Devítiletý Tomáš Zbýšovský z Prahy patří k výjimkám. Výprask ani pohlavek ještě nikdy v životě nedostal.
"Své dítě bych nikdy v životě neuhodila. Vždycky všechno řešíme domluvou a zatím to funguje. Dobře si pamatuji, jak surově mě můj táta bil. A jak strašně se člověk cítil," vysvětluje Tomášova matka Zdena.
Dětí, které rodiče fyzicky nikdy netrestají, je v Česku pořád poskrovnu: necelých 14 procent. Ukázal to nedávný výzkum 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, v němž odpovídaly děti ze čtvrtých tříd základních škol.
Zbylí malí respondenti si postěžovali, že je rodiče občas uhodí. A každé čtvrté dítě je podle výzkumu bito pravidelně páskem, řemenem či vařečkou, což odborníci označují za týrání.
"Vychovávat děti násilím je kontraproduktivní. Opakované tělesné tresty se pro děti mohou stát doživotním traumatem," varuje ve studii její autorka Eva Vaníčková. Úplně nejčastěji přichází v českých rodinách ke slovu rákoska kvůli špatným známkám ve škole.
Děti jsou čím dál živější
Tu pravou hranici, kdy ještě stačí domluva a kdy už naopak nezbývá než syna či dceru plácnout, hledá třiatřicetiletá Lada Pecharová z Chrudimi každý den. "Čas od času to i u nás pohlavkem skončí. To když třeba synovi desetkrát řeknu, ať něco nedělá, a on to zkusí znovu," říká Pecharová.
Její děti - pětiletý syn a devítiletá dcera - jsou prý o poznání živější, než bývala kdysi sama. "Mě nikdy rodiče neuhodili, ale byla jsem mnohem hodnější. Když kluk desetkrát neposlechne, nezbývá nic jiného než položit vařečku na stůl," vysvětluje.
Psychologové se shodují: fyzické trestání potomků je českou tradicí. I když na dnešní děti, které jsou mnohem sebevědomější, než bývali jejich rodiče, mnohem víc platí domluva nebo nějaký ten zákaz.
"Nemyslím si, že by většina rodičů bila své děti nějak cíleně. Sami tak byli vychovaní. K fyzickému trestu obvykle sahají ve chvíli, kdy jsou rozčilení a myslí si, že by jiný trest nefungoval," říká olomoucká psycholožka Radka Hrubá.
V rodinách se málo mluví
Plácnutí by podle ní mělo přijít ke slovu jen ve výjimečných situacích. V žádném případě by však úder neměl zanechat ani tu nejmenší stopu či modřinu na těle dítěte.
"Účinné je to tehdy, když je dítě v afektu. Tehdy toho rodiče vůbec nevnímá, takže je určitý fyzický kontakt, jako třeba plesknutí, nutný. Teprve pak je možné si s tím dítětem sednout a tu situaci probrat," míní Hrubá.
Jenže tady podle odborníků většina rodičů dělá tu největší chybu: se svými dětmi málo mluví. "Dítěti je potřeba vysvětlit, co udělalo špatně, a vysvětlit mu, jak jinak to mělo udělat. Prostě s ním o tom mluvit, jako to děláme s dospělým," říká vedoucí Linky bezpečí Kateřina Hellebrandová.
Právě problémy v komunikaci s rodiči patří k nejčastějším příčinám stesků dětí, které na Linku bezpečí volají. Že mu rodiče málo naslouchají, si stěžuje každé desáté volající dítě.
Další třetina telefonujících školáků tvrdí, že je rodiče nechápou a jsou přehnaně přísní. A sedm procent volajících nešťastníků dokonce říká, že má z reakce svých rodičů takový strach, až se bojí vrátit domů.
|
Psycholožka: Plácnutí je lepší než psychický teror Občasnému plácnutí nezbedného potomka se většina rodičů nevyhne. Nic se však nesmí přehánět, říká psycholožka Kateřina Hellebrandová, vedoucí Linky bezpečí, na kterou denně telefonuje zhruba 160 nešťastných dětí. Jak byste rodičům vysvětlila, že své děti nemají bít? To se takhle říci nedá. Pro dítě je někdy přijatelnější pohlavek než třeba psychický teror, kdy s ním rodič dva týdny za trest nemluví. Je hrozně těžké najít v tom nějakou hranici, navíc je každé dítě jiné a platí na něj něco jiného. Určitě by ale dítě vždy mělo vědět, za co je trestané. A také, že i když se na něj rodič zrovna teď zlobí, má ho pořád rád. Kolik dětí k vám volá kvůli tomu, že je rodiče bijí surově? Pohybuje se to kolem pěti procent z těch 160 hovorů. Nejčastěji takové týrání zažívají děti alkoholiků. Vždycky se pak snažíme zjistit, kde dítě bydlí, a kontaktovat tamní sociální pracovníky, aby v rodině zasáhli. Často se to ale nedaří, protože ty děti svou identitu tají. Proč? Jsou v obtížné situaci. Na jednu stranu je někdo týrá a na druhou stranu to jsou rodiče. Takže je tu ten strašák dětského domova. |
