Taťána Kováříková

Taťána Kováříková | foto: Petra Pikkelová

Návrhářka: Mladá holka si může vzít téměř cokoli. Žena po třicítce už ne

  • 83
Když se jí narodilo dítě, přítel trval na tom, aby se stala matkou na plný úvazek. Ona však věřila, že se dá skloubit práce a mateřství dohromady, a vztah ukončila. Kariéra se jí rozjela tak, že dnes patří mezi naše nejlepší módní návrhářky.

Dnes je úterý a já potřebuju sehnat do pátku šaty na svatbu, kam jdu za svědkyni. Stihla byste mi je ušít?
Teoreticky ano, pokud budu mít v ateliéru materiál a krejčové nebudou zaměstnané jinou prací.

Kolik potřebujete času, abyste je navrhla?

Taťána Kováříková

* Taťána Kováříková se narodila 24. 10. 1966 v Ústí nad Labem.
* Vystudovala Střední průmyslovou školu textilní v Brně. Před čtrnácti lety založila módní značku TATIANA.
* V roce 1994 dostala ocenění Výtvarník sezony, vystavuje v Česku, Paříži, New Yorku. Navrhovala oblečení například pro FISCHER, ČSL, Radisson SAS.
* Spolupracuje s H. Vondráčkovou, L. Machálkovou, B. Nesvadbovou, H. Zagorovou i jako kostýmní výtvarnice seriálů a filmů.
* Je svobodná, má 16letého syna Maxmiliána.

Když na to dojde, tak jsem schopna je navrhnout okamžitě. Sednu si s vámi, popovídáme si, abych zjistila, jaké mám z vaší strany mantinely, a začnu kreslit.

Nechám vám volnou ruku. Budete ráda?
Takové zákaznice mám nejraději! Samozřejmě musím vycházet z toho, aby ženě šaty slušely a cítila se v nich dobře.

Kolik mě čeká zkoušek?
Dvě. Dříve jsem dělala jednu. Párkrát se mi stalo, že šaty při první zkoušce sedly, nechala jsem je ušít, ale pak se na nich objevily drobnosti a nerovnosti. Bavíme se o milimetrech. Raději už proto dělám dvě. Je to jistota. A u svatebních šatů jsou základem tři.

Na kolik by mě šaty vyšly?
Záleželo by na materiálu a návrhu. Pokud by to bylo skutečně takhle rychlé, dohodly bychom se na speciální ceně. Obecně platí, že jednoduché modely vytvoříme do tří týdnů. Cena se odvíjí od materiálu, od střihu, jestli máte konfekční nebo jinou velikost, ale dá se říci, že šaty u mě vychází od patnácti tisíc korun nahoru. Horní hranice je samozřejmě otevřená.

Pracujete raději pod časovým tlakem, nebo potřebujete klid?
Na zákaznice musím mít klid, ale když tvořím módní kolekce nebo na přehlídku, tak mám vždycky raději tlak. Potřebuju vzrušení, adrenalin. I když mám šaty dopředu vymyšlené, spousta věcí mi docvakne až ve chvíli, kdy nestíhám. Věci pak mají větší šmrnc.

Máte to stejně i v osobním životě?
To jsem raději, když mám klid. Zrovna nedávno jsem se synem odlétala na dovolenou. Strašně nerada přijíždím pozdě na letiště, vždycky si nechávám časovou rezervu. Tenkrát už jsem měla kufr v autě a ještě do něj něco potřebovala dát. Jenže jsem zjistila, že nejde zavřít. Musela jsem běžet do obchodu, koupit nový, přeházet věci a na letiště jsme přijeli hodinu před odletem a byli rádi, že jsme letadlo stihli. V běžném životě adrenalin opravdu nevyhledávám. Vybiju se u šatů.

