Jak se dalo čekat, na schůzku nedorazilo monstrum. Ale ani žena vamp, jak ji stylizují některé fotografie. Ba ani exhibicionistka, která svým oblečením signalizuje světu: "Já jsem ta hustá rockerka." Vysokoškolačka Natálie měla šedivou (neznačkovou) mikinu, starosti maminky tříletého syna a názory adekvátně radikální dvaadvaceti letům.
Vnímáte, že vás okolí nebere jako sympaťačku, ale spratka? Zbohatlického spratka, kterému vycházejí desky a knížky díky příjmení a který už roupama nevěděl co by, a tak si pořídil mimino?
Vnímám, ale stejně mě urazí, když mi to někdo připomíná.
A?
Překvapilo mě to. Nedokážu si jejich reakce moc vysvětlit. Všimla jsem si jich tak v osmnácti. Došlo mi, že má fůra lidí se mnou nějaký problém, kterému nerozumím, protože se se mnou nikdo z nich nikdy nesetkal. A veliký podíl na tom mají novináři, kteří mi nikdy nezapomenou při rozhovoru připomenout, co si o mně lidé myslí. Pak to jako chtějí vyvrátit, že jsem jiná, ale čtenář si pamatuje jen to "spratek" apod. Já si až teď uvědomila, že jim to neustále dovoluji.
Jak se s tím žije?
Kazí mi to život. Dlouho jsem měla pocit, že musím jít do defenzivy. Kopat kolem sebe. Bylo to hrozně nepříjemné, protože já uvnitř sebe žádný ranař nejsem. Ale čím víc jsem se bránila, tím víc jsem jen ty lidi utvrzovala, že se asi mám za co bránit. Chvíli jsem si říkala, že snad odsud odejdu, ale to by nic neřešilo. Před sebou neutečete nikam. Navíc asi nejsem člověk, co dokáže odjet a začít od nuly. Teď už je to stejně passé, mám dítě. Lidé prostě zapomínají, že jsem se narodila do křesťanské disidentské rodiny, nejsem žádná Paris Hilton, nebyla jsem tak vychovaná. Už mě nebaví se k tomu pořád vyjadřovat.
Když si přečtete v médiích titulky "česká Björk" nebo "kontroverzní spisovatelka", člověk se naježí: "Á, další multifunkční renesanční žena."
Ale já se o tenhle obraz nesnažila. Nikdy bych si nedovolila o sobě prohlásit, že jsem Björk. Nikdy! Titulky vymýšlejí novináři. Vždycky byly jen dvě věci, které jsem dělala. Zpívám a píšu. Nic jiného neumím. Moje organizační schopnosti jsou nula, ekonomice nerozumím, pod mým vedením by zkrachovala i Česká národní banka. Spíš mám mindráky, že vím (na to, kolik mi je) prd.
Jak snášíte kritiku? Hudební svět vám talent neupírá. Zato z ohlasů na psaní jsem měla pocit, že Hitlerův Mein Kampf byl vedle vaší knihy Monarcha Absint roztomilé dětské leporelo.
Ach jo, kritiky. Vždycky mě strašně utřou. Nejsem sebestředná kráva, co jí je všechno jedno, protože je přesvědčená, že je fakt tak nebetyčně dobrá. S psaním knížky je člověk úplně sám, trvá to dlouho a dává do ní hodně osobního. A pak do vás začnou sekat až na maso, že jste tohle nebo tamto nemohla prožít, přitom o mně vědí houby. Ale co se mě hodně dotklo, úplně jsem se vytočila, když Ondřej Horák z Lidových novin napsal mimo jiné, že dobrá literatura nejde dělat z kožené sedačky! Jako že si před večeří s mísama kaviáru odskočím z té kožené sedačky z nudy něco drásat. Může mi někdo vysvětlit, co to je jako za kritiku? To je kritika z dob komunismu.
Někteří lidé mohou být trochu mrzutí, že jste se narodila do vily a oni do paneláku...
Chcete pravdu? Tak já se narodila do karlínského bytu, kde několik měsíců nonstop unikal plyn. Asi je to trochu generační problém. Mladší lidi to, jestli jsem z bohatší nebo chudší rodiny nebo vůbec nějaký rodiny, neřeší.
