalo minimálně dva dny tlačení.
S Garym si v Besishaharu slavnostně přiťukneme, po anglicku jak jinak než ginem, na úspěšné dokončení svého dobrodružství kolem Annapuren. To taky znamená, že se s ním musíme rozloučit. Gary zůstává ve vesnici nad Besishaharem, kde pomáhá stavět školu, my pokračujeme dále do Pokhary. Jak naše přátelství s Garym začalo jen velmi pozvolna, tak se během tří týdnů bez přestávky utužilo natolik, že začínáme plánovat další společná dobrodružství po Evropě.
Teď už jsme zase sami ve dvou a někdy se nám zdá, jako by se ty tři týdny ani nestaly. Jen hory vykukující nad Pokharou jsou malou připomínkou toho, co jsme zažili tam nahoře.
Naše statistika Nepálu:Najeto: 745 km Nastoupáno: 17109 m Nejvyšší projetý bod: Thorong La 5416 m n. m. Počet dnů Kathmandu-Pokhara-Thorong La-Pokhara: 38 dnů vč. 10 odpočinkových dnů Deštivých dnů: 0 Údržba a opravy: Gary - 5x díra v zadní duši v jednom dni Pády beze změn, stále 2:2 (Jakub:Daška) Celkem najeto: 7661 km Celkem nastoupáno: 75349 m Celkový počet dnů na cestě: 163 dnů |