Věděla jste už jako dítě, že chcete být módní návrhářkou?
Moje máma byla velká parádnice, která si pro sebe kreslila šaty a sbírala látky. Babička je pak ušila, a když už na to neměla sílu, maminka chodila ke švadleně. Bydleli jsme v rodinném domě a já strašně ráda chodila na půdu, kde byly staré šaty a boty. Fascinovaly mě. Už tenkrát jsem měla pocit, že všechno musím přešít. Měla jsem o těch šatech svoji představu, jak by měly vypadat.

Čím byla maminka?
Bytovou architektkou, navrhovala interiéry. Šaty byly jejím koníčkem. Ke švadleně jsem proto musela chodit i já, což jsem nesnášela. Většinou se mi nelíbilo, co mi nechávala ušít. Ve všem jsem vypadala divně, což umocňoval fakt, že jsem byla extrémně hubené dítě. Takové, které muselo do zotavoven, aby přibralo. Dnes už to na mně není vidět.

Taťána Kováříková

V sedmdesátých letech nebylo úplně běžné, že by dítě mělo šatník vybavený od švadleny, byť se vám nelíbil. Z jaké rodiny pocházíte?
Všechno jsem neměla ušité, něco bylo z konfekce. Žili jsme v Ústí nad Labem a hodně jsme jezdili nakupovat do Drážďan. Moje rodina ale byla úplně průměrná. Tatínek pracoval na dráze. Někdo dával peníze do oprav domu, moje maminka si potrpěla na šaty. Měla k nim vztah a udělala maximum, aby kolem sebe měla hezké věci. Z dnešního pohledu to vypadá snobsky, celkem právem za tím vidíte peníze, ale v té době to bylo jiné. Každá druhá žena si šila nebo nechávala šít, protože v obchodech nic nebylo. Látky byly proti dnešku laciné.

Musela jste si před rodiči obhajovat školu?
Postavila jsem si hlavu, že chci být módní návrhářkou. Rodiče s tím nesouhlasili, ale řekli, ať si zkusím jet na talentové zkoušky. Moc nevěřili, že je udělám, a pak byli překvapení. Nejen z toho, že jsem se na školu dostala, ale že jsem ve čtrnácti letech odešla z domova do Brna. Nicméně jim nezbylo nic jiného než souhlasit. Pak jsem přišla do Prahy a snažila se dostat na vysokou uměleckoprůmyslovou školu. Zkoušela jsem to dvakrát, ale nepodařilo se.

Nevzali vás kvůli nedostatku talentu?
Zřejmě. Později jsem zkusila talentovky na DAMU a ty jsem udělala nejlépe ze všech. Takže v nedostatku talentu to asi nebylo. Na škole jsem však dlouho nevydržela. Dělala jsem obor scénografie a zjistila, že nechci dělat divadlo. Byla mi bližší móda. Tenkrát ale nešlo na a škole přestupovat, tak jsem jí nechala.

Kdy jste si sama na sebe ušila první šaty?
Moje první dílo bylo pro kamarádku maminky. Podle vzoru z Burdy jsem jí udělala košili. Bylo mi asi dvanáct. Na sebe jsem si pak začala šít na průmyslovce v Brně. Dnes si sama pro sebe skoro vůbec nešiju. Nebaví mě to, raději navrhuju pro ostatní.

A kde nakupujete oblečení?
U sebe v butiku. Vezmu si to, co běžně prodávám v obchodě.

Zajdete někdy do konfekce?
Ne, vůbec ne. Nejsem schopná si v ní něco koupit. Vadí mi zpracování i materiály. Nakupuju jedině svetry a džíny, a to většinou na cestách po Evropě, kdy mám více času. Co mám ráda, to jsou kabelky a boty. To je moje úchylka. Když se mi něco na první pohled líbí, koupím to. Což ovšem taky s sebou nese, že občas takovou věc už nikdy nevezmu na sebe. Naštěstí se mi to nestává často.