Zařekla jsem se, že nebudu mluvit o vašem otci Michaelovi. Jenže to nejde. Jak je takový na zdejší poměry málo bačkorovitý a více kontroverzní a dominantní, tak nehrál pokryteckou hru: "svým dětem nepomáhám", ale šel do toho čelem. Veřejně vyhlásil: "Dcera má talent, já ji mohu podpořit, a tak ji podpořím." Jak jste natáčení desky vnímala v těch patnácti?
Považovala jsem za přirozené, že ve studiu natáčím desku. Vyrostla jsem tam, nenapadlo mě, že bych tam neměla zůstat. Ale co mě teda tehdy nenapadlo, je, kolik dřiny taková práce stojí. To mě musel táta učit... že musím bejt vždycky perfektně připravená. Nesnášel, když jsem přípravu podcenila. Je perfekcionista a dal mi tím nejlepší možnou školu. Pořád se od něj učím.
Když jste otěhotněla, národ se na účet vaší rodiny škodolibě bavil. Dědeček – evangelický farář, otec – zastánce patriarchálních pořádků.
Dědeček je tolerantní a velkorysý a nevím, kde jste vzala, že otec je zastánce patriarchálních pořádků. To je opravdu poslední chlap, o kterém by se to dalo říct. On ani být nemůže. V jednu dobu byli v naší rodině na deset ženských jen dva chlapi. V takové situaci se těžko udržuje patriarchální pořádek.
Četla jsem někde historku o běhání...
To tátu vždycky něco napadne a hned se pro to nadchne. Třeba že nesmím bejt tlustá. Tak vymyslel, že budu pravidelně běhat. Bylo mi čtrnáct. Vzal mě na pole, po kterém jsem musela běhat, a on za mnou jezdil autem a z okýnka křičel: "Rodina je nejmenší vojenská jednotka státu!" Málem jsem v těch teplákách dostala infarkt a víckrát mě nedonutil.
Obávám se, že kdyby za mnou v pubertě jezdil tatínek autem po poli, tak se vymknu mnohem víc než vy. V osmnácti svobodná matka? Proč jste se vy, s klasickou křesťanskou výchovou, vlastně nevdala? Byl to trest?
Ne. Nic jsem neplánovala, nikoho jsem netrestala. Když jsem zjistila, že čekám mimino, tak jsem se pochopitelně trochu zbláznila. Emoce lítaly, ale nechtěla jsem, aby si mě Štěpán bral, protože musí, protože je v pasti. Řekli jsme si, že se vezmeme, ale až trochu později. Až to bude jasné rozhodnutí, že spolu chceme být, protože prostě chceme. Ne že se to sluší. Já totiž svatbu jako formalitu neberu. Vnímám ji velice vážně.
V osmnácti má žena na tuhle romantiku nárok. Romantika jak řemen je ve vaší rodině vůbec dědičná. Maminka, tanečnice ze spořádané středostavovské rodiny, odešla z Ameriky za chudým rockerem do komunistické země. Pověsila profesi na hřebík a stala se ženou v domácnosti. Udělala byste pro Štěpána totéž?
Máma nám dětem připravila nejlepší dětství, jaké jsem si mohla přát, a já doufám, že svůj život nevnímá jen jako oběť. Ona se taky zklidnila, když poprvé otěhotněla. Propařila 70. léta v USA, a ty byly dost bouřlivý. A potom – kariéra tanečnice moderního baletu je dost krátká, a navíc soužití s tátou je všechno možné, jen ne stereotyp. Ale já budu mít jiný život, i když, kdoví... třeba nakonec ne. A je jiná doba.
Jste v "jiné době" feministkou?
Jsem. Ale hrozně nerada to říkám a dlouho jsem to nevěděla. Možná, že vás podobná věc napadne, až když začnete s někým žít, nebo si spoustu věcí uvědomíte. Spíš mám ale dojem, že ženské už feminismus nepotřebují. To muži mají velký problém, co se sebou.
Zdá se, že řada vašich vrstevnic mužský problém řeší tím, že se nezdržují s nehotovými, stejně starými kluky. Jdou po starších pánech, na kterých zapracoval život i první manželka a nebývají chudí.
