Jsme výchovou natolik ovlivnění, že je pro nás obtížné volit jiné postupy? Zdá se, že ano. V malé anketě pro OnaDnes.cz se většina dotázaných žen shodla v tom, že jejich způsob výchovy dětí je velmi podobný tomu, který se dostal jim samotným. A to dokonce i v případech, že ho ani s odstupem času neshledávají jako správný.
Ukliď si ty hračky
"Máma byla perfekcionistka a vyžadovala všechno na sto procent. Ze školy jsem musela nosit jedničky, klavír a tenis nebyly zájmovými kroužky, ale honbou za úspěchem, v pokojíčku jsem musela mít hračky i knihy srovnané podle velikosti," vypráví pětatřicetiletá Linda. "Slibovala jsem sama sobě, že moje děti budou mít volnou výchovu a dětství s legrací, nepořádkem a vším, co k němu patří."
A co myslíte? Devítiletý Honzík ani šestiletý Jakub rozhodně nemají v pokojíčku nepořádek. A když malý Kuba pomaloval stěny obrázky Spidermana, popadl Lindu nezkrotitelný vztek. "Nejdřív na Jakuba, ale potom na sebe samu," přiznává. "Že nejsem schopná se přes to přenést a chovám se jako moje máma. Můžu si stokrát opakovat, že nevadí, když je bordel a není ve všem řád, ale nakonec reaguji podrážděně a nedokážu se s tím smířit."
Podobnou zkušenost popsala i třicetiletá Eva. "Když se na nás matce něco nelíbilo, třeba úplná prkotina, zatvářila se zmučeně, jako by se jí přihodila bůhvíjaká tragédie, a pronesla něco ve smyslu: Evičko, s tebou je trápení, já se tak snažím, a ty se chováš takhle," říká.
"Dodnes je mi tohle její bolestínské chování protivné. Snažím se chovat jinak, rozhodně být veselejší a brát věci s větším nadhledem. Jenže už několikrát jsem se přistihla, jak dceři vyhrožuju, že když bude maminku trápit, tak už nebude mít dost sil a místo ní přijde jiná matka."
Nechci být jako otec
Ve výčtu chyb, které se i proti vůli jejich nositelů zřejmě "dědí", byla přiznaná též agresivita. Čtyřicetiletý Jaroslav vyrůstal s otcem, který nešel pro ránu daleko. Dodnes má památku na natržené obočí za nějaký průšvih ve škole a v paměti bezpočet výprasků páskem. Tak si dal předsevzetí, že na svého syna nikdy nevztáhne ruku.
"Když jsem mu ve třech letech dal poprvé na zadek, protože mi utíkal přes silnici, měl jsem z toho depku snad týden. Hrozil jsem se myšlenky, že jsem jako táta," přiznává. "Manželka mě uklidňovala, že by ho taky plácla, protože šlo o nebezpečnou situaci. Pak jsem mu dal přes zadek, když se vztekal v obchodě."
Na první dojem velice mírný účetní se prý snaží všechny situace zvládat bez násilí, ale říká, že občas je to problém, neboť má pocit, že dobře mířená rána by vše vyřešila nejsnadněji.
Po stopách vlastních emocí
Nejvíce nás rozčilovalo, když nám rodiče říkali "nehrb se", "učeš se", "nežvýkej", o víkendu nás budili brzo ráno s tím, že se jde uklízet, nebo nám pokaždé s sebou na hřiště nacpali mladšího sourozence s nařízením, abychom ho dobře hlídali. Tak proč dnes mnohdy děláme to samé?
"Výchova našich dětí je ovlivněna emočními postoji a modely chování, které si uvědomujeme pouze částečně," vysvětluje dětský psycholog a psychoterapeut doktor Petr Pöthe. "To, co nás ve vztahu k vlastním dětem zřejmě ovlivňuje nejsilněji, nejsou načtené informace či chytré rady, nýbrž vlastní emoční zkušenost s našimi rodiči."
Podle odborníka jsou součástí této emoční zkušenosti jejich výchovné postoje a postupy, s kterými jsme se jako děti nevědomě identifikovali, a to i tehdy, když jsme je třeba odmítali, jako například již výprask.
"Vzorce chování a postoje našich rodičů se mohou aktivovat v interakci s našimi dětmi bez toho, abychom si to uvědomovali anebo přáli. To je důvod, proč nás někdy překvapí, jak se k nim najednou chováme nebo co k nim cítíme," tvrdí psycholog.
"Některé z výchovných postupů anebo postojů můžeme považovat za rizikové či nevhodné, přesto není lehké se jich zbavit. Nejlepší cestou oddělení vlastních postojů k dětem od postojů našich rodičů je zkoumání naší vlastní emoční zkušenosti s nimi, a to třeba pomocí psychoterapeuta, který nám může pomoci, abychom jí lépe porozuměli a odlišovali," radí doktor Pöthe.