Kolik máte tímto způsobem koupených bot?
Nemám to spočítané, ale mám garáž, kde ty boty jsou. (s provinilým výrazem) Navíc jsem ten typ ženy, co si oblíbí jednu kabelku a jedny boty, pak to nosím pořád, a vypadám, že nemám nic jiného na sebe.

Přitom máte garáž plnou bot.
Není plná! Mám to tak i s oblečením. U něj jsem to dovedla k dokonalosti. Například mám několik stejných topů, abych je mohla nosit, když ty ostatní peru. Asi jsem konzervativní, protože chodím i do stejných restaurací, na stejná jídla. Nechci riskovat, že by náhodou to jiné bylo horší.

Proč nenavrhujete pro muže?
Když jsem začínala, jedna z mých prvních zakázek byla pro muže. Tehdy jsem dělala modelku, protože na sedmnáctiletou návrhářku po škole nikdo nečekal. Seznámila jsem se s Jiřím Kornem a navrhla oblečení pro jeho skupinu. Bavilo mě vymýšlet kreace na vystoupení, ale jinak mi pánská móda nic neříká.

Taťána Kováříková

Šijete na syna?
Dělá historický šerm a čas od času mu ušiju nějaký kostým, ale jinak nakupuje v konfekci.

Mluvíte mu do oblečení?
On už má dnes svůj jasný názor a já mu do oblékání nesmím zasahovat. Naposledy jsem s ním šla koupit koženou bundu, kterou chtěl už dva roky. Nenechal si do toho mluvit. Směla jsem ji pouze zaplatit.

Měla by si žena v nějakém věku najít svůj styl oblékání?
Já bych to neohraničovala věkem. Jediné, čeho jsem si všimla, že když už je žena starší a má na sobě levnou konfekci, tak jí to skutečně nesluší. Staršímu obličeji nedělá dobře levný materiál. Styl oblečení určitě hraje roli, ale podstatnější je podle mě materiál. Vytahaná trička a měkké úplety málokteré ženě od určitého věku padnou. Mladá holka může nosit cokoliv, ale pak najednou přijde věk a všechno je jinak.

A kdy se to tedy zlomí?
To je otázka. Po třicítce? Každá žena to má podle mě jinak. Ale od třiceti výš už bychom asi měly trochu víc přemýšlet, co si vezmeme na sebe.

Dá se nějak naučit vkus?
Částečně, ale většinou se s tím člověk rodí. Pokud nad sebou přemýšlíte, přijdete na to, co vám sluší. Musíte si však také umět nechat poradit.

Jak se vám líbí návrat osmdesátých let do módy?
Nejsem z těch, které budou jásat nad plísňovými džínami, ani se mi moc nelíbí široká ramena. Myslím, že je to trend, který se dlouho neudrží. Ale jsem ráda, že jsou módní tmavé barvy. Černou mám ráda.

To skoro všechny návrhářky.
Já speciálně. Dost často jsou i mé kolekce černé. Chvíli trvalo, než si na to lidé zvykli. Mě samotnou taky většinou uvidíte v černé.

Dnes ne. Máte černou sukni a červený top.
To je výjimka. Černá mě baví, dobře se mi z ní dělají věci, cítím se v ní příjemně. Lidé, kteří nosí černou, jsou prý emočně nevyrovnaní, což si o sobě rozhodně nemyslím. Možná ji mám ráda, protože potřebuju být v klidu, abych mohla ostatním poradit, co si mají vzít na sebe, jaké barvy jim sluší. Nechci se nechat rozptylovat barvou, potřebuju být neutrální, abych se mohla vcítit do druhého. Zákaznicím barvy rozhodně nerozmlouvám. Právě naopak.

