Ona
Milan Baroš

Milan Baroš | foto: Profimedia.cz

Nelíbí se mi žádní fotbalisti, neskáču. Jsem nemocná?

Jsem určitě vadná. Smířila jsem se s tím někdy v šestnácti, když spolužačky z ostravského gymnázia vzdychaly nad fotbalisty Baníku a Vítkovic, jak jsou krásní. Já jediná nechápala, co je krásného na chlapících v propocených trenkách a s účesy, které má babička označovala souhrnným názvem "kuří dupa".

Pak to bylo ještě horší. Přes deset let jsem se živila psaním o justici a kriminalitě. Každý můj kontakt s fotbalem byl po tu dobu spojen s některým z následujících trestných činů: poškozování cizí věci, výtržnictví, podněcování k rasové nesnášenlivosti, násilí proti skupině obyvatel i jednotlivci, obecné ohrožení... Mnohdy pak kombinace několika z nich.

Jasně, vím, že ne všichni fanoušci nosí na zápas sekeru a dlažební kostky. Vím, že jen někteří se baví házením kamenů do oken rychlíku. Nelynčujte mě, jen se snažím vysvětlit, v čem spočívá moje vada, a zkouším analyzovat její příčiny.

Fotbal se pro mě zkrátka stal podivuhodnou hrou vyvolávající násilí a zvláštní stavy, které nerozumím.

Návod pro ženy: jak přežít fotbalové Euro

Pomozte mi, prosím. Ať přemýšlím sebevíc, nechápu, proč bych měla vyjadřovat příslušnost k českému národu poskoky v ulicích vždy, když český hráč kopne míč do sítě, v níž stojí německý brankář. Proč, když za týden stejný Čech po boku stejného Němce touží porazit italské mužstvo. Koukám a, jejda, tihle kluci, to jsou přece ti, co před týdnem hráli v českých dresech a měli by ve mně vyvolávat vlasteneckou hrdost.

Až nedávno se to stalo. Mám radost. Zjistila jsem, že má porucha není zcela ojedinělá. Problém je jen v tom, že se pohybuji v prostředí, kde se stejně postižení nevyskytují. Došlo mi to nedávno o víkendu na Valašsku. Úplně náhodou jsem vyslechla rozhovor skupinky domorodých důchodkyň.

Povídaly si o mladících z jejich rodin a z okolí. Čím se živí, kam to dotáhli a tak. Z nějakého Jirky je moc dobrý dřevorubec, i Radeček se má dobře, je manuálně zručný. Dominik zase vsadil na byznys, prodává chatařům biovejce.

Jen Milánek si život zbytečně zkomplikoval, shodly se dámy. Je prý přitom hodný, šikovný, zasloužil by lepší zaměstnání. Jenže on pořád někam musí jezdit, a ať se jakkoli snaží, vždy se najde někdo, kdo na něj nadává. Má prostě smůlu a naději do budoucna mizernou.

Jak to souvisí s fotbalem a mou vadou? Silně. Sousedka, která upovídané důchodkyně zná, mě totiž upozornila, že ten Milánek, kterého tolik litovaly, pochází z Vigantic.

A jmenuje se Baroš.