TOMÁŠ CIKRT
Tomáš Cikrt při natáčení pořadu pro Radio Classic
tiskový mluvčí a moderátor
Nerad kupuji své ženě dárky. Ona je totiž z dárků nesvá. Já je neumím vybírat a ona se pak nemůže radovat. Mluvím o těch dárcích, co se kupují v obchodech, co se třpytí nebo voní nebo, a ty jsou vůbec nejhorší, co jim děti říkají měkkýši a muži hadry. Už jsem přestal dávat zcela překvapující dárky. Je to zbytečné riziko totálního výbuchu. Vzpomínám si, jak jsem kdysi s velkým nadšením vybral v jednom obchodě s oblečením v Edinburghu jakési šaty, trošku krepové a celé zelené. Měly, dle mého přesvědčení, připomínat skotskou trávu. Můj odhad byl zcela tragický. Nešlo se do toho navléct ani vyvléct a první, na co žena narazila, byla visačka Made in Bulgaria.
Docela rád nakupuji ve zlatnictví. Mám jistotu, že se nespletu v materiálu a zbytek mi už poradí prodávající. Také nemám nic proti květinám. Žel, v okamžiku, kdy si vzpomenu, už mají zavřeno. Díky tomu však mohu vyloudit v očích drahé choti záblesky překvapení, když jednou ročně přijdu do květinářství včas.
Mám v plánu svou paní ohromit. Rozhodl jsem se dárek všech dárků vytvořit sám. Nemůže to však být nic rukodělného, žádná polička, skřínka či jiný materialistický šunt. Ostatně nemíním se přizabít. Ani nic do zahrádky. Zahrádku totiž nemáme. Bude to umělecký počin. Ještě však nevím, zda sbírka básní nebo povídek, ani jestli mám vůbec talent. Žena mého srdce na ten nejlepší dárek svého života teprve čeká. Musím jí říci, ať je trpělivá. Jednou ho dostane.
STANISLAV BERNARD
Stanislav Bernard
spolumajitel pivovaru
Není lehké říci, který dárek pro mou ženu byl nejlepší. Rozhodně jsem ale, podle její okamžité a bezprostřední reakce, byl vždy schopen odhadnout, zda jsem našel vhodný způsob, jak ji něčím příjemně překvapit. Určitě nejvíce se mi to podařilo, rozesmál jsem ji a možná i dojal, když jsem jí daroval vlastnoručně vyrobené dřeváky a šperk. Vycházel jsem z toho, že nejlepší dárek nemusí být ten nejdražší, ale ten, který vyrobíte sám, vlastníma rukama.
Porevoluční období nám na dlouhou dobu vzalo veškerý volný čas. Úplně nás pohltila práce v rodinném pivovaru, kde s manželkou oba pracujeme. Znamenalo to mimo jiné i přestěhovat se z Háje ve Slezsku do vzdáleného Humpolce a trávit mnoho hodin ve firmě. Najednou jsme měli na sebe méně času. Proto jsem se před několika lety rozhodl to manželce trochu vykompenzovat, a společně jsme navštívili Himálaje, což byl její velký životní sen.
Byl to obrovský zážitek, potkat se s lidmi, kteří žijí na hranici civilizace víceméně ve středověku, a přitom jsou šťastní a umějí si svého života vážit. Když vás ve výšce kolem čtyř tisíc metrů vezme za ruku malé usmívající se dítě a dovede vás do své vesnice, najednou vidíte svět jinak, než jak jste zvyklí u nás v civilizované Evropě. Škoda, že se nám dosud nepodařilo se do Nepálu podívat ještě jednou.