Černá taky ubírá kila. Vy jste pracovala jako modelka, pak jste v těhotenství nabrala třicet kilo. Jak se vám to "povedlo"?
Byla jsem neskutečný hrošík, vlastně spíš hroch. Skoro tři měsíce jsem musela kvůli rizikovému těhotenství ležet v nemocnici. Brala jsem prášky, po kterých jsem jen spala nebo koukala na televizi. Číst jsem nedokázala. Skákaly mi řádky. Ležela jsem a byla schopná přemýšlet jen nad tím, jak si dojdu dolů do bufetu pro tatranku. Když vidím fotky, říkám si, že není možné, do jakých rozměrů jsem se dostala. Byla jsem neobyčejně ošklivá. Jsou ženy, které jsou v těhotenství nádherné, já bohužel mezi ně nepatřila.

Chápu vás, patřila jsem do stejné skupiny.
Jenže mě lidé nepoznávali na ulici. Potkala jsem známé, pozdravila je a oni nevěděli, kdo jsem. Ale moc jsem se s tím netrápila. Samozřejmě jsem nebyla spokojená, podstatné však bylo, že jsem zvládla těhotenství a narodil se Max. Také přítel mě tehdy dost podpořil.

Taťána Kováříková

Ale váš vztah nakonec nevydržel. Proč?
Byl filmový architekt a měl představu, že zůstanu doma s dítětem, budu paní v domácnosti. Jenže já se potřebovala a potřebuju realizovat. Musím něco vytvářet, nedokázala bych jen uklízet, vařit, starat se o dítě. To byl začátek našeho konce. Žili jsme spolu dvanáct let a v ten moment jsme se názorově tak rozešli, že to nešlo skloubit dohromady.

Kdy jste odešla po porodu do práce?
Nešla jsem do klasického zaměstnání. O to to bylo snazší. Začala jsem pracovat doma. Max byl hodné dítě a všechno šlo skloubit dohromady.

Tak v čem byl problém?
Přítel s tím nesouhlasil, práci mi zakázal.

Za váš rozchod tedy může práce?
Svým způsobem je to tak. Dostali jsme se do situace, kdy nám moje práce překážela. Já jsem se jí nechtěla vzdát, tak jsem vztah ukončila.

A jak spolu vycházíte dnes?
Vždycky jsem zastávala názor, že když dva spolu mají dítě, měli by se domluvit. Pro mě bylo důležité, aby Max věděl, že má tátu, kterému může kdykoliv zavolat, přijít za ním. Rozešli jsme se v dobrém. Deset let jsme spolu vycházeli až nestandardně dobře. Bohužel jsme se před dvěma roky rozkmotřili.

Kvůli čemu?
O tom nechci mluvit, to je opravdu soukromá věc. Nakonec jsme skončili u soudu. Otec Maxe požádal o střídavou péči. Najednou jsem musela dokazovat, že jsem schopna se o syna postarat, že chodím na rodičovské schůzky. Doma jsem měla sociální pracovnice, které si prošly byt, nahlédly do všech místností i skříní. Bylo to drsné a potupné. Max nakonec musel před soudem vypovídat, s kým chce žít.

Byla jste připravená na možnost, že řekne, že chce žít s tátou?
Samozřejmě jsem se bála. Měla jsem strašný strach, v duchu jsem si říkala, že to budu muset přijmout, i když by to pro mě bylo strašné. Ale těžko bych mu v tom zabránila. Max žije dál u mě a navštěvuje tátu. Už je velký a domlouvají se spolu. Jejich vztah se nezměnil.

Jste stále svobodná. Po rozchodu už jste neměla žádný jiný vztah?
Měla a bude to znít otřepaně, protože jsem se tenkrát strašně zamilovala. On žil v Německu a díky tomu jsme se stali takovou pendlovací rodinou. Když to šlo, jezdila jsem s Maxem za ním nebo on za námi. Bohužel vztah po čtyřech letech skončil tragédií. Zabil se na motorce.

Jak jste se z toho dostala?
Zase to bude znít jako fráze, ale pomohla mi práce. Je to víc jak sedm let, Max už byl odrostlejší, a já se do ní opřela skutečně intenzivně. Už předtím jsem pracovala hodně, ale tenkrát jsem ještě přidala a jedu v takovém zápřahu pořád.

