Mazlení s dětmi by podle odborníků mělo být jedním z hlavních pilířů výchovy. Hned po dostatku jídla a základní hygieně. Psychologové s oblibou používají i termín "nedomazlené děti" coby výraz pro frustrované jedince, kteří si příliš něžné milující péče doma neužili.
Pusu? Fuj!
Mazlení si však neužila například ani šestiletá Kamilka. Byť ji rodiče zbožňují a nejraději by ji pusinkovali od rána do večera. "Byla taková snad od peřinky," vypráví její matka Klára. "Zatímco všechny děti řvou v postýlce a chtějí chovat, ona si v postýlce lebedila a v náručí se rozhlížela na všechny strany, jakoby už už chtěla pryč. Jen co jí to vývoj umožnil, škrábala se z našeho objetí a po čtyřech upalovala aspoň o kousek dál…"
Kamilka je přitom velmi milá dívenka, miluje, když u ní matka večer sedí, čte jí pohádku, hraje si s ní, nevadí třeba ani společná koupel. Jen nemá ráda fyzický kontakt. "Když se mi podaří dát jí pusu na tvář, je to malé vítězství," směje se Klára. Jenže holčička si pak rukou to místo otírá, jako by tam byla bůhvíjak opatlaná…
Zkuste třeba česání
Obecně vžité mínění, že se děti v mazlení vyžívají, nenarušuje pouze Kamilka. Malých odmítačů dotyků je docela dost. Čtyřicetiletá Jarmila Talknerová uvádí další příklad: "Mám šestnáctiletou dceru, která ke mně přijde každou sobotu ráno do postele. Obejme mě, jen tak ležíme, já ji hladím po vlasech a je nám krásně. Můj tříletý syn se však brání, i když ho jen chytnu za ruku. O mazlení nechce ani slyšet. Já vždycky pak musím vypozorovat, když je třeba zabraný do hry a v nestřeženém okamžiku ho rychle pohladím. Jasně, že bych se s ním chtěla pomuchlovat. Jenže mám se mazlit násilím?"
"Doporučuji násilím se nemazlit," radí dětská psycholožka Ilona Špaňhelová. "Nastane-li vhodná příležitost, lze najít klidnou chvíli (například při čtení pohádky) a zkusit, zda v danou chvíli by se dítě dalo pohladit nebo alespoň sedět na klíně, v objetí. Rodiče by měli ze své strany touhu po mazlení vyjadřovat, pokud ale dítě nechce, tak mu třeba mohou poslat pusu…“
Maminko, pojď se pomazlit! Tahle holčička je mazel, ne všechny jsou ale takové. (Ilustrační snímek.)
Podle odborníků je dobré, zejména u starších, už předškolních dětí, vyjádřit, že i my potřebujeme alespoň na chvilku si sednout a pomazlit se. "Zda k tomu přistoupí i dítě, nevíme,“ říká psycholožka. "Každopádně můžeme zkusit i nějaké jiné prvky, které mohou souviset s mazlením. Třeba masírování zad nebo česání dítěte."
Mazlení bez násilí
Čím je vlastně dané, že některé děti se ještě v pubertě s rodiči mazlí a pusinkují a některé odmala nesnášejí jakékoliv důvěrnosti? Podle Ilony Špaňhelové to částečně může být genetickou výbavou - dítě je zkrátka "netýkavka" a nelíbí se mu mazlení.
Pojďte si povídat do KavárničkyO výchově dětí, o problémech s jídlem, školkou, školou i pubertou si povídáme také v Kavárničce. Přidejte se: zde.  |
"Je možné, že i některý rodič nebo prarodič to má podobně. Potom se na to lze zaměřit ve výchově a polehounku zkoušet změnu. Sobotní snídani v posteli a povídání si v objetí s rodičem, určité přirozené chvíle zařídit i tak, že se bude rodič a dítě mazlit. Zda se to však změní, záleží na výchovných principech dané rodiny, na empatii a snaze o změnu ze všech stran.“
Ať už je dítě jakkoliv neochotné spokojeně si vrnět ve vaší náruči, neznamená to, že netouží po rodičovské lásce a že ono samo rodiče nemiluje. Jde jen o trochu vynalézavosti a nalezení nenásilného způsobu, jak do vzájemného života zabudovat tak přirozenou věc, jakým je pohlazení.
Přehnaným vynucováním si objetí a polibků rozhodně cesta nevede. Naopak. Dětskou dušičku tím můžeme potrápit pomalu stejně, jako když odmítneme mazlení dětem, co po něm doopravdy touží.