MILOŠ ČERMÁK
Miloš Čermák
novinář
Na film Láska nebeská se dá dívat desetkrát nebo dvacetkrát, ale přece jen je tam scéna, která mi působí utrpení. A i když vím, že to nakonec dopadne dobře, anebo to aspoň nedopadne vyloženě špatně, tak raději vstanu od televize, abych otevřel druhou láhev vína, případně se šel vyčurat, a nemusel ji sledovat. Možná tipujete správně, že je to ten moment, kdy Emma Thompsonová coby manželka majitele reklamní agentury zjistí, že v té úhledné zabalené krabičce pod stromečkem je cédéčko Joni Mitchellové, a nikoliv drahý náhrdelník, který předtím náhodně objevila v manželově kapse.
Myslím, že to ve zkratce dobře vystihuje problém dárků, které kupujeme svým ženám. To cédéčko je z opravdové lásky, vždyť o jeho interpretce žena svému muži řekla: "Miluju ji a opravdová láska trvá celý život. Joni Mitchellová je žena, která tvou chladnou anglickou manželku naučila, jaké to je, něco cítit." Proto jí ho daroval.
Naproti tomu náhrdelník kupoval uspěchaně a nervózně, bez rozmyslu, aby ho dal své sekretářce, která s ním flirtuje a se kterou by se asi rád vyspal, ale možná ani tím si ještě není jistý. Ten dárek pro něj nic neznamená, byť je samozřejmě mnohonásobně dražší než cédéčko pro jeho ženu. Ale vysvětlujte jí to!
Chci tím říct, že dárky nedefinuje jen jejich cenovka ani nic podobného, ale pokud jsou to opravdu dobré dárky, tak v sobě zahrnují také příběh, který je často složité nebo nemožné vyprávět. Dal jsem své ženě za více než dvacet let spousty dárků a nedokážu říct, který byl objektivně nejlepší. Když jsem se ptal přímo jí, tak odpověděla, že to asi byl kostým, který jsem jí někdy v roce 1995 přivezl z Paříže. Málem jsem na to zapomněl. Ano, i z mého pohledu to byl povedený dárek, protože jsem tam tehdy psal článek o módním byznysu, a o pomoc při nákupu a vyzkoušení kostýmu jsem tenkrát požádal jednu modelku, která měla stejnou postavu jako moje žena. Ta se pak velmi divila, jak jsem to zázračně trefil.
JAN BURIAN
Jan Burian
písničkář a spisovatel
Sbírka poezie, kterou jsem napsal a věnoval matce, když mi bylo asi patnáct. V užším výběru byl ještě zájezd na Island, ten jsem zakoupil ženě a starší dceři, ale toho roku bylo na ostrově nejmizernější počasí, jaké jsem tam zažil, tak nevím. Bronzovou medaili by možná dostal kocour, jehož jsme obstarali mladší dceři. Měla z něj radost a teď to zvíře většinou spí v mém pokoji, leze mi do postele a tváří se, jako by mu tu všechno patřilo...
A tak prohlašuji, že sbírka poezie byla asi tím dárkem nejlepším. Moje matka totiž v době mé puberty často odjížděla se svým divadlem na zájezdy a nechávala mě napospas ulici a spolužákům, kteří se špatně učili. Její jedináček se zkrátka občas pohyboval na hraně zákona a vůbec nebylo jasné, co z toho klacka vyroste. Když pak přinesl sbírku básní, prokázal konečně alespoň nějaké zaujetí. První matčinou reakcí na můj dárek bylo nadšení. Vzápětí ovšem muselo dojít k jistému vystřízlivění, neboť psaním básní se, jak známo, člověk neuživí.
Naše rodina sice byla a je plná rozličných druhů umělců, ale rozhodně nikdo z nich ze svého umění nezbohatl. Jenže, jak znám svou matku, ona možná i to zdědění spisovatelské řehole považovala za druh životního vítězství.