Máte nějaký čas na soukromí?
Moc ne a vím, že bych se mu měla víc věnovat. Vyloženě si to přikazuju, ale pak to většinou na něčem ztroskotá. Zamotá se do toho třeba příprava přehlídky, kdy se dva tři měsíce nezastavím. S nějakým příkazem je pak rychlý konec.

To jste od té tragédie neměla žádný jiný vztah?
Měla, ale nějak to nebylo ono. Možná jsem na vztah ještě nebyla připravená. Nevím, nevyšlo to.

Trápí vás, že jste sama?
Vůbec ne. Neřeším to, ono to nějak bude.

Proč jste se předloni odstěhovala z Prahy do Černošic?
Měla jsem byt na Malé Straně, ale najednou jsem cítila, že už v něm nechci být. Potřebovala jsem větší prostor. Hledala jsem tři čtvrtě roku a za tu dobu mě nic neoslovilo. Až vila v Černošicích. Bála jsem se dojíždění, jestli se tam bude Maxovi líbit, ale oba dva jsme spokojení.

Ten dům je nově postavený, okolo jsou další podobné. Vůbec mi k vám takový typ bydlení nesedí. Čím vás oslovil?
Souhlasím, že to se mnou nejde dohromady. Umím si představit, že jednou budu mít vilu z třicátých let, ale já jsem chtěla koupit něco, co nebudu muset opravovat, s čím nebudu mít starosti. Potřebovala jsem jít někam, kde budu mít klid.

Poraďte mi, co všechno musí udělat svobodná matka pro to, aby si mohla koupit dům na takto prestižní adrese?
(smích)

No nesmějte se, u nás přece zatím něco takového není úplně standardní.
Já nejsem standardní v řadě věcí. Základ peněz jsem měla z prodeje bytu v Praze, část jsem měla naspořeno a na část mám hypotéku.

Skutečně vám takhle dobře vydělává butik, nebo vás živí ještě další práce?
Čas od času pracuju s televizí, jako kostýmní výtvarnice. Například čtvrtým rokem dělám supervizi v seriálu Velmi křehké vztahy. Nicméně hlavní část mých výdělků pochází skutečně z butiku. Znamená to ale, že musím dost pracovat.

Obávám se, že dost pracuje i spousta jiných žen, ale jejich majetkové poměry jsou přesto nesrovnatelné.
Moje výhoda je, že jsem butik zakládala už před čtrnácti lety. Tehdy se začínalo mnohem snáz a lépe. Bylo méně módy, obchodů, podstatně menší konkurence. Šance dokázat něco v tomto oboru byla velká. V téhle době si vůbec neumím představit, že by šlo takové podnikání odstartovat. Nevím, jestli bych na něco podobného dnes vůbec měla odvahu.

Dá se na oblečení sbalit muž?
Já si myslím, že dá, samozřejmě ale záleží i na jiných věcech. Nikdy nezapomenu na historku jedné zákaznice, která k nám přišla s mužem do obchodu a prohlásila: "Toho jsem sbalila na vaše šaty. Bude svatba a na ni chci šaty od vás." Několikrát se mi stalo, že si zákaznice pochvalovaly, že mé šaty na muže fungují. Jsem ráda, protože tak to má být.

Existuje tedy v tomto směru nějaká univerzální rada?
To bohužel ne. Můžu navrhnout sexy šaty, které budou tak akorát, aby ženě slušely, ale jak by měly vypadat, to se obecně nedá říci. To, co sluší jedné ženě, nemusí druhé vůbec sednout. Recept tedy žádný nemám. Navíc nejsem ta, která by si troufla radit, na co sbalit muže. Sama bych potřebovala poradit, jak to udělat. (smích).

Jak bydlí Taťána Kovaříková
,