Přijde z práce domů a obvykle už ve dveřích někoho seřve. A často dost nevybíravě.
Často je to jen kvůli rozházeným botám nebo třeba ručníku v koupelně na zemi. Synové jsou v lepším případě jen idioti. Když se jich zastanu, dostanu nálepku obvykle líná a nepořádná kráva a sklízím teď podle něj důsledky špatné výchovy našich dětí. Za chvíli o ničem neví a náladu si správí sedmičkou vína, které popíjí po večeři při čtení novin a sledování televize. To, že se neshodneme ani v humoru ani ve výběru filmu, už jsou jen fakta podružná.
Nerozumíme si, a tak si žijeme už pár let každý ve svém "zákopu". Zavrtáváme se v úkrytech stále hlouběji a hlouběji. Ani jeden nemá už sílu něco změnit. Oba už jsme dávno přesvědčeni, že za tuhle patovou situaci, může ten druhý. I rozvod už jsme mockrát probírali. Manžel nesouhlasí, dohodnout se nechce a já se tahanic o děti a majetek bojím.
Na tanečky nejsem
Teď s Novým rokem, když tak člověk bilancuje, mně po dlouhé době přišlo na mysl, že za propast mezi námi možná můžu hlavně já. "Každá ženská si vždycky ke svému muži najde ten správný klíč," vzpomněla jsem si na babičku. "To víš, mužský!" Říkala moje máma místo omluvenky. "Ženská holt musí problémy doma schovat pod zástěru." A tchýně mi kdysi radívala: "Já jsem ho nechala vyřvat, myslela jsem si svý, a pak večer v posteli jsem ho nenápadně přesvdčila o všem, co jsem potřebovala.
Uvědomila jsem si, že já zkrátka na tyhle "roztomilé tanečky" kolem samců nejsem.
Přitom by možná stačilo málo: Tak můj muž zaprvé rád jí - no tak má mít připravenou oblíbenou večeři, v lednici chlazené suché bílé víno. Za druhé si potrpí na pořádek. Sice sám skoro neuklízí, ale u jeho maminky přece bylo vždycky naklizeno, takže šup, než se uvaří rýže (na jeho oblíbené sushi přece), určitě stihnu poklidit poházené oblečení, nádobí z myčky, viditelný prach a fleky z podlahy a stolů, zkontroluji stav toaletního papíru a kdyby náhodou měl chuť vařit, což je jeho koníčkem, ještě pro jistotu přerovnám nádobí, protože vše musí být na místě, kde ho zrovna hledá... Je spokojený, když mají děti dobré výsledky ve škole, jsou naučené a večer jen krátce poinformují a pak už jsou potichu ve svých pokojích, takže je vhodné, abych stihla zkontrolovat žákovské, úkoly, udělala jim jinou večeři, protože sushi nejedí, poslala je do vany a před spaním jim nařídila, aby se šly rozloučit s tatínkem. Rád se s nimi totiž půl minuty pomazlí.
Chápu, nejsem nejmladší, takže bych o to víc už na sebe měla dbát. Začínající celulitida, povadlá prsa...určitě by měl lepší náladu, kdybych se nechala poopravit v kosmeťáku či rovnou u plastického chirurga. Jenže on platí, jak říká, podstatnější věci, takže bych musela za své. Že tolik nevydělávám? To je ale přece moje chyba. "Můžeš jít jinam. Dělej něco jiného," řekl by mi. Víc bych měla možná utrácet za krajkové prádlo, třeba by si mě po té večeři i někdy všiml.
Možná by mě pak obejmul
O víkendech si rád jede odpočinout na hory. Maká tam na zahradě jako šroub, seká dřevo, staví dřevníky, opravuje ploty, když je sníh tak chce, abychom s ním jeli na běžky. No což, jsme přece na zdravém vzduchu, tak proč bych nejela, i když mě tam v méně pohodlném provedení čeká to co doma: úklid, večeře, pacifikování dětí, aby moc neřvaly- jsme přece v lese, ani se mu při práci moc nemotaly - zdržují a mohly by se ještě zranit.
Tak, tak, sami to vidíte. Dobře vím, že lecos dělám špatně a ani není těžké si uvědomit co. A že je toho poměrně hodně! Kdybych se snažila, možná by mě pak sem tam i obejmul. Jenomže když já už snad ani obejmout nechci. Tedy od něj.
