Za rok průměrný český pacient spotřebuje zhruba 30 krabiček léků. V porovnání se zbytkem Evropy je to hodně. Pacienti mnohdy polykají některé léky úplně zbytečně.
Co když u staršího příbuzného najdu hromadu léků, v nichž se evidentně nevyzná?
S tím by si měla umět poradit každá lékárna nebo praktický lékař, který by v ideálním případě měl mít kopie zpráv od všech specialistů, které pacient navštěvuje. Když lidé přinesou hromadu léků, většinou se mezi nimi najdou preparáty se stejnou účinnou látkou, takže doporučíme buď jeden lék, nebo druhý, ale určitě ne oba dohromady. V takových případech hodně pomůžou propouštěcí zprávy z nemocnice, kde je přesně uvedeno, s jakými léky a v jakých dávkách dotyčný do nemocnice šel a s jakými léky ji opouštěl. Problém je, když pacient chodí k většímu počtu lékařů a ještě k tomu do několika lékáren. Pak jsou informace roztříštěné a těžko se v tom orientuje.
Podle Státního ústavu pro kontrolu léčiv (SÚKL) by takovým případům mělo bránit centrální úložiště, kam se nahrávají údaje o tom, jaké léky lidé užívají. Lékárnická komora s ním však nesouhlasí. Jakým způsobem se tedy dá pohlídat, aby pacienti nebrali léky zbytečně?
Centrální přehled o užívaných lécích je dobrá věc, ale tady jde o to, kdo takový registr vede a jestli s tím pacient vyjádří souhlas. V zákoně dosud není popsáno, jak se má SÚKL zachovat, když zjistí, že pan Novák bere dva léky se stejnou účinnou látkou. Úředník ze SÚKL zvedne telefon a zavolá panu Novákovi, ať ten lék dál neužívá? To je přece absurdní představa. A to je jen jeden z důvodů, proč nám zavedení centrálního úložiště, kde se shromažďují citlivá data, přijde nešťastné. Nedá se tvrdit, že by registr, tak jak je navržený, fungoval pro blaho pacientů. Nebude obsahovat všechny údaje o lécích, které pacienti berou. Dostanou se tam jen přípravky, které si vyzvedávají v lékárně na recept, kdežto léky užívané při pobytu v nemocnici tam zaznamenány nejsou.
Kolik dáme za léky?1 677 korun vydává průměrně jeden Čech za léky ročně, před pěti lety to byla polovina. |
Už teď mají potřebné údaje k dispozici zdravotní pojišťovny, jen s nimi zatím nepracují ve prospěch pacienta. Přitom by se měly starat o to, aby se neplýtvalo penězi.
Zdůrazňujete, že pacienti by měli spoléhat na jednu lékárnu. Často je ale střídají, protože v sousední najdou své léky s nižším doplatkem. Jak je to možné?
Většinou to mají na svědomí výrobci, kteří u přípravků nastavují dvě různé cenové hladiny. Pro farmaceutické firmy je samozřejmě výhodné, když za jejich lék pacienti doplácejí málo nebo vůbec, takový preparát se pak více předepisuje. Snaží se tedy doplatek stlačit - tím, že pro vybrané lékárny sníží cenu léku. Většinou jde o lékárny blízko center, kde se dotyčný lék hodně předepisuje. Ty ostatní nakupují, a tedy i prodávají léky za více peněz. Může se klidně stát, že na jeden lék, relativně levný za dvě stovky, se doplatek ve dvou různých lékárnách liší o šedesát korun. I kdyby se lékárna, v níž je lék dražší, úplně vzdala marže, nedokázala by cenu stlačit tak, jak to udělá "levnější" lékárna po dohodě s výrobcem.
Jak moc s cenami léků zamíchal Janotův úsporný balíček?
Kvůli němu byly do konce března v lékárnách velké zmatky. Na většinu léků pojišťovny přispívají od 1. ledna o sedm procent méně. Tento krok kompenzovalo snížení maximálních cen léků o stejné procento. Jenže to se týkalo jen léků, které od toho data lékárny začaly nakupovat, nikoli balení, které jsme již měli na skladě. Takže pacienti platili často výrazně víc, než byli zvyklí.
To už ale pominulo.
Z větší části ano, ale další změny přicházejí každý měsíc, když Státní ústav provede takzvanou revizi úhrad léků. Od prvního dubna se to týká třeba léků na vysoký tlak. Například když si pacient přišel pro lék posledního března, nemusel kromě třicetikorunového regulačního poplatku hradit nic. Jenže pokud se pro zbývající balení stavil 1. dubna, doplatil třeba 150 korun, protože se úhrada na tyto léky snížila o 50 procent. Výrobci obvykle sníží cenu tak, aby léky pro pacienty vycházely levněji, ale protože lékárny mají léky na skladě, nastává období, kdy se doplatky na léky dočasně výrazně zvednou. A to se bude stávat pořád. Pomohlo by, kdyby doplatky na léky byly ve všech lékárnách stejné.
Jak pacienti v takových případech reagují?
Celkem logicky. Zeptají se: Nejsou to ty stejné krabičky jako minule? Jsou. Jdu jen o den později a platím o 150 korun víc? Ano, bohužel je to tak. Nejhorší je, že to není jediná nejasnost. Do konečné ceny léku se promítá ještě takzvaný odpočet. To znamená, že lékárny si pomocí složité matematické funkce odečítají část své marže. Odpočet se vyvozuje z ceny léků, je pokaždé jiný. Výsledkem je, že pacient do poslední chvíle netuší, kolik bude muset z peněženky vytáhnout.
A co jim tedy říkáte?
Když se někdo zeptá, kolik bude platit a proč, upřímně se přiznám, že to nejsem schopný jednoduše vysvětlit ani spočítat, a můžeme se o tom pobavit až nad účtenkou, kde ukážu, co je doplatek, co regulační poplatek. Jenže když se doplatek na jednom balení liší podle toho, kolik balení lékař pacientovi předepsal, je to mimo kapacitu běžného pacienta. A když to nepochopí, nevěří tomu. Mně se to dlouho nedařilo vysvětlit ani vlastním prarodičům.
Jaké to má důsledky?
Asi každý lékárník si toho všiml -kvůli těmto změnám, které nejdou jednoduše vysvětlit, klesla ochota pacientů spolupracovat s lékárníkem. Lidé se upnuli na regulační poplatek a výši doplatku a soustředí se na to, kolik bude dělat závěrečný účet, což se jim nedivím, protože jde o výraznou část jejich rozpočtu. Jsou v tenzi a čekají, až vyslovím tu částku, takže informace o užívání léku si raději nechávám na konec, kdy už zase vnímají. Napřed obvykle říkají, že nepotřebují nic slyšet, stačí však dát jednu či dvě otázky a zjišťuju, že toho o užívání svého léku vědí málo. A diví se, že jim to ještě nikdo neřekl.
faktaKdo je Michal Hojný Státní ústav pro kontrolu léčiv Centrální úložiště |