Dvacetiletá holka, která se nalepí na staršího bohatýho chlapa kvůli představě, že má vystaráno a nebude muset nic dělat, je podle mě tak trochu retardovaná. Ani neví, jak moc bude časem platit.
Teď jste starší pány asi trochu otrávila. I sedmdesátník Jiří Suchý do toho nedávno praštil se slečnou podstatně mladší, než je jeho syn.
Víte, mně by se bylo na tomto světě žilo líp, kdybych věděla, že se všichni lidi berou z lásky. Pokud to tak fakt je, jenom dobře! Já to panu Suchému přeji a vůbec nic mi do toho není. Já jen komentuji ty případy, jichž jsme dnes a denně svědky – a to jsou ty vykalkulované lovy mladých buchet, kterým za oběť padne spousta inteligentních chlapů.
Jako chudá studentka FAMU se budíte vedle chudého studenta VŠMIE. Co peníze?
Není to jednoduchý. Oba se snažíme, ale rodinu neuživíme. Dokud studujeme, podporují nás rodiče. Moji i jeho. Jsem jim moc vděčná, že mi umožňují dodělat si vejšku. Jinak bych šla pochopitelně pracovat. Závislost s penězi na rodičích je depresivní. Těžká zkouška. Proto se nechci se studiem courat a teď, když Vincenc chodí do školky, budu si muset taky něco sehnat a s kapelou začít brát i komerčnější akce.
Tak přichází svět o mladé rebelky: dostanou je nezaplacené složenky. Obraťme list. Vaše rodina byla vždycky pod dohledem novinářů. Co běží hlavou dítěti, když čte nebo slyší o tom, že se rodiče zmítají v krizi, otcové mají milenky a podobně?
Když jsem byla malá, tak mě od všeho nějak ochránili. Pak už jsem si dělala názor sama. Když víte, jak něco bylo, a novináři napíší úplný nesmysl, tak k nim jen získáte obrovskou nedůvěru.
Drby jsou jedna věc, ale váš táta byl vláčen tiskem kvůli údajnému vytunelování Trendu. Jak jde o peníze, končí legrace.
Končí. Tátu tahle kauza stála zdraví. Zjistil, že mluvit pravdu už dnes téměř nemá význam. Zvláště pokud jde o věc veřejnou. Jsem svědkem toho, jak "seriózní novinařina" dokáže zničit nevinný lidský život, hlavně aby to bylo zajímavé. Je to humus a lidé rádi uvěří tomu, že Kocáb vytuneloval celý stát! Přitom by stačilo deset minut opravdového zájmu ke zjištění, že to byl táta, kdo šel první okamžitě informovat příslušné orgány, že se něco děje. Navzdory tomu, že to bylo nebezpečné jak pro něj, tak i pro nás. To už není tak zajímavé, to se radši dá prostor jinému článku. Ale pro jednu rodinu takováto manipulace s informacemi znamená tragédii.
Máte výhodu, že stojíte odmala rozkročená mezi evropskou a americkou kulturou. Neučinila vás pro tuzemce neuchopitelnou právě tato nepřenosná zkušenost? O Východě ani o Západě vám nikdo nic nenabulíkuje, ale do Ameriky máte, kdyby bylo nejhůř, otevřená zadní vrátka?
No možná ano. Jenže ono to má i své rozpory. V Čechách jsem hrozný Američan a v Americe hrozný Čech. Tady můžu ze spousty věcí vylítnout z kůže a nadávám. Nesnáším různé rychlé protiamerické soudy, které pak ti, co tam ani pořádně nebyli, slepě papouškují. Ale sotva přiletím k babičce a dědovi, můžu se zbláznit, když se někdo o Čechy a Českou republiku, a vůbec o Evropu, otírá. Jsem patriot.
|
|
NATÁLIE KOCÁBOVÁ
|
|
S rodiči Michaelem a Marshou a mladší sestrou Jessicou v roce 1990
Se svým partnerem Štěpánem Vránou
Když se Vincent narodil, bylo Natálii 19 let. Na fotografii spolu v roce 2004.
Jako Hanka na prknech pražského divadla Milénium v muzikálu Starci na chmelu v roce 2001
Natálie v květnu 2004, kdy v Praze předčítala ze své nové knihy Schola Alternativa
