Být sám na Štědrý den několik let po sobě znamená ovšem také jistý stereotyp. Pokud se jeden nestěhuje, nelétá na exotická místa ani si speciálně nehledá extrémní druhy činnosti, začne mu připadat fádní i vánoční stromek opatřený jinak barevnými ozdobami než loni.
A co si budeme říkat, ozdoby většinou zůstanou stejné, protože čím samota rozhodně není ani na Štědrý den, to je role dobrého motivátora.
Po několik let jsem čtyřiadvacátého večer čekal doma na partnerku, až přijde od rodičů. To samozřejmě ještě nebyla absolutní samota. Vlastně má dívka jen s několikahodinovým zpožděním vždy zhmotnila mé těšení na její příchod a následné obdarovávání.
Výjimkou byl ten rok, kdy jsem po štědrodenním dopoledním fotbálku usnul zmožen několika pivy na lačno, protože kuchyně v oné restauraci zavřela brzy. Tehdy mě má slečna vzbudila neoholeného a neumytého, s dárky nenarafičenými pod jehličnanem ve stojanu. Spící samota je jaksi nekvalifikovatelná.
Hezké to bylo i onehdá, když jednou přemluvila rodinu, že večeře se obejde bez ní, a přijela za mnou, neboť jsem musel dost dlouho zůstat v práci. Místo na kapra jsme šli na mořskou rybu do prázdné čínské restaurace, jejíž majitelé (v náš prospěch) asi zapomněli, že na křesťanský svátek bude mizerný kšeft.
Nikdy mne nenapadlo přemlouvat ji, aby zkrátila či zrušila mou krásnou štědrovečerní samotu, a ona mi ji přála tím, že jsem nedostával pozvánky k jejich rodinné tabuli. V tom je kus partnerské důvěry, respektu.
Myslím, že i naše štědrovečerní přitakání jeden druhému pomohlo, aby pozdější rozchod nebyl bolestný a ve zlém.
Štědrý večer a osamělé ženy
Následující období absolutní štědrovečerní samoty bylo jedinečné. Ty dny, a večery a noci zvlášť, byly až mysteriózní. V myšlenkách jsem najednou obsáhl celý svět a v jednu chvíli se mi dokonce zdálo, že jsem v náhlé jasnozřivosti pochopil zároveň smysl Kristovy oběti, příčiny ženské vrtkavosti i neochotu Tomáše Rosického česat se v dospělém věku
„na prdelku“.
S vědomím, že o světě už díky Štědrému večeru vím skoro vše, jsem se po několika letech ze stereotypu samoty Svaté noci vymanil. Začal jsem k sobě zvát osamělé ženy. Ne každá ocenila mé rybí recepty, nalezené na internetu v ženských rubrikách, ale každá mě milovala, že se jí věnuji.
Nebyly to vpravdě partnerky, ani kamarádky v prazákladním slova smyslu. Byly to... bližní. Pomohly mi uvědomit si, že je možné vytvořit nesexuální pouto mezi ženou a mužem. Daly mé samotě vnitřní rozměr. Byl jsem s nimi, ale byl jsem zároveň sám se sebou. To v rodinném kruhu ani v mileneckém páru dost dobře nejde.
Miluji své Štědré večery i teď, kdy je trávím s rodinou, která před zákonem není tak úplně moje, ale před všehomírem už ji za svou rozhodně mám. Nejsem v nich sám ani vnitřně, a přesto se poznávám.
A už vím, co mají všechny ty 24. prosince společného. Vždycky po nich totiž velmi brzy přijde jiný den a jiný večer, kdy uvidím svého syna. Možná jsem od přírody solitér, ale dost možná, že právě on mi pomáhá štědrovečerní samotu všeho druhu považovat za krásnou.