BENJAMIN KURAS
Benjamin Kuras
spisovatel, novinář a publicista
Nejlepší dárek, jaký jsem kdy ženě dal, byl odchod z jejího života, protože se mnou se nedá žít. S Beranem, jak praví jeden populární horoskop, se dá koexistovat jen tak, že ho každý den uštvete do vyčerpání nebo dojmete k slzám. To je šílená a nikdy nekončící práce, dokonce i pro Beranky, které v životě potřebují totéž. Vlastně jsem s tímto dárkem tak štědrý, že jsem jej daroval všem svým ženám minulým a nepochybně jej ještě daruji i některé budoucí. Pár jich můj dárek zpočátku bralo jako újmu, ale po krátké době přece jen uznaly, že to byl ten nejlepší dárek, jaký si kdy mohly představit. Některým při tom zůstal tu a tam i nějaký ten dárek přidružený. Maličkosti.
V jednom případě to byla polovina výtěžku z nuceného prodeje bytu (mého, ne společného), v jiných případech automobil (nic extra, pětiletá panda), perský koberec, brokátový polštář hodnoty sentimentální, ne finanční (co už na něj prý steklo utrápených slz), soška Buddhy, soška benátského lva, obraz od jednoho slavného kamaráda, obraz od jiného slavného kamaráda, obrázek kola osudu od jakéhosi nepálského lidového malíře, obrázek Neapole od jakéhosi tamního lidového malíře z devatenáctého století, obrázek od lidového malíře z Peru, grafika jakési římské stavby od Piranesiho, grafika dámských kostýmů od Hollara, barevně retušovaná grafika opilců a žroutů od Hogartha. Pak to byl ale také například karton brunella di montalcino ročník 1969 (v roce 1982), lahev chateau lafite ročník 1975 (v roce 1988), psací stolek z doby viktoriánské, vyřezávaná židle z doby georgiánské, kožené houpací křeslo z doby edwardiánské.
Já hmotný majetek nehromadím, často se stěhuji, co bych s ním taky dělal. Je-li o něj spor, nebo třeba i jen upřímný zájem, rád se ho zbavuji.
Dvěma ženám po mně zůstaly geniální děti. Jedno je Beran, kterého musí uštvávat do vyčerpání nebo dojímat k slzám, takže jí ta předchozí zkušenost ze života se mnou posloužila jako užitečné školení. Všem zůstaly krásné vzpomínky.
JOSEF KLÍMA
Reportér Josef Klíma
novinář
S dárky to mám těžké: jednak si nepamatuji všechna výročí (i když letité plísnění mě přece jen trochu vyučilo, zvlášť u dětí), jednak většinou nevím, kolikátého je, protože žiju v takovém mlhavém pojmu, jaký je měsíc. Originální dárky tedy opravdu nevymýšlím, ale oceňuji, když je vymyslí někdo jiný.
V tomhle směru je nepřekonatelný jeden bývalý kolega, který svou přítelkyni pozval o jejích narozeninách na večeři do jednoho podniku na Malé Straně a předtím jí navrhl, že by se mohli projít po Petříně. A jak jdou, najednou před nimi visí ze stromu houpačka. "Jé, kdo to tu pověsil?" diví se přítelkyně. "Já, miláčku," dí kolega. "Ta je tvoje." Chápu, že mu padla zjihle kolem krku.
Kdysi jsem dokonce určité dárky bodoval podle nepsaného bodovacího systému, který v sobě ženy podvědomě mají instalován. Viděti na náhodné vycházce s miláčkem srnku - deset bodů, večeře při svíčkách - dvacet bodů, večeře při svíčkách na terase, z níž je vidět pasoucí se srnka s malým srnečkem - padesát bodů. S láhví sektu se počet bodů u všeho zdvojnásobuje...
Pak jsem jednou tohle vykládal pro pobavení na nějakém televizním večírku a mé kolegyně mě naprosto zpražily. Vůbec prý nevím, jak s bodovým pořadím zamíchá takový mercedes nebo zlatý náhrdelník. Tak asi ty romantické dárky platí jen pro některé ženy. Přesto bych rád ještě jeden zmínil. Taky od jednoho bývalého kolegy. Koupil své milence náklaďák dřeva, aby, kdykoli si zapálí v krbu, vzpomněla si na teplo jeho těla...
