Když přežijete, může se taková prověrka ještě živého těla zdát dost cynická. Jenže díky tomu je podle zastánců této praxe Česko celosvětově na špičce co do počtu transplantací a zachráněných životů.
Klidně se může stát, že lékaři "rozeberou" člověka po smrti bez jeho souhlasu na orgány. Zatímco jedněm se taková praxe zdá neetická, druzí říkají: Jen díky tomu jsme v transplantacích na světové špičce.
V některých jiných zemích to ovšem funguje jinak. A právě to překvapilo Romanu Kulíkovou, která už od roku 1994 žije a pracuje jako lékařka ve Spojených státech. Její dvaašedesátiletá matka zemřela na konci ledna v Ústřední vojenské nemocnici v Praze.
"Šokovalo mě, že jsme až po smrti z jejího chorobopisu zjistili, že lékaři, ještě když maminka žila, provedli vyšetření na AIDS, syfilis, žloutenku a další choroby. Tedy balík testů, které se provádí před odběrem orgánů," říká Romana Kulíková.
"To je neetické zacházení s pacientem i rodinou. Rozchází se to se všemi etickými pravidly a právy pacientů ve vyspělých zemích světa," zlobí se.
Její matka zemřela dva dny poté, co tato série vyšetření proběhla. A rozhořčená rodina její "rozebrání na orgány" zakázala.
Lékaři však tvrdí, že toto je běžná praxe. "Děláme to vyšetření běžně i pro naši ochranu - abychom věděli, že pacient nemá žádné nakažlivé choroby," vysvětlil neurochirurg Vladimír Beneš z Ústřední vojenské nemocnice.
Pokud je to běžná praxe, vyvstává otázka, zda se lékaři nemohou ocitnout v jakémsi střetu zájmů, kdy se musí rozhodnout o záchraně jednoho z dvojice pacientů.
Čistě teoreticky: v jednom sále mají umírajícího člověka a v druhém pacienta čekajícího na dárcovství nějakého orgánu. Nenechají toho prvního zemřít?
Střet zájmů: čí pacient má přednost?
Tuto klíčovou otázku řeší transplantační zákon z léta 2004. Ten nařizuje, že tým, který provádí transplantace, nesmí mít nic společného s týmem, který jinde pečuje o pacienta - potenciálního dárce orgánu.
I prakticky je takový "střet zájmů" nemožný. Transplantačních center je totiž v Česku sedm a v podstatě každé má na starosti něco jiného.
Dvě transplantují srdce a játra, jedno plíce a všech sedm provádí pouze nejstarší přenos orgánů, a to ledvin.
Právě od první úspěšné transplantace ledvin letos uplyne jedenačtyřicet let. Není divu, že patří mezi nejúspěšnější transplantace - přežití příjemce je téměř stoprocentní.
Naopak historicky nejmladší jsou transplantace plic, které se provádějí ve Fakultní nemocnici Motol v Praze od roku 1997. A Česko je stále jedinou zemí bývalého "východního bloku", kde lékaři tento zákrok dělají.
Celý transplantační program má na starosti koordinační středisko. To má přesný přehled o tom, kdo čeká na náhradní orgány a kdo je může darovat. Centrum vybírá, který pacient z čekací listiny je na tom tak špatně, že půjde na zákrok přednostně.
"Čekatelů na orgány jsou stovky. Poptávka všude na světě převyšuje nabídku. Třeba na srdce teď v Česku čekají tři desítky lidí," říká Eva Pokorná z České transplantační společnosti.
Srdce je přitom jednou z nejtěžších transplantací nejen kvůli náročnosti zákroku, ale i kvůli manévrům, které celý přenos orgánu doprovázejí.
Takové akce se totiž účastní až šedesát lidí a čas se počítá na půlminuty. "Srdce musí přijít do nového těla od okamžiku odběru nejdéle do čtyř hodin. A teď si představte, že dárce leží v Ostravě a pacient, který srdce má dostat, je v pražském IKEM," vysvětluje Pokorná.
"Hra" o minutyNa začátku prakticky každé transplantace je lékař, který má pacienta s mozkovou smrtí. Zavolá koordinačnímu centru, že má možná vhodného dárce, a rozbíhá se kolotoč - centrum zjistí, zda není urgentní pacient, který potřebuje orgán během nejbližších několika hodin. Když ne, je na řadě první pacient z čekací listiny na daný orgán. Mezitím lékaři v nemocnici, kde je hospitalizován potenciální dárce, provádějí předepsaná vyšetření k potvrzení mozkové smrti u pacienta. V jiné části země lékaři z transplantačního centra kontaktují příjemce orgánu a povolávají ho do nemocnice. V okamžiku potvrzení smrti mozku je nutné rychle odebrat orgán, dokud funguje krevní oběh. Orgán se pak uloží do speciální schránky a putuje nejkratší cestou k příjemci. Kurýr zajistí nejvhodnější trasu převozu včetně krizových variant (kdyby byla na dálnici zácpa, kdyby letadlo nemohlo přistát...) a vyrazí k příjemci. Pravidelně musí hlásit, kde přesně je a jak převoz probíhá. Příjemce tou dobou prochází předoperačními vyšetřeními a čeká na operačním sále, stejně jako lékaři, dokud orgán nedorazí. |
Terorista, nebo zachránce života?
Ještě složitější jsou převozy orgánů a tkání přes hranice. Často se totiž stává, že vhodný dárce pro Čecha se najde na druhém konci zeměkoule a obráceně.
"Zrovna teď kolegové obíhají celníky a zařizují tu tunu potřebných povolení, protože kurýr vyráží do Ameriky pro krvetvorné buňky. Ty už ve čtvrtek dostane pacient v Česku, který čeká na transplantaci kostní dřeně," říká lékař Vladimír Koza.
"A teď si představte, že v době všech protiteroristických opatření, kdy vám na letišti seberou i jablko, se tam objeví někdo se třemi krvavými pytlíky a tvrdí, že nesmí projít žádným rentgenem ani jiným přístrojem a že se od nich nesmí odloučit," popisuje lékař.
"Když pražské letiště hlásilo, že kvůli troše sněhu se tu nepřistává, měli jsme zrovna ve vzduchu kurýra s tkání. To byly nervy!" vypráví lékař.
